Je to tím, že to, co prezentuje Přemek Podlaha, není tak úplně mimo čas a prostor. Dobré rady pro kutily nejsou povinné, zákonem nevyfutrované, nehrají si na vědu a samospásnost a hlavně celkem jasně říkají, že jsou platné jen na velice omezený počet případů, ale prostě, že jsou situace, při kterých se mohou některým lidem tak nějak hodit. Rady, které padají z našich vyvolených, jsou ve vztahu k rozměru krize, která nastala s prominutím na... k ničemu.

Problém, před kterým stojí česká ekonomika, ve všech ohledech přesahuje zdaleka cokoliv, co může česká vláda rozhodnout. Dokonce přesahuje v určitých ohledech i to, co by mohla rozhodnout vláda evropská, kdyby ovšem nějaká existovala. I to sebelepší rozhodnutí české vlády bude vždy relativizováno jednak reálnou závislostí na vnějším prostředí, jednak faktickou činností jiných evropských vlád, které budou přirozeně chránit vlastní zájem a tím poškozovat náš. Přístup evropských států k probíhající krizi se nepodaří zkoordinovat už z toho důvodu, že EU nemá už ze své podstaty vůbec žádné krizové plány. Veškeré mechanismy směřují jen k tomu, jak se rozdělit o něco jaksi nad plán.

Text Lisabonské smlouvy je nejlepším důkazem toho, jak se každá ze zemí usilovně brání tahat za kohokoliv jakékoliv horké kaštany z ohně. Je to smlouva o kolektivní nezodpovědnosti. Nemluvím o tom, že každý krok současné vlády bude relativizován domácí opozicí a priori a dalším, čtvrtým zdrojem relativizace postupu vlády bude to, že zde existují i zájmové skupiny, pro které je jakákoliv záchranná akce vlády krokem poškozujícím jejich zájmy. Vzpomeňme jenom na to, kolik lidí doopravdy zbohatlo na pádu naší ekonomiky v první polovině devadesátých let. Dnes jsou mnohem připravenější a schopnější než tenkrát a očekávají, že si urvou více než tenkrát. Pro opozici i pro tyto zájmové skupiny platí společné „čím hůře, tím lépe“, byť pro každého trochu v jiné oblasti.

Doporučuji každému, aby se zamyslel, kolik pozitivního vlivu na krizi může i v ideálním případě vygenerovat česká vláda a jaké vlivy přicházejí z prostředí, na které nemá žádný vliv. Myslím, že celkem spolehlivě vyjde, že máme politicky jako předsednická země usilovat o koordinaci přístupu zemí EU především k fiskální kázni a za druhé dbát jako země členská o rozvoj domácího pracovního trhu a sociální sítě pro ty, kteří se na něm nemohou udržet. Do této oblasti je také třeba směřovat státní výdaje. Jinak nám nezbývá než šetřit každou korunu a čekat, až se to přežene... Představa, že vydáme peníze na oživení ekonomiky a že se nám to nějak vrátí, je dětinská. Všechny peníze, které ze státní kasy vydáme na trh, budou alokovány u silných hráčů na trhu. Jinými slovy doma nezůstanou.

Jinak doporučuji se soustředit na rady Přemka Podlahy a příručky na přežití. Protože to, co nám naši vyvolení říkají o zvládání krize, připomíná brouka Pytlíka kombinovaného se polovinou zásad Špindy Strakáčka (nikdy se namýt a nikdy se ničemu nedivit). Výsledky pak známe z pořadu Pat a Mat. Dříve se říkalo, že optimisté se učí anglicky a pesimisté zavařovat. Teď bych to zavařování nezavrhoval ani jako optimista. Hlavně když bude co. Jako optimista si říkám, že průměrný Evropan je v zásadě sběrač a proto by se neměl nechat vyvést nějakým tím drobným kolapsem lovectví, zemědělství nebo dokonce zapáchajícího výrobního procesu posledních několika set let vůbec vyvést z míry...