19. 10. 2023
Zatímco narativ podporovaný Spojenými státy Palestince dehumanizuje do té míry, že jim fakticky upírá právo na emocionální a psychické utrpení, Izrael své emocionální oběti zveličuje.
9. října, dva dny po začátku současné izraelsko-hamásovské války - v níž se izraelská armáda možná chystá napůl vyhladit pásmo Gazy -, zveřejnily internetové stránky newyorského časopisu Women's Health několik pokynů "Jak se vyrovnat s traumatem z násilných snímků a videí z útoku Hamásu na Izrael"´, píše na webu commondreams.org Belen Fernandez.
Není samozřejmě překvapivé, že potenciál traumatu byl identifikován výhradně jako reakce na vražedný útok Hamásu na Izrael, a nikoliv na posledních 75 let izraelského násilí a etnických čistek v Palestině - jejichž kumulované zvrácené barbarství patrně způsobilo, že Hamás zaútočil na kibucy v Izraeli.
Koneckonců pečlivě vytvořený monopol Izraele na viktimizaci a s tím související dehumanizace Palestinců znamená, že záběry z pokračujícího izraelského terorizování Gazy nikdy nepřiměly americká média k tomu, aby Palestincům předepsala "opatření na ochranu duševního zdraví".
A přesto intervence Women's Health představuje nový druh zvratu v tématu viktimizace, v němž dokonce i zástupné trauma, které údajně občas zažívá americké publikum, přebíjí nezastírané trauma, jímž trpí lidé, proti nimž Izrael vede neustálou válku.
Článek cituje klinického psychologa z New Yorku, který se zabývá tím, proč může být střet s násilnými výjevy na sociálních sítích tak rozrušující: "Jsme empatičtí lidé. Dokážeme si představit sami sebe na místě někoho jiného."
Ale selektivní empatie není vůbec empatická. To platí zejména v případě, kdy je empatie vůči Izraeli tak politicky účelná, že ospravedlňuje obscénní množství americké vojenské pomoci této zemi a vyvražďování lidí, jejichž existence komplikuje americko-izraelskou vizi světa.
Ve Spojených státech, mé odcizené vlasti, je samotná empatie trvale napadána politicko-ekonomickým systémem, který prosperuje z odcizení a likvidace komunitních vazeb. Když však lze empatii využít jako zbraň, lídři napříč politickým spektrem v USA houfně vystupují, aby "stáli při Izraeli".
Jistě, izraelský monopol na viktimizaci odporuje logice i realitě - a postavit stát Izrael do role hlavní oběti je trochu jako přiznat status oběti útočné zbrani.
Připomeňme, že základní epizoda celého "izraelsko-palestinského konfliktu" spočívala v násilném zásahu Izraele na palestinské půdě v roce 1948, který znamenal zničení asi 530 palestinských vesnic, zabití 15 000 Palestinců a vyhnání tři čtvrtě milionu lidí z domovů.
Od té doby krvavý vzorec jen pokračuje, přičemž Palestinci neustále umírají v neúměrně vysokém počtu, i když jsou považováni za agresory a oběti. Vezměme si například operaci Ochranné ostří v roce 2014, kdy izraelská armáda během 50 dnů zabila v pásmu Gazy 2 251 lidí, z toho 299 žen a 551 dětí. Zahynulo šest izraelských civilistů a 67 vojáků.
Při operaci Pilíř obrany v listopadu 2012 izraelská armáda zabila 167 Palestinců, zatímco v Izraeli přišlo o život šest lidí. Při operaci Lité olovo, kterou Izrael zahájil v Gaze na konci roku 2008, bylo zabito více než 1 400 Palestinců, především civilistů. Mezi nimi bylo 400 dětí. Zahynuli také tři izraelští civilisté a deset vojáků.
Po izraelském útoku na Gazu v roce 2012 izraelský novinář Gideon Levy na stránkách listu Haaretz připomněl, že "od dubna 2001, kdy na Izrael dopadla první raketa Kásám, bylo zabito 59 Izraelců - a 4 717 Palestinců". Levy poznamenal, že tento poměr je děsivý, a odvážil se tvrdit, že by měl znepokojit každého Izraelce.
Samozřejmě,
že slovo "měl" je stále rozhodující. Ale být znepokojen děsivým kontextem, v němž Palestinci již více než sedm a půl desetiletí
existují, by vyžadovalo empatii - což by zase vyžadovalo uznání palestinské
lidskosti, a ne šíření zhoubného narativu podporovaného Spojenými státy, který
potvrzuje nekonečně vyšší hodnotu izraelského života nad palestinským.
Velmi znepokojivé je také to, že zatímco toto vyprávění Palestince dehumanizuje do té míry, že jim fakticky upírá právo na emocionální a psychické utrpení, Izrael své emocionální oběti vyzdvihuje jako prostředek k získání další empatie.
Například po operaci Lité olovo se izraelské ministerstvo zahraničních věcí zaměřilo na celkem 770 izraelských obětí, z nichž zhruba 584 tvořily oběti "syndromu šoku a úzkosti".
Podobně po 34denní izraelské válce proti Libanonu v roce 2006, při níž v této zemi zahynulo přibližně 1 200 lidí, izraelské ministerstvo zdravotnictví, oznámilo že ze 4 262 izraelských civilistů, kteří byli ošetřeni v nemocnicích kvůli zraněním, jich plných 2 773 utrpělo "šok a úzkost".
Zatímco posedlost izraelského státu sirénami a apokalyptickými projevy nepochybně přispívá k vyvolávání všeobecné úzkosti, součet obětí "šoku a úzkosti" v pásmu Gazy by pravděpodobně přinesl číslo blížící se 2,3 milionu, což je současný počet obyvatel této palestinské enklávy.
"Jak můžete mluvit o posttraumatických stresových intervencích v Gaze, když jsou lidé stále ve stavu neustálého traumatu?“, poznamenává bývalý mluvčí Oxfamu Karl Schembri.
Neustálou úzkost zajišťují nejrůznější vnější podněty, včetně dusivého izraelského obléhání Gazy, pravidelných izraelských masakrů, ničení bytových komplexů a čtvrtí a používání bezpilotních letounů.
Nyní, když izraelská armáda pokračuje v kobercovém bombardování Gazy, zůstává empatie pevně zakotvena v izraelském arzenálu - a je to vskutku smrtící zbraň.
Celý text v anglickém originále ZDE
Diskuse