Úroveň a způsob vedení dokumentace říká mnohé o pracovišti. Rukou psané vizity či medikace nebo konsilia na jednotkách intenzivní péče vypovídají mnohé o primáři oddělení. Ano, v jistých případech tento specielní režim může vzbuzovat dojem o snaze o zatajení, ale většinou jde o ochranu nemocného.

V případech lékařských pochybení je povinně dokumentace příslušným orgánům uvolněna. A to ze zákona. V medicíně se úspěch předpokládá a je tak v podstatě nezajímavý.

Zajímavé jsou neúspěchy a na dobrých odděleních jsou velmi nekompromisně analyzovány pro poučení. Měl jsem možnost pracovat v mnoha státech tohoto světa. Včetně řady skutečně vyspělých. Způsob zacházení se zdravotní dokumentací je v nich podobný našemu. Tento způsob vznikal dlouhým vývojem a rozhodně ne proto, aby kryl chyby lékařů. To za standardních podmínek neumí. Paradoxně cítím, že ve skutečnosti diskutující nejsou ve sporu věcném. Spíš v tom jak dosáhnout cíle - diskuse či oponentury konkrétní léčby.

V našich krajích (na rozdíl třeba od anglosaských zemí) opravdu není zcela zvykem vysvětlovat nemocnému co a proč lékař dělá, jaké jsou varianty jeho postupu a koho osloví pro verifikaci svého přístupu. Řada standardních postupů u našich zdravotníků by byla důvodem pro obvinění z malpraktice v USA nebo v Kanadě. Ale pozor, pouze pro formu, nikoliv pro obsah.

Závěrem chci zopakovat to, co jsem již napsal: pokud to bude legislativou umožněno, nemám problém poskytnout zdravotnickou dokumentaci i mimo současně vymezený okruh subjektů.

Důsledky takového rozhodnutí je potřeba velmi pečlivě analyzovat ze všech úhlů pohledu. Především s ohledem na nemocného a jeho práva na soukromí. Ne každý stojí o to, aby se "musel ukazovat v nedbalkách".

Ale zároveň jsem přesvědčen, že žádný pacient, žádný příbuzný ani žádný pozůstalý neumí být tak přísným soudcem mých postupů, jako jsem sám sobě já.