Existuje snad přesvědčivější důkaz, že komunita kolem české wikipedie se chová sektářsky, přesně tak, jak jsem popsal ve svém článku, jako uzavřený klub stejně uvažujících osob, než ten, že jakmile jsem vydal v Britských listech článek o jejich sektářství, začali diskutovat o tom, že by se z české wikipedie mělo vymazat i heslo o mně? :) ZDE

MEDIAFAX: Rada pro reformu vysokých škol, kterou ustavila ministryně školství Miroslava Kopicová teprve na konci loňského roku, nedoporučí zavedení školného na českých vysokých školách. V pondělí to řekl její předseda Rudolf Haňka.

Když položíte lidem po celém světě otázku, co si myslí o Spojených státech jako zemi a světové mocnosti, dostanete velmi jasnou odpověď. Každý má nějaký názor – obyvatelé Severu i Jihu, bohatí i chudí, muži i ženy, lidé politicky na pravici nebo levici, mladí i staří. Jejich názory jsou velmi rozdílné – od krajně příznivých až ke krajně nepřátelským. Lidé ale mají silný pocit, že vědí, co si mají o Spojených státech myslet.

Před třiceti lety platilo asi totéž o Číně. Dnes už ne.

Respektovaný americký časopis o zahraniční problematice, Foreign Affairs přináší ve svém posledním čísle (leden – únor 2010) z pera Zbigniewa Brzezinského podrobnou analýzu změněných priorit americké zahraniční politiky a možnosti jejich řešení v rámci demokratické koncepce Baracka Obamy. Brzezinského rozbor má svoji přitažlivost a hloubku nejenom z hlediska věcného, ale vyžaduje vnitřní reflexi i z našeho vlastního přístupu, neboť rozkolísaná atmosféra českého politického prostředí měla mediální výraz v podpoře republikánského kandidáta a Bushovy „zásadní“ politiky s pravicovým zaměřením uvnitř a bojovým odhodláním navenek.

Toto je druhá část mojí reakce na článek Martina Škabrahy "Když pravda vítězí". Cílem té první bylo uvést na pravou míru část z nedorozumění, které zjevně panují mezi přírodovědci a, Škabrahovými slovy, "duchovědci". V této druhé části bych rád komentoval požadavek na větší politizaci vědy, tak jak v Škabrahově článku zazněl.

Můj článek o péči o staré lidi byl voláním po debatě a hledání systémových řešení. Škoda, že pan Paul svou reakci pojal konfrontačně a můj článek zpětně interpretuje jako obhajobu statu quo a zhýčkaných lidí, co se nechtějí "uskrovnit". Jeho pohled mimochodem přenáší veškerou tíhu na jednotlivce ve smyslu "jsi-li morálně na výši, musíš za to po zásluze trpět". Jsem přesvědčena, že sociální stát je tu od toho, aby dynamiku, která zvýhodňuje sobce, alespoň částečně poupravil. Pokud však v České republice lidé chtějí, aby se pro dobrotu trpělo, bueno, ¡allá ellos!, nebudu jim v tom bránit hledáním systémových řešení.

K otázce, jak je to vlastně kde s důvěrou ve společnosti na Západě a v ČR, mám ještě několik drobných poznámek. Vyjdeme-li z toho, že generalizovaná důvěra ve smyslu confidence (spoléhání na to, že něco s určitostí nastane nebo nenastane) a vedle ní specifická důvěra spojená s vlastní volbou ve smyslu trust mají za svůj negativ odcizení (buď vůči společnosti jako celku, nebo vůči specifické oblasti možného rizika), pak se na první pohled zdá, že bez společenské důvěry to jde opravdu jen těžko. Nedostatek důvěry podle Fukuyamy vede k růstu transakčních nákladů, jak se lidé snaží pojistit se proti nežádoucím alternativám, a v extrémním případě až ke stažení do vlastního lokálního světa. Jenže: Odcizení od společnosti nejprve předpokládá ustavení subjektu v moderním smyslu, který teprv dokáže sám sebe uchopit jako něco zásadně odlišného od sociálního kontextu, v němž se právě nachází, a v tomto smyslu se od něj oddělit (v klasické terminologii: schopnost odstupu od role). Takový subjekt je zřejmě zvláštním západním vynálezem, který například v asijských společnostech v této podobě neexistuje - a v evropských podmínkách podle všeho neexistoval před dórskou invazí do mykénského Řecka následovanou vznikem antické polis, tj. zhruba do roku 1000 před Kristem.

Vrcholem cynismu je nyní, za statného kuropění mediálních trub, tolik deklarovaná humanitární pomoc Spojených států nejchudšímu státu západní hemisféry Haiti, aktuálně postiženému přírodní pohromou biblických proporcí. Jakoby vedle přírodních kataklyzmat, nestačila dvě století, kdy tuto bohem odmrštěnou zemi ekonomicky a fyzicky týraly dvě velmoci – Francie a Spojené státy. Nejdříve zemi téměř zlikvidujeme, abychom ji pak, za nadiktovaných podmínek, "pomohli". Sbratření harpunářů a velryb. Haiti je drastickým plakátovým děckem globálního kapitalismu v nejděsivější jeho podobě, a to mluvíme o době před apokalyptickým zemětřesením.

Nevím, kdy byla Haiti americkým rohem hojnosti. V každém případě nezávislost získala už v roce 1804, tedy v dobách, kdy byl mučitelský potenciál USA v oblasti ještě dost omezen. V porovnání s jinými zeměmi měla tedy více času na svobodný rozvoj. Navzdory tomu je opakovaně popisována jako nejhorší země pro život na americkém kontinentu, jako symbol beznaděje. Ani v sousední Dominikánské republice není život lehký. Ti, kteří poznali obě země ale tvrdí, že v porovnání s Haiti je to ráj na zemi. Emigrační tok naznačuje, že si to myslí i místní.

Pavel Urban ve své kritice článku Daniela Veselého napsal: "Před rokem 1959 byla navíc Kuba svobodnou zemí s demokraticky vládnoucím prezidentem Batistou v čele. Měřeno haitskými či tehdejšími dominikánskými standardy určitě. O co tedy vlastně kubánským revolucionářům šlo ?"

Přírodní katastrofa, která Haiti potkala, se den ode dne vyhrocuje, respektive její dopady na normální život a chod života tamních obyvatel. Z tisku a zpráv agentur, jakož i ostatních sdělovacích prostředků se toho můžeme dočíst spoustu, ale nic nenahradí pohled člověka, který na karibském ostrově žije několik let a to v zemi, která s Haiti přímo sousedí. Totiž z Dominikánské republiky. A protože tam přítele mám, dovolte mi, abych se s vámi všemi, informací lačnými, podělil o jeho bezprostřední pohled a názor , starý jen pár dní.

Chtěl bych zareagovat na vzniklou polemiku o sociálním kapitálu mezi panem Čulíkem a panem Dolejším. Jak vytvořit důvěru mezi lidmi, kterou i dvacet let po pádu komunismu v české společnosti postrádáme? Jsem přesvědčen, že sociální kapitál je možné vytvořit i bez dlouhodobé předkapitalistické zkušenosti. Důvěra totiž začíná u jednotlivce. Když jako jedinec přestanu věřit občanovi, kterého neznám, s kterým třeba jednám, přispívám tak totiž nevědomky k onomu hrůznému obrazu o stavu dnešní společnosti, kterou nastiňuje pan Dolejší v článku „Dvacet let kapitalismu: "Ještě" nedůvěra?“. Jakkoliv se vám může zdát tento princip idealizovaný, s nápravou je nutné začít od nás samotných, píše Zdeněk Hlisnikovský.

Francis Fukuyama, Trust: The Social Virtues and the Creation of Prosperity, (Důvěra. Sociální ctnosti a vytváření prosperity.) Hamish Hamilton, Londýn, 1995. 457 stran. 25 liber.

Na telefonické zavolání se v českém úřadě či podniku ještě dnes většinou setkáte s nevrlou nebo aspoň ostražitou reakcí. Mnoho lidí je pořád jaksi ve střehu vůči okolí, v němž žijí, jako by v nejbližším okamžiku čekali nějaký podraz. Nedůvěra se rozplyne, až když se ukáže, že jste známý nebo přítel. Může mít tento apriori nedůvěřivý postoj českých lidí vůči neznámému okolí nějaké hospodářské důsledky?

Tuto recenzi napsal autor v roce 1995. Dějí se věci, které dokazují, že je vysoce aktuální dodnes.

Jeden z hrdinů, jejichž příběhy vypráví kniha Heleny Epsteinové Děti holocaustu, vyrůstá v 50. letech - na samotném vrcholu americké prosperity - v New Yorku u rodičů, kteří prošli koncentračním táborem a ztratili takřka všechny příbuzné. Jednoho dne dítě před otcem chválí charakterové vlastnosti svých kamarádů, načež ten propukne v bouřlivý smích: "Měl bys je vidět, kdybys je nechal týden o hladu!" Lidé, kteří prošli peklem, si tedy velmi dobře pamatovali, čeho je člověk schopen; a následky tohoto krutého poznání nesly nejméně dvě další generace jejich potomků. Americká společnost jednou ztracenou důvěru v druhé v případě těchto lidí obnovit už nedokázala. Každý okamžik jejich života až do smrti byl naplněn zřetelným vědomím křehkosti a tenkosti civilizační slupky na "přirozeném" člověku.

Karel Dolejší má naprosto pravdu, ve svém, jako obvykle, vysoce informovaném a erudovaném, ale - také jako obvykle - pochmurném článku, v němž právem poukazuje na to, že Fukuyama nemá žádný recept, jak by se v traumatizovaných společnostech, jako je Česko, dal vytvořit sociální kapitál, tedy důvěra mezi lidmi. Má pravdu i v tom, že se nám to rozkládá pěkně dnes po celém světě, takže sociální kapitál bude vniveč zřejmě i v mnoha zemích, dosud plných vstřícnosti a vzájemné společenské důvěry.

A přesto, a přesto...

ŠOK│ Anna Čurdová, která monitoruje prezidentské volby na Ukrajině, hlásí z hlavního města Kyjeva aktuální výsledky voleb. Janukovyč 33% (podle exit pool 35-26%) , Julie Tymošenková 27% (25-27%), za nimi Tihipko (13%) a Jacenjuj. Výsledky prezidenta Juščenka jsou tristní: 7%. V televizi běží normální debaty - jako u nás. Centrální volební komise už řekla, že nebylo žádných závažných porušení voleb, s čímž se na základě svého monitoringu ztotožnila i skupina poslanců, provádějících pro Radu Evropy monitor. Předběžné prognózy jsou téměř hodné. Oficiálně zpracováno je prozatím jen 56%. Další podrobnosti budeme přinášet průběžně.

Janukovyč neví, s kým se bude domlouvat do druhého kola. Tvrdí, že nebude ani růžová (Gruzie) ani pomerančová (Ukrajina) revoluce... Julia vyzývá "demokraty" a voličům slibuje pokračování politické kariéry Juščenka, Tihipka i Jacenjuka. Splní to, co slibovali...

Scénáře jsou dva: buď bude prezidentem Janukovyč a Tymošenková se s tím nesmíří - pak nejspíše dojde k rozdělení a budou dvě Ukrajiny. Otázkou je, jak se zachová armáda... Nebo bude prezidentkou Julie, vše poběží jako dosud ve starých kolejích a lidé z Janukovyčova tábora "zkousnou" Julu. Podstatná je ale jedna informace: ať zvítězí kdokoliv, prohrála Západem inscenovaná pomerančová revoluce snů a iluzí. Vyhrála ropa a plyn.

Chtěl bych se omluvit za nepřesnosti v mém textu, které ve svém důsledku vedly k tomu, že mé názory z něj mohly být chybně interpretovány. Nechtěl jsem se vyjádřit v tom smyslu, že jsem pro zakázání Dělnické strany (potažmo jakékoli jiné). Hned v úvodu se zmiňuji, že jsem k jednání šel se značnou skepsí. Je fakt, že jsem u soudu podstatně změnil svůj názor na Dělnickou stranu. To ale nemá nic společného s tím, jak vnímám principy svobody a liberálního pojetí společnosti, ke kterému se ve velké míře i když s určitými výtkami hlásím, píše Václav Krajňanský.

V pořadu Máte slovo na ČT 1 minulý čtvrtek byl diskutován "Chodníkový zákon", za účasti mimo jiné i tvůrce tohoto zákona, pana senátora Kubery. Pan senátor vehementně tento zákon obhajoval, jsa podporován panem Axamitem, místopředsedou sdružení majitelů domů (jak jinak), s tím, že jde o principielní otázku: Proč by měl být majitel domu odpovědný za odklízení sněhu z cizího majetku, rozuměj, majetku města, píše Pavel Jedlička.

Napsal nám v neděli do Britských listů neuvěřitelný, drzý rasista, že není pravda, jak píše Independent i Karel Dolejší, že za bídu, chaos, vládu mafie a téměř úplnou absenci jakékoliv státní infrastruktury mohou Spojené státy, které tam plánovitě už desítky let drtí jakoukoliv občanskou společnost. Ne, podle zmíněného rasisty vládne na Haiti chaos, "protože tam žijí černoši". "Běloši by tam udělali pořádek."

Popularizace vědy je velmi důležitá. Zbavuje masu zastaralých nevyužitelných předsudků. Přináší do ekonomiky optimistické naděje, a také vnáší do nevyužitelné občanské hmoty klid a vyrovnanost. Třetí tisíciletí je rozhodně věkem jaderné energie. Staré přirozené zdroje a suroviny jsou již vyčerpány. Na pořad dne přicházejí nové technologie a netradiční zdroje energie.

U atomové elektrárny je situace celkem zřejmá. Prostě, do určité hmoty zasunete provokativní tyče z jiné kvalitnější hmoty, a výsledkem je štěpení atomu a uvolňování obrovských kvant využitelné energie.

I na takové tragedii, jež postihla ostrov Haiti se mnoho politiků přiživuje. Bezprostřední reakce normálních lidí byla a je okamžitý příspěvek formou dárcovských esemesek, nevládních organizace, které ihned zareagovaly na tuto událost. Anebo rychle se hlásící záchranáři, lékaři, kteří se rozhodli okamžitě vyrazit na pomoc statisícům obětí. Ne tak vlády. Ty se teprve sejdou a budou rokovat, zda a jak pomoci. Tak i česká vláda. Poslala sice 5 milionů korun, ale bude jednat dnes nebo zítra, jestli ještě pošle dalších pět nebo deset milionů.

Město nebo vesnice, zima, napadlo hodně sněhu. Nikdo za to nemůže, to příroda, píše Pavel Herzán.

Historický vývoj politické regulace úklidu sněhu:

Cyril Svoboda, předseda KDU-ČSL ve svém rozhovoru v sobotním PRÁVU (16.1.2010) na téma regulace hazardu (hlavní bod předvolební kampaně) se m.j. vyjádřil, že ten z politiků či poslanců, pokud nebudou pro regulaci, nejednají svobodně. Nevím, co tím chtěl básník (Svoboda) říci, ale pokud je někdo proti, neznamená to, že jedná nesvobodně, stejně jako ten, který pro regulaci bude, by měl jednat svobodně. Proč taková diferenciace nevím, zřejmě má pro to pan Svoboda nějaké své specifické důvody, které ve snaze v rozhovoru je nějak zdůvodnit, nakonec zůstávají nepochopeny. Ani jsem netušil, kolik podob má svoboda, Cyrilem počínaje, konče (kdož ví) loajalitou?

KD│ Michel Chossudovsky v článku pro server Globalreasearch tvrdí, že probíhající americká operace na Haiti je ve skutečnosti skrytou invazí sledující zatlačování levicových režimů v Latinské Americe.

Podle Chossudovského je záchranná mise militarizována natolik, že uvedený rys fakticky zastiňuje její civilní funkce; o tom prý svědčí například:

Před časem jsem vyjádřil jisté pochyby, zda se comeback Miloše Zemana potká s úspěchem. Po informacích z prvních krajských konferencí si myslím, že to se Stranou práv občanů nevypadá vůbec špatně.

Čtu si příspěvek Michaela Hausera o podnětech, které se ukrývají pro současnou levici v díle malíře Caravaggia. Myslím, že se to dá podepsat, i když upřímně řečeno, je to takové až dojemně prosté. Možná, že právě v tom je ono kouzlo krásy a dokonalosti, že jsou ve své podstatě prosté a jednoduché. Na druhou stranu jde o podnět tak univerzální, že se hodí pro každého, pro jakoukoliv činnost a v každé době. Otázka zní jinak: „Co s tím…?!?“, popřípadě mužněji: „Co s tím, sakra…?!?“. Co to znamená udělat dnes, zítra, pozítří?!? A hlavně, kdo má odpovědět na tuhle otázku?!?

Vážený pane Čulíku,

děkuji vám za váš email datovaný 1. ledna 2010 týkající se vaší cesty s námi z Glasgow do Mallaig a zpět dne 28. prosince 2009.

Je mi velmi líto, že jsme vám způsobili nepřijemnosti. Jak asi víte, váš vlak měl zpoždění, protože v Tullochu přestaly fungovat výhybky. Mohu vás ujistit, že navzdory tomu, jaký mohl vzniknout dojem, vyvinuli jsme veškeré úsilí snížit zpoždění na minimum.

Je naším cílem ve ScotRail poskytovat za všech okolností spolehlivé spojení, které jede načas. Je mi líto, že tentokrát jste shledal, že tomu tak nebylo. Plně chápeme, jaký dopad může mít takové zpoždění na plány našich zákazníků a dovedu si představit, že jste za těchto okolností byli rozhněváni. Prosím, přijměte mé upřímné omluvy, že jsme vám způsobili nepříjemnost.

Vědomosti s datem 18. ledna 2010 uveřejňují na toto téma článek Nikolaje Zlobina, toho času ředitele jednoho z projektů Institutu světové bezpečnosti ve Washingtonu.

Rusko a USA i v tomto roce nadále pokračují ve vyjednávání o nové smlouvě o omezení jaderných zbraní. Nikdo netuší, jek dlouho ještě. Už dva měsíce žije svět bez smlouvy, jež by omezovala jaderné choutky dvou jaderných supervelmocí - a nic katastrofického se neděje. Nikdo se nebojí rusko-amerického jaderného konfliktu. Nedochází k panice kvůli nějakému závodu ve zbrojení. Neschází se kvůli tomu Rada bezpečnosti OSN, vojska NATO nejsou uvedena do stavu bojové pohotovosti atd.

V prosinci 2009 přispělo finančně na Britské listy 203 osob celkovou částkou 67 486.45 Kč. Na kontě Britských listů v Raiffeisenbance jsme měli 31. 11. 2009 částku 147 734.43 Kč . Na internetovém účtu Paypal máme nyní 883.67 GBP a €1600.09. Jsme plni uznání vůči čtenářům Britských listů, že umožnili další provoz našeho časopisu nedávným financováním nových serverů. Mnohokrát děkujeme a prosíme: v příspěvcích nepřestávejte, musíme hradit průběžné náklady, i když se je snažíme udržovat na minimu.

Příspěvky na provoz Britských listů je možno zaslat na účet v pražské Raiffeisenbance, číslo účtu: 1001113917, kód banky 5500. Adresa banky je 120 00 Karlovo nám. 10, Praha 2. Čtenáři mohou přispět na provoz Britských listů úvěrovou kartou na adrese www.paypal.com po jednoduché registraci odesláním částky na adresu redakce@blisty.cz. Prosíme, neposílejte příspěvky ze zahraničí na konto v pražské Raiffeisenbance, ale pošlete ho na paypal. Při poukazu příspěvku do Raiffeisenbanky ze zahraničí totiž zaplatíte za transakci bankovní poplatky ve výši více než 500 Kč. Děkujeme.

Jako v České republice oficiálně registrované občanské sdružení poskytujeme potvrzení o přijetí příspěvku pro daňové účely osobám, které v ČR platí daně.