"Mladému" Dolejšímu je osmatřicet, má za sebou jedno manželství a podstatnou část života strávil veřejnou činností -- od roku 1991 ovšem nikoliv jako člen politické strany. K tomu je dle libosti možno přičíst takové lapálie, jako kandidatura v posledních volbách do Europarlamentu. Jenomže teď už po dvě volební období prostě není koho volit, o kandidaturách atd. nemluvě. Ti Vaši "mladí" programy nepíší, pane Řezáči. "Mladí" bývají poučováni, jak to ti "staří" dělali všechno mnohem lépe.

Nikdy jsem nečekal, co mi generace pana Řezáče myšlenkově "přinese". Přinejmenším od dvacátých narozenin vím, že si moudří dědové z Obrody, kterým je vždy všechno předem jasné, dodnes odmítají byť jen připustit chyby, kterých se dopustili v roce 1969 -- natož pak aby měli co říci k současné situaci. A skutečně možných politik není nekonečně mnoho. Donedávna byly v zásadě dvě: Neoliberalismus a ústupové boje sociálního státu, který na Západě od éry Thatcherové slábl. Že EU nemohla fungovat jako jakýsi velký sociálnědemokratický stát, to si analytici Socialistické internacionály uvědomili nejpozději před patnácti lety. Teď se v důsledku finanční krize otevírá možnost vrátit se k aktivní roli státu, dost nečekaně. Ale než někdo založí a zorganizuje novou politickou stranu, bude ČR nejspíš už definitivně periferií Evropy. Ale nemohu přirozeně po panu Řezáčovi chtít, aby se zabýval takovými titěrnostmi, když se věnuje důležitějším věcem.

"Zajímavé je pozorovat účastníky demonstrací proti radaru. Tam mladí jsou, ale je jich málo. My, staříci, tam chodíme omládnout a zabouřit si v průvodě přes most a kolem parlamentu. Tam vane duch svobody. Kdo ho nikdy nepocítil a po svobodě nezatoužil, nepochopí," svěřuje se dále pan Řezáč se svým receptem, jak se aktivně podílet na veřejných záležitostech. Mnohokráte děkuji za radu. Naposledy jsem byl na takové demonstraci před týdnem. Nevedu si žádné statistiky, takže nevím, jestli to byla má stá nebo stopadesátá demonstrace. Kdybych ale měl ve věci radaru pouze demonstrovat, vyšel bych z celé záležitosti věru lacino. Musel bych si navíc vzpomenout na studii Radima Marady "Kultura protestu", kterou můj mentor také nečetl.

"A to myslím dnešním mladým lidem chybí. Svobodně se projevit a třeba i vzpourou, v rodině, ve společnosti, v politice. Nejen nadáváním po hospodách a v obskurních straničkách, které stejně ovládají staří šíbři. Jak to jen zakřičet slušně, aby to šéfredaktor pustil: Zvedněte své hýždě, přestaňte čekat co vám staří navaří a ukažte, co ve vás je, vy ošklivá kačátka..!", uzavírá Řezáč. Já jsem ovšem nějakou dobu učil, takže jsem se snad s "dnešními mladými" potkával poněkud blíže než můj moudrý rádce. Ještě tak ročníky 1975 měly své anarchistické období, dnes většinou nalézáme buď cílevědomou konformitu už ve středoškolském věku, nebo vzpouru zcela osamělou a izolující.