Plamen olympijských her zhasl už dávno. Poprvé se na něj vymočil Hitler, když ukázal světu, jak je možné skrze naivní idealismus prodávat politickou propagandu. V osmdesátých letech totéž provedly USA a Sovětský svaz, když jako vůdčí síly bipolárního světa vzájemně bojkotovaly olympijské hry, které měly sloužit stejnému účely, jako ty předválečné berlínské. Už v té době byla každá ta pochodeň, která se slavnostně zapalovala v Aténách, aby se "věčný plamen" dostal na místo dalšího "vzplanutí lidství", jen relikvie podobná mauzoleu na Rudém náměstí. V té době také probíhala horečná snaha organizace, která olympijské hry zaštiťovala a zaštiťuje, o převedení tohoto milého anachronismu, pro který přestávalo být na globálním trhu místo, na akciovou společnost, jejíž akcie si pravidelně kupovali ti největší ekonomičtí a političtí hráči. Povedlo se, a dočasně se podařilo svázat hodnotu akcií olympijské myšlenky s ideologií ekonomického růstu.

Olympijské hry ve 21. století ( do kterého můžeme směle počítat i léta devadesátá století předchozího) se staly největším světovým veletrhem v oblasti jakékoliv myslitelné lidské činnosti s překvapivě omezeným záběrem na.... profesionální sport. Je neuvěřitelné, že se na glóbu zrodil za posledních sto let tak masový kulturně civilizační fenomén, ale je to jen odraz toho, jakým směrem a jakou rychlostí se globalizace ubírá. Sport přitom vsakuje do jiných společenských veličin, jako je náboženství, politika, fetiš, sociopatologie, ekonomie a řada dalších nejrůznorodějších celospolečenských zjevů a pomáhá přetvářet jejich strukturu a proplétá je jako existenční nutnost. Tento středobod pro desítky, možná stovky milionů vyznavačů sportu, je zvláštní celospolečenský náboženský zábal před prudkým postmoderním větráním. Největší legrace na tom je, že propojenost politiky, ekonomie a sportu donutila náboženství, aby se upřelo ke sportu a "vzalo ho na milost", protože obsahuje více živé víry a fetišismu, a hlavně v masově koncentrovaném globálním množství, než kterékoliv náboženství dneška.Jen tak mimochodem, náboženství se tím ocitá převrácené na hlavu, protože se přizpůsobuje, marketingově nabízí a prodává, což je přeci jen pro každé slovo boží trošku ostuda.

Olympijské hry se staly skutečně velmi významným politicko ekonomickým výrazem toho, že svět stále spěje (pod božskou ochranou olympijské myšlenky) k lepším zítřkům. Každé další olympijské hry musely být nutně větší a co možná nejvelkolepější, s dostřelem svého ohňostroje do všech koutů planety. Tyto barokní chrámy současnosti (bez jakékoliv přidané umělecké hodnoty) se staly také přesným mocenským obrazem tohoto světa. Mezi nejúspěšnější hráče olympiády vždy patřili reprezentanti a "silní hráči" USA a Sovětského svazu. Dnes mezi ně patří kromě Ruska třeba i Čína, Japonsko, Německo, Francie, Velká Británie a další z party G8. Nesmíme samozřejmě zapomínat na naše olympijské úspěchy, které nás na pár vteřin gratulace vítězům povznesou mezi tuto nedosažitelnou elitu, abychom se zase na dlouhé roky propadli do své žabí perspektivy.

Tím pádem se olympijské hry staly i symbolem nadvlády západu pro ty, kteří kvůli nemožnosti přemoci sílu tohoto civilizačního fenoménu na úkor vlastní historie i současnosti volí asymetrický, zoufalý a humánně nijak neospravedlnitelný hysterický boj vraždou a sebevraždou. A to víme už dlouho, od roku 1972 z Mnichova, kdy palestinské vojenské komando zaútočilo na sportovce Izraele, na "silného hráče" na hřišti, kam oni nemají a nemohou mít přístup.Olympiáda je proto nyní také největší jednorázovou bezpečnostní akcí na světě.

Zdá se však, jako by její globální vytěžitelnost dosáhla kulminačního bodu. Každá další obří olympiáda vzbuzuje otázky po legitimnosti takových megalomanských akcí, které jsou tak megalomanské, protože jejich političtí a ekonomičtí sponzoři chtějí být maximálně megalomanští, aby jejich investice získala na určité mediální hodnotě a zejména aby vše zanechalo zvláštní společenský patos, když se v té postmoderně denacionalizované společnosti rozleje skrze marketingový kladkostroj loutkové divadlo "olympijské myšlenky".

Někteří, pravda, v ni patrně stále trochu věří a asi nemohou jinak, protože vzdát toho by bylo doslova vzdát se všeho. A pro ně musí být snaha demonstrantů v Británii a ve Francii něco jako svatokrádež. Přitom jde o vcelku normální reakci lidí, kteří potřebují vyjádřit to pokrytectví, se kterým se celá ta vznešená cesta olympijského ohně na místo dalšího planetárního ekonomického záblesku odehrává. Velká část společnosti se již cítí být olympijskými hrami přežraná, a nechtějí rozumět tomu, proč se ještě tato politicko ekonomická manifestace vlastně koná. Těm citlivějším z nich také vadí, že olympijské hry mají doposud legitimizující moc a že si tím mocenské elity tak trochu myjí ruce nad světem a ještě mají možnost ukázat svou mírumilovnost a dobročinnost. A vedle toho jsou ještě i lidé, kteří by rádi sami sobě postavili podobný pomník, který by jistě museli ocenit i ti, kdož po zdolání nejvyšší hory světa nebyli dostatečně všímaví k této manifestaci mužství.

Ti citlivější by tedy chtěli, aby ten plamen zhasl a přestal zamořovat zbytečnými exhalacemi to, co je lidské, pro některé možná i božské. Ti řekněme ambicióznější zase chrání plamen jako limuzínu amerického prezidenta, protože ten plamen je jejich podnikatelský plán či politická strategie. A tak "demonstrace lidství" musí "proběhnout" chráněna policejním kordonem, protože jinak by ji lidí s radostí počůrali. Ale skutečně nevím, jestli má cenu se o takovou cetku rvát.