Vietnamci přijeli do České republiky navždy. První generace zůstala skryta za svým jazykem a nenápadným chováním. Starší děti Vietnamců, kteří poprvé umožnili milionům Čechům kupovat si ošacení za levnější peníze, se potom věnovali obchodování v malých hokynářstvích, poté, co zaznamenávali věčné ztráty vzhledem k tomu, že jim policie při raziích konfiskovala jejich nezdaněné a často falšované zboží. Tito mladí se vdávali a ženili mezi sebou a neznali český jazyk ani české chování. Přijeli mladí v devadesátých letech z Vietnamu, se svými rodiči, a teď je jim něco přes dvacet. Mají několik tisíc malých dětí ve věku od nuly do 4 let. Ale nejzajímavější jsou v současnosti mladší sourozenci těchto mladých vietnamských rodičů.

Velkým rozdílem u dnešních teenagerů, kteří mají vietnamské rodiče a žijí v Praze, v Plzni, v Brně a v Liberci, je to, že se plně identifikují s Českou republikou. Byli buď příliš malí, když se jejich rodiče v ČR usadili, anebo se v ČR až v devadesátých letech narodili, a nyní vypocují hormony a zažívají typickou českou pubertu.

Tito mladí lidé nejsou v českých školách diskriminováni a ani nemají problémy, s jakými se setkávali jejich starší sourozenci. Tito mladí Vietnamci hovoří rodilou češtinou, nemají cizí přízvuk, většinou mají ve škole vynikající výsledky, vzhledem k tomu, že ve vietnamských rodinách se nesmírně silně zdůrazňuje vzdělání a potřeba integrace. Poslouchali a poslouchají tutéž hudbu, provozují tytéž sporty, chodí s týmiž místními chlapci a dívkami. Je to skutečné multikulturní prostředí.

"Nikdy jsem nechodil s žádnou asijskou dívkou," sdělil mi Vietnamec jménem Karel. "Ale to je proto, že u nás ve škole žádné asijské dívky nejsou, alespoň ne v mé věkové skupině. Dodává s ironickým úsměvem, že má české jméno Karel proto, že mu ho dali jeho vietnamští rodiče - je to ve vietnamských rodinách zvyklos, úmysl integrovat své děti do místní společnosti. "Nikdy se nejeli podívat zpět do Vietnamu, ani na návštěvu, ani teď, když už dost vydělávají - raději posílají letenky a peníze jiným příbuzným, aby přijeli do ČR, kde se lidem daří líp," vysvětluje Karel a dodává, že nikdy neřekne vietnamsky více než tak dvacet vět týdně. "Mám pocit, že jsem jako ty anglicky mluvící děti Mexičanů, co se narodili v Americe. Moji rodiče žijí v jiném jazyce a v jiném světě, a já jsem naproti tomu jako každý jiný Karel v Česku, až na to, že mám trochu jiné oči," běduje.

Jeho spolužák Marek ho přerušuje a chlubí se, že Karla považují ve škole dívky za nejatraktivnějšího chlapce a že mu vůbec nepřijde, že by byl Karel Asiat. "zřejmě proto, že mluví dokonalou češtinou a nikdy jsem se nesetkal s jeho ridiči, nikdy jsme se neptali, čím se živí." Přiznává, že i když se vůči Karlovi nechová diskriminačně, často říká nahlas ošklivé věci o "těch Vietnamcích", že "ovládli v Praze každou ulici, na každém rohu provozují potraviny, čínská bistra a teď taky pedikuru."

Avšak Karel není podle Marka "opravdický" Vietnamec. Je to tím, že mluví bezchybnou češtinou. Čeština je pro Čechy, zdá se, nejvíce určujícím znakem českosti. Spisovnou češtinou hovořící Romové jsou jen důkazem toho, že nestačí mluvit česky správně a bez přízvuku, i když na to, aby byl cize vypadající člověk přijat za Čecha, musí mít dobré chování "a v podstatě nebýt cikán", uzavírá Marek se smíchem.