Kapitalismus likviduje tuto planetu - máme-li přežít, musíme se vzbouřit
16. 11. 2022
Kulturně elity se roky těšily, až vyroste generace nezatížená minulým režimem. Teď jsou strašně překvapení, že se nebojíme říkat slova jako kapitalismus, a to i v negativním slova smyslu. Přitom na západě je taková debata součástí mainstreamu.https://t.co/DxgENvY47G
— Radek Kubala (@RadKubala) November 15, 2022
Víme, že naše životy stoprocentně závisejí na složitých přírodních systémech: na atmosféře, na proudech oceánů, na půdě, na síti života na této planetě. Odborníci na složité systémy vědí, že se ty systémy chovají důsledným způsobem. Jejich chování odpovídá určitým matematickým pravidlům. Za normálních podmínek se systém sám reguluje a udržuje stav rovnováhy. Do určité míry zvládá tlak. Ale pak se najednou překlopí, mine bod zvratu a padne do nového stavu rovnováhy, který je často nemožné zvrátit.
Lidská civilizace závisí na současných stavech rovnováhy, jenže
po celém světě se klíčové systémy přibližují bodu zvratu. Jestliže jeden
systém zkolabuje, zlikviduje i druhé, což vyvolá kaskádu chaosu známou
jako systémový kolaps životního prostředí. K tomu došlo už několikrát v
minulosti, kdy došlo k masovému vyhubení přírodních druhů.
Mohlo
by k tomu dojít například takhle. Pás savan, známý jako Cerrado, pokrývá
centrální Brazílii. Jeho vegetace závisí na tom, aby se tvořila rosa,
což zase závisí na stromech s hlubokými kořeny, které čerpají podzemní
vodu a vypouštějí ji svými listy do atmosféry. Avšak za posledních
několik let jsou velké části Cerrada proměněny v zemědělskou půdu na
pěstování soji pro kuřata a prasata. A po vykácení stromů krajina
vysychá. To znamená, že menší rostliny odumírají a to vede k dalšímu
suchu. V souvislosti s globálním oteplováním by se tento začarovaný kruh
mohl zrychlit a náhle by se celá oblast mohla proměnit v poušť.
Cerrado
je zdrojem některých jihoamerických řek, které tečou do údolí Amazonie.
Jak mají řeky méně vody, to postihne deštné pralesy, kterou jsou už
nyní ničeny kácením, pálením a oteplováním a jsou už tak ohroženy
systémovým kolapsem. Cerrado a Amazonie vytvářejí "řeky na obloze",
proudy vlhkého vzduchu, které rozšiřují déšť po světě a řídí globální
cirkulaci vzduchu a vody v oceánech.
Globální cirkulace vody je
už tak zranitelná. Například atlantická rovníková cirkulace, která šíří
teplo z tropů k pólu, je narušována táním Arktidy a začala slábnout.
Bez ní bude mít Británie tak mrazivé klima, jako je na Sibiři.
Poznáváme, že se
systémy blíží k bodu zvratu, když začínají být nestabilní. Letos jsme
zaznamenali velkou globální nestabilitu, obrovské požáry na Sibiři a
kolem Středozemního moře, ničivé povodně v Německu, v Belgii, v Číně, v
Sierra Leone - klima volá o pomoc.
Dalo by se očekávat, že
inteligentní biologický druh bude na tyto signály reagovat rychle a
důsledně a radikálně změní svůj vztah k živému světu. Ale lidstvo tak
nefunguje.
Z analýzy britských televizních pořadů za rok 2020
vyplynulo, že výraz "dort" se ve vysílání vyskytl desetkrát častěji než
výraz "klimatická změna". Výraz "skotská vejce" se vyskytl dvakrát tak
často než výraz "biodiverzita". Výraz "banánový chléb" daleko předstihl
výrazy "větrná energie" a "solární energie".
Pusťte si téměř
jakoukoliv rozhlasovou stanici a uslyšíte frenetické odvádění
pozornosti. Zatímco po světě zuří požáry, povodně smýkaji automobily po
ulicích a úroda se scvrkává, v rádiu se diskutuje o tom, zda je lepší si
oblékat ponožky vsedě nebo ve stoje.
Čelíme bezprecedentní
krizi a naše mozky jsou přeplněny trvalými, překypujícími bláboly. I
většina zpráv v politice jsou jen drby. Média se úzkostlivě vyhýbají
tomu, co leží pod tím: černé peníze, korupce, odklon moci z demokratické
sféry, sílící ekologický kolaps, který číní naše posedlosti naprosto
nesmyslnými.
Nesmysly se zabýváme i tehdy, když údajně řešíme
ekologické problémy. Řešíme brčka z umělé hmoty a pohárky na kávu a
nikoliv obrovské strukturální síly, které nás ženou ke katastrofě. Vůbec
nevnímáme, že rybářský průmysl likviduje celé ekosystémy. Firma
Soletair Power vyrobila složitý přístroj, který "bojuje proti globálnímu
oteplování" zachycováním CO2, který vydechují zaměstnanci v kanceláři.
Za 8 hodin zachytí 1 kilogram CO2. Za tutéž dobu vypustí lidstvo do
ovzduší, pálením fosilních paliv, přibližně 32 miliard kilogramů CO2.
Nemyslím
si, že soustředěnost na mikroskopická řešení je náhodná. Přesně to
vyplňuje zájmy korporací. Záměrné úsilí, aby lidi neviděli celek,
vzniklo v roce 1953 v Americe, s kampaní jménem Udržujme Ameriku
krásnou. Založili ji výrobci obalů, motivovaní zisky, kteří nahradili
obaly na více použití obaly z PVC, které se hned po použití vyhazovaly.
Především usilovali o zrušení státních zákonů, které nařizovaly systém
vratných lahví. Kampaň Udržujme Ameriku krásnou přesunula vinu za
zahlcení společnosti plasty na "neuvědomělé" individuální občany, kteří
rozhazují kolem sebe odpadky.
To, že korporace odvádějí
pozornost k odpadkům, zkresluje náš pohled na ekologické otázky.
Největším poškozením řek nejsou odpadky, ale zemědělství a splašky. V
roce 2004 vymyslela reklamní firma Ogilvy & Mather "uhlíkovou stopu každého jednotlivého občana". Odvedlo to pozornost od výrobců fosilních paliv k
jejich spotřebitelům.
Podstatnou politickou změnou za posledních
padesát let, vyvolanou korporátní marketingovou praxí, byl přesun od
řešení našich problémů kolektivně k tomu, abychom je řešili
individuálně. Proměnili nás z občanů ve spotřebitele. Jako občané jsme
měli možnost se spojit a požadovat politickou změnu, jako občané jsme
mocní. Jako spotřebitelé jsme téměř úplně bezmocní.
Tak se soustřeďujeme na bezvýznamné drobnosti a na otupující triviality. Je to určitou formou poslušnosti.
Co
uvidíme, když se od toho osvobodíme? Mělo by nás to děsit. Jde o růst.
Všichni chválí hospodářský růst. Co to ale znamená? Dosáhneme-li
skromného růstu, řekněme tří procent HDP ročně, znamená to, že se
veškerá ekonomická činnost a její ekologický dopad za 24 let
zdvojnásobí, do roku 2045. A pak znovu do roku 2069. A pak znovu do roku
2993. Všechny krize, které se snažíme řešit nyní, budou v roce 2045
dvakrát tak horší, a pak znovu a znovu vždy dvakrát tak horší.
Ve
skutečnosti, většina bohatství shromážděného za kapitalismu, vznikla
pleněním, prostřednictvím monopolů a získáváním renty a dědictví.
Podle
odhadů Britové za 200 let vyplenili z Indie bohatství za 45 bilionů
dolarů v dnešních cenách. Tyto peníze použili na industrializaci v
Británii a na kolonizaci dalších zemí, které pak zase vykradli.
Plenění
neprobíhá pouze geograficky, ale i časem. Bohatství dnešních ekonomik
závisí na vyplenění přírodního bohatství od budoucích generací. To
dělají ropné společnosti. Tato krádež z budoucnosti je motorem našeho
hospodářského růstu. Z ekologického hlediska není kapitalismus nic
jiného než Ponziho schéma.
Cílem kapitalismu jsou peníze. A
peníze vedou ke spotřebě. Máme-li zabránit zvýšení globální teploty o
1,5 stupně Celsia, průměrné emise na osobu nesmějí být vyšší než dvě
tuny CO2 na osobu na rok. Jenže nejbohatší 1 procento světového
obyvatelstva produkuje více než 70 tun CO2. Bill Gates emituje téměř
7500 tun CO2, hlavně létáním svými soukromými letadly. Roman Abramovič
produkuje téměř 34 000 tun CO2, hlavně provozováním své gigantické
jachty.
Přechod na biopaliva, který prosazuje Bill Gates, patří
dnes k největším příčinám ničení životního prostředí, protože se kácejí
lesy k výrobě dřevěných granulí a tekutého paliva, a půda je ničena k
výrobě biometanu.
Avšak důležitější než přímý dopad života
bohatých lidí je politická a kulturní moc, s níž oni blokují jakoukoliv
efektivní změnu. Jejich kulturní moc závisí na hypnotizující pohádce.
Kapitalismus nás přesvědčuje, že jsme my všichni jen dočasně neúspěšní
milionáři. Proto to tolerujeme. Ve skutečnosti jsou někteří lidé
extremně bohatí, protože jiní jsou extremně chudí: obrovské bohatství
závisí na vykořisťování. A kdybychom se všichni stali milionáři, uvařili
bychom planetu hned. Avšak pohádka, že my všichni jednou zbohatneme, ta
zajišťuje naši poslušnost.
Nepříjemnou pravdou je, že máme-li
zabránit klimatické a ekologické krizi, musíme všichni omezit svůj
konzumerismus. Stejně, jak existuje hranice chudoby, pod kterou by nikdo
neměl spadnout, existuje i hranice bohatství, nad kterou by nikdo neměl
stoupnout.
Věc řeší daně z bohatství. Měly by být dostatečně
vysoké na to, aby rozbily spirálu hromadění bohatství a aby přerozdělily
bohatství, které si nahromadila menšina. I když na světě není dost
ekologického ani hmotného prostoru, aby si všichni mohli užívat
soukromého luxusu, existuje dost prostoru, aby si všichni mohli užívat
veřejného luxusu: nádherných parků, nemocnic, plováren, galerií,
tenisových kurtů, dopravních systémů a komunitních středisek. Měli
bychom všichni mít své malé vlastní prostory - soukromý dostatek - ale
když chceme dělat něco víc, měli bychom to dělat bez konfiskace zdrojů
od jiných lidí.
Tím, že dál souhlasíme s likvidací systémů, které
nám umožňují žít, plníme přání ultrabohatých a mocných korporací, které
tito lidé ovládají.
Přežijeme pouze tehdy, pokud s tím
přestaneme souhlasit. Věděli to bojovníci za demokracii v 19. století,
věděly to sufražetky, věděl to Gandhí, věděl to Martin Luther King.
Ekologičtí aktivisté, kteří požadují systémovou změnu, také tuto
základní pravdu pochopili.
Naše přežití závisí na naší neposlušnosti.
Kompletní článek v angličtině ZDE
Diskuse