Dnešní exekutoři nejsou jako stalinští vrazi

11. 8. 2012 / Antonín Líman

Nevím, zda Radek Tůma pamatuje padesátá léta a proces s Miladou Horákovou. Já ho pamatuji víc než dobře a dodnes mne z toho mrazí po zádech. Že jsou dnešní exekutoři, právníci a tuneláři stejní vrazi jako byl Klement Gottwald a pan Urválek, to je prázdná a lživá demagogie, na kterou je moje generace nesmírně alergická.

Rovněž je pro nás nepřijatelné směšování justiční vraždy dr. Horákové a likvidace generálního tajemníka komunistické strany Rudolfa Slánského. Horáková byla bytostně čestný a slušný člověk, Slánský byl stejný darebák jako jeho soudruzi, kteří jej zavraždili.

Pokud tisknete tuto snůšku pokroucených faktů, otiskněte také názor, proč já a moje generace komunistickou stranu prostě volit nemohou:

"Vy jste to tu zrajtovali...".

Všechny filmy české nové vlny z šedesátých let, ať už přímo či nepřímo, odmítají totalitní režim. Některé z nich (například Formanovo Hoří má panenko) jdou ještě dál než ke kritice komunistického režimu, dotýkají se samé dřeni české národní povahy. Pro mne má dodnes největší citový appeal dnes už legendární film Vojtěcha Jasného Všichni dobří rodáci z roku 1968.

Jasný zasadil svůj příběh do malé moravské vesnice (dějištěm filmu se stala vesnička Bystré v okrese Svitavy, zhruba 12 km jihovýchodně od Poličky). Režisér sám se narodil v malebné obci Kelč, stejně jako představitel hlavní role sedláka Františka, Radoslav Brzobohatý. Oba svůj dětský svět důvěrně znají a nemusejí si nic vymýšlet. Jejich vcítění do koloritu vesnice a jejích zvyků je proto neomylně přesné. Leckdo by namítl, že život v malé moravské vesnici byl tradičně drsnější, než v Jasného trochu idylickém podání. O míru realismu tady ale nejde, Jasnému se jedná o hlubší evokaci lidského charakteru a jedinečných mezilidských vztahů, které jsou možné právě a možná jedině v tomto vesnickém mikrokosmu. Jde mu o zachycení jakéhosi ideálního jádra moravské (potažmo české) národní identity. Nevím, jaký byl v těch hrozných padesátých letech skutečný poměr mezi městským proletariátem a venkovem, možná, že proletářů a kovorolníků už bylo více než tradičních soběstačných rolníků, ale o to také nejde. Jde tu především o to, že po vyvázání českého selstva z robotnických povinností (1848) se vytvořila poměrně početná vrstva nezávislých rolníků a malorolníků, kterou pak svým rozumným a solidním programem podchytila za první republiky agrární strana. Jedním z nejtragičtějších omylů, přímo zločinů Eduarda Beneše byl právě zákaz této strany po roce 1945.

Znal jsem jako dítě hodně polabských pantátů, kteří si z okolních vesnic jako Borek, Dřísy, Jirny, Křenek, Kostelní Hlavno, Mstětice, Ovčáry, Toušeň, Zápy, či Zeleneč jezdili k mému otci do Staré Boleslavi na pilu pro dřevo a byli hodně podobní těm Jasného moravským sedlákům v Rodácích. I jejich osud byl za komunismu navlas stejný: když můj otec přišel jako vykořisťovatel o možnost výdělku, začala naše matka učit děti z celého okresu angličtinu a němčinu. Vzpomínám si, že k ní jezdilo i několik děvčat z "kulackých" rodin a když jejich otcům režim ukradl traktory, koně, hospodářské stroje, někteří z nich se nevzdali a hospodařili svobodně dál, třeba jen s motykou a rýčem. Dodnes se pamatuji ne jejich zbrázděné obličeje, tvrdé, upracované ruce a jasný, přímý pohled.

Poďobaný skřet Džugašvili naučil i naši komunistickou stranu, že rolnickou třídu je třeba nemilosrdně zlikvidovat, protože má odvahu a páteř vzdorovat jeho šíleným plánům. Československá strana se pak obrátila ke svým flákačům a nemakačenkům, kteří se najdou na každé vesnici a dosadila je do mocenských pozic. Když za několik let jejich "hospodaření" přijde v Rodácích sedlák František do dvora nejbohatšího a zřejmě nejlepšího hospodáře ze vsi, kterého vyhnali s pár kousky nábytku, rozhlédne se smutně po neladných hromadách hnoje a rozházeném nářadí a říká: "Vy jste to tu ale zrajtovali..." Jistou výjimku v Rodácích tvoří varhaník Očenáš (Vlastimil Brodský), který snad představuje svedeného idealistu, jenž komunistickým žvástům skutečně věří. Je to vlastně předobraz reformních komunistů, kteří doufají, že disidentskou činností napraví svou vinu za nastolení nelidského režimu. Ale ať se snaží jak se snaží, čtyřicet let toho režimu nelze vzít zpátky a strašné škody, které napáchal na národním charakteru nelze odčinit za jednu generaci.

A tohle je jeden z nejhorších zločinů naší stalinské komunistické strany: vzala si cílevědomě na mušku samotné jádro české a moravské mravnosti, které u nás představovala selská vrstva. A u nás je to mnohem výraznější než třeba v sousedním Polsku, kde se udržela vlastenecká národní šlechta, a to hlavně drobná šlechta ze "záscianků". Ta šlechta, která u nás byla po Bílé hoře buď fyzicky zlikvidována, nebo musela odejít do vyhnanství. Vlivná a početná národní buržoazie u nás také neexistovala těch 300--400 let, po které se svobodně vyvíjela v západních demokraciích jako Anglie či Francie. A právě proto byl u nás selský stav nositelem národní identity a mravnosti a stal se logicky hlavním terčem komunistické zloby.

A přesně o tom jsou Všichni dobří rodáci, a platí to dnes stejně jako před čtyřicet čtyřmi roky: kdo nemá srdce okoralé jak vyschlá chlebová kůrka, ten přece nemůže po zhlédnutí tohoto nádherného filmu sáhnout po komunistické kandidátce. Anebo ano?