Nabídky využili pouze někteří. Z členů tehdejší vlády se uvolil sejít s Phillipem Coylem pouze ministr s největším rozhledem - Karel Schwarzenberg. Ani jeho rozhled však nestačil k akceptování jednoduchých pravd – že v USA stále platí kvalitativní kritéria podmiňující další vývoj a nasazení systému a mezi těmi kriterii hraje funkčnost systému prim. Kriteria mají formu Národní bezpečnostní direktivy č. 172 z r. 1985.. A že tedy kdokoli, kdo přijde po Bushovi si již nedovolí americký národ oklamat.

Kromě vedení ČSSD a některými zelenými se s Coylem sešel ještě jeden muž s rozhledem – pozdější kandidát na presidenta Profesor Švejnar. Zbytek vlády nás mohl ušetřit následné blamáže kvůli svému chování malých spratků. Nemajíce argumenty proti tvrdým faktům, došlo na národní sport – znevěrohodnit posla špatných zpráv. A tak jsme si vyslechli od ministra Vondry a dalších slova o tom, že Coyle již není dlouho v administrativě a nezná nejnovější posun ve vývoji systému. Možná, že pro české politiky je platnost i fyzikálních zákonů omezena na čtyřleté volební období. U normálních lidí naštěstí ne.

Ještě hůře dopadl Profesor Postol. Z vlády se s ním nesešel nikdo. Premiér Topolánek mu přes média vzkázal, že ho nezajímá někdo, kdo si do Prahy přijel na vánoční nákupy. A tak pro českou vládu podstatnou informaci – že výkon radaru, který se má stěhovat do Brd je o několik řádů nižší, než je třeba k deklarovanému záměru si vyslechli jenom ti, kteří měli o pravdu zájem. Ministři to asi nechtěli slyšet vyslovené nahlas: všechny tzv. studie zdravotních dopadů byly jenom cáry vylhaných papírů. Postol přesto odjížděl spokojen. Porozuměl si alespoň s českými radiolokačními experty a správnost svých analýz si vzájemně potvrdili.

Oběma váženým a respektovaným Američanům se ctihodnými šedinami se tedy v Praze u české vlády pochodit nepodařilo. Ani vlastně nemohlo. Až příliš vysoko ční nad českou současnou politickou „elitou“ intelektuálně, mravně i etiketou. Je zvláštní hledět si s těmito pány do očí a jeden před druhým se stydět za své čelné představitele, kteří k dosažení svých politických cílů obelhávají obyvatelstvo místo aby je před takovým jednáním naopak chránili.. Na druhou stranu je povzbuzující, když se člověk setká s takovými osobnostmi, které oddanost své vlasti demonstrují tím, že jezdí po světě a fundovaně vysvětlují, že jejich president se zase mýlí. Nebo že by byli, podle zřejmě stále platných českých kritéríí, antiameričany? Pánům Coylovi a Postolovi lze jenom závidět. Oni se již dočkali a za svého presidenta se již dnes vůbec stydět nemusí.