Ne náhodou jsem v elektronické poště otevřel jeden velmi sugestivně vyprávěný černobílý příběh o hodných a zlých. Nebyl vůbec veselý, odpovídal sentimentu kombinace vážné nemoci a času předvánočního. S překvapením jsem zjistil, že je i trochu o mně, píše MUDr. Josef Srovnal, náměstek ředitele pro léčebnou péči Fakultní nemocnice Ostrava.

Konsternován jsem přečetl vysvětlení dr. ... z Ostravské fakultní nemocnice, proč nebylo možné pouštět pravidelně syny k umírající jednadevatesátileté matce. Při četbě tohoto byrokratického zdůvodnění prostě nevěřím svým očím. V medicině totiž, pane doktore, neléčí jen fakta, ale také lidskost.

Byl jsem svědkem úmrtí rodičů celé řady svých přátel i příbuzných. Vždycky, když dotyčný umíral, měli příbuzní neomezený přístup k umírajícímu, bez ohledu na návštěvní hodiny v nemocnici. Musím říci, že tento přístup je běžný nejen v britských nemocnicích, ale zažil jsem ho i v pražských nemocnicích. V případě umírajícího, řekl bych, má nemocnice z etických a lidských důvodů povinnost přítomnost příbuzných umožnit v jakékoliv denni či noční době.

Vysvětlení pana doktora Srovnala z Fakultní nemocnice Ostrava považuji za neuvěřitelné a nelidské. Počkejte, pane doktore, až bude umírat maminka vám.

Když jsem v reakci na svůj článek obdržel dopis zakladatelky českého hospicového hnutí MUDr. Marie Svatošové, v němž se ptá na aktuální stav naší maminky a nám bratrům děkuje za tolik potřebné svědectví, věděl jsem, že se objeví i opačná reakce, na kterou má druhá strana vždy právo. Každý příběh je vyprávěn ústy svého vypravěče. Kupříkladu příběh lásky a nelásky muže a ženy bude mít také jistě své nejméně dvě verze, a tak tomu jistě je i v našem příběhu o nemocnici a umírající matce. První verze příběhu vypráví o milujících synech, narážejících na tupý systém nemocnice, druhá verze o zlé chřipkové pandemii, kosící v téže nemocnici desítky pacientů. V tomto případě navíc vyprávěna tentokráte nikoli jedním z „hlavních hrdinů“, ale údajně jen vypravěčem v „epizodní roli“ našeho příběhu.

Napsal nám v neděli do Britských listů neuvěřitelný, drzý rasista, že není pravda, jak píše Independent i Karel Dolejší, že za bídu, chaos, vládu mafie a téměř úplnou absenci jakékoliv státní infrastruktury mohou Spojené státy, které tam plánovitě už desítky let drtí jakoukoliv občanskou společnost. Ne, podle zmíněného rasisty vládne na Haiti chaos, "protože tam žijí černoši". "Běloši by tam udělali pořádek."

Vážený pane Čulíku,

děkuji vám za váš email datovaný 1. ledna 2010 týkající se vaší cesty s námi z Glasgow do Mallaig a zpět dne 28. prosince 2009.

Je mi velmi líto, že jsme vám způsobili nepřijemnosti. Jak asi víte, váš vlak měl zpoždění, protože v Tullochu přestaly fungovat výhybky. Mohu vás ujistit, že navzdory tomu, jaký mohl vzniknout dojem, vyvinuli jsme veškeré úsilí snížit zpoždění na minimum.

Je naším cílem ve ScotRail poskytovat za všech okolností spolehlivé spojení, které jede načas. Je mi líto, že tentokrát jste shledal, že tomu tak nebylo. Plně chápeme, jaký dopad může mít takové zpoždění na plány našich zákazníků a dovedu si představit, že jste za těchto okolností byli rozhněváni. Prosím, přijměte mé upřímné omluvy, že jsme vám způsobili nepříjemnost.

Jeden z hrdinů, jejichž příběhy vypráví kniha Heleny Epsteinové Děti holocaustu, vyrůstá v 50. letech - na samotném vrcholu americké prosperity - v New Yorku u rodičů, kteří prošli koncentračním táborem a ztratili takřka všechny příbuzné. Jednoho dne dítě před otcem chválí charakterové vlastnosti svých kamarádů, načež ten propukne v bouřlivý smích: "Měl bys je vidět, kdybys je nechal týden o hladu!" Lidé, kteří prošli peklem, si tedy velmi dobře pamatovali, čeho je člověk schopen; a následky tohoto krutého poznání nesly nejméně dvě další generace jejich potomků. Americká společnost jednou ztracenou důvěru v druhé v případě těchto lidí obnovit už nedokázala. Každý okamžik jejich života až do smrti byl naplněn zřetelným vědomím křehkosti a tenkosti civilizační slupky na "přirozeném" člověku.

Karel Dolejší má naprosto pravdu, ve svém, jako obvykle, vysoce informovaném a erudovaném, ale - také jako obvykle - pochmurném článku, v němž právem poukazuje na to, že Fukuyama nemá žádný recept, jak by se v traumatizovaných společnostech, jako je Česko, dal vytvořit sociální kapitál, tedy důvěra mezi lidmi. Má pravdu i v tom, že se nám to rozkládá pěkně dnes po celém světě, takže sociální kapitál bude vniveč zřejmě i v mnoha zemích, dosud plných vstřícnosti a vzájemné společenské důvěry.

A přesto, a přesto...

Vrcholem cynismu je nyní, za statného kuropění mediálních trub, tolik deklarovaná humanitární pomoc Spojených států nejchudšímu státu západní hemisféry Haiti, aktuálně postiženému přírodní pohromou biblických proporcí. Jakoby vedle přírodních kataklyzmat, nestačila dvě století, kdy tuto bohem odmrštěnou zemi ekonomicky a fyzicky týraly dvě velmoci – Francie a Spojené státy. Nejdříve zemi téměř zlikvidujeme, abychom ji pak, za nadiktovaných podmínek, "pomohli". Sbratření harpunářů a velryb. Haiti je drastickým plakátovým děckem globálního kapitalismu v nejděsivější jeho podobě, a to mluvíme o době před apokalyptickým zemětřesením.

Obdržel jsem na poslední Monitor překvapivě velkou řadu pozitivních ohlasů, je z nich zřejmé, že mnoho lidí před tímto tématem neklopí oči a to je potěšující. Nemocnice není hospic, specializované zařízení, zřizované k důstojnému umírání nevyléčitelných lidí, kde pracují specielně školení odborníci. V hospici klient nepřekáží, je na správném místě, pokud nemůže z nejrůznějších důvodů umírat doma mezi svými blízkými. A zde jsem u dalšího tématu, které se svém článku otevřela Darina Martykánová.

ŠOK│ Anna Čurdová, která monitoruje prezidentské volby na Ukrajině, hlásí z hlavního města Kyjeva aktuální výsledky voleb. Janukovyč 33% (podle exit pool 35-26%) , Julie Tymošenková 27% (25-27%), za nimi Tihipko (13%) a Jacenjuj. Výsledky prezidenta Juščenka jsou tristní: 7%. V televizi běží normální debaty - jako u nás. Centrální volební komise už řekla, že nebylo žádných závažných porušení voleb, s čímž se na základě svého monitoringu ztotožnila i skupina poslanců, provádějících pro Radu Evropy monitor. Předběžné prognózy jsou téměř hodné. Oficiálně zpracováno je prozatím jen 56%. Další podrobnosti budeme přinášet průběžně.

Janukovyč neví, s kým se bude domlouvat do druhého kola. Tvrdí, že nebude ani růžová (Gruzie) ani pomerančová (Ukrajina) revoluce... Julia vyzývá "demokraty" a voličům slibuje pokračování politické kariéry Juščenka, Tihipka i Jacenjuka. Splní to, co slibovali...

Scénáře jsou dva: buď bude prezidentem Janukovyč a Tymošenková se s tím nesmíří - pak nejspíše dojde k rozdělení a budou dvě Ukrajiny. Otázkou je, jak se zachová armáda... Nebo bude prezidentkou Julie, vše poběží jako dosud ve starých kolejích a lidé z Janukovyčova tábora "zkousnou" Julu. Podstatná je ale jedna informace: ať zvítězí kdokoliv, prohrála Západem inscenovaná pomerančová revoluce snů a iluzí. Vyhrála ropa a plyn.

Čtu si příspěvek Michaela Hausera o podnětech, které se ukrývají pro současnou levici v díle malíře Caravaggia. Myslím, že se to dá podepsat, i když upřímně řečeno, je to takové až dojemně prosté. Možná, že právě v tom je ono kouzlo krásy a dokonalosti, že jsou ve své podstatě prosté a jednoduché. Na druhou stranu jde o podnět tak univerzální, že se hodí pro každého, pro jakoukoliv činnost a v každé době. Otázka zní jinak: „Co s tím…?!?“, popřípadě mužněji: „Co s tím, sakra…?!?“. Co to znamená udělat dnes, zítra, pozítří?!? A hlavně, kdo má odpovědět na tuhle otázku?!?

Před časem jsem vyjádřil jisté pochyby, zda se comeback Miloše Zemana potká s úspěchem. Po informacích z prvních krajských konferencí si myslím, že to se Stranou práv občanů nevypadá vůbec špatně.

Češi a malé národy vůbec mívají problémy s kulturní identifikací. S globalizací totiž vtrhl i do těch nejmenších a nejnepatrnějších kultur světa problém kulturní konkurence. Vyrovnávaní se s ní má různé podoby, od svaté války slibující zničení všeho „nekulturního“ až po líbání rukou fotbalistům, kteří se dostanou na mistrovství světa, slovutnou to scénu mezinárodního úspěchu a zdroj národní hrdosti. Češi jsou v tomto ohledu na cestě od líbání rukou fotbalistům (hokejistům) k určité míře svébytnosti, kterou, nebo spíše jejíž pocit po dlouhá léta postrádali. Přesto ale nemá příliš na výběr. Nejen v ekonomickém, ale také v kulturním vývoji je ovládána determinanty, které leží mimo její hranice a kterým se může jen těžko vzepřít. Zvlášť tehdy, vyplňují-li z převážné většiny představivost běžného člověka, protože vlastním představám se vzepřít jen ztuha.

Zdá se, že debata mezi přírodovědci a představiteli humanitních oborů na druhé straně je nejen plná nedorozumění, ale navíc ani k většímu porozumění nesměřuje. Soudím tak podle článku "Když pravda vítězí" Martina Škabrahy, který je reakcí na můj článek a článek Vladimíra Wagnera, které zase byli reakcí na článek Jana Matonohy, který sám byl v podstatě reakcí na již ústní debatu na téma "věda a politika".

KD│ Michel Chossudovsky v článku pro server Globalreasearch tvrdí, že probíhající americká operace na Haiti je ve skutečnosti skrytou invazí sledující zatlačování levicových režimů v Latinské Americe.

Podle Chossudovského je záchranná mise militarizována natolik, že uvedený rys fakticky zastiňuje její civilní funkce; o tom prý svědčí například:

Americká pomoc zemětřesením postiženému Haiti začíná děsivým způsobem vypadat jako obdobně drasticky pomalá humanitární pomoc městu New Orleans poté, co ho r. 2005 zničil hurikán Katrina, píše v deníku Independent Patrick Coburn.

V obou případech přišlo v době, kdy toho bylo nejvíce zapotřebí, velmi málo pomoci: v případě města Port-au-Prince v době, kdy lidé pod troskami budov byli ještě naživu. Až konečně na Haiti dorazí záchranné čety s zařízením na zvedání těžkých bloků, bude už pozdě. Není divu, že lidé na Haiti stavějí barikády z kamení a z mrtvol.

Ohledně paušální kritiky mezinárodních humanitárních organizací na Haiti, se kterou na okraji kritiky Spojených států přišel Patrick Coburn, je snad vhodné uvést některé podrobnosti ohledně podmínek, za nichž tyto organizace v zemi působí. Například Lékaři bez hranic (Medecins Sans Frontieres, MSF) měli na Haiti před zemětřesením 800 místních a 30 mezinárodních zaměstnanců v několika zdravotnických střediscích včetně vlastní nemocnice. Podle zpráv AFP mnohé z těchto osob se nacházely uvnitř zhroucených budov a ještě více z nic mělo rodiny v Port-au-Prince. Veškerá místní infrastruktura MSF byla zemětřesením buď zničena, nebo vyřazena z provozu. Proto mohla organizace v prvních dnech poskytovat pouze tu nejzákladnější péči. Situaci dále komplikovaly periodické výpadky proudu a rychle se zhoršující bezpečnostní situace. Ředitel místní pobočky McPhun přesto prohlásil, že po desetiletém působení v zemi má jeho organizace takový kredit, že si troufá nadále působit i v oblastech, kam většina ostatních organizací i za "normálních" okolností nevkročí bez ozbrojené eskorty.

Vzpomínám si při dnešní tragické příležitosti na knihu z dětství. Jmenovala se Děti z Haiti. Nepamatuji si autora či autorku, ani o čem ta kniha přesně pojednávala. Byla o bídě a bezmoci. Myslím, že končila nadějí na lepší příští. Připomínala naše poměry – tehdejší, ale i ty dnešní.

S článkom Borisa Cveka „O vědě“ v zásade súhlasím. Z toho logicky vyplýva, že v zásade súhlasím aj s článkom Martina Škabrahy „Když pravda vítězí“ ako aj s mnohými myšlienkami v predchádzajúcich článkoch od rôznych autorov na danú tému – o vede všeobecne i o vede v podmienkach Českej republiky. Naozaj súhlasím s mnohými tam vyslovenými myšlienkami. Ale keď sa zamyslím nad jednotlivými článkami vcelku, vždy mi tam niečo chýba, vo všeobecnosti tam niečo nesúhlasí. Vždy je niečo podstatné zamlčané.

Čo mi vadí, pokúsim sa ukázať na príklade článku pána Cveka. Jeho článok sa „hladko“ číta, mnohé formulácie sú priam dokonalé, a aj napriek tomu on sám sa prepadá - v tom najdôležitejšom - do bezradnosti.

Píše:

Musím se přiznat, že jsem k zahájení soudního řízení s dělnickou stranou šel s rezolutně odmítavým postojem k zakazování jakékoli politické strany, ale sám bych tomu nevěřil, kdyby se mi někdo snažil tvrdit že svůj názor tak snadno změním. Nejsem žádným zastáncem Dělnické strany, což je samo o sobě dost mírné vyjádření mých antipatií k této organizaci, přesto jako odkojenému liberálovi si ke mně jakákoli snaha cokoli omezovat hledá cestu velice těžko, píše Václav Krajňanský

Zdá se poněkud alarmující, že student práv ](sic!) v ČR Václav Krajňanský považuje za důvodné zakázat nějakou organizaci jen proto, že její názory považuje za nesnášenlivé, odporné či absurdní.

Voltaire žil v letech 1694 – 1778.

Je to zřejmě už dávno, takže nyní platí jiný mrav.

Opravdu nic ve zlém. Ani zájem někoho ironizovat v tom není. Ne že by museli hlasatelé či hlasatelky znát cizí jazyky. Jenže když už s nějakým cizím jazykem motyka spustí, pak ten, kdo mluví v rozhlase nebo v televizi, měl by se podívat, jak to slovo vyslovovat! Teď naposled (už se to ale lepší!) zvukově prezentovaná média nejednou měla pro název těžce postiženého města v Karibiku Port-au-Prince pokřivenou výslovnost.

Nechci polemizovat s výkladem Karla Dolejšího o knížce Tato fakulta bude rudá. Rád bych jen proti Dolejšího víceméně negativní poznámce knihu rehabilitoval v očích čtenářů. Ta sedmisetstránková publikace o jedné katedře filozofické fakulty se čte skoro jako detektivka, tak je zajímavá.

Vážení nezaměstnaní občané,

je zcela evidentní, že na současnou ekonomickou krizi nejvíce doplácejí zejména nezaměstnaní. Jen těžko lze věřit tomu, že současná politická reprezentace bude do budoucna schopna tuto krizi nějak zmírnit, nebo dokonce vyřešit, tak, jako nám to už dlouho slibuje. Jednou z možností, jak současnou velmi neutěšenou situaci řešit je podle mého názoru to, že se sami nezaměstnaní, začnou aktivně zajímat o veřejné dění v naší společnosti.

Vědomosti s datem 18. ledna 2010 uveřejňují na toto téma článek Nikolaje Zlobina, toho času ředitele jednoho z projektů Institutu světové bezpečnosti ve Washingtonu.

Rusko a USA i v tomto roce nadále pokračují ve vyjednávání o nové smlouvě o omezení jaderných zbraní. Nikdo netuší, jek dlouho ještě. Už dva měsíce žije svět bez smlouvy, jež by omezovala jaderné choutky dvou jaderných supervelmocí - a nic katastrofického se neděje. Nikdo se nebojí rusko-amerického jaderného konfliktu. Nedochází k panice kvůli nějakému závodu ve zbrojení. Neschází se kvůli tomu Rada bezpečnosti OSN, vojska NATO nejsou uvedena do stavu bojové pohotovosti atd.

Jazyky se živím a proto se zájmem sleduji polemiku na téma, kdo se kde jak efektivně učí anglicky. Nechci k ní přispívat ani právě získaným ověřením toho, že průměrný Turek umí anglicky stejně jako průměrný Japonec, tzn. skoro vůbec ne (i když pracuje ve styku s cestujícími na kterémkoli mezinárodním letišti v Istanbulu), ani potvrzením faktu, že ve Skandinávii se všude domluvíte švédsky (přinejmenším vám tam budou rozumět).

V souvislosti s rostoucím schodkem veřejných financí se v poslední době i v pravicovém tisku přetřásají podezření z nekalých praktik při veřejných zakázkách. Bohužel, jak už to bývá u našich novinářů zvykem, jsou plná nepřesností a zavádějící argumentace.

Okolo veřejných zakázek se točí tajemné vlivné osoby, které tisk nazývá lobbyisty (záměrně užívám tento výraz, používají se ale i termíny „lobisté“, „lobbisté“ apod.). Točí se tak intenzivně, že skupina poslanců se pokouší prosadit zákon upravující jejich působení. Snahu poslance Tejce a spol. považuji za chvályhodnou, nicméně od praktického dopadu zákona si můžeme slibovat jen částečný efekt, nebude-li doprovázen zásadním přepracováním zákona o veřejných zakázkách.

KD│ Přinášíme další část rozhovoru o vznikající čínské dominanci v mezinárodních vztazích s expertem na asijskou modernizaci Martinem Jacquesem, autorem knihy "When China Rules the World: The End of the Western World and the Birth of a New Global Order" (Když Čína vládne světu: Konec západního světa a zrod nového světového řádu). První část věnovanou postavení země v mezinárodním prostoru jsme zveřejnili ZDE, druhou o přednostech a nedostatcích vyplývajících z čínské tradice kulturní homogenity ZDE, třetí na téma zvládání politické změny ZDE. Rozhovor vedl Robert Scheer z magazínu Truthdig.

KD│ Zemětřesení o síle 7 stupňů Richterovy škály, které v úterý pozdě večer zasáhlo Haiti, "sbíralo síly" již sto padesát let před tím, než je naráz uvolnilo proti zbídačené zemi, napsal pro AFP Richard Ingham. Přírodní síly, ignorance a zdrcující chudoba se společně promítly do otřesné bilance, kterou haitský premiér Jean-Max Bellerive odhaduje na více než 100 000 mrtvých. Epicentrum se nacházelo v hloubce pouhých deseti kilometrů a ve vzdálenosti pouhých patnácti kilometrů od hlavního města Port-au-Prince, takže seizmické vlně prakticky nestálo v cestě nic, co by mělo šanci ji částečně pohltit, sdělili experti.

V prosinci 2009 přispělo finančně na Britské listy 203 osob celkovou částkou 67 486.45 Kč. Na kontě Britských listů v Raiffeisenbance jsme měli 31. 11. 2009 částku 147 734.43 Kč . Na internetovém účtu Paypal máme nyní 883.67 GBP a €1600.09. Jsme plni uznání vůči čtenářům Britských listů, že umožnili další provoz našeho časopisu nedávným financováním nových serverů. Mnohokrát děkujeme a prosíme: v příspěvcích nepřestávejte, musíme hradit průběžné náklady, i když se je snažíme udržovat na minimu.

Příspěvky na provoz Britských listů je možno zaslat na účet v pražské Raiffeisenbance, číslo účtu: 1001113917, kód banky 5500. Adresa banky je 120 00 Karlovo nám. 10, Praha 2. Čtenáři mohou přispět na provoz Britských listů úvěrovou kartou na adrese www.paypal.com po jednoduché registraci odesláním částky na adresu redakce@blisty.cz. Prosíme, neposílejte příspěvky ze zahraničí na konto v pražské Raiffeisenbance, ale pošlete ho na paypal. Při poukazu příspěvku do Raiffeisenbanky ze zahraničí totiž zaplatíte za transakci bankovní poplatky ve výši více než 500 Kč. Děkujeme.

Jako v České republice oficiálně registrované občanské sdružení poskytujeme potvrzení o přijetí příspěvku pro daňové účely osobám, které v ČR platí daně.