Vaječná cesta štrýtu

4. 6. 2009 / Bohumil Kartous

Indy a Wich, My 3, Cesta štrýtu

Indy a Wich, to znáš, žádnej toy ani kýč, možná si vzpomínáš.
Vypálený pražský stýlo a žádnej stres, to ti povídám.
Indy a Wich, kluci ze štrýtu,
ty vole, ty vole je to tak, tak...
Pojď s náma tohle ti snad nestačí.

Přes 50 tisíc lidí se minimálně symbolicky připojilo ke guerillovým "vaječným" akcím, které provázejí předvolební mítinky ČSSD. Organizátoři, kterým se jejich pokus o "přitáhnutí mladých lidí k politice" vymkl kontrole, v prohlášení na sociální síti Facebook skládají "zbraně". Patrně netušili, co vyvolají, a zdaleka neměli potuchy o tom, že mohou paradoxně nenáviděné politické straně prospět tím, že z jejích funkcionářů udělají oběti. To se také nakonec povedlo.

Povedou se asi ještě dlouho poměrně nezajímavé debaty o tom, zda je podobný protest na místě a zda ho zavinil ten nebo onen. Všední mediální folklór, v němž vajíčka na domácí politické scéně znamenají víc než genocida kdekoliv mimo euroatlantický prostor. Proč měl ale tento způsob vyjadřování u mladé české generace takový úspěch. Já říkám, že ji vodpálily ty politický sračky, který se válej v cestě štrýtu.

Jako prostředek vyjádření je vejce nesmírně lehké a na rozdíl od slova je viditelné. Je to stigma, které hmatatelně ulpí, narozdíl od slova. To je v audiovizuální kultuře velmi podstatný prvek: k tomu, aby bylo něco efektivně medializováno, je potřeba obraz. Obsah sdělení je sekundární problém.

Na celé mediální vaječné omeletě byla nejzajímavější zpráva o tom, že během mítinku byl policií zadržen člen hip hopové skupiny PSH (Peneři Strýčka Homeboye), která patří na hip hopové scéně k velmi uznávaným. Ze sociálního hlediska jsou vzorem chování a jednání pro velkou část českých teenagerů, a to nejen těch současných, ale i těch odrostlejších, z nichž se převážně rekrutují příznivci vaječných útoků.

Na videozáznamu, který zveřejnil server iDNES.cz (Populární raper se na mítinku ČSSD popral s policií, 27. 5, 2009), je patrné, že se členové kapely pustili do rvačky s policisty zatýkajícími jednoho z nich.

Tato událost je pro celý vaječný protest signifikantní pro paralelu mezi povahou zkomercionalizované a ze středoevropského hlediska do značné míry simulované subkultury a politickým diskurzem neustávajícího postsocialistického hledání.

Jakkoliv může být vnímání hip hopové subkultury ve střední Evropě kontroverzní a jakkoliv se z rapu stala ustálená subkulturní forma, která může přinášet místy zajímavou a inspirativní produkci, na jeho protagonistech je zcela nejvýraznější jejich snaha napodobovat vzory z USA, kde se hip hop coby subkultura vyvinul v černošských ghettech obřích aglomerací.

Samotný přenos do zcela odlišného prostředí s sebou nese určité komické prvky, jako je otrocká nápodoba ve vyjadřování, oblékání, stylizaci, snaha vytvořit specifický argot. To se pochopitelně neobejde bez určité míry pokrytectví a povrchnosti, které překrývají faktickou kulturní propast. Místní hip hopová subkultura je postavena na určitém předstírání a kopírování vzorů. A samozřejmě na určité formě, opět vcelku povrchní, provokace. Jakou že to má souvislost s vrháním vajec?

Odpověď naznačuje specifická, teenagerovsky "existenciální" "filozofie": cesta štrýtu. Rapeři Indy a Wich, s PSH velmi úzce spojení, ji předložili ve svém stejnojmenném raperském kuse:


(...) přece překvapení není nikdy dosti, od prvního dne až k dospělosti
existuje spousta náhlejch změn a okolností,
konfrontací s veřejností a jinejch možností.
Co tě provází tím správným směrem, kam se dáme, kudy půjdem a kam směřujem. (...)

Cesta štrýtu je vyjádřením životního stylu, v němž ulice vytváří zrcadlení světa, podle kterého se vyznavač takového životního stylu orientuje. Jedná se o floskule a klišé, která byla vlastní americkýcm černochům žijícím v osmdesátých letech v amerických velkoměstech, aplikovaná na tuzemský mezigenerační vztah k těm "komoušům", kteří pro jistou část mladé generace představují snadný a nehybný terč.

Onen mezigenerační vztah je modelován politickou situací, která nastala po roce 1989; v souladu s ní se pak formovaly importované subkulturní vlivy do vzájemně konvenující variace. Levicová politika se kvůli zprofanovanosti socialismu stala méněcennou a do jisté míry nelegitimní.

"Komouš" a "Socan" se stali předmětem opovržení a poněkud fantaskním, leč účinným politickým kýčem. Ten dodnes velmi silně rezonuje v tom, jak je politická situace vnímána.

Pokud lže pravicový politik, pokud se tento politik chová vulgárně a primitivně, jak to několikrát předvedl třeba předseda ODS pan Topolánek, tolerance k němu je evidentně větší něž v případě levicového politika, který je vajíčky trestán za totéž -- aniž by byla jeho lživost či vulgárnost zdokumentována tak přesvědčivě jako v případě prvního jmenovaného. A samozřejmě: poněkud pokrytecká "cesta štrýtu" má konfrontaci v programu, jak rapují Indy a Wich...

Svým způsobem je paradoxní, že se trendová subkultura, dnes již z větší části v rukou zábavního průmyslu, staví do opozice ke svým přirozeným politickým kořenům černošského ghetta bojujícího za zrovnoprávnění. Nicméně taková už politická definice politické postmoderny je: i ty nejneuvěřitelnější ideologické mutace jsou možné a zároveň vedlejší. Nejdůležitější je námět pro obraz.

Psáno pro Literární noviny

Vytisknout

Obsah vydání | Čtvrtek 4.6. 2009