Skoro přesně před třemi lety jsem náhodným čtením jednoho z rozsudků v kauze Srba odhalil policejní podvod, který se stal 18. 7. 2002 v rámci vyšetřování údajných machinací firmy Certos při zadávání zakázek na ministerstvu zahraničních věcí, za něž byl mimo jiné obviněn tehdejší sekretář, rozvědčík Srba. Šlo o soudem dokumentovaný trestný čin, pravomocným rozsudkem soudu stvrzený. Policistům ani státnímu zástupci se nestalo nic. Soud nedal podnět k jejich stíhání. Vyšetřování skončilo, zapomeňte...

Povinnost orgánu činného v trestním řízení je jednat. Nejen na oznámení občana, ale i samostatně, pokud se hodnověrným způsobem dozví o spáchání trestného činu. Sedl jsem a napsal sérii článků, které přesně rozebraly mechanismus zmanipulování a podvržení důkazu policejním orgánem a následné zanesení tohoto falešného důkazu obžalobou do spisu. Přiložil jsem faskimile rozsudku v elektronické podobě. Nestalo se nic. Přestože jsem v textu obvinil soud, žalobce i policisty. V soudní síni přítomný státní zástupce nejednal, jak mu zákon ukládá. Dozorový státní zástupce nejednal, nejvyšší státní zástupkyně nekonala. Nejednala přesto, že jeden z článků, který ve zkrácené verzi vyšel 30. 8. 2006 v deníku Metro v nákladu 750 000 výtisků na titulní straně, obviňoval už nejvyšší státní zástupkyni Renatu Veseckou z krytí těchto praktik v jí podřízených úřadech. Nejednala ani poté, co tehdejší šéfredaktor deníku Metro, Fabiano Golgo, zaslal jeden výtisk doporučeně do vlastních rukou na služební adresu Renaty Vesecké a žádal ji o reakci na mnou vyřčené obvinění. Nejvyšší státní zástupkyně mlčela a nebrala telefon. Nedbalost můžeme vyloučit, neboť pošta dopis doručila. Renata Vesecká nejednala úmyslně.

Jak jinak než jako justiční mafie se dá chápat krytí zločinců ve státních službách? Nyní se Renata Vesecká v rozhovoru pro iDnes nechala slyšet, že požaduje důkaz, který by mohl podpořit tvrzení bývalé nejvyšší státní zástupkyně Marie Benešové, která ji spolu s dalšími v jiném případu označila za součást justiční mafie. Chtěla to. Má to. Důkaz existuje.

KD│ Jedním z největších skandálů naší doby je fakt, že chudým státům ve Třetím světě je bráněno ve výrobě preventivních léků. Továrny v chudých zemích jsou připraveny vyrábět pro vlastní obyvatelstvo levnější verzi léku Tamiflu - ale protože bohaté farmaceutické společnosti ze Západu chtějí své patenty a zisky, je jim v tom bráněno. Existuje sice právní možnost vyrábět generika pod jiným názvem, ale dokonce i Světová zdravotnická organizace (WHO) byla zlobbována, aby tomu bránila, napsal Johann Hari pro The Independent.

Vývoj nových léků je z větší části dílem univerzitních laboratoří financovaných z veřejných rozpočtů. Farmaceutické firmy obvykle vstupují do hry v závěru celého procesu a platí část nákladů za drahé, ale z větší části nekreativní závěrečné testy. Za odměnu však získávají patentová práva na nové léky na mnoho let dopředu a nikdo jiný nesmí produkt vyrábět.

Když jihoafrická vláda začala vyrábět léky proti AIDS s náklady 100 dolarů na jednoho umírajícího pacienta, majitel licence u soudu požadoval uhrazení celkových nákladů ve výši 10 000 dolarů za značkovou verzi a nesouhlasil s výrobou. Lék se stal pro chudé lidi zcela nedostupným. A velmi podobné je to nyní s Tamiflu, který navíc možná může zachránit životy mnoha lidí.

Jenom upřesnění k tomuto článku. Je jasné, že patentová ochrana přináší zisky vlastníkům patentu. Ale to se netýká jenom farmaceutického průmyslu. Ostatně velmy hezky o tom v souvislosti s copyrightem psal nedávno Štěpán Kotrba. Je jasné, že v oblasti léků, ale i jiných technologií dopadá patentová ochrana nejtvrději na "chudé" neboli třetí svět.

KD│ Uzbekistán vystoupil proti myšlence zřídit na jihu Kyrgyzstánu novou ruskou vojenskou základnu. Smlouva o této základně je zatím předmětem jednání mezi Ruskem a Kyrgyzstánem, oproti původnímu předpokladu Moskvy nebyla podepsána na víkendové schůzce Organizace smlouvy o kolektivní bezpečnosti (ODKB) v kyrgyzském letovisku Čolpon-Ata. Uzbeckému prezidentu Karimovovi se údajně nelíbí, že jednání jsou pouze dvoustranná a jeho země na ně nemá vliv, informuje v Nězavisimoj gazetě Viktorija Panfilova.

Podle vyjádření uzbeckého ministerstva zahraničí by případné zřízení nové ruské základny mohlo ještě více destabilizovat již beztak složitou situaci ve středoasijském Ferganském údolí. Odmítnuta byla i již podepsaná dvoustranná dohoda mezi Moskvou a Biškekem o rozmístění dodatečného vojenského kontingentu v Kyrgyzstánu, která údajně "může být impulsem k posílení procesů militarizace a k vyvolání různých druhů nacionalistického vzdoru", včetně "radikálních extrémistických sil". Experti na mezinárodní vztahy mají za to, že když Moskva své rozhodnutí nekonzultovala s Taškentem, dotkla se samolibosti uzbeckého prezidenta Karimova, který se již předtím cítil poškozen tím, že USA přiznaly Uzbekistánu roli lídra středoasijského regionu.

Ač jsem v posledních volbách komunisty volil, stojím před nadcházejícími volbami znovu před otázkou: co volit mezi komunisty a zaslepenými antikomunisty?

Komunisty jsem volil dílem z protestu, dílem kvůli jejich programu. Identifikace s oficiálním programem nadále platí: znovu jsem si udělal test na osvědčeném serveru kohovolit.eu, v oblasti tuzemské politiky bylo ztotožnění s cíli KSČM největší, po nich následovala ČSSD. Jenže mezitím, tedy od voleb minulých, jsem komunisty pečlivě sledoval. Ano, program je v pořádku. Ne však jeho nositelé, kteří jsou jednou nohou stále zakotveni v minulosti. U názorového seskupení, které není schopno se odříznout od své minulosti ani pojmenováním sebe sama, se bohužel není čemu divit.

Jsem zřejmě celkem multi-kulti, nicméně anti-anti nikoliv. Strávil jsem totiž už v životě dost času málo plodnými činnostmi, včetně dolování zbytků západní vzdělanosti z původně sovětských knih; a nenudím se, abych potřeboval zaměstnávat mozek polemikou s primitivním a nahnědlým českým antikomunismem, který je teoreticky bezcenný, ke stavu světa se vztahuje tak velkou oklikou, že ji dokážou překonat snad jen někteří kritikové, a jeho hlavní funkcí je mobilizovat politické příznivce do boje proti Nepříteli.

Instrumentálně použitou ideologii nemá smysl vyvracet s poukazem na pochybnou až nulovou pravdivostní hodnotu. Takové vyvracení se nicméně může stát vítaným prostředkem odvedení pozornosti od vlastních neřešených problémů. Na poli společenské teorie totiž český antikomunismus představuje cosi jako mentálně retardovaného boxera, kterého i ten nejhůře vybavený levičák dokáže až příliš snadno knokautovat - aniž by si plně uvědomil, že bojuje se stínem, zatímco hlavní zápas se odehrává někde docela jinde. Málokdo odolá pokušení odreagovat frustraci tím, že tomu imbecilovi jednu pořádnou natáhne, ačkoliv v koutku duše přece jen moc dobře ví, že to je celkem vzato k ničemu. Protivník s námi vůbec nemusí bojovat na poli teorie, úplně postačí, když nás ignoruje. Nedovedli jsme ho přinutit ani k sofistikované argumentaci. Suma sumárum, ten potácející se a blekotající nebožák v ringu je vizitkou naší neschopnosti, v žádném případě příležitostí k lacinému sebeuspokojení. Ztělesňuje naši vlastní bezvýznamnost - nestáli jsme ani za to, aby proti nám bylo nasazeno něco výkonnějšího.

Letos v červenci vypršela Spojeným státům smlouva o nájmu strategicky cenné vojenské základny Manta v Ekvádoru, ze které speciální jednotky podnikaly operace proti drogovým kartelům. Prezident země Rafael Correa se rozhodl smlouvu o jejím dalším užívání americkou armádou neprodloužit. Počáteční nadšení lidí žijících v okolí základny, kteří doufali v ekonomické oživení města Manta, vystřídalo zklamání a protesty dalších obyvatel Ekvádoru proti její existenci. Zrušení této základny připravilo Pentagon o kampaň namířenou proti pašování narkotik, oslabilo jeho vojenskou přítomnost a vliv v oblasti. Spojené státy se proto obrátily na svého nejpevnějšího spojence v latinskoamerickém regionu – Kolumbii.

Washington na příští rok přislíbil kolumbijské vládě finanční dotace ve výši 518 milionů dolarů. Koncem června hostil prezident Obama kolumbijského prezidenta Alváro Úribeho v Bílém domě a za pár týdnů Pentagon schválil zřízení tří leteckých a dvou námořních základem v Kolumbii. Tento krok se však nezamlouvá venezuelské ani ekvádorské vládě. Venezuelský prezident Chavez varoval, že přítomnost amerických vojáků a zvýšená militarizace kolumbijského pohraničí může vést i k válce. „Snaží se nás obklíčit vojenskými základnami,“ uvedl Chavez. Po honduraské krizi, jejíž řešení patrně nějaký čas potrvá, může být rozhodnutí Obamovy administrativy posílit vojenskou přítomnost v Kolumbii krokem k destabilizaci integrujícího se kontinentu.

V pátek a pondělí bylo v Britských listech uveřejněno několik článků, které se zabývaly popularizací vědy. Sám se jí občas věnuji, takže bych si dovolil vyslovit několik postřehů a zkušeností. Nejdříve však pár poznámek k diskuzi o financování vědy a Akademii věd. Myslím, že pořád řada diskutujících nemá představu o tom, co to Akademie věd je.

Pavel Landovský, Jan Novák a Jiří Králík před promítáním snímku Občan Havel přikuluje >

K 10. výročí pádu komunismu ve východní Evropě v roce 1999 natočil známý odborník na tuto oblast Neal Ascherson pro televizi BBC třináctidílný seriál o tom, co to byl komunistický režim v sovětském bloku a co se s ním po roce 1989 stalo. Po dokončení seriálu v rozhovoru přiznal, že to byla velmi obtížná práce: komunismus, režim jehož se všichni tolik desetiletí báli, zmizel, jako by to něm nebylo nikdy ani stopy a nyní, řekl Ascherson, je najednou už nesmírně obtížné vytvořit přesvědčivé informace o tom, jaká byla v té době atmosféra a co to vlastně bylo.

Uvědomil jsem si to v Písku při sledování filmu Jana a Adama Novákových Občan Havel přikuluje. V Praze jsem na ten snímek záměrně nešel do kina, protože jsem se obával, že to bude zase další mechanická glorifikace "slavného disidenta a dramatika". Trochu jsem tvůrcům filmu křivdil. Svým dílem se pokusili vytvořit seriózní dokumentaci okolností, za nichž v polovině sedmdesátých let, kdy Václav Havel jako zakázaný spisovatel pracoval pár týdnů manuálně v trutnovském pivovaře, vznikla jeho vynikající, slavná a hluboká jednoaktovka Audience.

Východoevropská kinematografie. Dokáží nějaká jiná dvě slova vyvolat v mysli většiny návštěvníků kin takovou hrůzu či takový nezájem? ptá se v deníku Guardian Ronald Bergan a pokračuje: Pro mnoho lidí, kteří o východoevropské kinematografii nic moc nevědí, nevyvolávají východoevropské filmy nic jiného než depresi. Méně než před deseti lety jsem měl tentýž názor a bylo nemyslitelné, že bych na toto téma mohl začít psát s nadšením.

Je známo, že návrat Jana Němce, slavného režiséra ze šedesátých let ( O slavnosti a hostech , Mučedníci lásky , Démanty noci ) do české kinematografie po roce 1989 byl značně problematický. Jeho filmy, natočené po roce 1989 byly nesoustředěné, neintegrované a nudné. Jako by signalizovaly, že je režisér po návratu z emigrace bezradný. Traumata, kterými prošel od sovětské okupace ze srpna 1968, během emigrace a po návratu do postkomunistického Československa, jako by mu odebrala schopnost filmařské výpovědi. Nevěděl, o čem natáčet, a nedokázal vytvořit přesvědčivou filmovou strukturu.

I film Obžalovaný režisérů Jana Kadára a Elmara Klose z r. 1964 je velmi profesionálně odvedeným dílem. Je to dobře napsané drama ze soudní síně, jakýsi reformě socialistický protějšek amerického filmu Sidneyho Lumeta Dvanáct rozhněvaných mužů. U soudu na jakémsi okresním městě se projednává případ dělnického ředitele nově dostavěné elektrárny v Blahovicích Kudrny. Kudrna je nadšený přesvědčený komunista, na něhož nadřízené orgány tlačily, aby rozestavěnou elektrárnu, kterou převzal v chaotickém stavu, dostavěl v termínu, neboť "republika potřebuje energii". Kudrna to dokáže a dokonce ještě ušetří podstatné finanční prostředky z rozpočtu na stavbu. Před soud je postaven proto, že - s vědomím ministerstva - zavedl systém prémií, aby motivoval dělníky na stavbě k vyšší produktivitě a někteří jeho podřízení tyto peníze rozkrádali.

◄ Juraj Nvota v Písku

Vlastně asi českou premiéru měl na píseckém Festivalu nad řekou film Juraje Nvoty Muzika, který se sice často uvádí s vročením roku 2007, ve skutečnosti půjde do distribuce až na podzim letošního roku. Je to velmi pěkný film „o tom, co bylo a je“.

◄ Fritz Lang, Metropolis (1927)

Skutečně výjimečným zážitkem bylo v pondělí v Písku promítání v r. 2001 dokonale digitálně restaurované dvouhodinové verze původně šestihodinového monumentálního filmu Fritze Langa Metropolis, vize děsivého sci-fi kapitalistického světa, obrovského podzemního i nadzemního města jakési vzdálené budoucnosti, která je ovšem viděna očima technologie dvacátých let dvacátého století. Film je svou vizí i svými vizuálními experimenty neuvěřitelné dílo. Jeho výroba prý stála skoro tolik, kolik stavba Titanicu. V Německu, kde byli diváci zvyklí na two-reelers, dvacetiminutové krátké filmy s Charlesem Chaplinem, monumentální šestihodinový epos propadl. Převzal ho ke zpracování pro komerční distribuci Hollywood, Američané se však zděsili potenciálně socialistického vyznění díla, takže film přestříhali a dvě třetiny z něho přišly vniveč.

Nebudu zde rozbírat klasické dílo, které snad každý zná, nebo by měl znát; při zhlédnutí Langova eposu mě však přišla pozoruhodná jedna věc. Celý film je neobyčejně silně ovlivněn obavami elit, že je možno negramotné lidové masy neskrupolózně zmanipulovat a přivést je k ničivým činům. Masy v tomto Langově díle se skutečně chovají slepě - napřou svou obrovskou ničivou sílu nekriticky a nepřemýšlivě, kamkoliv jakýkoliv demagog zrovna ukáže. Je zajímavé, že vlastně antidemokratická hrůza z "moci primitivních mas", která silně prochází celým tímto filmem, přežívá ve svých pozůstatcích i v dnešní České republice ve snahách omezovat svobodu projevu. Je to skutečně pozoruhodná vazba dnešní ČR na dobu před více než osmdesáti lety.

Film z roku 1978 Spirála Krzysztofa Zanussiho je existenciální pojednání o smrti, o její nevyhnutelnosti, o tom, že je člověk bezmocný tváří v tvář svému konci, že se s tím nedá nic dělat, a že všichni umřeme. Před promítáním v píseckém kinu Portyč uvedl polský režisér, že se po svém filmu Ochranné zbarvení rozhodl ve Spirále natočit „úplně nepolitický film“.

Není to pravda. Je to pořád film ostře protikomunistický, anti-socialisticko-realistický, v tom smyslu, že komunismus popíral základní existenciální problémy člověka a předstíral, že všichni jsme nesmrtelní a žijeme a budeme žít šťastně. (To měl společné s dnešní nemyslivou, konzumní kulturou. Proto je Spirála i dnes nesmírně aktuální film.)

ŠOK│ Ani letošní 60. sjezd Sudetoněmeckého landsmanšaftu se nezřekl zpochybňování výsledků II. světové války. Ostudné je, že mimo několika českých prosudetských aktivistů se tohoto srazu oficiálně zúčastnil i konzul ČR v Mnichově Ivo Losman, Dr. Jan Hloušek z Ministerstva zahraničních věcí a bývalý mluvčí České biskupské konference, dnes vysoký úředník - vedoucí informační kanceláře ministerstva kultury Daniel Hermann.

Otevřené otázky jsou podle Horsta Seehofera, bavorského ministerského předsedy tyto:

• Co se děje v dnešní Evropě se zákonem z r. 1946, zbavující viny všechny, kteří se dopustili zločinů na Němcích?
• Co se děje v dnešní Evropě s dekrety, na základě kterých byli kolektivně vyhnáni nevinní lidé jen proto, že byli Němci?

"Kolektivní vyhnání sudetských Němců, které mnohým způsobilo smrt, bylo a zůstane bezprávím", konstatoval bavorský ministerský předseda a čeští hosté mu jen přikyvovali... O vině mnohých sudetských Němců za nacistickou okupaci pohraničí a vznik Protektorátu Böhmen und Mären nezaznělo ani slovo. A českým vládním úředníkům to nevadilo... Bernd Posselt konstatoval s uspokojením, že Lisabonská smlouva přináší sudetským Němcům právo evropské národní skupiny a právo na vlast. Konstatoval v této souvislosti, že Charta základních práv je první zárodek práva národnostních skupin, protože zakazuje diskriminaci příslušníků národnostních skupin a je důležitá i proto, protože obsahuje zákaz kolektivního vyhoštění, tedy krok k evropskému právu na vlast. Ukazuje se, že riziko přijetí Lisabonské smlouvy ve stávajícím znění bez upřesňujících dodatků, před kterým dlouhodobě varovala europoslankyně Jana Bobošíková na základě vyjádření Prof. JUDr. Jiřího Malenovského, soudce Evropského soudního dvora v Lucemburku a dalších právníků, jakož i profesor ústavního práva JUDr. Jaroslav Kuba v analýze Bude možné domáhat se práva podle protektorátních předpisů a rozsudků, padnou-li „Benešovy dekrety“? a o kterých jsem psal já v článku Lisabonská smlouva "ohrozí majetkové jistoty občanů ČR", je už realitou. Alespoň pro sudetské Němce, kteří se na Chartu základních práv těší ...

Nedávné íránské volby a následná zpochybnění jejich legitimity se staly předmětem obrovského vnitřního konfliktu v Íránu a nekonečných debat ve zbytku světa – debat, které hrozí, že budou ještě nějakou dobu pokračovat. Jedním z jejich nejpozoruhodnějších důsledků jsou hluboké rozpory mezi účastníky těchto celosvětových diskusí, kteří se považují za součást levice. Jejich názory sahají od fakticky bezpodmínečné podpory analýzy situace, s níž vystupují Ahmadínedžád a Chameneí, až k jejímu fakticky bezpodmínečnému odmítnutí, s množstvím mezilehlých postojů. To je dobrým komentářem nejenom ke stavu Íránu, ale možná také ke stavu světové levice.

Ne, nenarostla mi dřevěná noha, ani jsem neunesl obchodní loď v somálském zálivu. Vstoupil jsem do České pirátské strany.

Proč zrovna tam? Důvodů je několik.

Jednak jsem počítačový programátor a nás (programátorů) a techniků je nás tam víc. Takže je reálný předpoklad, že se problémy budou řešit logicky a důsledně. Tak to technici a programátoři dělají. Na rozdíl od právníků a politiků z povolání. Tedy omlouvám se rovnou všem právníkům, kteří dokáží uvažovat logicky, používat kromě paragrafů i "zdravý selský rozum". Politikům, těm současným, se omlouvati netřeba. Těch pár jedinců, kteří nejsou s logikou na štíru, je většinou i tolerantních, takže mi to odpustí.

Vždycky jsem záviděl lidem, kteří měli průzračné ideologické jasno. Bez všech pochyb věděli, kde se krčí temné zlo a odkud k nám přichází zářící dobro.

Článek Borise Cveka „KSČM je reliktem nechutné minulosti a tmářství“ má všechny půvaby tohoto poznání „pravdy“. Jsem tedy rád, že jsem se mohl konečně dozvědět, že pro mnoho lidí se dnes Dobro jmenuje „antikomunismus“. Zkusím k tomu vyslovit jen pár antitezí. Na ústřední tezi mi totiž něco nehraje.

Reklama v časopisech očekává pokles o 18,3%, rozhlasová reklama spadne až o 21,8% a novinové reklamy dokonce o 26,5%. Místní televizní reklama v Americe pocítí zásah mnohem hůře, vzhledem k potížím automobilového průmyslu , zejména pokud jde o úpadek firem Chrysler a General Motors. Část reklamního průmyslu se obává, že i když se ekonomika nakonec zvedne ode dna, starý vztah mezi HDP a výdaji na reklamu se poruší, protože cyklický pokles urychlí několik strukturálních trendů, které už zasáhly konvenční reklamu.

Když jsem psal koncem roku 2008 a v lednu 2009 prognózu důsledků krize na ITC a telekomunikace, jako kritiku optimistických předpovědí Delloite pod tiutlky "Dopady realitní a finanční krize na průmysl ITC budou fatální" a "Krize, krize, krize kam se podíváš", konstatoval jsem už tehdy, že pokles poptávky a s tím i výroby se projeví i ve sféře zadavatelů reklamy. Výsledek prognózy - "dvouciferný propad reklamy" - se už dostavuje... A až teď se do temných předpovědí pouští i The Economist.

The Economist, 1. 8. 2009: The recession in advertising - Nothing to shout about ZDE

K diskuzi na téma současného antikomunismu se přidal Václav Bělohradský článkem v Právu, ve kterém rovněž reaguje na obsáhlý článek Ondřeje Slačálka v Britských Listech Český antikomunismus jako pokus o obnovu hegemonie.

Začíná svůj článek přiměřeně Karlem Čapkem: "Karel Čapek odpověděl kdysi na otázku „Proč nejsem komunistou?“ jednoduše: „Protože jsem na straně chudých!“ Čapkova odpověd je samozřejmě čapkovská a podmíněná a limitovaná nejen Čapkem a otcovskou postavou TGM na pozadí, ale i dobově a lokálně. Nelze ji univerzalizovat, zvláště pokud se univerzalizace považuje za univerzálně chybnou. Zařazena do historických souvislostí má svou nedostačující platnost, jinak je pouze plytká a alibistická. Neodpověděl jednoduše, ale zjednodušeně. „Převraťte společnost čímkoli navrch – chudí padnou zase ke dnu a nanejvýše k nim přibudou jiní.“ Chudoba není v jeho očích kategorií ideologickou, ale existenciální, je kusem našeho údělu”.

Neal Ascherson v nedělním týdeníku Observer otiskl dlouhý článek rekapitulující „události roku 1989, které otřásly světem“. Podrobně líčí, jak pád komunistického režimu proběhl jako vlna Evropou, poté, co sovětský vedoucí představitel Michail Gorbačov ujistil východoevropské satelitní země, že se nebude konat žádná sovětská invaze, i kdyby v zemích sovětského bloku měla být svržena komunistická strana.

Po vylíčení událostí v Československu v listopadu 1989 Ascherson konstatuje:

„Zároveň je na událostech kolem 17. listopadu něco velmi podivného. Mnoho Čechů si myslí, že došlo k pokusu o puč, který se nezdařil. Komunističtí reformátoři podle této teorie nařídili útok policejních jednotek proti demonstrantům, aby vyvolali masové protesty. To by donutilo zastánce tvrdé linie ve vedení strany, aby odstoupili a uvolnili místo reformistickému vedení. I kdyby to bylo pravda, výbuch, který následoval, smetl zastánce tvrdé linie i komunistické reformisty.“

Jan Čulík označuje předválečný film Metropolis za "klasické dílo, které snad každý zná, nebo by měl znát" . A skutečně, v zahraničí patří tento film k základní kulturní výbavě, objevují se různé interpretace (na rozdíl od Jana Čulíka se domnívám, že film především vyzývá k sociálnímu smíru).

Film je ve skutečnosti v Česku prakticky neznámý. Zkuste se na tento film zeptat lidí ve svém okolí a uvidíte sami.

Na rozdíl od Petra Nachtmanna se domnívám, že u nás svého času patrně nejznámějším "odvarem" z filmu Metropolis je video, které naleznete ZDE. Takřka veškerý použitý obrazový materiál pochází z rekonstruované a kolorované verze tohoto "zastaralého" díla, píše Karel Dolejší.

KD│ Na začátku politického života jsem jako student pracoval pro liberální Demokraty v texaském Senátu. Jen pár let předtím byla Patty Hearstová unesena a podrobena brainwashingu organizace Symbionese Liberation Army, načež národ zasáhla morální panika kvůli údajným sektám svádějícím děti na univerzitách. Jedním z výsledků byl vznik nové, naštěstí pouze efemerní profese: "deprogramátora", který za úplatu unášel mladé lidi z dosahu sekt a "lámal prokletí" prostřednictvím izolace a výslechů, napsal Michael Lind pro server Salon.org.

Reakční republikánský senátor z volebního okrsku Houston navrhl zákon zaručující rodičům právo najmout "deprogramátory", kteří by unesli jejich dospělé děti náležející k organizaci, již rodiče považovali za škodlivou sektu, a drželi je několik týdnů v motelech v podmínkách psychologického nátlaku bez toho, aby informovali úřady. Není třeba vysvětlovat, že tento zákon byl největší hrozbou tradici habeas corpus před tím, než byl v roce 2001 jiný reakcionářský Texasan instalován do Bílého domu. Návrh se stal terčem ukrutného výsměchu, když byl jeho sponzor během slyšení dotázán, zda by zákon mohl být použit k "deprogramování" mladých lidí propadlých jisté velmi známé sektě. "Proč? Jistě že ano, senátore," odpověděl Republikán, "vztahoval by se na sekty jako jsou třeba unitáři".

Ale teď "deprogramátory" skutečně potřebujeme, aby osvobodili Baracka Obamu z vlivu sekty neoliberálů.

◄ Dušan Hanák v Písku

Sezóna filmů „Zlatá šedesátá“ se na Festivalu nad řekou v Písku tak trochu stává platformou pro pamětníky, kteří si opakovaně stěžují, že současná média hrubě zkreslují význam šedesátých let i Pražského jara 1968, když píší, že „Pražské jaro vymysleli komunisti“, nebo že „v šedesátých letech nebyla v Československu svoboda“, protože přece „vládl komunismus“ a všichni, od roku 1948 nepřetržitě do roku 1989 „úpěli pod komunistickou knutou“.

Po Ladislavu Helgovi byl slovenský režisér Dušan Hanák dalším dobovým svědkem, který v Písku hovořil o tom, že pro něho osobně byla šedesátá léta dobou neuvěřitelného, svobodného, originálního tvůrčího kvasu, daleko zajímavějšího a daleko víc stimulujícího, umělecky, morálně i lidsky, než je dnešní doba, úzce omezená na jediné měřítko finančních zisků. Shodou okolností o tomtéž hovořili posléze účastníci píseckého festivalu na zahájení výstavy děl Mikuláše a Emily Medkových, Jiřího a Běly Kolářových a Zbyňka Sekala v píseckém Prácheňském muzeu.

"Ti, kteří v Německu používají internet každý den k práci, zjistili, že nemají žádnou lobby". Tak hodnotí současnou masovou podporu německé Pirátské strany Hendrik Speck, profesor digitálních médií v Kaiserslautern. On-line petice proti nápadu spolkového ministra vnitra Wolfganga Schäubleho (CDU) , jeho předchůdce Otto Schilyho (SPD) a ministryně pro rodinu Ursuly von der Leyen opatřit internet "zámky" - neúčinnými opatřeními zákona na uchovávání dat, zavést real-time monitorování provozu na síti a blokování stránek bez soudního dohledu ve jménu postupu státu proti dětské pornografii získala více než 134.000 podpisů. Do živelně se šířící protiakce se zapojil i německý Chaos Computer Club.

Němečtí "slušňáčtí" politici marně zuří. V Německu vypukla přípravná fáze politické generační války - od roku 2007 pod sjednocujícím heslem "Stasi 2.0"

Uklidněn začetl jsem se do článku, nalezeného na serveru novinky.cz (3. srpna 2009) a otištěného prý také v deníku Právo; uklidněn proto, že už-už se mně zdálo, že přes letošní okurkovou sezónu se média úspěšně probijí těmi různými Dalíky, Romany a romskými princi, a nebudou tak muset sahat po každoročně spolehlivém – Štěchovickém pokladu.

Apelujeme na čtenáře, aby třeba i minimální částkou přispěli na provoz Britských listů. Britské listy si každý měsíc otevře 200 000 individuálních IP adres. Finančně však na provoz listu přispívá jen kolem 200 osob. Děkujeme jim, ostatním čtenářům chceme sdělit, že by Britské listy mohly dělat daleko víc, kdyby měly možnost platit si stálé novináře.

V květnu 2009 přispělo celkem 209 čtenářů Britských listů na provoz časopisu úhrnem částkou 48 370.86 Kč, příjem z reklamy byl 2000 Kč. Na kontě Britských listů v Raiffeisenbance jsme měli 30.6 2009 částku 63 103.34 Kč . Na internetovém účtu Paypal máme nyní 883.67 GBP a €761,80.

Příspěvky na provoz Britských listů je možno zaslat na účet v pražské Raiffeisenbance, číslo účtu: 1001113917, kód banky 5500. Adresa banky je 120 00 Karlovo nám. 10, Praha 2. Čtenáři mohou přispět na provoz Britských listů úvěrovou kartou na adrese www.paypal.com po jednoduché registraci odesláním částky na adresu redakce@blisty.cz. Prosíme, neposílejte příspěvky ze zahraničí na konto v pražské Raiffeisenbance, ale pošlete ho na paypal. Při poukazu příspěvku do Raiffeisenbanky ze zahraničí totiž zaplatíte za transakci bankovní poplatky ve výši více než 500 Kč. Děkujeme.

Jako v České republice oficiálně registrované občanské sdružení poskytujeme potvrzení o přijetí příspěvku pro daňové účely osobám, které v ČR platí daně.