Krize, kterou prožijeme, se ovšem může stát příležitostí k revizi toho, co se neosvědčilo. To platí i teď: Selhavší přístup může být odložen a lze znovu položit otázky, jež zakrýval. Právě tomu věnuji následující text.

***

To, co lidé dělají nebo nedělají, záleží na tom, jak si představují možnou budoucnost a svůj vztah k ní.

Jak by tedy mohla vypadat budoucnost, pokud jde o ekologické problémy? Pokud tyto problémy nepopřeme, v zásadě existují čtyři hlavní typické scénáře vývoje vztahu průmyslové společnosti a jejího přírodního prostředí vycházející z rozdílných předpokladů: setrvalý stav, v němž se v dohledné době nic zásadně nezmění, protože průmyslová společnost se nedokáže adaptivně měnit až do chvíle, kdy soustavné selhávání ekosystému znemožní její další rutinní fungování; čekání na náraz, v němž centrální roli hraje představa, že samotný globální ekosystém je již nyní natolik poškozen a vychýlen z rovnováhy, že na našem jednání v čistě kauzálním smyslu jednoduše přestalo záležet; zezelenání růstu, kde se předpokládá, že existuje šance sladit potřeby současného globálního ekonomického systému a planetárního ekosystému; a konečně scénář stabilizace, který nehledě na podrobněji předvídané či nepředvídané peripetie předpokládá, že dříve či později bude metabolismus mezi společností a přírodou vyladěn tak, aby byl dlouhodobě udržitelný, tj. obešel se bez exponenciálního růstu výroby a spotřeby.

Jak vidno, první dva scénáře jsou natolik demotivující, že těžko mohou přitahovat někoho jiného než vyznavače té či oné verze apokalyptického kultu; proto se jimi nebudu dále zabývat. Jak je to však s možností zezelenání růstu, s níž přece tak často operují jednak "zelený byznys", jednak mnohé ekologické neziskové organizace?

Ekonomka Marta Nachtmannová nedávno stručně popsala Lawnův makroekonomický model, který na rozdíl od v ekonomickém mainstreamu obvyklé Cobb-Douglasovy produkční funkce počítá s funkcí Bergstromovou neprotiřečící prvnímu a druhému termodynamickému zákonu. I tento model, v němž se již nepředpokládá beznákladová substituce zdrojů, má nepochybně své meze, neboť nepočítá například s možností, že empiricky odpozorovaný postupný růst technické efektivity produkčního procesu, který zde funguje jako hypotetický substitut přírodního kapitálu, nemůže pokračovat donekonečna (nebude nikdy dosaženo stavu, kdy bychom nulový přírodní kapitál využívali tak efektivně, že bychom si vystačili pouze s lidským kapitálem); že růst efektivity produkčního procesu je ve skutečnosti sám právě funkcí zvyšování podílu přírodního kapitálu na úkor lidské práce; nepočítá se s potřebou odstraňovat odpady, atd. Proto také některé používané pojmy ("nadměrná spotřeba přírodního kapitálu") jsou koneckonců špatně definovány a korespondující závěry ("přesáhne-li v určitém období rychlost akumulace kapitálu vytvořeného člověkem 2,5 %...") platí pouze v mezích modelu samotného.

Nicméně jakkoliv lze Lawnův model považovat za nedokonalý, ještě stále jde o model alternativní; to znamená, že naprostá většina mainstreamových ekonomů žije v myšlenkových světech, kde lze bez problému porušovat první a druhý termodynamický zákon, a teoreticky třeba i zkonstruovat perpetuum mobile. Jestliže jsou nám tedy předkládány scénáře "zeleného růstu" v parametrech mainstreamové ekonomie, neměli bychom je brát příliš vážně. Neodrážejí totiž reálný svět ani tak nedokonale, jako výše zmíněný Lawnův model.

Jinak řečeno, lze se jen velmi obtížně vyhnout nevítanému scénáři stabilizace, ve kterém bude s ekonomickým růstem dříve nebo později ámen a nastoupí racionalizace spotřeby.

***

Kdyby takový scénář nastal, jak bychom se mu mohli přizpůsobit? Můžeme předpokládat, že pokud věc rozumně vysvětlíme, lidé by v masovém měřítku přijali příslušná přizpůsobení a omezení jako nutná?

Zakladatel psychoanalýzy Sigmund Freud přesvědčivě ukázal, že na rovině nevědomí neexistují žádné negativní kategorie. Nevědomí zkrátka neumí říci ne. Žádné rozlišování, konečnost tu nenajdeme. Lidé nevědomě věří ve svou nesmrtelnost. Představa omezenosti je čistě rozumovou představou odvozenou per analogiam, jež se na rovině pudových impulsů nemůže dovolávat žádného spojence. A pudy se proti realitě netestují. I ten, kdo měl opravdu velmi špatný oběd, se stále nevědomky považuje za boha.

Překrásný a plný sil / osel se k nám dostavil. Rozumovou představu jakéhokoliv druhu mu mohou zprostředkovat jedině jáské struktury; s těmi to však ve věku postmoderny již dost dlouho nevypadá nejlépe.

Hraniční osobnost naší doby, o níž ve stejnojmenném eseji jako o kulturní tendenci píše český psychoanalytik Jan Stern, se oproti romantickému či modernímu Self vyznačuje jednak mnohem větší labilitou (zde se autor dovolává Kennetha J. Gergena), jednak narcističností (zde viz dílo Heleny Deutschové). Výsledná "jakoby osobnost", která v předoidipovské fázi nedokázala internalizovat představu matky, reprezentuje člověka "nákazy" vyžadujícího bezpodmínečně vnější identifikační vzory, které jsou pro ni předměty krátkodobé spotřeby. Jediným skutečným bohem je styling.

"Nikomu neprodáte víc letenek, oblečení, kosmetických přípravků, knih o tom, "jak šťastně žít", a vůbec čehokoliv, než právě jim. Nikdo není tak ovlivnitelný obrazem, logem, reklamou, kampaní, jako právě hraniční osobnosti..." (Viz Stern, J.: Hraniční osobnost naší doby. In: Mystika Západu. Malvern, Praha 2009. S. 286.)

Tradiční jáské struktury se ustavovaly vymezením vůči pudovému impulsu; hraniční osobnost přechodně nachází identitu jaksi mimochodem, coby spotřebitel toho či onoho druhu, když pudovým impulsům podléhá. Žádat, aby si hraniční osobnost udržela odstup od pudu, znamená vlastně odepřít jí identitu, odsoudit ji k amorfnosti. Něco takového sotva může fungovat.

Hraniční osobnost není disponována ani k tomu, aby racionálně pochopila vlastní individuální omezenost, smrtelnost. Jak bychom vůbec mohli očekávat, že bude schopna motivovat radikální změny v jednání ještě mnohem abstraktnější a cizejší představou konečnosti světa?

***

V zásadě existují tři rozdílné představy dosažení jakékoliv společenské změny: shora tj. nějakou formou tak či onak legitimizované "osvícené diktatury", hnutím, včetně hnutí revolučních, která si (přinejmenším v rovině nároku) podrobují tradiční hierarchické mocenské struktury, a postupnou kulturní difúzí.

Téma osvícené diktatury přenechávám k podrobnější analýze těm, kdo jsou jím fascinováni; já se budu věnovat druhým dvěma možnostem.

Kolektivně organizované hnutí, které by usilovalo o společenskou změnu, se nikdy nemůže spokojit jen s rozumovými motivacemi. Mobilizace jednotlivců a jejich dočasná přeměna v jakýsi kolektivní organismus nutně vyžaduje iracionální prvek typu sdílené kolektivní víry, projekci vlastních nevědomých přání na deklarované cíle hnutí, atd. Efektivní adaptace na svět bez růstu by se ale sotva mohla stát vhodným projekčním plátnem tužeb směřujících k dalšímu ničím neomezovanému pudovému ukájení, které tvoří standardní obsah nevědomí.

Dovolávat se v souvislosti s adaptací vynucovanou ekologickou krizí nevědomých elementů, hledat omezujícímu rozumu spojence ve sféře iracionálna, znamená pustit se do krajiny, kde obstarožní nevědomá touha po trestu patří každopádně ještě k tomu nejlepšímu, co je vůbec k mání. U hraničních osobností naší doby bychom se pak daleko spíše dopracovali nejrůznějších destruktivních perverzí, pokud ne rovnou projevů pudu smrti.

Těm, kdo by nyní trvali na návratu o bod zpět, kdo by tvrdili, že tedy přece jen je nutno svěřit plnohodnotným osobnostem neomezenou vládu nad osobnostmi hraničními, popřejme příjemné odpočinutí ve svěrací kazajce, kde si budou moci praktické fungování mocenských mechanismů hezky znova promyslet, a postupme dále.

Pochopit, že já sám jsem konečný; pochopit, že i svět okolo je konečný, a obojímu přizpůsobit životní styl a plány - to jsou výkony individuálního rozumu, který v této souvislosti dost dobře nelze obejít. Zelený styling i všechny ostatní krátkodobé berličky nepředstavují žádný lék. Pokud jde o změny, na prvním místě musí stát promyšlené rozhodnutí jednotlivců, kteří teprve v dalším kroku v pokladnici nashromážděného kolektivního vědění hledají, jak vlastně nejlépe svého již individuálně stanoveného cíle dosáhnout.

V době pobursíkovské a poliškovské se adekvátní podobou ekologické politiky patrně nadlouho stane nějaká forma spotřebitelského hnutí. Zainteresovaná menšina těch, kdo k zájmu o ekologickou problematiku nepřišli jako k pouhému módnímu výstřelku, a proto se ho v méně příznivé společenské atmosféře jako výstřelku opět nezbaví, může navzájem komunikovat o udržitelných alternativách masového konzumu a společně navenek svědčit, že lze i jinak. Rozum je "nečekaný důsledek úzkosti a touhy po pohybu" (Jan Stern) a ani jeden z nás tu není od toho, abychom k němu přiváděli ostatní.

Nemyslím, že bych mohl ještě něco dodat, ani že by toho bylo třeba.

(Psáno pro Ekolist.cz)