Martin Bursík uvedl svou řeč upozorněním, že prezident republiky je odpovědný za personální situaci v justici. Selhání by mělo dle jeho výroků spočívat v tom, že místo řádného výkonu této pravomoci se Václav Klaus čtyřikrát soudil s Ústavním soudem ČR a vždy prohrál a nyní neuposlechl rozsudku správního senátu Městského soudu v Praze, nejmenoval soudcem mladého soudního čekatele Petera Langera, ale napadl rozsudek kasační stížností k Nejvyššímu správnímu soudu ČR.

Není mi známo, zda jde o hrubou neznalost věci, nebo o demagogii, spojenou s úmyslem zmást veřejnost v neprospěch Václava Klause. Chápu, že Martin Bursík bojuje za svého prezidentského kandidáta a snižování protivníka patří v takových situacích k obvyklým postupům, nicméně zde byla překročena míra dobrého vkusu.

Skutečnost je taková, že prezident republiky má k justici kritický postoj. Nelze se mu divit: soudci jsou jmenováni na doživotí, nenesou odpovědnost za svá rozhodnutí, efektivnost využití jejich pracovní doby je nekontrolovatelná. Mnozí z nich si svou nezávislost vykládají jako nezávislost na vyšších justičních autoritách (např. je časté obcházení nebo úplné ignorování rozhodnutí Ústavního soudu ČR) a dokonce i na zákonu, o dobrých mravech nemluvě. Justiční funkcionáři jsou jmenováni na neomezenou dobu, v současnosti jsou předsedové a místopředsedové soudů ze zákona neodvolatelní. Žádná jiná kategorie ústavních činitelů nepožívá taková privilegia, politici včetně prezidenta už vůbec ne. Jmenováním jsou soudci závislí na moci výkonné: jmenuje je prezident na návrh ministra spravedlnosti. Od jmenování již nad nimi z praktického hlediska stojí jen bůh, pokud existuje; není-li bůh, pak jsou sami rovni bohům. Přitom vynikáme nad ostatní evropské země mimořádně vysokým počtem soudců a soudních úředníků, mimořádnou průměrnou délkou soudního řízení, vysokým podílem prvoinstančních rozhodnutí rušených opravnými prostředky (což lze vykládat jako důkaz nízké kvality soudních rozhodnutí) a vysoce nadprůměrným počtem odsouzených k trestu odnětí svobody. Pravomoci prezidenta republiky jsou ve skutečnosti pouze symbolické: všechny úkony, které jsou v jeho pravomoci, smí činit pouze na návrh a nyní se po něm ve věci soudního čekatele Petera Langera dokonce požaduje bezpodmínečná poslušnost rozhodnutí prvoinstančního soudu.

Právo prezidenta republiky jmenovat a odvolávat soudce není neomezené, jak by se mohlo zdát na základě Bursíkova vystoupení, ale převážně jen procedurální.

Není pravda, že se Václav Klaus čtyřikrát soudil s Ústavním soudem ČR a vždy prohrál. Pravda je taková, že všechna zmíněná řízení vyvolala ústavní stížností předsedkyně Nejvyššího soudu ČR Iva Brožová, odvolaná prezidentem republiky z funkce kvůli nedostatečnému zvládání úřadu. Jinými slovy: nesoudil se prezident s Ústavním soudem ČR, ale státní úřednice s hlavou státu. Není bez zajímavosti, že několik soudců Ústavního soudu ČR, mezi nimi jeho předseda Pavel Rychetský, se od všech rozhodnutí ve prospěch Ivy Brožové distancovalo uveřejněním odlišných stanovisek. K tomu dodávám, že neomylný je pouze bůh a soudci Ústavního soudu ČR nejsou bozi.

Postup prezidenta republiky ve věci soudního čekatele Petera Langera patrně přesahuje hranice způsobilosti Martina Bursíka chápat složitou procesně právní problematiku tohoto případu. V něm se vzájemně potírá princip doživotního jmenování soudce a jeho praktické neodvolatelnosti s ostatními právními aspekty této věci. Pokud by nyní prezident republiky uposlechl rozhodnutí prvoinstančního soudu, a následně by Nejvyšší správní soud ČR vyhověl kasační stížnosti, vznikla by otázka, zda lze prezidentův krok napravit a neoprávněně jmenovaného soudce opět odvolat. Je proto správné, že se prezident rozhodl vyčkat. V té věci jde ale o víc: o meze pravomocí prezidenta republiky a o postavení prezidenta a soudů v ústavním systému země. V dalším řízení se totiž bude zejména řešit otázka, zda může prvoinstanční soud, popř. soud vůbec, přikázat nejvyššímu ústavnímu činiteli země, jak má vykonávat pravomoc, kterou mu přiznává Ústava ČR, když předepsaný postup nevyplývá přímo z jejího textu a je ponechán na jeho výkladu. Prakticky jde o to, zda jsme parlamentní demokracie, zachovávající ústavní pravidla správy věcí veřejných, či zda jsme již skutečně přerostli v soudcokracii.

Druhým faux pas Martina Bursíka je populistická kritika Václava Klause kvůli odmítnutí účasti na televizní debatě s Janem Švejnarem. Martin Bursik vykládá prezidentovo rozhodnutí jako pohrdání veřejností. O nic takového ale nejde. Václav Klaus správně namítá, že se s Janem Švejnarem veřejně poměřil před televizními kamerami v senátním klubu ČSSD, a každý občan měl možnost sledovat přenos. Další debata by byla pouhým opakováním téhož, jen v jiné místnosti a s jiným moderátorem. Veřejnost ho zná z jeho mnohaleté politické působnosti tak dobře, že by se ve vynucované debatě o něm již nic nového nedověděla. Skutečnost je ovšem ještě jiná a prezident si z pozice svého úřadu nemůže dovolit říci ji nahlas: pokud jde Václav Klaus do duelu s Janem Švejnarem, umožní mu, aby těžil z jeho popularity a zejména mu přiznává rovné postavení. Tito konkrétní prezidentští kandidáti si ale rovni nejsou. Václav Klaus se k úřadu prezidenta republiky vypracoval dlouholetou prací ve funkcích, v nichž před očima veřejnosti nesl politickou odpovědnost za svá rozhodnutí. Národ má proto o něm jasno, každý má k němu nějaký postoj, od zběsilé nenávisti, přes uctivý respekt s dílčími výhradami až po nekritický obdiv a osobní oddanost. Jan Švejnar nikdy nedělal práci s tak velkou odpovědností, kontrolovanou veřejností. Být poradcem vlády, vedení banky nebo mezinárodní finanční instituce je sice intelektuálně náročné a prestiž takového postavení je vysoká, ale když se něco nepodaří, odpovědnost nese někdo jiný. Poradce se pak obvykle z věci "vykecá" tvrzením, že jeho rady nebyly použity úplně, nebyly správně pochopeny, atd. , vytratí se a najde si zdroj příjmů zase někde jinde. Navíc Václav Klaus skutečně nepotřebuje vylepšovat si životopis nepravdou o členství v neexistující nominační komisi, takže chtít po něm, aby se vedle Jana Švejnara postavil jako rovný s rovným, je znevažující.

Martin Bursík by se tedy měl smířit s tím, že v tomto dostihu vsadil na špatného koně a neměl by dalšími demagogickými úlety kazit svůj obraz inteligentního, nadějného politika.

Poznámka redakce BL: Autor není právník, ale pouze spolupracovník občanského sdružení Šalamoun, které svými aktivitami a právními podáními ovlivňovalo řadu trestních kauz v odvolacím a dovolacím řízení. Šalamoun žádal v několika případech prezidenta o uplatnění milosti jako mimořádného opravného prostředku, stejně tak lobboval u ministra spravedlnosti. Jemelíkova obhajoba Václava Klause spolu s útoky na Ivu Brožovou či Marii Benešovou jsou tedy pochopitelné i jako rozsáhlá publikační aktivita lobbisty, který má na dobrých vztazích s hlavou státu zcela konkrétní zájem. Stejný, jako měl v případě ministra spravedlnosti Němce.