Zpozdilý americký tlak posiluje provládní tábor v Egyptě

Barack Škrhola

5. 2. 2011 / Karel Dolejší

Vystupňovaný tlak prezidenta USA na urychlený odchod někdejšího nejbližšího spojence v arabském světě, Husního Mubaraka, z prezidentské funkce, který v prvním plánu sleduje uchování co největšího amerického vlivu v zemi na Nilu, protiřečí plánům egyptské armády na předání moci - a tak pro tuto tuto chvíli paradoxně posílil pozici dosluhujícího egyptského prezidenta. Armáda hodlá proces Mubarakova odchodu protáhnout až do podzimních voleb, aby měla čas a lepší příležitosti vymanévrovat a případně i jinak potlačit ty politické síly, jejichž volné působení ve veřejném prostoru si nepřeje. Kdyby šly věci pro armádu opravdu tou nejhorší cestou, pak přítmí cel je k "sanitárním" operacím každopádně mnohem příhodnější než pouliční protesty poutající pozornost světových médií. A tak teď generálové Mubaraka téměř jistě podrží.

Mubarak sám má ovšem mizivou šanci současnou vlnu protestů politicky přežít - nicméně pokud v současné situaci vůbec ještě existuje nějaký způsob, jak ho Američané mohli podpořit, pak je to příležitost čelit jejich tlaku. Mít plnou podporu USA je totiž dnes pro každou veřejnou figuru v Egyptě to úplně nejhorší, co se jí vůbec může přihodit.

O Mubaraka ovšem už nejde. A jak jsem napsal jinde, jsem naprosto přesvědčen, že bohužel nejde ani o demokracii v Egyptě. Když se řeší nástupnictví po diktátorech, existují jiná klíčová místa než volební místnosti, kde se rozdávají karty mocenské hry. Co se však téměř jistě výrazně změní bude stávající podoba mezinárodního systému.

Ubohý Mubarakův konec všem přihlížejícím názorně ukazuje, jak je vlastně beznadějně nevděčné hrát proti vlastní společnosti roli americké loutky. Tuto lekci jistě náležitě zúročí mnozí - a už se to vlastně děje. Izraelský provládní tisk konstatuje, že být americkým spojencem vůbec není tak výhodné, jak to dosud vypadalo - a pokud se Obama ještě vůbec pokusí Netanjahua donutit k nějaké dohodě s Palestinci, výsledek bude zřejmě mnohem tristnější než dosud. Jordánský monarcha, jehož bezpečnostní složky donedávna patřily k těm, jež se nejintenzívněji podílely na "boji proti terorismu", včetně únosů a mučení podezřelých sympatizantů islamistů, si právě ostentativně potřásl rukou s představiteli místních islamistických organizací. Ale ani tím seznam důsledků egyptské krize ještě zdaleka nekončí.

Autoritářští vládci po celém světě budou studovat Mubarakův konec jako případovou studii krachu proamerické zahraničněpolitické orientace. Udělají tedy cokoliv pro to, aby svou vládu opřeli o co nejširší domácí mocenskou základnu nezávislou na rozmarech poslední supervelmoci, a aby i ty, co k sobě nebudou moci připoutat existenčně, oslovili alespoň ideologickými apely - povětšinou zřejmě nacionalistickými. Jestliže egyptská krize nebude nutně znamenat vlnu úspěšné demokratizace, pak rozhodně spustí proces deamerikanizace daný ani ne tak nějakými ideologickými ohledy, jako prostým pudem sebezáchovy. Diktátoři se stanou (v různé míře) protiamerickými nacionalisty, protože pochopili, že jim nic jiného nezbývá.

A tento proces velmi pravděpodobně bude mít i svou ekonomickou dimenzi, která by mohla způsobit začátek rozkladu mezinárodního systému založeného na neoliberální agendě. Budování silné domácí politické základny totiž nutně předpokládá nějakou formu "chavézizace" - vymanění ze sakrosanktních pravidel vynucovaných mezinárodními finančními institucemi od konce 70. let, která odstraňovala všechny bariéry pro pohyb mezinárodního kapitálu. Politicky silný může být doma pouze takový vládce, který dosavadní mezinárodní pravidla bude tak či onak ignorovat a namísto nich se přikloní k ekonomickému nacionalismu.

Dodávám, že si nedělám iluze o dopadu právě zmíněných tendencí na občanské svobody a lidská práva, ani na stabilitu mezinárodního systému jako celku, a ani na světovou ekonomiku. Nemám nejmenší potřebu natírat nejnovější tendenci na růžovo jenom proto, že je to právě teď to poslední, co se v médiích objevilo. Nezvladatelná moderní fascinace novostí, často navíc podbudovaná i filosofií dějin, k věcné analýze nepatří.

Měli bychom o událostech v Egyptě a dalších arabských zemích uvažovat pokud možno bez západních ideologických brýlí - ať už ke skutečným událostem přilhávají historku o příkladných demokratických revolucích ve Třetím světě, o opakování evropských sociálních bojů se zpožděním půldruhého století, nebo pomluvy o kulturní inferioritě islámské civilizace. Jen tak máme určitou šanci pochopit, co se kolem nás odehrává, místo abychom se pouze utvrzovali v notně již zasmrádajících neokolonialistických předsudcích.

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 4.2. 2011