Čínský pochod

25. 12. 2009

Je málo problémů, které by v Rusku vyvolávaly větší diskusi než právě naše vztahy s Čínou. Na jedné straně – tato veliká asijská mocnost je naším oficiálním strategickým partnerem, účastníkem Šanghajské organizace spolupráce, hlavním „zdrojem naděje“ na diverzifikaci našeho obchodu se surovinami, který je dosud orientován na Evropu, stejně jako velký příznivec snů o „mnohopolárním světě“. Na druhé straně velmi složitý partner pro rozhovory, jediná země, která dosáhla od Ruska územních ústupků ve svůj prospěch, země, pro kterou se Rusko v posledních letech stává surovinovým přívěškem a konečně i přelidněná země hrozící velkou migrační vlnou ostatním. státům.

Uvedená dva názory jsou velmi výmluvné. Jestliže představiteli oficiálního establishmentu je všechno jasné, pak představitel výzkumné instituce si klade řadu otázek, na které hledá – a nemá ze stran oficiálních představitelů – odpověď.

Dva názory

Podivná spolupráce

Vladislav Inozemcev – ředitel Centra pro výzkum industriální společnosti – Východní hrozba – realita...

Paradoxem rusko-čínských vztahů je, že obě země se sbližují nikoli proto, že by sdílely shodné nebo společné hodnoty, ale spíše navzdory existujícím rozdílům mezi nimi. V posledních 20 letech Čína provedla nejúspěšnější modernizaci na světě – HDP vzrostl 12,6 krát, průmyslová výroba se zvýšila 19krát, export průmyslové produkce ještě více – 28krát. Celkové zahraniční investice dosáhly 964 mld dolarů, země dnes disponuje 37 z 500 největších světových korporací (v Pekingu je jich dnes registrováno více než v New Yorku), připadá na ni téměř 19 % všech od roku 1989 na světě vybudovaných domů a zařízení. V současné Číně je 17 z 50 největších světových námořních přístavů a 6 z 50 největších světových letišť.

V Rusku jsou přímé zahraniční investice řádově menší a infrastrukturní projekty se v podstatě nerozvíjejí. Proto Čínu s Ruskem spojují spíše politicko-ideologické přístupy – očividná skepse ve vztahu k USA, „státně dirigistická“ rétorika, podpora nedemokratických režimů ve střední Asii, boj s islámských extremismem a separatismem.

Číňané přinesou do naší země pracovitost, budou se v ní chovat s pocitem budoucích hospodářů, budou lacinější a méně náchylní k úplatkům.

Je zřetelné, že ekonomická spolupráce zůstává omezená. Obrat zboží mezi Ruskem a Čínou v posledních letech vzrostl o 69 %, přitom ruský export se snížil o 6% a dovoz z Číny vzrostl 2,5krát. Přitom Čína prakticky přestala nakupovat v Rusku nejen průmyslovou produkci, ale i zbraně a vzájemný obchod charakterizuje největší deficit, který má Rusko s nějakou jinou zemí – minus 13 mld dolarů v roce 2008).

Co je ještě více podivné? Ruská veřejnost si v podstatě ani nevšímá výrazného posílení Číny jako zatím ještě regionální, ale již také expanzionistické velmoci. Vojenský rozpočet Číny (85 mld dolarů v roce 2008) je druhý největší na světě. Čína otevřeně „obkličuje“ druhého ruského „spojence“ – Indii. Staví silnice v Pákistánu a Mjanmě, vojenskou námořní základnu v Pákistánu a pozorovací základnu nedaleko Rangúnu, dodává zbraně Pákistánu, Mjanmě, Bangladéši a Nepálu, vede rozhovory o vytvoření dalších základen pro svoje loďstvo v Keni a na Seychelách.

Co vlastně Rusko chce získat z politické spolupráce v Čínou? Jaké bonusy může Rusku přinést jeho účast v druhořadých rolích v organizacích typu ŠOS de facto ovládaných Čínou? Takové otázky se u nás zpravidla veřejně neposuzují.

Ve jménu Dálného Východu?

Spolupráce mezi Ruskem a Čínou až do nedávné doby se omezovala na obchod. Pokusy čínských firem vstoupit na ruský trh v roli investorů – jako byl pokus získat podstatný vliv v Slavněfti a v přístavu Tarubino v roce 2002, stejně jako ovládnout Sojuzněftěgazservis v roce 2008 byly úspěšně odvráceny. V poslední době se ovšem situace mění. Základní příčinou je rostoucí poznání toho, že je nemožné našimi vlastními silami osvojit Východní Sibiř a Dálný Východ.

Rusko je zdá se připraveno přizvat v širokém měřítku čínské partnery k osvojení přírodního bohatství Dálného Východu a k výstavbě infrastrukturních a průmyslových projektů v centrálních rajonech Ruska. Na jedné straně to není špatné, je lépe když silnice na Sibiři postaví Číňané za své peníze, než aby je tam stavěli naši byrokrati za naše peníze. Číňané stavět umějí – v letech 1995 – 2008 vybudovali 880 tis km silnic, 29 tis km železnic a téměř 7 mld m2 bytů. Na druhé straně těžko rozumět tomu, jak se program spolupráce s Čínou vztahuje k programu modernizace, jak o tom dnes stále slýcháme od vedení našeho státu.

Podle předpokládaného Programu spolupráce s Čínou bude ruská strana zajišťovat otvírku nalezišť železné rudy, uhlí a dalších surovin a čínská strana výstavbu objektů zpracovatelského průmyslu v čínských oblastech přiléhajících k naší hranici. Přitom naši činitelé hovoří o diverzifikaci surovinového exportu z Ruska – když dnes suroviny směřují do Evropy, pak při spolupráci s Čínou budou směřovat do Číny. Stejný Program předpokládá výstavbu desítek místních komunikací – silnic a železnic. Všechny vedou jen z těchto nalezišť do Číny. Nikam jinam.

Ruský Dálný Východ je problémové území. Hustota osídlení – jen něco více než 1 obyvatel na čtvereční kilometr, podmínky života jsou neobyčejně těžké a proto lidé odtud ujíždějí zpátky do Evropy tempem 30 tis ročně. Ovšem příchod čínských investic povede jen k dvěma důsledkům. Na jedné straně sice budou otevřena nová naleziště surovin, které Číňané potřebují a tímto způsobem bude příslušný region ještě více připoután k severním čínským provinciím. Na druhé straně se Rusové velmi rychle přesvědčí o přednostech Číňanů – ekonomických i organizačních.

K žádnému významnému „průniku“ na Dálném Východě nedojde, ale příchod racionálnějších efektivních a méně zkorumpovatelných manažerů a pracovníků ve střednědobé perspektivě může změnit nejen demografickou strukturu, ale i posílí „pročínskou“ lobby v místních elitách. Čína není odhodlána „zabrat“ Dálný Východ, jak se toho bojí někteří „patrioti“. Bude zde působit daleko s větším důmyslem. Tradiční čínská strategie – přeložme ji jako „řídit svět a pomáhat národům“ se realizovala pomocí „nečinnosti“ a „oslabených vůdců“,. Nic takové přímočarého, hrubého a primitivního, co bije přímo do očí, se nebude konat. Číňané do naší země přinesou svoji dělnost, budou se chovat s pocitem budoucích hospodářů a budou lacinější a méně ochotní ke korupci. Vždyť Angličané ještě v době kolonií měli takové přísloví – Ind přichází do domu sloužit, ale Číňan proto, aby se stal jeho budoucím hospodářem. Cožpak v ropných monarchiích v Perském zálivu to není tak, že gastarbajtry jsou Indové a Pákistánci, ale nikdy to nejsou Číňané.

Máme se takto „rozvíjet“?

Perspektivy příchodu Číňanů na ruský trh vyvolávají řadu otázek i pokud jde o ruský „model investování“. Proč všude ve světě vítají zahraniční investice? Protože přinášejí kapitál a vytvářejí pracovní místa. Má dnes Rusko deficit finančních prostředků? Ještě v minulém roce, zdálo se, jsme nevěděli, za co je utrácet. Mohou Číňané přinést nové technologie, když je dosud sami získávají všude kolem sebe ve světě? Těžko. K čemu jsou nám takoví investoři, kteří si sebou přinášejí také pracovníky? Tohle snad dosud světová praxe ještě nepoznala. Prostě navrhovaný způsob spolupráce s Čínou – jak se pravděpodobně ukáže – „nenaučí Rusko modernizaci“. Spíše to bude naopak, novému se budou učit Číňané. To my jen prostě přiznáme svoji ekonomickou neschopnost, což sotva posílí autoritu našich vedoucích představitelů.

Neméně otázek se objevuje v souvislosti s „osvojováním“ přírodního bohatství Dálného Východu s pomocí Číny. Chtěl bych položit celkem banální otázku – proč se má dnes tento region vůbec rozvíjet? Abychom vytěžili a prodali za hranice ještě více nerostných zdrojů? Cožpak naši politici pořád nehovoří o tom, že XIX. století se stane stoletím válek o nerostné zdroje? Proč se potom máme zbavovat své surovinové základny a tím i zbavovat nadějí na skutečnou modernizaci? Proč máme naplňovat státní rozpočet daní z těžby nerostů a tak ulehčovat či demotivovat rozvoj průmyslu?

Podle našeho názoru zahraničně politické postavení Ruska v počátku XIX. století bude do značné míry záviset na charakteru jeho vztahů s Čínou. Dnes je tento směr naší zahraniční politiky daleko nejvíce podřízen momentálním ekonomickým zájmům. Právě proto je dnes Rusko zatahováno do politických svazků, v nichž hraje roli „mladšího“ bratra a právě ve vztazích s Čínou dělá řadu politických a ekonomických ústupků. Rusko se mění ze surovinového přívěsku Západu na surovinový přívěsek Číny a to je velmi významné rozhodnutí, jehož důsledky je dnes ještě těžké odhadnout. Je však očividné, že „východní otázka“ je dnes aktuální jak nikdy dříve a nesmíme na ni zapomínat.

Igor Rogačev – bývalý velvyslanec Ruska v Číně v letech 1992 -2005, nyní senátor z Amurské oblasti.

Otázka– Jak hodnotíte perspektivy ruské čínské ekonomické spolupráce?

Odpověď – Podařilo se zvýšit vzájemný obchod na úroveň 60 – 80 mld dolarů a to ještě není konečná hranice. Jsme osmý největší obchodní partner Číny a pro Rusko je Čína třetí největší partner. Tuto nerovnováhu je nutno odstranit.

Můžeme spolupracovat v nejrůznějších oblastech a podepsali jsme již mnoho dohod o spolupráci kromě jiného byl dokončen ropovod Západní Sibiř – Tichý oceán.

Otázka – Stále více se objevují názory, že Rusko se může změnit v surovinový přívěsek Číny.

Odpověď – To je kampaň, která směřuje démonizaci našich vztahů s Čínou. Mnohé v tom, jak rozvíjet naše vztahy s Čínou, závisí na nás samotných. Podstatně jsme zvýšili vzájemný obchod. Na základě rusko-čínského energetického dialogu byly uzavřeny strategické dohody o spolupráci v ropném průmyslu. Byl i podepsány dohody o přímé spolupráci mezi regiony na Dálném Východě a severovýchodní Čínou, kde se hovoří nejen o projektech při těžbě surovin, ale i o konkrétních projektech ve zpracovatelském průmyslu a ve stavebnictví. Je to podobné, jako byla naše spolupráce v padesátých letech, kdy s pomocí SSSR byly v Číně postaveny mnohé podniky – např. automobilka (dnes patří Volkswagenu).

Dnes bychom mohli spolupracovat při zpracování dřeva. O to mají Číňané zájem a moc takových partnerů ve světě nenajdete.

Otázka – Tedy budoucnost patří Číně?

Odpověď – Posuďte ostatně prognózy analytiků. Podle nich by Čína měla velikostí HDP dostihnout USA v roce 2027, ale ještě nedávno se mluvilo o roku 2041. Když jsem nastoupil do funkce jako velvyslanec, setkával jsem se svými kolegy velvyslanci. Mnozí z nich hovořili o tom, že Číně hrozí kolaps – hospodářský, finanční a sociální. A dojde prý k tomu v nejbližších letech.

Otázka – Jsou obavy, že Číňané, kteří k nám přijedou pracovat, už tady zůstanou?

Odpověď – Jeden příklad z historie. Když na konci devatenáctého století carské Rusko stavělo železnici do přístavu Port Artur a Vladivostoku. Zúčastnilo se stavby kolem 150 tis Číňanů, kteří se po skončení stavby se všichni vrátili domů (linie železnice ovšem vedla přes čínské Mandžusko).

Číňané jsou kvalifikovaní a disciplinovaní pracovníci. V polovině šedesátých let minulého stoletní představovala čínská menšina v USA kolem 400 tis. osob a tehdy mi američtí diplomaté říkali, že Číňané jsou přínosem pro americkou ekonomiku. V roce 1992 mi američtí diplomaté říkali již v Pekingu, že v USA žije kolem 7 mil. Číňanů a tedy mě zajímalo, co tomu říkají. Odpověděli, že to vítají, protože pro trvalý pobyt oni vybírají jen specialisty. Dnes je v USA již kolem 11 milionů Číňanů a v Kanadě kolem 1 milionu. Proto si myslím, že řeči o žlutém nebezpečí jsou jen takovým mýtem. Využití zahraničních pracovníků se v naší ekonomice bude řídit platnými zákony a myslím, že je nutné získávání zahraničních pracovníků podpořit.

Китайский марш – Грозит ли он России? ZDE

Vytisknout