Poté, co jsme upozornili na případ počítačového programátora a těžkého invalidy Miroslava Cyroně a jeho manželky, kteří bydlí v Domově důchodců v Dobré Vodě v Jižních Čechách a jimž hrozilo od 4. ledna 2010 odpojení od internetu, též ZDE, o věci odvysílala Česká televize zpravodajskou reportáž ZDE.

Miroslav Cyroň k televizní reportáži poznamenává: "Reportáž je myslím vyvážená, jen ten konec ('nikdo Cyroňovy v jiném domově nechce') si mohli odpustit."

Ano, je to zvláštní: Česká televize snad dělala průzkum ve všech domovech pro invalidy v České republice, zda by byli či nebyli ochotni přijmout manžele Cyroňovi? Anebo co bylo zdrojem této informace?

Britským listům se také ozvala ředitelka Domova důchodců v Dobré Vodě a odkázala na stanovisko vedení Domova důchodců na jeho internetových stránkách, ty však byly v době psaní této poznámky nefunkční.

Stanovisko redakce Britských listů:

Toto je stanovisko Jany Zadražilové, ředitelky Domova důchodců Dobrá Voda z jeho internetových stránek

Stanovisko k článku pana Miroslava Cyroně, zveřejněného na www.cyron.cz

Se skutečnostmi, které jsou uvedeny v článku s názvem „Domov důchodců Dobrá Voda – smrt vysvobozuje“, zásadně nesouhlasím, neboť jejich obsah je neúplný a nepravdivý.

K tomu: Slušnost společnosti se pozná podle toho, jak se chová ke svým invalidům

tisková zpráva Ligy lidských práv

S novým rokem vstoupil v účinnost nový trestní zákoník. Má se jednat o moderní normu, která jako ústřední hodnotu, kterou je potřeba chránit, staví namísto zájmů státu zdraví a život jednotlivce. Zákoník měl rovněž odstranit nadměrnou kriminalizaci některých jednání, tento záměr se ale bohužel nepodařilo naplnit. V zákoníku zůstaly posttotalitní skutkové podstaty pomluvy a schvalování, které bývají zneužívány proti svobodě slova. Proti svobodě projevu může být nově zneužita také skutková podstata křivého obvinění, která byla povážlivě rozšířena.

Ještě blíže k pravidlům fungování „politického panstva“

S politickým panstvem a jeho fungováním je to ovšem složitější, než bylo uvedeno v předchozím textu. Přihrávání veřejných peněz dohodnutým firmám může vypadat formálně-právně jako naprosto standardní, nenapadnutelné. Stačí, pokud se ta která veřejná zakázka vysoutěží šikovně tak, že se nejde po minimální ceně, ale po cenové nabídce o hodně vyšší, jež skrývá dostatečnou rezervu, která se dá v rámci plnění použít podle vzájemné dohody. Velice osvědčené je takové peníze protočit přes reklamní nebo PR agentury, případně je utratit za poradenství. To jsou oblasti, kde neexistují nějaké ustálenější cenové úrovně a cena služeb se tvoří dohodou víceméně volně. A také se těžko odhaduje, zda objem prací odpovídá ceně.

Je-li nadále v našem národním programu dne ono stálé a nezbytné připomínání minulosti za účelem údajného vyrovnání se s ní, pak je polemika Zídek ZDE ZDE - Fendrych vedená na stránkách LN je jedním z docela zajímavých momentů na této cestě.

Ukazuje totiž zcela exemplárně na neslučitelnost dvou pohledů, z nichž ten první, Fendrychův – v naší společnosti nejběžnější – se spokojuje s halasným vytahováním rozličných seznamů konkrétních osob, s mravokárným rozhořčováním se nad jejich zločiny a s publikací dokumentů, u nichž nikdy není zcela jasno, o čem svědčí, či mají svědčit.

KD│ Potíž, kterou máme s nadějí, spočívá v tom, že je stejně snadné doufat jako naději zničit. Slyšíme, jak lidé říkají, že doufají, jak to a to půjde dobře, nebo že získají stipendium, které potřebují, aby mohli studovat či získat práci, o niž se ucházejí. U tohoto druhu naděje sotvakdy existuje nějaký následný krok. A ti, v jejichž falešný příslib věříme, mohou za určitých okolností či v důsledku špatného chování velmi snadno naše naděje zničit, napsal na serveru Resource Insights Kurt Cobb.

Ano, pane Wagnere, naprosto s vámi souhlasím. Nejde o alkohol jako hlavní příčinu. Je to bezohlednost, hedonická zahleděnost vlastníků vozidel do své techniky posilovaná výkonem stroje a pocitem neohroženosti v uzavřeném prostoru kompaktního tělesa. Souvisí to ovšem jak se stavem silnic a daných klimatických podmínek, tak i s navyklým způsobem práce dopravní policie, píše Jiří Dvořák z Vietnamu.

Nejen v souvislosti se stále probíhající ekonomickou krizí (jakkoliv zřejmě pomalu doznívající) se v České republice hovoří o některých „negativních“ aspektech zdejšího trhu práce, které brání jeho „hladkému fungování“. Jedním z těchto „negativních“ aspektů je také tzv. mobilita pracovní síly. Jaká je ale skutečná situace v tomto ohledu?

Robespierre: Mají svobodu, a oni řvou, že chtějí chleba!

Dostojevský: Nač je mi svoboda, když nemám milion.

No a do třetice Céline: Celý ten čas války jsem žil ve strachu, že budu ve válce zabit, a taky v obavě, že v míru pojdu hladem.

Tito pánové svobodu znevažují, ba se jí až vysmívají.

Takže: Kdo je svobodný a kdo je otrok?

Svobodný člověk je ten, kdo může blahobytně žít z úroků či renty, dividend apod.

Kdo pobírá mzdu, je otrok.

Po nedávném pokusu na útok na americké letadlo, letící z Amsterdamu do Detroitu, zavádějí západní vlády překotně nové letištní "rentgeny", na niž jsou cestující vidět bez šatů, jako by byli nazí. Aktivisté varují, že je nutno zajistit právo na soukromí občanů, které elektronický "rentgen" takto svlékne. Bylo by skandální, kdyby se tyto fotografie nahých cestujících, včetně celebrit, objevily na internetu.

Festival spisovatelů Praha v současnosti pořádá Týden Alberta Camuse, který tragicky zahynul před padesáti lety. Další informace viz níže:

4. ledna 1960 našli Alberta Camuse mrtvého v autě, které sjelo ze silnice na přehledném, rovném úseku. V kapse měl jízdenku na vlak, kterým měl původně jet. A v kufru nedokončený rukopis Prvního muže, své autobiografie.

„Narodil jsem se mezi sluncem a bídou, přesně uprostřed“, napsal Albert Camus ve své první sbírce, Rub a líc. Celé jeho dílo nese známky všudypřítomnosti tohoto základního, prvotního rozchodu. Narodil se v Alžírsku (1913) v chudé rodině, sirotek po otci, později začíná se studiem filozofie, které musel ze zdravotních důvodů přerušit. Po letmém průchodu Komunistickou stranou (1935-36) zakládá a vede dva divadelní sbory za účelem přiblížení klasických i současných dramat publiku z nižších sociálních vrstev. V roce 1937 vydává svoje první dílo, Rub a líc, sbírku literárních esejů, v které se již objevuje většina jeho pozdějších velkých témat: smrt, slunce, Středozemí, opuštěnost, úděl člověka, blízkost mezi beznadějí a štěstím…

Pokračování ZDE

Dovoluji si upozornit na podmínky života těžkých invalidů a starých lidí ve značném počtu "sociálních" zařízení v České republice. Já se k této akci odhodlal na základě rozhodnutí nové ředitelky Domova důchodců Dobrá Voda Jany Zadražilové nás 04.01.2010 odpojit od internetu. Na internetu jsem životně závislý: tužkou či perem na papír už nejsem schopen napsat nic. Internet je pro mě životně důležité spojení se světem; rediguji internetový server. To mi má být od 4. ledna 2009 paní Zadražilovou znemožněno. Podrobnosti jsem vypsal ZDE, píše těžký invalida Miroslav Cyroň.

Pozn. red.: Miroslav Cyroň se v zoufalství obrátil v této věci na různé veřejné osobnosti. Zdeněk Škromach mu odpověděl, že paní náměstkyni kraje Ivanu Stráskou požádal o "prošetření a informaci". Petr Studenovský, vedoucí odboru sociálních věcí a zdravotnictví Krajského úřadu Jihočeského kraje, přislíbil, že problém bude "z pozice zřizovatele zařízení prošetřen". Pomoc přislíbil i redaktor Práva Mitrofanov. Činitelé KSČM Filip a Remek, krajská organizace KSČM a Haló noviny nereagovali.

Britské listy se obrátily emailem na ředitelku Domova důchodců Dobrá Voda Janu Zadražilovou se žádostí o vysvětlení, viz níže. Odpověď nedostaly.

Napsal nám Jiří Zimola, hejtman Jihočeského kraje, že se situace v domově důchodců v Dobré Vodě vyšetřuje a že s výsledky vyšetřování budeme seznámeni. Miroslavu Cyroňovi zatím nebyl vypnut internet. Zřejmě na základě protestů pana Cyroně bylo rozhodnuto, že se od nynějška znovu zdvojnásobí frekvence sprchování v domově důchodců a jeho obyvatelé budou znovu sprchováni dvakrát týdně, už ne jen jednou týdně. (Miroslav Cyroň však upozorňuje, že se změna týká zřejmě jen jeho a jeho manželky, neboť ostatní nepohybliví obyvatelé Domova důchodců byli podle jeho informací vždy sprchováni pouze jednou týdně.)

Zcela jasným signálem známky poměrů v Domově důchodců bude, zda panu Cyroňovi bude dlouhodobě zachován přístup k internetu, anebo zda bude pod nějakou záminkou zrušen. Čtenáře budeme o situaci informovat. │RED

„Jediné místo pro svobodného člověka v otrocké společnosti je ve vězení,“ řekl Thoreau (sám tam ale strávil pouze jednu noc). To je strhující prohlášení, ovšem nikdo by podle něj nežil, jakkoli může být pravdivé. Revolucionář musí být připraven na perzekuce a stíhání, ale pouze masochisté by je vítali. Musí vždy zůstat na individuálním jednání a rozhodnutí jak důsledný někdo může být ve své vzpouře: není to něco, co může být ustanoveno. Anarchisté razili cestu nebo se podíleli na mnoha podobách společenské vzpoury a přestavby, takových jako liberariánské vzdělávání, vytvoření hnutí pracujících, kolektivizace, individuální přímá akce ve svých mnoha podobách a tak dále.

Pokud obhajujeme anarchosyndikalistickou taktiku, je to proto, že ke změně v celé společnosti může dojít jen skrze změnu ekonomiky.

Byl jednou jeden prosperující farmář, který se rozhodl, že dá své staré auto do šrotu a koupí si nové. Vybral si automobil Škoda Fabia, protože si v reklamě v novinách přečetl, že základní model stojí pouze 225 000 Kč. Vybral tedy spořitelní knížku a šel za dealerem, který mu hned spočítal, že základní model Fabie stojí 376 000 Kč. Farmář zaskřípal zuby, ale nakonec vybral ještě jeden menší účet, zaplatil 376 000 Kč a odjel.

Vyprázdněnost Klausova novoročního projevu nás vedla k tomu, že jsme otevřeli Čapkovy Hovory s T.G.M. (1928-1935). Zde je pár Masarykových myšlenek:

Děkuji za dobrý, velmi aktuální výběr citátů z Hovorů s TGM. Já tu knihu dostal od svého třídního učitele v roce 1990 (bylo mi 14 let) a dodnes si pamatuji, jak velký vliv to na mne mělo, jak jiný je to svět (i když je ta kniha nepochybně velmi nekritická a až devótní vůči TGM). Masaryk výrazně převyšuje běžnou českou kulturu a vždy jí byl důležitým korektivem (podobnou roli hrál podle mého názoru V. Havel a k Havlovi se jednou budeme vracet podobně jako k Masarykovi), ačkoli prvorepublikové "tatíčkovství" z Masaryka udělalo směšnou atrapu, zcela konformní s českou malostí a prostě "naši", píše Boris Cvek.

Hledání české malosti coby odrazového můstku k povzbuzení vzdělanosti či sebevědomí člověka v situaci přetíženého, nejistého občana?

Vážení přispívající pánové,

pokud opravdu nejde o vaše osobní invektivy mezi sebou, jak jsem byla v minulosti nepřesvědčivě přesvědčována :-)) některými z vás, tak si uvědomte prosím, že svými příspěvky se snažíte přimět čtenáře, aby četli vaše příspěvky se slovníkem a encyklopediemi v ruce, ev. jsou čtenáři nuceni číst další literaturu, aby byli vůbec schopni porozumět čtenému.

Chvályhodný počin (!) obecně vzato, ale podle reakcí na články lze usoudit, že bez valného výsledku (tento poznatek rozvedu ve shrnutí reakcí na moji otázku z 31.12).

Číst BL je pro běžného, předpokládám většinového čtenáře, byť průměrně nebo speciáně vzdělaného, záležitostí minimálně jedné hodiny denně. Určitě se najde někdo laskavý, kdo mi okamžitě vpálí, že je to přiměřená/nepřiměřená nebo akurátní doba. Nebo že číst BL není povinností. Případně si smlsne na zironizování těch, kteří se texty těžce prodírají a odkáže je na Mateřídoušku.

Reakce na poznámku Soni Hromátkové

Účelem diskusí v Britských listech není to "autorovi vytmavit", ale poukázat na různé pohledy a různé aspekty problému. Považuji například příspěvky Karla Dolejšího k mým poznámkám o Masarykovi za velmi přínosné; doufám ovšem, že je lidi čtou v kontextu toho, co o Masarykovi píší jiní.

Minulost je podstatou přítomnosti. Proto je důležité se minulostí zabývat. Podívejte se, jak jsou v kontextu s Klausovým nic neříkajícím projevem silné a aktuální Masarykovy myšlenky.

Na diskusi o české současnosti se musejí podílet čtenáři sami. Sami musejí přispívat tím, co se jim v dnešní ČR líbí a nelíbí, jakým směrem by se země měla ubírat a co by podle jejich názoru měli lidi k zlepšení situace dělat. Nikdo dnes už nikomu nebude předem předkládat žádná stoprocentně platná řešení.

Ano, chtěl bych velmi, aby lidi psali o tom, co konkrétně jim vadí v jejich každodenním životě a jak by se to dalo zlepšit. Dělají to málokdy, jako by jim na životě kolem sebe či na své situaci nezáleželo.

Chcete-li zlepšit situaci své země, musíte to učinit sami. Britské listy vám k tomu rády dají prostor.

když na okraj "psychoanalytického" příspěvku Soni Hromátkové, za nějž tímto děkuji, připojím poznámku, že jsem z něj pochopil jen dvě věci: Její převládající sklon k prakticismu plus paradigmatickou představu dosažení harmonie a názorové jednoty mimovolně vyjádřenou formulací, "že vám manželka/přítelkyně včera opět nedala" (při které ji zřejmě svrběla klávesnice).

Britské listy ovšem nejsou velkododavateli fastfoodových názorů určených k okamžité spotřebě normalizovaným občanem - s kečupem a hořčicí. A kromě specifických metod dosahování názorové jednoty, které paní Hromátková - tak se mi to aspoň z jejího příspěvku jeví - preferuje, nejspíš na světě neexistuje jiný způsob, jak otupit hrany, než prostě o rozdílech komunikovat. O to se myslím redakce snaží; pokud má někdo pocit, že se jí to v tom či onom ohledu příliš nedaří, není nic jednoduššího, než sepsat vlastní názor na věc a říci, v čem se mýlíme.

Reakce Františka Řezáče na mou (mírnou) kritiku pokrytectví Tomáše Garrigua Masaryka mně připomíná kauzu amerického radaru v Čechách. Ta nabyla v českém politickém kontextu naprosto surreálných iracionálních konotací. Určitá část české veřejnosti v budování americké základny v Brdech viděla symbol mimořádného přátelského vztahu USA vůči České republice a záruku svobody a bezpečnosti ČR trvale a bezpodmínečně poskytnutou Spojenými státy, jiná část české veřejnosti v rozhodnutí budovat americký radar v Brdech viděla projev arogance a imperialismu jediné zbývající světové supervelmoci.

Ano, miliony životů by byly ušetřeny. Ale ne proto, že by nebylo Masarykem "rozbito" Rakousko - Uhersko. Floskule o "rozbití" habsburské monarchie Čechy v čele s Masarykem je stará jako dějiny Československa a byla užívána různými novináři a politiky v různých dobách. Nejsilněji v českém a slovenském prostředí zněla po uzavření Mnichovské dohody v září 1938: Vidíte? MY jsme to vždycky říkali! Staré dobré Rakousko!

Kosovský premiér Hashim Thaci rozhodně nepatří k mým oblíbeným politikům. Kdyby však o něm nějaký rozvášněný nacionalistický Srb prohlásil, že "Thaci rozbil srbsko-černohorskou Jugoslávii", musel bych trvat na tom, že tohle obvinění prostě nemůže být pravdivé. Thaci se samozřejmě vší silou a cestami často i kriminálními snažil docílit rozbití Jugoslávie; jenomže nebýt toho, že jisté mocnosti měly zájem ho masivně vojensky podpořit, protože tím sledovaly vlastní, na něm nezávislou agendu, mohla po horách běhat takových Thaciů třeba celá divize, aniž by kdy dosáhla toho, že Srbové z Kosova odejdou. K tomu bylo třeba více jak dvouměsíčního intenzívního bombardování a ve finále ještě dvou velkých podvodů - jeden vůči Rusku, druhý vůči OSN. Žádnou z těchto klíčových událostí nemohl Hashim Thaci samostatně způsobit, ani kdyby se byl postavil na hlavu a odrážel ušima od Kosova pole.

Jestliže někdo v mé přítomnosti analogicky prohlásí, že Tomáš Garrigue Masaryk nese odpovědnost za rozbití Rakousko-Uherska, protože hloupému Wilsonovi zlovolně podsunul svou osobní politickou agendu, budu to vždy považovat za výlev minimálně srovnatelně hysterický jako výšeuvedené obvinění na adresu Thaciho.

Souhlasím s reakcemi Františka Řezáče a Karla Dolejšího na kritiku T. G. Masaryka, jak ji formuloval Jan Čulík ZDE ZDE. A rád bych v té souvislosti doplnil pár poznámek.

Citoval jsem už Heimannovou že

Musím to pořád opakovat? Z téže recenze dodávám:

Masaryk ovšem o rozčlenění Rakouska-Uherska intenzivně usiloval a argumentace kolegů Dolejšího a Škabrahy, že na to neměl vliv, že to "západní mocnosti", je vlastně poněkud legrační... To je lehké snímání odpovědnosti: Protože my Češi "nemáme na nic vliv", tak se naše postoje a názory nemusejí vlastně brát vážně? :)

Diskusi by každopádně prospělo, kdybychom stále dokola se vracející otázku, zda Masaryk skutečně "nesl vinu" na rozdělení Rakousko-Uherska, oddělili od otázky, zda bylo vůbec reálné Rakousko-Uhersko - poražený stát zdiskreditovaný rozmachem rakouského i maďarského šovinismu a naprostou závislostí na německém spojenci - po první světové válce zachovat. Jan Čulík implicite vychází z předpokladu, že to možné bylo. To však vůbec není žádný samozřejmý předpoklad. Stejně tak zavádějící je v této souvislosti tvrdit, že klíčová otázka vyřazení Rakousko-Uherska z války byla západními mocnostmi rozhodována v závislosti na událostech, k nimž docházelo nezávisle na dění v Evropě o mnoho tisíc kilometrů dále, na Sibiři. To je totiž jednoduše mísení hrušek s jablky.

Nikdo přece nepopírá, že zahraniční odboj, vedený Masarykem, usiloval o československou samostatnost. Byl to jejich program, podpořený mimo jiné také legiemi v Itálii, Francii a Rusku.

Důležité je však vědět, že monarchii odepsali před koncem války i sami rakouští, a tedy i čeští Němci.

Jednomu čtenáři se nelíbilo, že jsem uvedla slovo Sudety jako součást České republiky. Vím, že je to citlivé téma. Přes 60 let se o Sudetech mluví pouze v souvislosti s 2. světovou válkou, jinak se tváříme, jako by se jednalo o zrušené území.

Před vánočními svátky jsem v televizních zprávách (zapomněla jsem na jakém programu) zaregistrovala informaci, že název Sudety jako územní součást republiky byl navrácen do map. Považuji to za správné. Sudety prostě u nás jsou.

Pan Karel Dolejší mne svými slovy: „nejplebejštější z českých tradic, totiž k tradici trampské“ inspiroval k pokračování v diskuzi. Nerozumím slovu nejplebejštější, to je jako nejobecnější z obecního.

Myslet si, že člověk, který se celé mládí válel v lese, spal ve sněhu jako eskymák, šlapal blátem od vesnice k vesnici, voněl ohněm a páchnul potem, vracel se z toulek vlakem špinavý jako dnešní bezdomovci, a to všechno dělal naprosto dobrovolně, tedy svým svobodným rozhodnutím, a ještě se s tím na stará kolena chlubí, - že by se urážel nad slovem vědecky pojatým, jako je slovo plebejec, je absurdní.

Jednou z největších ironií osudu je, že co se nepovedlo komunistům, to nakonec dorazila reklama a byznys. Nevzpomínám si, že bych kdy při víkendech systematicky sledoval profese těch, s nimiž jsem zrovna na vandru; součástí rituálu balení na cestu bylo přece nechat tyhle každodenní věci pokud možno doma, a ne se ztrapňovat tím, že se marně pokusím vyvolat v ostatních dojem, kam jsem to dotáh; řekl bych si každopádně leda o peprnější vtip na svou adresu. Nevzpomenu si proto dnes na víc než na čtyři pět lidí, u nichž ještě vůbec vím, čím se přes týden živili.

Článek „Budoucnost jaderné energetiky: Renesance nebo útlum?“ zprostředkovává skeptický pohled na jadernou energii. Jindřich Kalous rád dává zaznít hlasům, které zpochybňují racionalitu využívání jádra v energetice. Opakování je matkou moudrosti. Jeho text stručně, avšak nekriticky shrnuje závěry Michaela Dittmara. Nevím tedy, jestli očividné chyby v textu jsou dílem chybného překladu nebo jsou i v proklamovaných článcích p. Dittmara.

Na serveru The Oil Drum publikuje a schází se k diskusím o globálních tématech - nejen o ropě nebo energiích obecně, jak by mohl naznačovat jeho název - nepřehledná řada odborníků a aktivistů z nejrůznějších oblastí. Většinou jde o diskuse věcné a kultivované a kontroverze se často daří udržet v rozumných mezích. Málokteré z témat však dokáže rozpálit diskutéry do běla tak, jako jaderná energie. I jinak rozumní a nesouhlasným argumentům přístupní lidé jsou možnostmi a perspektivami jaderné energetiky často natolik fascinováni, že když se někdo pokusí dokázat její rizika a meze, sesypou se na něj jako útočící vosí roj a k věci vedená diskuse se změní v osobní napadání, a to nezávisle na množství a věhlasu titulů, citací a akademických postů zdobících jména diskutérů.

Pokud platí otřepaný Clausewitzův výrok, že válka je pokračováním politiky jinými prostředky, pak nejvyšší organizační úroveň válčení - úroveň strategická - musí zahrnout politické cíle, kvůli nimž se vůbec začalo bojovat. Cílem války není primárně samotný ozbrojený boj, ale uvedení protivníka do bezvýchodné situace, v níž bude muset přijmout vůli vítězné strany. Klasicky vše zmíněné vypadalo tak, že generální štáb jedné strany plánoval akce v rámci snahy vynutit si politické cíle stanovené vlastním politickým vedením, a to například rozhodnou porážkou protivníkovy armády, obsazením hlavního města, zajetím panovníka atd. - prostě prostředky, tváří v tvář kterým konkureční organizační centrum uzná, že už dost dobře nemůže dál pokračovat v odporu. Podobný přístup ovšem vyžaduje, aby i protivník při plánování vycházel z obdobných předpokladů. Tato podmínka často nebývá splněna, jak ukazuje příklad Napoleonova tažení do Ruska. Francouzský císař porážel ruské armády, obsadil Moskvu, ale ani jedna z těchto věcí nestačila k definitivnímu zlomení ruského odporu. V konfliktech, které jsou ze své podstaty asymetrické, k takovým situacím dochází ještě mnohem častěji než při klasických válkách mezi relativně rovnocennými státy. Jedna ze stran pak zpravidla v jistý okamžik stojí bezradně před faktem, že neví, co by měla udělat, aby protivníka donutila kapitulovat. Právě to je zřejmě případ takzvané války proti terorismu, která se USA před našima očima naprosto vymyká z rukou.

Geopolitická strategie Spojených států byla po roce 1945 založena na něčem, co vypadalo jako pevná skála – na ovládání dvou nepřátelských zemí poražených v druhé světové válce, Německa a Japonska. Po dlouhou dobu vládla v každé z nich jediná konzervativní strana – v Německu to byla Křesťanskodemokratická unie (CDU), v Japonsku Liberálnědemokratická strana (LDP). Tyto dvě strany prováděly politiku těsného spojenectví se Spojenými státy a věrně podporovaly jejich geopolitická stanoviska.

Opět poněkud nekompetentní závěr otázek Václava Moravce. Každá - podotýkám - zcela v civilizovaném světě nepřijatelná - dopravní kontrola bude provázena kontrolou na alkohol. Nakoupí se několik set ručních plynových chromatografů. Bude to investice se servisem technickým a metrologickým za několik milionů + provozní náklady.

Saúdská novinářka Nadine al-Bedair publikovala v Egyptě článek s titulkem "Mí čtyři manželé a já". V něm se docela rozumně a logicky ptá, proč, jestliže mají muslimští muži právo oženit se až se čtyřmi ženami najednou, proč nemůže mít muslimská žena čtyři muže?

"Dlouho se ptám, proč mají muži monopol na toto právo. Nikdo mi nedokázal přesvědčivě vysvětlit, proč je mi odepřeno právo na polyandrii," stěžuje si autorka v článku.

Akmal Shaikh, londýnský taxíkář, kterého nedávno popravila Čína za pašování drog, se "choval jako blázen". Vyplývá to z rozhovoru, který poskytla jeho jednatřicetiletá dcera Leilla Horsnell týdeníku Sunday Telegraph. Uvedla, že nechápe, proč čínské úřady odmítly provést lékařské zhodnocení mentálního stavu jejího otce.

Celou jednu stranu věnovalo Právo (2.ledna) rozhovoru s Mirkem Topolánkem. Po přečtení si člověk uvědomí, že levice má poměrně snadnou úlohu, jestliže na pravé straně politického spektra je doslova jako kůl v plotě opuštěná ODS. Cituji z rozhovoru Jiřího Ovčáčka s Mirkem Topolánkem: J.O.: „Všichni proti ODS... v jedné řadě prezident Václav Klaus, ČSSD, Věci veřejné a TOP 09.“ M.T.: „To nikdy nebylo jinak.... to mne neděsí“.

V Britských listech i v dalších médiích se objevují kontroverze spjaté s českou pobočkou firmy T-Mobile. Některé problémy s tímto telekomunikačním operátorem lze eliminovat, jiné omezit. Uživatel musí být také připraven na zavádějící vyjádření a někdy to vypadá, jako kdyby si zákazník T-Mobile měl před uzavřením smlouvy prostudovat odbornou literaturu...

Britové si málo stěžují, a proto jsou služby v Británii tak špatné, píše deník Guardian ZDE, to by měl znát situaci v České republice! :) - List pokračuje:

"Dobře napsaný, rozumný dopis obsahující žádost o finanční odškodné vám může přinést peníze. Napište generálnímu řediteli zmíněné firmy, vysvětlete problém a uveďte v dopisu, jak vysoké finanční odškodné očekáváte. Pokud budete odmítnuti, napište po druhé a pokud je to nutné, i po třetí. Firmy se obyčejně na druhý, případně třetí dopis vzdají a poskytnou vám odškodné - přibližně polovinu částky, o kterou jste žádali."

Usuzuji, že v ČR bychom se s takovýmito stížnostmi daleko asi nedostali. Pokud se však v ČR multinacionální společnosti chovají nepřístojně, stojí myslím zato napsat písemnou stížnost (nikoliv email) jmenovitě, doporučeně do vlastních rukou generálnímu řediteli příslušné multinacionální společnosti - v jejím zahraničním ústředí. Nekalé praktiky, které multinacionální firma používá v zemích, jako je ČR, mohou být důsledkem politiky místního managementu a vedení mezinárodní firmy o nich vůbec nemusí vědět. V každém případě bude vedení mezinárodní firmy reagovat daleko citlivěji na proud stížností ze zemí, jako je Česká republika - vedení mezinárodní firmy to bude signalizovat, že existuje problém. Mezinárodní firmy (snad s výjimkou "levné" irské letecké společnosti Ryanair, která se pyšní svým drsným zacházením se zákazníky) nemají rády zápornou publicitu.

Jan Čulík rád postiženým občanům krátké (do cca 150 slov), věcné stížnosti tohoto druhu adresované zahraničním generálním ředitelům multinacionálních společností přeloží do angličtiny - pokud bude k dispozici časová kapacita.

K tomu dodává Uwe Ladwig jako bývalý ředitel velké nadnárodní západní firmy: V takovém dopise (možná ale teprve od druhého) bych je žádal nejen o finanční odškodné, ale také bych dodal, že pokud nedostanu ve smysluplné době (musí tam být datum, například do 14 dnů) odpověď, že jejich mlčení interpretuju jako souhlas s finančním odškodným s tím, že očekávám, že firma pošle finanční částku na mé konto. A že pokud peníze nedojdou na můj účet také ve smysluplné době (tam také musí být datum), že firma tím souhlasí, že převezme náklady na mého advokáta, kterého si se souhlasem jejího managementu objednám, aby se postaral, že to odškodné dostanu.

Myslím, že v tom případě by nadnárodní firma reagovala - a to dost rychle...

Vlastníkem firmy T-mobile je Deutsche Telekom AG (NYSE: DT). Generální ředitel je René Obermann

Adresa podniku je:

Deutsche Telekom AG
Friedrich-Ebert-Allee 140
D-53113 Bonn, Germany

Nesmírně zavazující byla reakce čtenářů na náš nedávný apel, že potřebujeme dva nové servery. V listopadu 2009 přispělo finančně na Britské listy 348 osob celkovou částkou 123 717.57 Kč. Na kontě Britských listů v Raiffeisenbance jsme měli 31. 10. 2009 částku 148 397.73 Kč . Na internetovém účtu Paypal máme nyní 883.67 GBP a €1600.09. Jsme plni uznání vůči čtenářům Britských listů, že umožnili další provoz našeho časopisu. Mnohokrát děkujeme a prosíme: v příspěvcích nepřestávejte, musíme hradit průběžné náklady, i když se je snažíme udržovat na minimu.

Příspěvky na provoz Britských listů je možno zaslat na účet v pražské Raiffeisenbance, číslo účtu: 1001113917, kód banky 5500. Adresa banky je 120 00 Karlovo nám. 10, Praha 2. Čtenáři mohou přispět na provoz Britských listů úvěrovou kartou na adrese www.paypal.com po jednoduché registraci odesláním částky na adresu redakce@blisty.cz. Prosíme, neposílejte příspěvky ze zahraničí na konto v pražské Raiffeisenbance, ale pošlete ho na paypal. Při poukazu příspěvku do Raiffeisenbanky ze zahraničí totiž zaplatíte za transakci bankovní poplatky ve výši více než 500 Kč. Děkujeme.

Jako v České republice oficiálně registrované občanské sdružení poskytujeme potvrzení o přijetí příspěvku pro daňové účely osobám, které v ČR platí daně.