Odvezou nás rychle moderní auta záchranné služby, aby nás vložila v náruč baziliščí přetvářky frustrovaných zdravotníků. To je jedna z nadsázek a fabulací knihy Mezi životem a smrtí , kterou píši na základě osobních zkušeností. Vyjde letos na jaře, proč neudělat malou „reklamu“ tématu, o které v naší společnosti nikdo nestojí? Nestojí, a přesto končí většina umírajících v nemocnici a jejich blízcí, pokud se vůbec zajímají o svého příbuzného, narážejí na byrokratický systém, na zákazy a příkazy, na strach a mlčení.

KD│ Dlouhodobé čtenáře nemůže překvapit, když zjistí, že po třech textech detailně vysvětlujících, proč jsou v nynějším americkém politickém systému významné reformy nemožné, hodlám věnovat několik dalších diskusi o významných reformách, jež by mohly být součástí funkční odpovědi na krizi naší doby. Klidně přiznám, že je to úsměvné, ale navrhovat vhodné změny, které nebudou ihned uskutečněny, není vůbec tak zbytečné, jak se může ve věku objednávek v požadovaném termínu a okamžitého uspokojení zdát.

Jak známo, Británii od předvánoc zasáhla sněhová a ledová kalamita, která dosud trvá. Ve středu napadlo i v jižní Anglii dalších cca 20 cm sněhu, na skotské vrchovině až padesát. Velmi silně postižena je také kopcovitá severní Anglie. Na některých místech ve Skotsku je už přes tři týdny kolem metru sněhu. Přes den teplota stoupá na cca -1, nebo na nulu, po setmění ale klesá na -6, -8, ve skotském vnitrozemí až na -20 stupňů Celsia. Situace je tedy taková, že přes den sníh víceméně změkne, v noci zledovatí.

Rád bych přidal pár řádků, které by českému čtenáři trochu situaci vysvětlily, píše Evžen Svoboda.

Bydlím na pobřeží kanálu La Manche, kde je normální přímořské podnebí, kde normálně nesněží a když, tak centimetr či dva a "sněhová pokrývka" trvá také nejdéle dva tři dny.

Jak pan Čulík vysvětluje, měnit pneu na zimní, to tady řidiči nedělají. Není to zapotřebí protože ten normální sněžný poprašek na silnicích a chodnících okres klidně (během několika hodin) uklidí, či posypou směsí písku a soli. A i když neuklidí, rychle to roztaje a je po "tvrdé zimě".

Letos tomu však tak není. Díky snad globálnímu oteplování sněžit začalo už před Vánoci a napadlo sněhu "moře" (skoro 30 cm).

Továrnám na severozápadě Anglie a v East Midlands ve čtvrtek poprvé od sedmdesátých let britské plynárny přerušily dodávku plynu. K zastavení dodávky plynu dochází nyní prý v důsledku zastaralé infrastruktury a "nepříznivého počasí".

National Grid, celostátní britská energetická síť, nařídila britským energetickým společnostem, že musejí přerušit dodávku plynu těm velkým průmyslovým zákazníkům, v jejichž kontraktech je klauzule, že dodávka plynu může být přerušena. Účelem je zajistit nepřerušenou dodávku energií domácím zákazníkům.

V Británii je nyní netypicky mráz. National Grid sdělil deníku Guardian, že v některých oblastech Británie je vytížena plynárenská síť na 96 procent své kapacity a zvýšit její výkon už nelze.

Britská vláda opakovaně tvrdí, že každoroční bědování nad možností přerušených dodávek energií je alarmistické, a zdůrazňuje, že Británie má nyní dva nové plynovody z evropského kontinentu i systém na dovoz zkapalněného plynu. Avšak Británie si nevybudovala větší zásoby plynu tak, jak to učinilo Holandsko či Německo.

Podrobnosti v angličtině ZDE

Kdekoliv v zemích, kde si se sněhem a mrazem zvykli žít, nosí v zimě zimní boty s vzorkem, který bychom označili za "traktorový", někdy opatřený i kovovými hřeby. Stejně jako nosí i do práce arktické větrovky, čepice a teplé rukavice. Příčinná souvislost mezi ušlapaným neodklizeným sněhem a zlomenými nohami se zde neprojevuje. Stejně jako v případě řidičů (nepřizpůsobil jízdu stavu vozovky) si chodec bez zimního obutí může stěžovat tak akorát na svou hloupost.

K poznámce pana Urbana, omezím se pouze na ten sníh, řekněme alespoň toto:

1) Hledisko technické.

Úspěšný úklid sněhu spočívá v tom, že se začne uklízet v krátkém čase poté, co napadal. Nejvhodnější je hrablo či koště a nim ochotné ruce. Když se sníh nechá ušlapat chodci, jde to pak desateronásobně hůř. To jsme viděli v Plzni tento týden a psaly o tom i lokálky novin.

Na světě je návrh zákona, který umožní úředníkovi kontrolovat, čím doma topíte. Za tímto účelem ho musíte vpustit do domu a on bude smýčit a šukat po obydlí, aby našel nějakou neplechu. Je jen otázkou, co budou muset naše domácnosti splňovat, abychom prokázali, že ničím špatným netopíme. A kolik toho špatného, třeba PET flašek nebo térového papíru mohu mít doma. Asi nebudu smět mít u spousty hořlavých věcí doma množství větší než malé. Vláda určí již za deset či patnáct let, kolik to je.

Musím reagovat na článek pana Žáka, jaké že nesmysly to Ostraváci vymýšlejí, aby měli možnost postihnout spalování škodlivého otopu, píše Pavla Cholevová.

Nevím, jak zákon dobře vymyslet, aby postihl lumpy a slušným lidem dal pokoj. Ale velice dobře vím, čím se na Ostravsku topí. Ráda bych v topné sezoně pozvala pana Žáka na procházku po osadě Liščina - to je pár desítek starých finských domků s chudými obyvateli, kousek vedle kriminál, na druhé straně slavná vesnička soužití. Vystoupíte z auta a dostanete facku smradu z umělé hmoty, dřevotřískového nábytku a jiných chuťovek.

Dobrý den pane Žáku,

Chápu Vaše rozhořčení, také se mi nelíbí, že úředníci mají u nás často až příliš (nekontrolovatelné) moci. Ale na druhé straně, jistě znáte úsloví, že svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého, píše Radka Ptáčníková

Během svátků jsem navštívila několik vesnic a městeček na různých místech v Čechách. A to, co by měl být teoreticky čerstvý venkovský vzduch, byla prakticky všude nedýchatelná a smrdutá směs zplodin spalování kdovíčeho z domácích topenišť.

tisková zpráva

Počátkem ledna vznikla v Praze umělecko-aktivistická pouliční performanční skupina, která si dala název Komunistická strana Vatikánu (KSV). Skupina bude od dubna 2010 minimálně jednou měsíčně rozleptávat hroší kůži českého mainstreamového establishmentu a pokusí se oslovovat náhodné diváky lehce srozumitelným jazykem. Komunistická strana Vatikánu bude podrývat zdejší status quo ve složení: Darina Alster, Lenka Klodová, Milan Kozelka, Petr Štengl, Ivan Vosecký a Martin Zet. Naším cílem není zakonzervovat se v impotentním prostředí umělecké lobby, ale tam, kde je to nejvíc zapotřebí - ve veřejném prostoru.

Je dobrým zvykem našich politiků, že se před veřejností snaží vzbudit dojem antikomunistických bijců, a to buď programově, jako si to vymodelovala bohumínským usnesením ČSSD, nebo náhodně, při nejrůznějších příležitostech, když jim docházejí nejen argumenty, ale i soudnost. Tak jsme v posledních OVM mohli od předsedy ČSSD Paroubka slyšet, že Strana práv občanů Miloše Zemana je jakýmsi seskupením kolem Šloufa a Melčáka. Jakoby Miloš Melčák nebyl vygenerován právě jeho stranickými druhy, kteří ve Zlíně po tři roky měli v čele městské organizace ČSSD právě asistenta pana Melčáka. Po léta spolupracujícího s dalším funkcionářem zvoleným za Zlín, místopředsedou Zdeňkem Škromachem.

Nepochybuji o tom, že mezi katolíky je nejmíň stejně pedofilů jako v ostatní populaci, ale titulek této zprávy na BL je nefér. Když si pročtete informace k tomu chilskému knězi, a stačí i ona zpráva ČTK, tak tam je jasně napsané, že zneužíval dívky ve věku 14-17 let. Tj. holky, co jsou už i u nás nad zákonem. To není pedofilie. Pedofilie (jako čin, ne jako diagnóza) je zneužívání dětí, skutečných dětí, a ne puberťaček. To by byl pedofil i v téhle republice každý druhý.

Technická poznámka k článku pana Švece, píše Petr Wagner. Pedofil je člověk, který vyhledává pohlavní styk s osobami, jež nemají vyvinuté sekundární pohlavní znaky. Nejvíce jsou to děti. S věkem to nesouvisí. Tam to dnes může být velmi ošidné. Kalendářní věk je sice používané kriterium, ale s pohlavním vývojem souvisí jen velmi volně. Takže podle uvedení věku a bez znalosti konkrétností a konkrétních případů lze říci jen velmi málo. Jsou dívky v sedmnácti, které pohlavní znaky nemají, a jiné ve dvanácti, které je mají. A mimochodem je i bohatě využívají třeba na E55 nebo v různých pražských luxusních hotelích.

V Chile byl ve středu zatčen 55letý katolický kněz Ricardo Muňoz Quintero, který byl obviněn z pohlavních styků s nezletilými. Spolu s ním byla podle agentur zatčena i jeho 33letá přítelkyně, partnerka a matka dvou jejich dětí.

Novinky/ČTK, 6. 1. 2009: Chilského katolického kněze zatkli za zneužívání mladistvých ZDE

… také chodí pospolu, napsal kdysi Ladislav Klíma. Sotva se v Britských listech objevila polemika kolem paragrafu 245 trestního zákona, ze Slovenska přišla informace, že tamní stát se rozhodl pečovat o bezpečnost občanů tím, že jim bude dávat na cestu do letadla výbušniny, aby potrénoval policejního psa. Informace zní, že výbušniny prostě stát připojil k zavazadlu občana bez jeho vědomí. Pominu zcela okolnost, že tato akce by mohla skončit tragicky, protože takový člověk by mohl být v některých destinacích nejen zatčen a odsouzen, ale kdyby se rozhodl stát prověřovat pejsky třeba na drogy, tak i popraven.

Dost se mluví a píše o hospodářském zotavení. Předseda Spolkového svazu německého průmyslu BDI (Bundesverband der Deutschen Industrie) Hans-Peter Keitel ale poukázal na to, že úrovně předkrizového stavu se s předvídaným růstem v Německu dosáhne znovu až zase r. 2014). A ví se, že se přitom nemyslí na skutečnost, že by existující úvěrová bublina mohla předtím prasknout ...

Koncem minulého roku byla dokončena ratifikace Lisabonské smlouvy, ke které si Česká republika na poslední chvíli sjednala výjimku z používání právně závazné unijní Listiny základních práv. V diskusi se proti této výjimce často objevovaly tři námitky; podívejme se na ně blíže, další příležitost se jen tak nenaskytne.

Patřím k lidem, kteří považují za normální chodit do práce, pracovat podle pokynů šéfa a brát za to peníze, aniž bych se považoval za otroka. Je pravda, že bych o tu práci i o tu mzdu nerad přišel. Ne že bych se bál o chleba. Ale už jsem si tak nějak zvykl jíst ho pod normální střechou a ne pod mostem.

Nejsem si jistý, zda se za pradědečka našeho oblíbeného knížete pána opravdu každá vesnice uměla postarat o své chudé líp než dnešní Praha. V každém případě šlo o místní chudé. O vandráky (ne vandrovní), kteří neměli v obci domovské právo, se nestaral nikdo.

Rád bych krátce zareagoval na diskuzi redaktorů Jana Čulíka a Štěpána Kotrby, která se rozhořela po zveřejnění tiskové zprávy Ligy lidských práv o verbálních deliktech v novém trestním zákoníku. Co se týče křivého obvinění (§ 345 n.t.z. – „kdo jiného lživě obviní z trestného činu, bude potrestán…“), tak ke spáchání daného trestného činu je třeba úmyslného zavinění (viz § 13 odst. 2 n.t.z.), tzn. musí jít o vědomou – úmyslnou – lež.

Lživost obvinění spočívá ve vědomém uvedení objektivně nepravdivých informací. Úmysl zahrnuje vědomost o tom, že obvinění je nepravdivé (podrobněji viz např. Jelínek, Jiří a kolektiv: Trestní právo hmotné. 1. Vydání. Leges, Praha 2009, s. 777).

V Praze zemřel v úterý ve věku 84 let někdejší kancléř bývalého prezidenta Václava Havla Ivan Medek. V V šedesátých letech a začátkem sedmdesátých let byl v Československu dobře známý jako organizátor pořadů Hudební mládeže; dnes už je to v ČR v podstatě zapomenuto. V padesátých a v šedesátých letech pracoval Ivan Medek v České filharmonii, do r. 1977 ve vydavatelství Supraphon. Po podpisu Charty 77 jej režim začal pronásledovat, r. 1978 Medek byl donucen odejít do Rakouska. Češi a Slováci ho hlavně v osmdesátých letech hlavně znali jako reportéra československého vysílání Hlasu Ameriky, které bylo v Československo velmi dobře slyšitelné na středních vlnách a na rozdíl od Svobodné Evropy bylo nerušeno. V letech 1993-1998 byl Medek kancléřem prezidenta Václava Havla.

R. 2008 poskytl Medek rozhovor Mladé frontě Dnes, v němž vyjádřil nespokojenost nad "bezhodnotovým režimem" v současné České republice:

Nevyzpytatelné jsou cesty České televize. Když včera přišla zpráva o úmrtí Ivana Medka, ČT rozbourala své vysílací schéma a namísto pravidelného programu vysílala ve středu večer Medkův portrét.

Byl Ivan Medek skutečně tak významnou "osobností", která by si něco takového zasloužila? Aby nebylo mýlky, nemám nic proti Ivanu Medkovi, byl to slušný a chytrý člověk. Ale čím byl Ivan Medek tak výjimečný, že si zasloužil mimořádnou změnu ve vysílacím schématu České televize? Možná mi něco uniklo, tak se rád nechám poučit.

Snažím se porozumět určitým kulturním souvislostem. Kdyby náhodou zemřel třeba historik Vilém Prečan, který se o nezávislou československou kulturu v sedmdesátých a osmdesátých letech zasloužil stejnou měrou jako Medek, možná ještě víc, věnovala by mu Česká televize také mimořádný program. Anebo Janu Kavanovi?

Jaká jsou měřítka pro to, kdo je podle České televize tak významná kulturní celebrita, že jeho smrt vyvolá změnu celostátního vysílacího programu? Ivan Medek byl muzikolog a organizátor kulturních hudebních akcí, pracoval také v hudebním vydavatelství. Pak se stal disidentem a náhodou měl možnost opakovaně číst do Hlasu Ameriky prohlášení československých chartistů. Po pádu komunismu byl na Hradě za Václava Havla úředníkem. To je celé. Nic nenapsal. Může někdo objasnit, proč je považován za někoho tak významného?

Pane šéfredaktore, která vosa Vás zase bodla??? Čím si to nebohý pan Medek od Vás zasloužil?

Co kdyby, nedej bože, umřel Karel Gott?

ČT většinou uvádí týž den medailony namísto nekrologů i u lidí daleko méně známých a oblíbených.

Spíš byste se mohl pozastavovat nad tím, proč dokázal Medek mluvit z duše i takovým lidem, kteří se většinou nad otázkami netýkajícími se každodenních běžných věci moc nezamýšlejí.

Nevím, zda něco napsal či nenapsal, to asi nebylo v jeho životě nejdůležitější. Představoval určitý morální vzor - můžete se mnou nesouhlasit, ale o mrtvých jen dobré, píše Bohdana Marvalová.

V reakci na váš článek vám musím sdělit, že bez ohledu na vámi uvedený názor o zásluhách p. Medka (publikace,redaktor hudebních pořadů atd.) vás mohu ujistit, že pro mou generaci znamenala činnost p. Medka v exilu velmi mnoho, píše Jiří Vyklický.

Moje matka Marie Kopcová (nar. 1918) vychovala čtyři syny, včetně mě, a to péčí tak zvaně v domácnosti, což znamená, že z nás v době polofašistických „makarenkovských“ teorií o „studeném odchovu“ apod. udělala skutečné lidi, a my jsme se tak měli možnost vyhnout se v naší generaci téměř celosvětové pandemii deprivace. O jednoho bratra jsem přišel, aniž bych měl možnost sdílet s ním poslední chvíle, a podpořit ho v zásadním okamžiku jeho odchodu z života. I to je důvodem, proč se bráním nechat stejným způsobem – z důvodu absurdních nelidských předpisů a strojového jednání našeho zdravotnictví – nechat odejít ze světa i naši matku.

Po četbě článku V. Žítka (31.12.2009 v BL) o tom jak firma T-Mobile poskytla jeho osobní údaje Komerční bance, která na to zareagovala tak, že mu poslala jím nevyžádanou kreditní kartu, jsem se pousmál. Kolik takových případů se v ČR asi vyskytne? Dle mě nemálo. Krize zřejmě ubírá bankám obrat a zákazníky a tak marketingová oddělení vyhlásila o ně boj, píše autor, jehož totožnost je redakci známa.

Komerční banka v tom musí být úspěšná. Usuzuji na to z případu, který se stal na České zemědělské univerzitě (ČZU) v Praze. Všichni studenti i zaměstnanci ČZU, odhadem 15 000 lidí, zahájili nový školní rok 2009/2010 s novou kartou. Ta nahradila ISIC kartu u studentů a “teachers“ kartu u pedagogů. Novou kartu, tzv. UNIkartu, vydává ČZU v úzké spolupráci s Komerční bankou.

Proč k takové změně došlo, když systém ISIC karet fungoval bez problémů? Na to se ptají snad všichni, kdo se na ČZU pohybují. Změnu karet přitom akademický senát ČZU v roce 2007, 2008 ani 2009, dle dostupných zápisů ze zasedání, neprojednával. Jak a proč bylo o změně karet rozhodnuto zůstává záhadou.

„Reformisté” nejsou ten kdo dosahují reforem (většinou jich nedosahují a zneužívají pozornost k politickému manévrování). Jsou to ti, kdo nevidí nic dalšího než zlepšení určitých částí systému. Je nezbytné agitovat za zrušení určitých zákonů, ale idealizovat si agitaci za reformy, dokonce i kdyby to byly reformy v zájmu menšin nebo celých komunit, je reformistické. Tento reformismus prostoupil skrz naskrz vše, čemu se nyní říká levice. Vytváří nové pracovní příležitosti v zájmu ctižádostivých byrokratů, údajně střežících zájmy menšin, ve skutečnosti ale bránící tomu, aby lidé z těchto komunit jednali svým vlastním jménem.

Je to patrné i v zápasech žen, které levice marginalizuje, jako kdyby šlo o záležitost menšiny.

Mezi Vánocemi a Novým rokem zemřel na selhání srdce kontroverzní autor Filip Sklenář. Bylo mu jednatřicet let. Narodil se 5.6. 1978 v Přílepích. Rozloučení s Filipem Sklenářem se koná v sobotu 9.1. 2010 v 11 hodin dopoledne v malé obřadní síni ve Slezské Ostravě.

Adresa:

Malá obřadní síň Slezská Ostrava
Na Najmanské
710 00 Slezska Ostrava

Všichni Filipovi přátelé, kteří se s ním chtějí a mohou rozloučit, jsou vítáni. Děkujeme ale všem i za vzpomínku na něho, píše Magda Henkel, sestra Filipa Sklenáře.

< Filip Sklenář

Autor knihy, kterou si objednal a kterou dotvořil Radovan Krejčíř, zemřel mezi Vánocemi a Novým rokem 2010 na selhání srdce. Bylo mu 31 let.

Než si Sklenáře jako "ghost writera" najal známý kriminální uprchlík, Sklenář napsal knihu, kterou považoval za své mistrovské dílo, Červené dlaždice. Za tu ho mnozí kritizovali kvůli jejímu protikřesťanskému obsahu. V knize se Sklenář dotkl široce rozšířené homosexuality v katolické církvi.

Přitom však Filip Sklenář nebyl zrovna ateista.

Ohlédnutí za životem předčasně zemřelého nadaného českého autora mě, možná pedantsky, vede zpět k Masarykovi a jeho výrokům o kázni:

Bez určité míry kázně a soustředěnosti se podle mého názoru skutečně nedá docílit ničeho. Krátký život Filipa Sklenáře mi připadá dobrým příkladem.

Kategorie pravice a levice jsou v české publicistice a politice ve stejné míře samozřejmé jako zmatené. Převládá intuitivně komplementární chápání, podle něhož komunistá totalita představovala – podle vlastní sebeprezentace – levici, její odpůrci tedy logicky představují pravici. A protože komunistická totalita není předmětem zkoumání, nýbrž pokřiku a denunciací, nabývají i charakteristiky pravicovosti a levicovosti kuriózních podob.

Ještě blíže k pravidlům fungování „politického panstva“

S politickým panstvem a jeho fungováním je to ovšem složitější, než bylo uvedeno v předchozím textu. Přihrávání veřejných peněz dohodnutým firmám může vypadat formálně-právně jako naprosto standardní, nenapadnutelné. Stačí, pokud se ta která veřejná zakázka vysoutěží šikovně tak, že se nejde po minimální ceně, ale po cenové nabídce o hodně vyšší, jež skrývá dostatečnou rezervu, která se dá v rámci plnění použít podle vzájemné dohody. Velice osvědčené je takové peníze protočit přes reklamní nebo PR agentury, případně je utratit za poradenství. To jsou oblasti, kde neexistují nějaké ustálenější cenové úrovně a cena služeb se tvoří dohodou víceméně volně. A také se těžko odhaduje, zda objem prací odpovídá ceně.

V souvislosti s roztáčející se spirálou vnitřního zadlužování české ekonomiky domácí média (původně jsem chtěl napsat domácí pravicová média, ale žádná jiná u nás přinejmenším na scéně mediálního mainstreamu prakticky nepůsobí) v posledních týdnech rozpoutala hysterickou kampaň proti těm, kteří pod pláštíkem líbivého populismu nezodpovědně „projídají budoucnost našich dětí“. V první linii této mediální kampaně tradičně stanula média veřejné služby. Legie profesionálních agitátorů placených z koncesionářských kapes zahájily masivní ofenzívu, jejímž bezprostředním cílem je přesvědčit houfy vystrašené a demoralizované veřejnosti, již tak notně zdecimované zeštíhlovací kůrou předchozích neoliberálních reforem, o nezbytnosti dalšího kola „utahování opasků“.

Upoután poměrně bouřlivou diskusi o knize Mary Heimannové Czechoslovakia, the State That Failed v loňském roce na stránkách Britských listů, jsem knihu objednal na internetu a během Vánoc přečetl. Zde je několik postřehů.

Měl bych jenom malý dodatek k probíhající "prezidentské" diskusi. Poněkud přízemnějšího hlediska, jak už to u felčarů bývá.

Představme si, že by na území menším než je Praha žilo pražské a brněnské obyvatelstvo. Tato oblast by byla několik let téměř v úplné politické a ekonomické izolaci a představovala by nelegitimní cíl pro vojenské útoky z venku, na něž by mizivá část uvězněných reagovala odpalováním primitivních raket. Tamní populace by z 80% závisela na humanitární pomoci zvenčí a z velké části trpěla nedostatkem pitné vody, potravin a léků. Musela by vybudovat systém podzemních tunelů, aby za zvýšené ceny pašovala ze sousední země dobytek, knihy, lidi i zbraně, jen kvůli holému přežití. Přitom by nešlo o nevypočitatelnou či zákonitou přírodní pohromu, ale o cílenou cynickou politiku.

Podle zprávy americké televizní stanice MSNBC v noci během posledního víkendu minulého roku vytáhly síly NATO ve vesnici Kunar v provincii Nangahar z postelí 10 civilistů, z nich 8 studentů ve věku 12 – 18 let, kteří jim nekladli žádný odpor, a zastřelily je.

KD│ Německo a osm dalších států EU plánuje společný projekt v hodnotě 30 miliard euro, který má přispět k ochraně klimatu. Bude pracovat s mixem složeným z větrné, vodní a sluneční energie vyvažujícím kolísání skutečného výkonu jednotlivých zdrojů, a přitom mj. na kontinent přivede zdroje větrné energie ze Severního moře o výkonu zhruba 100 gigawattů - což odpovídá 10% celkové evropské spotřeby, neboli zhruba stovce velkých uhelných elektráren, informoval Spiegel Online.

Těsně před koncem roku se na stránkách Britských listů rozproudila diskuze o možnostech získávání energie pro chod civilizace v následujících desetiletích. Zatímco Ferdinand Vomáčka a Jiří Krautwurm zastávali spíše optimističtější pozici, John Michael Greer, Jindřich Kalous a Karel Dolejší zastávají pozici krajně pesimistickou. Těsně po novém roce pokračoval v diskuzi Jindřich Kalous převyprávěním příspěvků Michaela Dittmara na stránkách „The Oil Drum: Europe“. Než se budu blíže věnovat konkrétně jaderné energii a komentáři k příspěvkům Michaela Dittmara, zastavil bych se chvíli u pojmu EROEI, kterým Jindřich Kalous často operuje.

Nesmírně zavazující byla reakce čtenářů na náš nedávný apel, že potřebujeme dva nové servery. V listopadu 2009 přispělo finančně na Britské listy 348 osob celkovou částkou 123 717.57 Kč. Na kontě Britských listů v Raiffeisenbance jsme měli 31. 10. 2009 částku 148 397.73 Kč . Na internetovém účtu Paypal máme nyní 883.67 GBP a €1600.09. Jsme plni uznání vůči čtenářům Britských listů, že umožnili další provoz našeho časopisu. Mnohokrát děkujeme a prosíme: v příspěvcích nepřestávejte, musíme hradit průběžné náklady, i když se je snažíme udržovat na minimu.

Příspěvky na provoz Britských listů je možno zaslat na účet v pražské Raiffeisenbance, číslo účtu: 1001113917, kód banky 5500. Adresa banky je 120 00 Karlovo nám. 10, Praha 2. Čtenáři mohou přispět na provoz Britských listů úvěrovou kartou na adrese www.paypal.com po jednoduché registraci odesláním částky na adresu redakce@blisty.cz. Prosíme, neposílejte příspěvky ze zahraničí na konto v pražské Raiffeisenbance, ale pošlete ho na paypal. Při poukazu příspěvku do Raiffeisenbanky ze zahraničí totiž zaplatíte za transakci bankovní poplatky ve výši více než 500 Kč. Děkujeme.

Jako v České republice oficiálně registrované občanské sdružení poskytujeme potvrzení o přijetí příspěvku pro daňové účely osobám, které v ČR platí daně.