O trojím lidu řeč

Projev sám je uklidňující, neboť je dalším důkazem kontinuity ustálených názorů Václava Klause v protikladu k neklidné době naší přítomnosti. Nepokládám za smysluplné polemizovat s jednotlivými myšlenkami, analyzovat jejich pravdivostní hodnotu. Nejde totiž většinou o tvrzení dokazatelná či vyvratitelná, jde o věc názoru, o vidění světa. Dozvídáme se tak, co je úlohou lidu, co úlohou podnikatelů a co úlohou politiků. Zájem podnikatelů je zjevně zájmem totožným se zájmem obecným („my“). Protože je nějak zle, přestože vlastně není („Světové finanční krizi se vyhnout můžeme...“), tak se to přesto „bohužel nepříznivě dotkne některých našich podniků, jejich vlastníků, jejich zaměstnanců i jejich rodin“. Dozvídáme se však, že „pesimismus není na místě“. Občané tedy mají být optimisty, tedy bezdůvodně očekávat příznivý vývoj. Jak se má optimismus projevovat? „Budeme potřebovat rozumné zaměstnance“ („my“), pravil prezident. Optimismus a rozumnost má spočívat v pochopení významu „sociálního smíru“. Žádá „takové odbory“, které „budou vědět, jaký význam má při překonávání hospodářských obtíží“ (pramení cích z krize, jíž „se vyhnout můžeme – a musíme“), „udržení sociálního smíru“. Tedy „rozumné“ odbory podpoří zájmy těch, které zastupují tím, že pro ně v zájmu smíru nebudou nic žádat. Naproti tomu zájmy opačné - smír nesmír - prosazovat lze, jak ukazují nové vymoženosti v „sociálním“ zákonodárství, růst cen energií a nájemného, atd. Zde je třeba naopak přinášet oběti v zájmu „nás“. Jak si v té souvislosti nevzpomenout na Karla Čapka a jeho aforismus: „Naše práce je společná, vy i já pracujeme pro můj podnik.“
Jak je to krásné stavět proti třídní nenávisti třídní smír, v němž neexistující třídy dobře vědí, kdo se správně má s čím smířit a kdo se smiřovat nemusí.

Úkol vlády

Dokonce i vláda má své úkoly. Má být „silná, rozhodná, dobrá a efektivní“. Co tato epiteta znamenají? Vláda má být „vůči občanům přátelská... nebude se nad ně povyšovat“. Jestliže vláda taková má být, pak by ta slova neměla význam, pokud by taková byla již nyní. Přátelství vůči občanům však rozhodně neznamená, že by měla občanům (lidu), nějak zvlášť pomáhat („nespoléhejme v těchto věcech pouze na stát“). Potřebujeme („my“) „vládu, která s nimi bude umět komunikovat a o které bude mít občan pocit, že je to vláda jeho“. Není tedy důležité, aby vláda hájila zájmy občanů („lidu“), ale, aby byla schopna vyvolávat takový „pocit“. Říká-li prezident „přejme v tom vládě úspěch“, jde o přiznání, že na návrh premiéra jmenoval relativně málo schopné iluzionisty, kteří, ač by měli, neumějí vyvolávat žádoucí pocity. Možná, že je chyba i „v lidech“, že jsou zcela nedostatečné sugestibilní a navzdory snaživým médiím a schopným mluvčím nemají pocity, jaké by měli mít. Jmenovat či odvolat lze ministry, nikoli občany, nuže tedy: „přejme vládě úspěch“.

Jak projevovat solidaritu

Na závěr došlo i na „solidaritu“. Nejde ovšem o solidaritu, jaká se v kulturních zemích a stále ještě i u nás projevuje například ve veřejném zdravotním pojištění, tedy solidaritu zdravých s nemocnými, mladých se starými a dokonce bohatých z chudými. Tady zřejmě nikdo nikomu moc pomáhat nemá. Nemocní, staří a chudí se mají rozumně uskrovnit, být smírní a mít náležité pocity. Je jistě prokazatelnou skutečností, kterou připomínal i nositel Řádu práce psychiatr Prof. Jan Dobiáš, že: „Od utrpení je jen krůček k parazitismu“. Jak tedy pomáhat, aby to nikoho nekazilo? Prezident doporučuje: „Nezapomínejme na ty, kteří naši pomoc nejvíce potřebují – seniory, rodiny s dětmi, nezaměstnané, nemocné, osamělé.“ Tak je to tedy, pomáhejme nezapomínáním: „Často stačí pouze překonat vlastní lhostejnost a pohodlnost.“ Mysleme tedy angažovaně překonávajíce lenost.

Takže ještě aforismus od polského básníka Juliana Tuwima: „Mysleme na chudé“, řekl mi lodžský fabrikant: „To nic nestojí.“