Jsme, jací jsme

Moderními mýty jsou ideologie.Víme to o nich, ale stále je akceptujeme. Proč? Ideologie přežívají pouze proto, že je stále, ukotveni vnitřně v mýtu, vyžadujeme. A také jistě proto, že představují médium moci. Nepřežívají dále jako spouštějící sloučeniny vnější identifikace s vnitřní touhou po smyslu života, která je konečným derivátem vývoje od nějaké první kulturní formy, jež začala vysvětlovat svět. Nepřežívají jako dynamický projev civilizačního vývoje. Přežívají proto, že nic lepšího než je a jimi definovanou pluralitní demokracii nemáme...

Každý liberál nebo dialektik se urazí, pokud ho budeme porovnávat s mýtickým člověkem. Přesto mají tolik společného. Vesměs soudíme o mýtech, že jsou primitivní, protože nevycházejí ze hmatatelných a hlavně ověřitelných faktů. Mýtus nám symbolizuje něco, co jsme překonali a co můžeme vnímat pouze jako relikt, spíše atavismus. Je to jakýsi princip vývoje, který je společný jak pro ontogenezi, tak pro fylogenezi. Když se dítě vyvíjí, vnímá svůj vývoj jako překonávání určitých etap. Každý pokrok je vnímán jako vývoj k nějakému vyššímu stadiu existence a překonané stupně nebo jejich připomínka (mladší děti) bývají posuzovány odmítavě jako něco překonaného.

Takhle se díváme na mýtus. Nevidíme v sobě část lidí, kteří žili před (pouhými) pár tisíci let uzavřeni do kruhu mýtického myšlení. Považujeme je, stejně jako rostoucí děti sebe sama před pár lety, za někoho úplně jiného, než jsme nyní. Považujeme se za odlišné tvory, které od sebe přece odděluje tak velká časová hranice. Stejně jako děti si neuvědomujeme, že to, čím jsme byli před pár (tisíci) let je naší součástí, a to determinující součástí. Že to, co považujeme za cizí a překonané, tvoří kostru toho, za co se považujeme nyní -- za, sexuálně nebo civilizačně, vyspělé osobnosti. Mýtická (skutečná) kostra určuje tvar, který vidíme v odraze zrcadla nebo světa. Ten nám poskytuje stejný zdroj identity, jako zrcadlo samo. Pod vším tím civilizačním nánosem se skrývá onen primitiv(dítě), který má velký podíl na všech zásadních rozhodnutích, jež v životě činíme.

Naprogramované mýty

Dobrým příkladem toho jsou různé ideologie. Navzdory všem znalostem o sobě samých, o tom, že nejsme schopni ani za sebelepších znalostí, schopností a výjimečných psychických abnormalit posuzovat svět jinak než subjektivně (jednoduše proto, že se ve skutečnosti stále díváme do zrcadla, které každým ideologickým soudem pouze komentujeme), a při vědomí, že ideologie vznikají nutně deformativním zjednodušováním idejí na takovou úroveň, aby mohly být sdíleny určitou obcí (tedy na ideologie), stále nejsme schopni ideologie odmítnout a stále s nimi spojujeme vlastní identitu, aniž bychom k tomu měli jediný skutečný rozumný důvod, aniž by jsme byli schopni překonat rozpory, kterými každá ideologie v celkové konfrontaci se skutečností trpí a které jí nedovolují víc, než snažit se postupně přizpůsobovat vývoji tím, že se bude měnit k nepoznání. Jsme ideologiemi pohlceni s tím rozdílem, že je mezi sebou necháváme "bojovat". V současnosti je to už ale docela zastaralá počítačová "gamesa". Můžeme si vybírat z několika naprogramovaných bojovníků a hrát s nimi pořád dokola ideologický boj, pravda, na různých úrovních...

Umělá výživa

Člověk je schopen jednat neideologicky. Je schopen posuzovat věci kolem sebe na základě verifikace předpokladů a východisek a je zároveň schopen přiznávat si, že to, co se nepodařilo prokázat, nelze zahrnout do výsledku, kterým je v tomto případě hypotéza. Člověk to umí, a přitom je schopen komplikovat si stále život ideologiemi. Názorný příklad, který je dnes nesmírně aktuální, je neslučitelnost Darwinovy evoluční teorie a kreacionismu. Zatímco v prvním případě se jedná o vědeckou hypotézu se svými přiznanými nezodpovězenými otázkami (pokud není tato hypotéza zneužita na nějaké jiné úrovni jako ideologie), v případě druhém se jedná o smutnou zrůdičku, o ideologii ideologie, která vychází z jediného faktu -- existence boží. To je skutečně hodné vědy...

Jak je to možné? Je to možné proto, že ideologie, naše mýtické břemeno, s nímž musíme žít, představují prostředek moci. Problémem je, že v době, kdy jsou všechny ideologie nutně na umělé výživě, je nutné o jejich "fyzičku" pečovat. Pokud nechceme, aby jejich schopnost zprostředkovávat moc upadla, musíme je účinným způsobem posilovat. Nesmí se přitom šetřit, a tak se zakládají ideologické líhně, think-tanky, pořádají se pseudovědecké semináře, mocně se publikuje v odborně se tvářících periodikách, otevírají se ideologická muzea atd. Hlavně se však musí dosáhnout toho, aby indoktrinace ideologií proběhla v okamžiku, kdy se tvoří ponětí světa, kdy člověk zjišťuje, co to vlastně ten svět je a jaký je. Proto je hlavní snahou současné vlády USA, která je s touto ideologií pevně spojena, aby se kreacionismus vyučoval ve školách. Pro ideologii se tak zajišťuje šťastná politická budoucnost v pluralitní demokracii...

Ideologie je špatná, ale já přece...

Jsme ideologičtí. S tím, zdá se, nelze nic udělat. Byly zde pokusy, jak to překonat. Byly zde pokusy sjednotit společnost na jediné ideologii se snahou přesvědčit všechny, že musejí svou ideologii (svůj svět) objektivizovat. V rámci těchto snah byli lidé dělena na ty, kteří jsou schopni žít v podle objektivní ideologie, a ti byli nuceni se jí přizpůsobit. Všichni ostatní měli být zlikvidováni.

Za určitých okolností nejsme schopni mít od ideologie odstup. Nejsme schopni ji oddělit od vlastní identity, nejsme schopni dívat se na ni s nadhledem. Docela dobrý důkaz toho mi poskytl v rozhovoru jeden starší člověk, který při debatě o ideologiích (slovo samo o sobě má u člověka, který se dnes pokládá za postideologického, výrazně záporné konotace) odmítal, že by liberalismus byl ideologií. Shodou okolností něco jako liberální postoj zastával, ztotožňoval se s ním. Považoval ho za osobnostní charakteristiku, a proto nebyl v reakci na spojení kladně vnímaného slova liberalismus a záporně vnímaného slova ideologie schopen objektivního posouzení. Podstata není v tom, že by nedokázal pochopit význam slova ideologie, případně její chronické nedostatky vzniklé degenerací ze společensky nekomunikovatelných (příliš náročných) idejí, ale v tom, že ideologie je vnitřně spjata s vlastní identitou a z velké části je vlastně odrazem zrcadla.

Ideologické menu

Buďme tedy navýsost ideologičtí a zjednodušme psychologickou charakteristiku typů lidí, kteří se ideologicky odlišují. Zjednodušme tuto charakteristiku tak, jak nám to skutečnost dovoluje. Zjednodušme ji na takovou úroveň, s jakou se většina lidí pro tu či onu ideologii rozhoduje. Východiskem jsou tedy dva základní ideologické typy. Oba mají ve finále po jedné kladné a po jedné záporné charakteristice. Na jedné straně stojí lidé sebevědomí -- sobečtí, jejichž oprávněné -- neoprávněné cíle jsou uspokojovány zvýšeným důrazem na společenskou individualitu. Na straně druhé jsou lidé méněcenní - empatičtí, kteří mají sklon k upřednostňování obce před individualitou, ať už pro touhu splynout s mocí nebo pro své svědomí.

Ti první jsou většinou insidery současné společnosti, ti druzí většinou její outsideři. Neberme přitom v úvahu pragmatiky, kteří se přetvařují tak či onak proto, aby na tom mohli profitovat v osobním životě. Možnost měnit členství v těchto skupinách je v současnosti velice vysoká, zejména mezi kategoriemi sobecký -- méněcenný je to možné pouhou změnou společenského postavení a výše příjmů. Pak jsou tu jistě ještě ideologicky hlouběji ukotvené skupiny voličů, kteří z různých důvodů více "věří" v to či ono. Stále jich přitom ubývá a naopak se v českých podmínkách, jako důkaz proměny ideologií v marketingové nástroje, stále umocňuje skupina těch, kteří se necítí být spjati s žádnou z nabídek, ať už proto, že jim nevěří nebo proto, že nedokážou chápat nic, co se jich přímo netýká. Spousta se jich chová tak, že bez uzardění vybírají tu zprava, tu zleva, podle toho, jak se jim zrovna ta která "ideologie" (v reakci na její mediální prezentaci) jeví. Jejich "ideologie" je naprosto subjektivistická.

RTB

Poskytnout identifikační rámec těmto lidem znamená nabídnout jim odpovídající ideologii. Čím více se jich k ní přihlásí, tím roste její společenská moc a roste moc toho, kdo je představitelem ideologie. Proto se stále vyplatí, aby ideologie přežívaly i v době, kdy každý ví o jejich nedostatcích a kdy nemohou být ze zákona prohlašovány za univerzálně platné. Vzhledem k tomuto handicapu, kterým všechny ideologie trpí, je podružné, jakým způsobem řeší otázky světa. Je nutné představovat je "klientům" tak, aby bylo jasné, co mohou člověku přinést, co že mu v záplavě konkurenčních nabídek dají navíc. Musejí mít jasný "reason to buy". V českých podmínkách, kdy musíme počítat s velikou nedůvěrou v jakékoli ideologie, je tento nárok ještě důležitější. Každá nabízená ideologie musí mít výrazně profilovaný a propracovaný marketing, což je zřetelně vidět na volebních programech každé volitelné politické strany.

Že jsou ideologie v podstatě marketingovým nástrojem, vidíme také na tom, kdo jsou jejich představitelé. Jedná se o specificky vybavené manažery, kteří přijímají svoji ideologickou identitu jako firemní loajalitu. Stačí přehled českých politických vůdců. Předseda ODS Topolánek? Co jiného ten člověk ví o ideologických základech jím zastupovaného politického programu, než že je to určitě ten správný a jediný, který dokáže vyvést socialisty zpustošenou zem z cesty do pekel. Premiér Paroubek? Jako manažer vede svůj další podnik, který se nyní náhodou nezabývá stravováním, ale veřejnými rozpočty. Dokázal by to pravděpodobně i ve službách ODS, kdyby mu to někdo nabídl. Předseda KDU-ČSL Kalousek? Kdyby křesťané zítra zjistili, že Bůh už není, pravděpodobně by dokázal kormidlovat tu klidnou sílu bláznivými vodami dnešního světa dále bez větších rozpaků. Předseda KSČM Filip? V jakési televizní debatě se vyznával ze svého (marxisticky) dialektického přesvědčení. Mě by hrozně zajímalo, co by usoudil Marx, kdyby měl možnost studovat současnou společnost, která tak nějak téměř postrádá proletariát. U těchto lidí platí dvojnásob, že míra jejich ztotožnění s ideologií je dána tím, že pro ně znamená jejich živobytí. A tak jsou loajální až do okamžiku, kdy je to přestane živit.

Možná se však i tímto pojetím překonáváme, stejně jako se překonáváme v tom, že si bereme na pomoc umělou inteligenci. Do jisté míry se vlastně překračujeme tím, že si možnosti a nutnost ideologií uvědomujeme, a že jsme schopni tomu přizpůsobit politickou komunikaci. Že s nimi kupčíme. Míra, jakou si to uvědomujeme, je ale velmi malá. Bohužel.