Možná by to mohla být jedna z otázek i pro Britské listy, když už se ani tak provokativní autor, jakým bezesporu Jan Čulík je, v rozhovoru neptá, jaké stranické funkce A. J. Liehm v rámci komunistického establishmentu zastával. Jaké to vlastně asi bylo v čase procesů s Miladou Horákovou pracovat na komunistickém ministerstvu zahraničí? Třeba by mu na to Liehm odpověděl, že kdo tu dobu nezažil, nedokáži ji pochopit... A byla by to pravda. Kolik lží ale musel sám Liehm spolknout, aby se o takovou pravdu pokusil?

Odpověď nežádám, i když mne zajímá. Musím ale sebekriticky přiznat, že jsem nezažil v "přímém přenosu" ani 60. léta. Dlouho mi to přišlo líto. Dostal jsem se k nim zprostředkovaně, a přesto společně s Liehmem sdílím pocit, že v české kultuře došlo na počátku 90. let k podcenění právě té zkušenosti 60. let, jež zůstává dosud nepřekonaná. Vím rovněž, že Antonín Liehm se na tomto procesu velmi aktivně podílel. Stálo by ale možná za širší pohled, zda 60. léta nebyla výjimečná i z globálního pohledu. Byla to doba revolty nejen v Praze a Paříži, ale i v Miláně, Římě, Madridu i Barceloně, stejně jako v New Yorku a Los Angeles.

Pokud vím, o jeden takový "evropský pohled" se nedávno pokusilo České centrum v Paříži, které (mimochodem) zřizuje Ministerstvo zahraničí České republiky - nestálo by za to některé příspěvky k tomuto tématu vydat? - a právě tato centra, řízená Správou českých center, mají jaksi v popisu šíření české kultury. Zdá se mi proto poněkud překvapivé, že o tom není v závěru ani zmínka v jinak zajímavém rozhovoru, kde si dotazovaný Liehm spolu s dotazovatelem Čulíkem snad až příliš zbytečně libují v intelektuální dekadenci, kterak Česká republika nic "nedělá pro českou kulturu".

Není to tak zcela pravda, a letmé seznámení s programy Českých center v zahraničí by jistě bylo dobrým doplňujícím údajem: zjistíte například, že i přes stále se snižující rozpočet, působí v těchto centrech dostatek velmi obětavých lidí, kteří o posílení české kultury v zahraničí usilují.

Jinak souhlasím, že je skandální, kterak se polistopadové vlády vypořádaly s pojmem kultura a její dimenzí pro "českou civilizaci" - a nejen pro ni. Památný výrok jiné legendy českého exilu Pavla Tigrida, který patrně na rozdíl od Liehma nikdy nesdílel nadšení z Pražského jara - mi zní v uších i po letech. Tento starý pán, když nastoupil v závěru své kariéry za poslední Klausovy vlády na ministerstvo kultury, totiž nepřišel na nic lepšího, než vyhlásit, že ministerstvo hodlá zrušit. Ministerstvo sice zrušeno nikdy nebylo, ale nachází se nyní v místě, kde byl kdysi sirotčinec: to je možná jedna z dalších metafor, která bezesporu nepotřebuje vysvětlení.

Nebo ano? Uvítal bych reakce, jak to vlastně s dnešní českou kulturou je. Třeba to někoho ještě dnes bude zajímat.