Poznámky k divoké realitě

20. 10. 2009 / Pavel Urban

Karel Hušner doporučuje, abychom se inspirovali Čínou a na naši tržní ekonomiku naopak naroubovali prvky netržních metod řízení. Jde-li skutečně jen o tohle, a nikoli třeba o kvalitu roubů, pak je to přání dávno splněné. Na téhle pláňce se vyřádily už generace sadařů. Skutečně volný trh jsme měli v této zemi za Františka Josefa (s pořádným přimhouřením očí například v oblasti dopravní infrastruktury). Rozhodně ne za Václava Klause, který byl tvrdým a nekompromisním liberálem všude tam, kde to moc nebolelo.

Navíc čínská ekonomika není o roubování, ale o postupné ekonomické liberalizaci, kdy se socialismu stává kapitalismus, a to poměrně tvrdý. A tato liberalizace jde ruku v ruce s razantním ekonomickým vzestupem. Časem se příčinné souvislosti možná zkomplikují. V tuhle chvíli ale Čína rozhodně není dobrým argumentem pro ty, kteří by chtěli netržní prvky v české ekonomice posilovat. Což je asi to, co měl Karel Hušner ve skutečnosti na mysli.

První světovou válku nerozpoutal kapitalismus, ale imperialismus. Což není totéž, vyznavači Lenina prominou. Ekonomika Evropy a USA v roce 1914 krizová rozhodně nebyla. Ani druhou světovou válku nevyvolala přímo krize z nadvýroby (pokud se omezíme na ekonomické příčiny), ale naopak její řešení cestou "plánovitého vytváření pracovních míst" v nacistickém Německu. To sice rozeběhlo ekonomiku, a s ní i daňové příjmy německého státu, nicméně tento vzestup nedokázal kompenzovat spotřebované investice. Němečtí ekonomové a finančníci po několik let vytloukali klín klínem. Mimo jiné přitom došlo i na regulace výroby jednotlivých komodit. Všechna tato řešení ale přinesla jen dočasnou úlevu. Východisko (také dočasné, ale těch pár let to vydrželo) nakonec přinesla válka. Válka, která umožnila aspoň načas drancovat půlku Evropy za podpory zespolečenštěného majetku židů, jejichž nároky byly vyřízeny v rámci "konečného řešení".

Není dobré přistupovat k současné ekonomické krizi s ideologickou předpojatostí. Měli bychom však mít na paměti, že "vytváření pracovních míst" cestou plánovaných investic -- podobně jako ochota utrácet prosazovaná tržními ekonomy -- může sice ekonomiku "nakopnout", není však zárukou, že tento rozběh bude posléze schopen uživit sám sebe. Ekonomický vzestup založený na zúžené reprodukci sice může vypadat impozantně, dříve či později však zdroje dojdou. K tomu ani nepotřebujeme ropný zlom.

Zkusme si ostatně tu regulaci představit v praxi. Jedním z tradičních oborů, které v této zemi zlikvidovala čínská konkurence, byl textilní průmysl. Většina českých textilek ovšem zkrachovala v době konjunktury, kdy to s tou zaměstnaností nebylo tak špatné. Sám fakt, že lidé mají práci, tedy k nakupování dražšího zboží nestačí, i kdyby bylo kvalitnější.

Řekněme, že čínská konkurence bude odstraněna, ať už problémy v samotné Číně či úspěšným vybudováním Velké evropské zdi. České textilky tak budou moci znovu otevřít brány. Ale kdo v nich bude dělat? Už v časech své lepší existence musely dovážet pracovníky ze zahraničí. Kolem sice většinou žila spousta nezaměstnaných, ale ti o tuhle práci moc nestáli. Kdo byl někdy v textilce aspoň na exkurzi, ten se jim divit nebude.

Pravda, většina lidí chodí do zaměstnání i z jiných důvodů, než je potěšení z práce. Pokud se ovšem rozdíl mezi čistou mzdou a sociálními dávkami pohybuje v řádech stokorun, pak ani ty jiné důvody nemusí být dostatečně silné. Nemluvě o to, že takovýhle vzrůst kupní síly by nás asi z krize moc nevytrhnul.

Bude tedy nutné textilákům razantně zvednout mzdy. To ovšem prodraží textil i konfekci na mnohem větší, než "předčínskou" úroveň. Můžeme se samozřejmě přestat modlit k bohu konzumu a obměňovat šatníky s frekvencí našich pradědečků a praprababiček. A spravovat, spravovat, látat a spravovat. Má to ovšem dva háčky. Jednak tím ekonomiku opět nerozhýbeme. Jednak by takovéto osvobození od konzumu nemuselo být slučitelné s požadavkem nepřipustit sociální nepokoje.

Mzdy by se tedy musely zvednout i jinde. A máme klasický bludný kruh: vyšší mzdy -> zdražování -> vyšší mzdy. Jinak řečeno permanentní inflace. Ta kupodivu nepostihuje ani tak marže obchodníků (ti si naopak nějaké to procento přirazí jako kompenzaci rizik), jako spíše lidi (a spotřebitele) závislé na pevné mzdě. Zejména těch, kteří nemohou dělat problémy.

Souhlasím s Karlem Hušnerem, že je dobré si umět vybrat. Jen si nejsem jistý, zda takováto řešení skutečně povedou k relativní spokojenosti obyvatel.

Karel Hušner také kritizuje USA, které údajně dodávají zbraně talibánskému nepříteli v Afghánistánu. Odkaz na spoustu překupníků prý neobstojí, protože se jedná o "ohromná množství". Za prve, nevím, jak dnes, ale v minulosti dokázali překupníci, někdy i ilegální, vyzbrojit celé armády. Za druhé, Taliban nevede frontovou válku, kde můžete za den vystřílet celé vlaky munice, ale válku partyzánskou. Zkuste si představit útok třicetičlenného komanda na policejní stanici či vojenský konvoj; kolik toho při takovém útoku může vystřílet? Většina akcí Talibanu je navíc zaměřena proti místním kolaborantům; tady se často ani střílet nemusí. Pokud je to Taliban, kdo určuje místo a charakter vzájemných střetů, pak nemusí v případě momentálního nedostatku munice kapitulovat. Prostě dočasně omezí větší útoky.

Zablokovat dodávky střeliva? Dobrý nápad. Ale jak to udělat? O účinnosti mezinárodních sankcí jsme se mohli přesvědčit na příkladu států, jejich hranice jsou mnohem snáze kontrolovatelné, než afghánské. A kde v mírových dobách není samopal běžným doplňkem opravdového muže, takže noví odběratelé nemohou využít existující infrastrukturu, ale musí se vytvořit nová.

Vytisknout

Obsah vydání | Úterý 20.10. 2009