Příběh ostrakizace Charlieho Chaplina a dalších stovek hollywoodských umělců, obvinění Jiřího Voskovce z "předčasného antifašismu" či republikánsky patriotické čenichání okolo Clintonovy "protiamerické propagandy a mezinárodní špionáže" v roce 1969 v Praze i jinde (účastnil se schůzí Skupiny 68 – organizace amerických mírových aktivistů, které podporovala prosovětská mírová rada Anglie) jsou výmluvné i dnes... Odvolávání se na ústavu bylo v době vlády Rady pro kontrolu protiamerické činnosti (HUAC) považováno za pohrdání Kongresem.

Byl předvečer další, třetí světové války a mocní tohoto světa se chovali jako generálové - podle logiky vojenských operací - nikoliv jako civilní správci věcí veřejných či "intelektuálové". Sčítali potenciál jaderných hlavic a počítali budoucí miliony mrtvých. To je realita historie. Na obou stranách. A ani na jedné ze dvou velmocenských stran nešlo o demokracii v Československu. Říct to není zločin ani zmatení argumentace, vážící se k dnešku. Je to poodhalení dodnes opomíjeného a záměrně zamlčovaného kontextu. Dnes manévrujeme v mezích, definovaných jednak fiktivním a prostřednictvím některých tajných služeb vyvolávaným huntingtonovským střetem civilizací na jedné straně, a na druhé straně manévrujeme ve válce o ropu - onu krev západní technologické a hedonistické civilizace. O demokracii dávno nejde. Jde o moc nad produktovody a nalezišti nerostů.

Dnešní multipolární svět už není tak jednoduchý jako jeho bipolární předchůdce. Prostor vytvořený mezi velmocemi s jaderným potenciálem vyplňuje bezpečnostní vakuum, protože NATO bylo vytvořeno jako ideologicky determinovaný vojenský nástroj sjednocující "demokratické země Západu" proti "rudému nebezpečí Východu" dle americké strategie, narýsované ještě před koncem druhé světové války. Dnešní hrozby už nejsou takto polarizovány a Střední východ či Blízký východ jsou bojištěm studené války už od konce britské, německé a italské okupační správy Arábie. Průnik islámu do Evropy je nezvratný a nelze ho řešit tak radikálně jako věznění japonských občanů USA na začátku války. Protestovat proti návratu bipolárního šílenství studené války prostřednictvím uměle vyvolaného strachu a hrozeb je dnes legitimní snahou o změnu bezpečnostních paradigmat Evropy, které má šanci na úspěch či přijatelný kompromis. Přiznejme si ale rovnou a zcela cynicky, že výsledkem bude ruská Evropa. Kdyby tomu tak nebylo, tak během první zimy poté zjistíme, že jsme udělali osudovou chybu. Závislost na ruské ropě a plynu a ruských civilních jaderných technologiích, stejně jako na odbytu evropského zboží na Východ je taková, že se od vlivu Ruska nelze emancipovat. Protestovat proti raketám Pershing či Temp v době železné opony ovšem nemělo smysl, neboť strategie byla velmi primitivní a svět byl rozdělen na zájmové sféry. To lze až dnes, kdy technologický pokrok učinil zájmové hranice méně zřetelné a nelze je dnes spojovat s žádnou ideologií.

V roce 1968 se sešly minimálně dva klíčové geopolitické faktory - jeden zahraniční a jeden domácí: ofenzivní snaha britské a americké tajné služby a armád NATO erodovat politickou situaci v Československu a otestovat si tím pevnost Varšavské smlouvy na jedné straně, a na straně druhé onen "obrodný proces" romantických levicových intelektuálů, snažící se o "socialismus s lidskou tváří".

Poznámka pro šéfredaktora a další, kteří odmítají věřit v plánování a řízení "sametových" revolucí ještě dnes: Počátkem května 1968 se v Davli a v Mostu začal točit film z druhé světové války - Most u Remagenu. V komparsu hrálo i několik britských vojenských dobrovolníků, kteří byli v případě cizí intervence připraveni na žádost čs. vlády operovat v Československu. Těch několik mužů bylo příslušníky malých, dobře vycvičených průzkumných jednotek mezinárodních dobrovolníků pod britským velením, které se v srpnových dnech roku 1968 nacházely v okolí Prahy, Brna a Bratislavy. Byli to vojáci z řad českých krajanů nebo emigrantů usazených většinou v Jihoafrické republice a bez výjimky mluvících česky. Britská ambasáda v roce 1968 velmi aktivní a lobbovala k podniknutí jakýchkoli kroků na podporu demokratizačního procesu v Československu. Samotnou operaci s nasazením dobrovolníků však prováděla rozvědka, která i v době vlády Labour Party byla v rukou konzervativců. "Tehdejší velvyslanec Cecil Parrot svým způsobem uznával to, čemu se říkalo socialismus s lidskou tváří, a jeho aktivita se přenášela i na naše oddělení na ministerstvu zahraničí," podotkl Jan Mrázek, tehdejší pracovník britského oddělení Ministerstva zahraničí ČSSR, pro deník Právo (Miroslav Šiška: 1968: Utajení britští dobrovolníci, Právo 16. 8. 2003, str. 15).

Dle oficiální historiografie českého Vojenského zpravodajství tehdejší velitel VKR skupiny sovětských vojsk v NDR generálmajore V.V. Fedorčuk už v březnu 1967 vyjadřoval obavy ze skupiny vojsk speciálního určení, složená z řad uprchlíků, vojenských zběhů a vystěhovalců, kterou měl nepřítel připravovat v Bavorsku a která měla plánovat diverzní akce.

V září 1968 přijela do ČSSR na studijní pobyt 17ti členná skupina z Anglie. Šlo o studenty "Imperial Defence College" s doprovodem, mezi nimiž byli příslušníci armády, různí civilní odborníci a pracovníci britské zahraniční služby. Vyplývá to z denní svodky z 12.2.1968 plk. Jaroslava Klímy, náčelníka hlavní správy StB, zveřejněné ÚSTR.

Do popředí v USA se dostávali nadějní liberálové, převážně z řad demokratické strany, kteří se soustředili kolem Roberta Kennedyho a Eugena McCarthyho. Hlavně bratr zavražděného presidenta Johna F. Kennedyho, Robert se již od ledna 1968 začal intenzivně zajímat o dění v Československu. Totiž poté, co se rozhodl kandidovat za demokratickou stranu na úřad presidenta USA, chtěl v první řadě pokračovat v zahraniční politice svého bratra Johna, nazvané "New Frontiers" (Nové hranice), kterou Johnson ze svého programu "nenápadně" vypustil.

Události v Československu po lednu 1968 se Kennedymu zdály jako stvořené pro součást politiky "Nových hranic" a spolu s Eugenem McCarthym v nich viděl "case in point" (předlohu) pro ostatní země východního bloku, včetně Sovětského svazu. Informaci zveřejnil Jan Nepomuk Albert Berwid Buquoy s odkazem na vzpomínky strýce Ing.Dr. Rudolfa Svobody, zpravodajského důstojníka MI-6 v letech 1940-68.

Defektora Josefa Frolíka uvítal v roce 1969 "ve svobodném světě" sám ředitel CIA Richard Helms. Deset dní poté následoval Frolíka další zběh - major František August (alias „Adam“) z rezidentury Bejrút. V první polovině sedmdesátých let byl Frolík ve Velké Británii vytěžován britskými tajnými službami MI5 a MI6. Tvrdí to Pavel Žáček v týdeníku Reflex 24. 8. 2006. Z Československa uprchlo asi deset zpravodajců. Někteří další se rozhodli spolupracovat se západními tajnými službami. To tvrdí na svém webu Karel Pacner.

Role skrytého zahraničního aspektu se dlouhá léta v egocentrickém, jazykově uzavřeném Československu, zejména v Praze, silně potlačovala a dodnes si ji nejsou schopni připustit ani hráči těchto her. V současnosti se pouze tlumočí oficiální reakce, které byly zdrženlivé...

Britský ministr zahraničních věcí Michael Stewart v debatě o zahraničních vztazích 18. července 1968 před členy Dolní sněmovny řekl, že každá země se musí sama rozhodnout, jak si uspořádá vnitřní poměry, a proto jedině českoslovenští občané sami si mohou udělat pořádek ve vlastní zemi. Zároveň Stewart uvažoval o ostrém veřejném protestu proti sovětskému postupu vůči Československu. Uvědomoval si však, že v dané politicko-mocenské konstelaci by toto gesto bylo jen vodou na mlýn sovětské propagandě. Omezil se proto na pouhé informativní rozhovory se sovětským velvyslancem v Londýně a po konzultacích s britskými ambasádami ve Washingtonu, Moskvě a Praze upustil od jakékoliv podpůrné iniciativy. Británie plně uznala prioritu evropského území pro eventuální celosvětový konflikt a současně zvýšila počet jednotek, vyčleněných pro evropskou oblast NATO. Dále usilovala o plné využití geopolitické jednoty západní Evropy, která měla a bude mít společné zájmy. Z této premisy pak vyplynula i společná politika států sdružených v NATO vůči sovětskému bloku, konstatuje například Jiří Hoppe ve stati Britský pohled na „pražské jaro“.

Synergie těchto dvou, souběžně jdoucích procesů (zahraniční intervencionsitický a vnitřní obrodný) ospravedlnila posléze i ono následné brežněvistické hodnocení ve vysmívaném Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti. Ano, zahraniční vliv usiloval o "kontrarevoluci" a rozbití jednoty socialistického bloku. Namlouvat si že ne je diletantské.

A poznámka speciálně pro Jana Čulíka: menší národy sice nemají povinnost podřídit bezpečnostním hrátkám supervelmocí, ale podřídí se, ať chtějí nebo ne. Stačí balík dolarů v souvislosti s kompromateriály, případně demonstrativní výhrůžné kroky na hranicích či politické provokace v zákulisí. To je realita měření sil, kde účel světí jakékoliv prostředky. Když dojde po vznešených slovech na podlé činy, ukáže se, kdo poroučí a kdo poslouchá.

Protože žádné smlouvy o vzájemné spolupráci nejsou reálné za situace konfliktu zájmů. V jakékoliv krizi zajímá "ty druhé" (a velmoci zvláště) pouze jejich vlastní zájmy, nikoliv ty vaše. Bylo tomu tak v době Mnichova, bylo tomu tak v době Pražského jara a bylo tomu tak naposledy v době gruzínské války. Taková je realita moci a nemá cenu si nalhávat ve jménu intelektuálských snů o demokracii a emancipaci něco jiného...

Faktem je také i to, že NATO je dnes erodované stejně jako Varšavská smlouva v době pádu berlínské zdi. Stalo se z orgánu kolektivní bezpečnosti pouhou servisní organizací amerických zájmů a eliminačním faktorem evropských výčitek a odporu vůči strategii americké euroatlantické hegemonie (Projekt pro nové americké století, Doktrína americké národní bezpečnosti). Naposledy to poznal gruzínský prezident Saakašvili ve chvíli, kdy poctivě sloužil americkým zájmům při kontrole ropovodu Baku -Tbilisi-Ceyhan a ve chvíli, kdy svou pozici viděl jako neudržitelnou, vynutil si vojenskou provokací potřebu vojenské pomoci NATO. Namísto sil rychlé reakce, které by NATO vtáhly do války s Ruskem, dostal pár dobře mířených diplomatických facek za mocenský voluntarismus a diletantismus a je ponecháno na gruzínských občanech, aby ho jako vlastizrádce, odpovědného za definitivní ztrátu odštěpeneckých území, pověsili na nejbližší lucernu. S usměvavým, milým, "demokratickým", ale naprosto politicky neschopným Dubčekem se nabízí podobnost čistě náhodná.

"Liberální zotročení ze strany USA" je stejně nepřjatelné jako méně liberální ale o to efektivnější zotročení ze strany Ruska. A přesto není jiná volba. Pokud se domníváme, že ano, znamenalo by to konstituci EU jako federálního státu se společnou armádou, společnou vládou, společnou zahraniční politikou a nekonkurenčním trhem - soužitím bez snah o jednostranné výhody, bez mocenských či politických rozpory mezi zastánci pravice a levice. Jen tak lze dosáhnout vybudování kontinentální supervelmoci, která se může postavit jak Rusku, tak Americe a hájit rozhodně, důstojně a rozvážně SVOJE VLASTNÍ zájmy. Třeba i se zbraní v ruce. Zdá se vám tato vidina budování Spojených států evropských reálná?