1. právo na soukromí, nesnáze, osobní tíseň apod. (viz body 3d a 3f kodexu).

2. tzv. nepoctivé prostředky pro získání informace (viz bod 1i kodexu).

Aby mohl veřejný zájem na získání a publikování nějaké informace převážit nad standardy novinářské etiky, musí platit buď, že

1. se jedná o informaci o veřejně činné osobě, která bezprostředně souvisí s její veřejnou činností nebo s důvěryhodností dané osoby, nebo

2. se jedná o informaci (o komkoli a čemkoli), jejíž zveřejnění může mít závažný společenský dopad,

nebo platí i 1. a 2.

3. V okamžiku získávání a publikování informace se nedají vždycky posoudit všechny souvislosti na sto procent. Proto pro splnění bodu

1. i 2. stačí, když bude mít novinář při své práci "důvodný předpoklad domnívat se, že...".

Výše uvedené zásady víceméně odpovídají tomu, jak s tématem "veřejný zájem" a etikou zacházela etická komise dosud.

Definice pojmu veřejný zájem není v evropských zemích umístěna kamsi do vzduchoprázdna, ale je součástí celospolečenské debaty o chování a kvalitě médií - jinak řečeno, vymezení pojmu existuje v základní obecné podobě, ale konkrétní výklad a hodnocení jednotlivých případů, kdy se na téma veřejný zájem diskutuje, se posouvá a hodnotí v kontextu.

Hranice, označující, kam až mohou média jít při zkoumání intimní sféry politiků, nelze jednoznačně a pro všechny případy stanovit. Jak britský, tak německý etický kodex např. stanoví, že tisk má dbát na to, aby ctil soukromí. Pokud ovšem je ve veřejném zájmu i soukromý život, může tisk tento paragraf porušit. Nelze ale stanovit přesná pravidla, za nichž se tak může stát.

Ve veřejném zájmu je kupříkladu informace, že nějaký ministr obrany má novou přítelkyni a tráví s ní dovolenou na Malorce, protože kvůli ní použil vojenský speciál a nechal se za ní za státní peníze odvézt ze služební cesty. Naopak ve veřejném zájmu nejsou informace o údajných problémech mezi manželi předsedy vlády - nemají vliv na politiku, nelze je zneužít a neskrývají v sobě ani žádnou informaci, která by se mohla považovat za veřejný zájem.

Jistým vodítkem může být Profesní kodex britské Press Complaints Commission obsahující zvláštní oddíl "Veřejný zájem". Ten zahrnuje tato ustanovení:

kritika policie,

informace o činnosti tajných služeb,

informace o legálních drogách včetně uzavřených smluv s následky pro zdraví obyvatel,

zveřejnění názoru na rozhodnutí soudu i v případě, obsahuje-li kritiku.

ochrana zdraví veřejnosti a bezpečnosti veřejnosti, ochrana veřejnosti před uvedením v omyl a to jak soukromou osobou, tak i organizací, při čemž komise konstatuje, že "svoboda projevu je veřejný zájem sám o sobě".

Posledně uvedené konstatování je onou širokou definicí, která ovšem v tuzemsku jistě narazí na odpor. Z různých důvodů se totiž žurnalistická branže v ČR domnívá, že pravidla hry jsou pevně stanovena, a pak lze snadno zjistit, zda byla porušena.

Nějaké veřejné debaty považuje proto za bezúčelné a škodlivé - bohužel i z ideologických důvodů. Odmítá se tudíž i možná diskuse, která by měla bezpochyby i edukativní funkci, ale hledají se naopak konkrétní důvody, proč toho či onoho novináře či médium označit za neeticky konajícího.

Domníváme se proto, že by Komise pro etiku měla na téma Veřejný zájem držet formulaci v naznačeném duchu a korigovat ji při posuzování jednotlivých kauz.

To není nikdy jednoduché a zkušenosti z ostatních demokratických zemích ukazují, že může jít o dlouhou debatu, která nakonec nemusí mít definitivní konec.

Právní (ani morální) řád tím není ohrožen, pokud se může spolehnout na konsenzuální předporozumění (preliminary understanding) těmto věcem. Tato vzájemná srozuměnost v oblasti práva je součástí tzv. právního vědomí. Je o spor o obecné blaho čili bonum commune (od tohoto pojmu jsou odvozeny právě takové věci jako veřejný zájem apod.).

Klasická filozofie v něm vidí dobro, které je dobrem pro všechny, ať si to uvědomují nebo ne, protože to dá rozum.

Vypustit z našeho etického kodexu pojem veřejného zájmu by bylo činem vskutku revolučním.

Domníváme se nicméně, že by tím vzniklo v soustavě norem, jíž chce náš etický kodex být, prázdno.

Např. otázka pravdivosti:

pravdivost, ověřenost a důvěryhodnost informace (viz odst. 4). Co když takto bezúhonná informace způsobí paniku s tragickými následky?

Co když vzbudí u dětí či mladistvých touhu po nápodobě rovněž s neblahými následky?

To není všechno. Myšlenka, že novinář není povinen zvažovat zda někoho může přivést svou informací, byť bezúhonnou, do tísně, fakticky udílí novináři trvalý dispens od normy, která je explicitní či implicitní součástí všech známých morálních kodexů (bývá dokonce nazývána zlatým pravidlem nečiň jiným, co nechceš, aby činili tobě).

Domníváme se, že opačný postup je rozumnější: novinář by měl k této normě přihlédnout, a pak eventuelně zvážit, zda jí v nějakém vyšším zájmu (např. veřejném) nedbat.