Příčinou jsou častokrát osobní finanční problémy

Méně majetní lidé mají spíše malé problémy. Lidé, kteří rozhodují o tocích desítek miliard, mohou častokrát lidem nemajetným pouze tiše závidět. Moderní tržní společnost není procházka růžovým sadem. Vždy existuje část lidí, která zoufale potřebuje peníze a mohou to třeba být i majitelé bank či strategického průmyslu. Někdy se prostě i přes všechnu dobrou vůli stane, že podnikatel vytvoří sice stroze faktický (zpětně viděno však již nemístně optimistický) odhad situace, dokonce jej schválí i experti z banky, ale situace se vyvíjí zcela nečekaně naprosto jinak. Může přijít povodeň či jiné neštěstí. Faktorů, které mohou mít velmi negativní vliv je mnoho. Nečekaně velká je např. setrvačnost myšlení a nechuť k novým technologiím, přestože finanční experti znají jednoznačně své: technologie přinášejí úspory - nákup i prodej je mnohem efektivnější. Přesto tyto výhody nevyužívají všichni - a v ČR ani nemohou (cena spojení na internet je až 5krát vyšší než jinde ve světě). Zkrátka moderní západní trend - žít velmi výhodně "teď" a platit později - má svá jasná úskalí, která lživá reklama neuvede.

Život na úvěr = ztráta svobody

Kapitáni průmyslu dobře vědí, proč je tak výhodné doporučovat zadlužení. Nejenže banky s vysokými výdaji svého vysokého managementu chtějí alespoň udržet míru svého zisku (část pochází právě z rozdílu mezi úrokovými sazbami), ale lidé "zatížení" úvěry (ve Velké Británii má průměrná rodina půjčku ve výši okolo 17 000 liber) musejí více "pravidelně" pracovat, aby byli schopni své závazky dodržovat. Reklamní slogan "Když něco chcete - proč si to nekoupíte?" je možné přesně přeložit takto: Když něco chcete, nebudete mít čas. - A to zní již naprosto jinak, že? Spojitost "vlastní" výroby a "vlastní" spotřeby je sice každému obvykle logicky jasná, ale málokdo se jí chápe prakticky - vyžaduje totiž značnou dávku pevné vůle a dokonce odříkání: Nepodlehnout lákavé možnosti nákupu mnohdy zcela zbytečného zboží z reklamy. Neutrácet zbytečně znamená myslet více na budoucnost. Heslem doby však je opak: Žij naplno! ("...ekonomiku táhne spotřeba domácností...")

Trend: Ztráta svobody -- spotřeba nyní, práce potom

Různé příjmové skupiny řeší "různé" problémy: koupit vůz s klimatizací či bez, bydlet do smrti u rodičů nebo ve vlastním... Existují značné rozdíly v životní realitě. Všechny skupiny mají však jedno společné - často žijí na dluh, musejí zvyšovat své příjmy. Běžný Američan - jak si ho my, Češi, obvykle představujeme - není ani tak nenasytný, jako má spíše strach, aby nepřišel o to, co čeho již dosáhl. Mladí lidé zdaleka nemají to, co jejich rodiče, a všichni usilují o jediné: zajistit si alespoň trochu slušný životní standard. Ale ouha. Pomalu mizí ložiska nerostných surovin, a to, co bylo včera snadno dostupné, dnes stojí trojnásobek. Taková je realita. Zajistit si alespoň trochu srovnatelný standard -- jaký byl běžný dříve - dnes stojí čím dál tím více úsilí. "Naštěstí" tu ale ještě je "výhodný" úvěrový systém.

Pravicoví liberálové např. přejí mladému člověku vstup do reality po vysoké škole zatížený úvěrem ve výši sto až dvě stě tisíc korun. Přitom to, zda se absolvent na trhu práce dokáže uplatnit, není předem zdaleka jasné.

Pracovní síla, která veškerou svou energii vydává pouze na byt a na stravu a může tak pouze naprosté minimum svých výdajů věnovat na jakýkoliv "nadstandard" (auto staré 3 roky a ne 20, moderní laptop, kvalitní digitální fotoaparát) se tak stává noční můrou všech sociálně orientovaných filosofů, protože ani jejich dobré a přející představy nedokážou nalézt řešení, co vlastně bude ta 30 % méně schopná část druhu Homo sapiens vlastně dělat. A přestože dobrý mnich používá jen 7 věcí (plášť, přezku, misku...), bude v globalizovaném světě existovat 1000 megavýrobců, kteří svými výrobky pokryjí všechna přání. Kupodivu se však bude i na výrobě tohoto kompletního "menu" podílet ne více než polovina všech obyvatel. Avšak kola ekonomiky nyní táhne právě spotřeba domácností a je "dobré" zapojit do spotřeby všechny, kteří si mohou cokoliv koupit. Systém půjček tak vlastně neznamená nic jiného, než pracovní plán pro budoucnost a v konečném důsledku tak nemožnost změnit směr.

Minimální cena práce není sociální výdobytek

Cenu práce nelze snižovat donekonečna. I ta je totiž tzv. "tvrdě tržní" - měsíční mzda musí být alespoň tak vysoká, aby pokryla nejnutnější náklady na ubytování pracovníka včetně základní péče - potravin a elementární hygieny. Zákony trhu tak mluví jasnou řečí. Levicoví intelektuálové se snaží obvykle apelovat na morálku a společenskou sounáležitost, pravice jim naopak vyčítá, že málo usilují o dosažení konkrétních hmotných hodnot, a místo toho často jen pla(men)ně teoretizují.

Rovnováha nebo nerovnováha?

A v tomto okamžiku do připravených ekonomických scénářů zasáhne deus ex machina a přinutí vyplácet pojišťovny vysoké náhrady za velké přírodní katastrofy. V praxi to znamená, že zajišťovny ztrácejí část svého kapitálu, který si našel nové vlastníky - postižené. Snižuje se výše povinného krytí v bankách a banky tak začínají být přísnější při ošetřování svých pohledávek. Bankovní domy se snaží získat kapitál zpátky - ber kde ber.

Uvolněná část oběživa se prostě "projí" (méně výroby, více spotřeby).

Dále "postižení", kteří nečekaně obdrželi finanční krytí, častokrát napraví škodu velmi efektivně vlastním přičiněním a část peněz uspoří. A právě tato část peněz (penze působí jako mrkev), kterých se lidem dostalo, zcela zákonitě, sníží (v průměru jistě!) jejich motivaci pracovat. Zdražuje se cena práce (za dvě stovky? pch! to bych se na to mohl vykašlat!) a firmy se tak dostávají na sestupnou dráhu zvyšování nákladů, snižování své konkurenceschopnosti a zákonitě následuje fúze či postupné vyklízení trhu. A nastává onen pověstný dominový efekt, ze kterého mají ekonomové hrůzu. A podobně jako za války bývají na pranýři za tento jev také příliš objektivní novináři (přiznávají vlastní chyby a oslabují tak morálku!), kteří upozorňují na příznaky blížící se velké světové ekonomické recese. Všichni upírají oči především k ekonomice USA

Je válka řešením ekonomického problému USA?

Nálada hráčů na trhu je velmi důležitá, je podstatné upoutat jejich pozornost. I oni totiž podléhají svým emocím a trh nemá rád nervozitu. Silní vědí, že ten, kdo je akčnější, mívá častěji navrch. Proto našly USA nejvhodnější oblast ve světě, kde existuje nejvíce skutečných argumentů k razantní intervenci (např. je možné, že na území Iráku se skrývá Bin Ládin). Husajnův režim není dobrý a lze jistě přát všem Iráčanům jeho výměnu (i za tuto cenu?). Válka bude stát okolo 500 mld. dolarů, které si USA naúčtují z prodeje irácké ropy. Tyto peníze protečou především americkou ekonomikou. Galon benzínu bude za dolar - jako vždycky. Jediným problémem tak zůstávají míroví aktivisté, kteří nemají žádnou politickou odpovědnost, pronikají do médií, snaží se vědomě získat vliv a svým snažením tak jenom komplikují jasný plán.

Takže USA rozhodně nelze vyčítat, že nehájí dostatečně razantně své ekonomické zájmy (proto nepodpořily dohodu o omezení skleníkových plynů atd.). Je možné říci, že USA se chovají ekonomicky tvrdě pragmaticky - bez náznaku jakéhokoliv idealismu, který jako jediný umožňuje ponechat druhému tržní výhodu s nadějí, že tato investice se vyplatí.

Ale vraťme se na počátek. Je-li skutečně americká ekonomika už 30 let vysoko nad standardem výroba/spotřeba, která je z teoretického hlediska pro každého obyvatele planety Země průměrně možná (představte si v Číně přes miliardu aut), záleží jen na zbytku světa, zda se pokusí USA následovat (zejména právě v onom ekonomickém pragmatizmu -- kam to ale povede?) nebo zda zvolí nějaké jiné řešení -- kterým může být varianta A: dobrovolná skromnost a maximální efektivita, život jako aktivní účast na skutečných hodnotách, odmítání vojenství, reklamního megaprůmyslu, ale též třeba i omezování utrpení zvířat příklonem k vegetariánství atd.

Naznačme jen, že čím dál tím více lidí si uvědomuje, že existence (život LIVE!) je především tajemstvím mysli a darem její svobody, a že zbytečná výroba/spotřeba (v celkové sumě přes všechny obyvatele Země) v konečném důsledku snižuje množství dostupného času. Varianta A se tak může překvapivě líbit nejen ekologicky orientovaným humanistům, ale především i "líné" městské mládeži, která tak ráda a často debatuje u jointu či u piva. Poslední fragment, který k dotvoření varianty A doposud chybí, neznáme.