Navzdory povrchnímu komerčnímu nátěru (neustále mi posílá festivalový press office na mobil různé irelevantní esemesky, že se prý k hotelu Pupp blíží ta či ona modelka, jako by to bylo důležité :) dramaturgie letošního festivalu v Karlových Varech je výrazně necelebritní. Snad to není pouhá náhoda, ale zdá se, že tématem většiny filmů, které jsem zatím letos na tomto festivalu zhlédl, je téma lidské ubohosti a nedostatečnosti tváří v tvář šílenému světu. Jakoby důležitost tohoto tématu - že je svět nedokonalé a neuspokojivé místo a že "poškození", limitovaní svou nedostatečností či nedostatečností poměrů jsou i jeho obyvatelé, pociťovalo stále víc filmových tvůrců.

Soderberghova Bublina se odehrává v jednom chudém americkém státě, mezi zaměstnanci malé továrny na sériovou výrobu panenek. Jednou z nejhroznějších životních zkušeností je práce na poloautomatizovaných provozech -- poloautomatická výroba, které musí asistovat dělník. Taková výroba promění člověka v automat. Tři hlavní postavy, asi třiadvacetiletý mladý dělník, jeho asi čtyřicetiletá kolegyně a třiadvacetiletá dívka, kterou do továrny přijmou jako posilu pro vyřízení velké zakázky, hrají velmi dobře neprofesionální herci. Film je studií omezenosti lidské existence -- oba mladí lidé nedokončili střední školu, a jsou tedy na zbytek života předurčení být na tomto světě druhořadými občany. Pociťují silně omezenost své existence -- jejich horizont je úzký, nic od života nečekají, vydělávají minimální peníze, od života neočekávají nic.

Je však zjevné, že čtyřicetiletá kolegyně je do svého třiadvacetiletého spolupracovníka zamilována a na novou dívku, která jejich přátelský vztah naruší a vstoupí jim do života, zjevně podvědomě žárlí -- vede to neočekávaně až k tomu, že když je požádána, aby hlídala v pátek večer, kdy mladá dívka jde s třiadvacetiletým dělníkem na rande, její dvouletou dceru, než její byt v noci opustí, žena mladou sokyni uškrtí. Policejní důkazy jsou nevyvratitelné -- žena je zatčena a končí ve vězení. Nechápe, co se stalo. Nepřiznává si, že mladou dívku skutečně usmrtila. Nechápe život kolem sebe ani v normální situaci, je tomu jako by se pohybovala ve snu. Život je nedokonalý a ona je toho zosobněním. Těsně před koncem filmu jí ve vězeňské cele dojde, v jaké je situaci a co se stalo. Jde o velmi kompetentně natočený film.

Sugestivní Steinbichlerův debut Winterreise je snad nejlepším filmem, jaký jsem zde v Karlových Varech letos viděl. Je to pozoruhodná analýza života v německé společnosti. Závidíte Němcům jejich luxusní, uspořádaný způsob života a jejich spokojenost? Steinbichlerův film vás z tohoto omylu vyvede. I v zazobané, uspořádané německé společnosti trpí lidé stejným existenciálním stresem jako kdekoliv jinde.

Příběh, který pozoruhodným způsobem využívá Schubertových písní a magického dopadu jejich básnického textu (už dlouho jsem neslyšel němčinu, která by básnickým projevem vedla diváky k naprostému vytržení -- v těchto lyrických pasážích bylo ve velkém sále hotelu Thermal, kde se film promítal, naprosté ticho) je studií stárnoucího německého podnikatele Franze z malého německého města, jemuž se k šedesátce hroutí život. Se slepnoucí manželkou si nerozumí, dospělé děti jsou pro něho zklamáním, podnik se stal obětí tlaku konkurence, prodělává a banka a finanční poradci mu doporučují, aby podnik zlikvidoval a zachránil aspoň ty peníze, které má. Franz už nedokáže dodržovat povrchní německou zdvořilost -- všechny své bývalé přátele a kolegy si odcizí svým agresivním, bezmocným, vulgárním přístupem. Vím, co znamená podnikatelský stres. Film ho líčí naprosto věrně.

Tak trochu nevěrohodným motivem v Steinbichlerově filmu je skutečnost, že Franz se nechá napálit keňským poštovním či emailovým podvodem. Jistě všichni znáte dobře desítky spamů, které všichni dostáváme -- nabídky, abychom keňským či nigerijským podvodníkům sdělili číslo našeho konta, že nám tam převedou miliony dolarů. Trochu nepřesvědčivé je, že Franz -- i když se jako podnikatel chová nesmírně opatrně -- na tento podvod naletí. Omluvou snad může být, že je pod obrovským finančním stresem. Podmínkou k tomu, aby dostal požadované miliony, je aby do Keni převedl "záruku 50 000 euro". On to učiní a peníze samozřejmě zmizí.

Nevzdává se a uprostřed zimy se s kurdskou, v Německu žijící překladatelkou vydává do Keni, ve snaze peníze najít. To se mu v nesmírně nebezpečné situaci za pomocí v Nairobi žijícího Němce podaří, úspěšně od podvodníků získá 200 000 dolarů, takže nakonec může zaplatit za oční operaci své manželky. Tohle ale není námětem filmu. Tím je neuspokojivost a druhořadost lidské existence. Existenciální tlak vyvrcholí,když Franz cestou od podvodnického doupěte předá získané statisíce dolarů své mladé spolupracovnici, požádá ji, aby je předala rodině -- i jí poskytne podíl -- a sám z terénního vozu vystoupí. Odejde do krajiny a zastřelí se. "Celý život je postupným umíráním -- smrt je z toho vysvobozením," končí tento pozoruhodný německý film. Ne nepůsobí to tak uměle jako v této stručné recenzi, kterou v rychlosti píšu ve foyer hotelu Thermal před dalším filmem, jehož promítání začíná za deset minut....