Než někoho obviníme z toho, že plánuje celosvětovou diktaturu nového proletariátu, měli bychom si položit otázku: co vůbec znamená proletariát a o čem jeho existence vypovídá ve vztahu k dějinám a povaze současného světového pořádku?

Co nejšířeji pojato, proletář je člověk, který byl tlakem modernizace vymrštěn z tradičních sociálních vazeb, jež překážely volnému pohybu kapitálu, zboží a lidí; je to člověk, který se stal loutkou ve hře nových ekonomických sil, aniž by těmto silám zcela rozuměl a měl přístup k jejich ovládání. Kapitalismus jako nejúspěšnější podoba modernity musí rozbít starý svět, který měl svůj řád a smysl, a proměnit jej ve volně disponovatelnou zásobárnu energie, transformovatelné na zisk. Vše musí být v pohybu, vše se musí stávat příslovečnou párou. Své místo může člověk v takovém světě hledat jedině v připojení se k systému produkce, který onu dynamiku ztělesňuje; což v podstatě znamená přijmout podmínky diktované těmi, kdo sedí u hýbacích pák celého procesu a vůči nimž je proletář (zůstává-li izolovaný) vcelku bezbrannou a lehce vydíratelnou osobou.

Kapitalistická výroba vyžaduje mobilizaci a disciplinaci velkého počtu lidí. Tím ale paradoxně vytváří podmínky pro odpor vůči vlastní moci, neboť tak či onak lidi organizuje a učí je postupovat společně a racionálně. Schopný dělnický vůdce tak má pro svoji činnost skvělý materiál. Masy lidí, k nimž se obrací, žijí v neustálé nejistotě, neboť strategická rozhodnutí, týkající se jejich osudů, nemají ve svých rukou -- jsou vydáni záměrům vlastníků výrobních prostředků, sledujícím své sobecké zájmy, a chtějí, aby je v této situaci někdo chránil a dával jim jistotu. Zároveň je tato masa navyklá mobilizaci, maximalizaci výkonu a umí se podřídit organizovanému postupu.

Dalo by se s trochou nadsázky říci, že komunismus a levičáctví obecně jsou největší externalitou kapitalismu. Jde vlastně o nezamýšlený, vedlejší produkt kapitalistického systému, který může zpětně tento systém narušovat, neboť do něj dodatečně vnáší náklady na asanaci škod, s nimiž se původně nepočítalo nebo které byly ve své konečné podobě neodhadnutelné. Řečeno vulgárněji: levičáctví se rodí z odpadu, který po sobě zanechává bezohledný provoz kapitalistického systému. Problém je v tom, že odpad často bývá trvalejším produktem nějaké činnosti než vědomě zamýšlený výrobek. A pokud jsme se alespoň trochu poučili z ekologických problémů současné civilizace, víme, že odpad je třeba brát nesmírně vážně.

Co hlavně představuje odpad současného ekonomického systému? Kapitalistický způsob výroby se z principu nemůže chovat k lidem jinak než jako ke zboží, resp. k funkčním položkám na seznamu předpokládaných nákladů a zisků, nabídky a poptávky, výroby a spotřeby. Ekonomiku nezajímá, kdo jste a co je pro vás smyslem života, ale to, jak se můžete zapojit do systému produkce; ukážete-li se jako neužiteční, stane se z vás odpad -- a to doslova: slumy obrůstající jako rakovina moderní velkoměsta nejsou ničím jiným než smetišti modernity, která celý svět proměnila v zásobárnu energie (a tu a tam v ekonomickou nebo vědeckou laboratoř). Jsou to hromady hlušiny vydolované ze země a prohlášené za bezcenné poté, co se z nich vyždímaly zlato a stříbro.

Jenže lidský život musí mít své místo ve světě, musí mít svůj smysl, musí vědět, čím nebo kým je, jinak nemůže být žit. A tady jsme u kořene věci. Noví proletáři, scházející se v Porto Alegre, nejsou nutně jen lidé bojující proti bídě a ekonomické nespravedlnosti. Reagují na daleko hlubší ztrátu. Na to, že globalizovaný kapitalismus vytváří svět, v němž otázky po smyslu a vlastní hodnotě a identitě nejsou podstatné, dělá se z nich "soukromá věc", "privátní sféra" -- kapitalizují se, banalizují se do mediálních klišé, vyprazdňují se jako vydolovaná krajina. Což znamená: i v okamžiku, kdy jsme materiálně zajištěni a ekonomicky perspektivní, jsme ve své lidské dimenzi pro stávající systém odpadem. Naše lidskost, naše "být sám sebou", jež je zároveň bytím před druhými a pro druhé a jež má svoji cenu bez ohledu na výkon, je v hospodářském provozu nepotřebným harampádím; odčerpává čas, neprodukuje zisk, není zdanitelné a zúročitelné. Hovoří se o společenském nebo kulturním kapitálu, to je ale jen příznakem toho, že společnost a kultura umírají.

Kapitálové toky jsou jako velká řeka, která vyplavuje spoustu bahna. Je hloupé zlobit se na to bahno, že páchne a zanáší břehy, zatímco by bylo třeba pročistit samotnou řeku. Řečníci v Porto Alegre možná na někoho působí jako klauni. Ale věc se má podobně jako s královskými šašky. Ti ze svého titulu mohli vmést králi do tváře nejednu nevybíravou výtku, kterou by si nikdo ze dvora nedovolil, ačkoliv všichni věděli, že je oprávněná. Špatný král mávl nad šaškem rukou a dal ho propustit. Dobrý se velkoryse zasmál, zatleskal -- a pak se v soukromí snad i zamyslel. Opravdu moudrý vládce si šaška zavolal a otevřeně se ho zeptal na radu.

Ovšem ti nejhorší tyrani dávali šašky popravovat.