Václav Havel se zasazoval o restauraci kapitalismu v bývalé Československé socialistické republice, přičemž si ale netroufl obhájít veřejně tento proces jdoucí proti vůli většiny české veřejnosti. Zaslouží si citaci jeho výroky v pořadu Václava Moravce, jimiž se přihlásil k obnově kapitalismu pod rouškou nic neříkajícího pojmu „tržní mechanismus“, které zveřejnil při příležitosti 20. výročí tzv. sametové revoluce:

Směřování české společnosti ke kapitalismu lze ovšem pominout – netečnost české populace k drastickým Kalouskovým a Nečasovým reformám (totiž, k radikálním změnám fungování společnosti založeným na brutálním omezení solidárního státu) je vskutku obdivuhodná. Vzpomene si snad dnes v těchto souvislostech někdo na Marxovu kritiku kapitalismu, který uvádí např., že:

Ano, nevíme doposud (nebo se dovídáme z čínského – údajně „komunistického“ – prostředí), co to znamená a znamenat bude, pracovat a žít na kapitalistický způsob.

Co ovšem – ve spojitosti se jménem Václava Havla – pominout nelze, je skutečnost, že potenciální nositel Nobelovy ceny za mír (co ovšem tato cena znamená, je-li jejím nositelem současný americký prezident Barack Obama?), podpořil válečné akce, jež a) nebyly racionálně ani právně ospravedlněny a b) vedly ke smrti statisíců nevinných lidí?

Zde je na místě připomenout útok na Irák, který byl založen na průhledné lži o Husajnových zbraních hromadného ničení. Ano, Saddám Husajn byl nelítostný diktátor, jehož režim brutálně mučil oponenty. Nicméně nevlastnil zbraně hromadného ničení – jak o nich lhaly Spojené státy a Velká Británie (speciálně George Bush a Tony Blair) – a vojenská agrese proti vůli Rady bezpečnosti OSN vyústila ve smrt pravděpodobně jednoho milionu Iráčanů a emigraci několika dalších milionů iráckých obyvatel.

Václav Havel podpořil tento útok svým podpisem pod tzv. Dopis osmi. Svou autoritou údajného humanisty tak zaštítil agresi, která dle některých právníků představuje válečný zločin. Tak např. Robert Thompson upozorňuje na norimberské zásady, jež jmenují:

Vše to se v případě Iráku odehrálo. Argumentaci Roberta Thompsona by bylo možné citovat v celé šíři; ale na tomto místě postačí, uvedeme-li, že Václav Havel ostentativně podpořil neopodstatněnou agresi proti diktátorskému režimu Saddáma Husajna, jež ovšem – přes zabití tisíců mrtvých civilistů a brutální umučení dalších – nevedla k nastolení demokracie, nýbrž vyústila v ještě horší režim, který mučí oponenty podobně, jako za Saddáma Husajna. Připomeňme, že to, co se odehrávalo a odehrává v Iráku údajně osvobozeném od tyrana, spočívá řádění eskader smrti a v unášení nevinných civilistů, kterým se demonstrativně vrtá do kloubů a očí, aby tak byla odstrašena potenciální opozice. Václav Havel se k tomuto dění nikdy nevyjádřil; jako by o něm nevěděl nebo vědet nechtěl.

O mrtvých jen dobré, zní české pořekadlo… Ovšem, s ohledem na nejnovější dění, kdy se stále otevřeněji hovoří o další západní agresi, tentokrát proti Íránu (ano, jde o ten Írán, který potlačuje lidská práva a představuje nesnášenlivou theokracii, jakkoli s jistými demokratickými rysy), bychom si měli zopakovat, že právě vystupování takových údajných arbitrů humanismu, jakým byl Václav Havel, stojí na počátku válečných kampaní, jež hubí tisíce nevinných civilistů, kteří jsou postiženi právě a jen tím, že žijí v zemi, jejíž diktátoři se aktuálně znelíbili nám a našim „demokratickým“ spojencům. Jde o civilisty, kteří nemohou – dle jakéhosi našeho přání – zaútočit na disciplinované Revoluční gardy a převzít moc. Jsou to lidé, jako my, kteří chtějí žít poklidný rodinný život, kteří nestojí o válku… A pak, je zde možnost, že konflikt založený na představách a přáních našeho západního světa, přeroste ve třetí světovou válku…

Ano, o toto jde: Václav Havel byl posledních dvacet let mluvčím utlačovaných; ale jen těch, které utlačovali naši protivníci. Za práva utlačovaných žen např. ze Saúdské Arábie se nikdy nepostavil. Praktikoval to, čemu se říká dvojí metr. Oprávněně kritizoval poměry v Bělorusku, na Kubě a v Číně; ale nikdy se – alespoň verbálně – nezastal těch, kdo trpěli v zemích našich spojenců a následky našich západních, tzv. humanitárních intervencí.

Z právního hlediska – už z toho důvodu, že v Mezinárodním trestním soudu (ICC) zasedá celá řada reprezentací nedemokratických zemí – jde o otázku nanejvýš diskutabilní. Je zjevné, že postoje Václava Havla zaštítily válečné zločiny.