Přehodnocení a reforma „ústavu s totalitním režimem“: ÚSTR a epistemické ovládnutí komunistické minulosti

26. 1. 2026 / Muriel Blaive

 

Úvod

Český antikomunismus, institucionalizovaný v ÚSTR, se zvrhl v systém vypočítavé morální exhibice. Nedominuje mu snaha občanů porozumět minulosti – natož úsilí historiček a historiků vedených touhou po poznání – nýbrž jednání jednotlivců usilujících o získání sociálního, politického a akademického kapitálu s minimálním úsilím a za co nejnižší cenu. Antikomunismus zde funguje jako pohodlný odznak mravní bezúhonnosti, který jeho nositelům umožňuje zaujímat morální nadřazenost bez nepříjemné nutnosti hlouběji přemýšlet o tom, jak komunistická diktatura skutečně fungovala, nebo o tom, jak komfortně v ní mnozí lidé – včetně jich samotných, až na vzácné výjimky – dokázali žít.

V tomto rámci je historická práce pečlivě aranžována tak, aby se nemohla stát nepohodlnou. Metodologie je odmítána, protože zavádí pochybnost a reflexi; sociální dějiny jsou obcházeny, protože přivádějí na scénu jednotlivce jako sociální aktéry, kteří se v zájmu přežití někdy rozhodovali nepříjemným způsobem; dějiny každodennosti jsou zesměšňované, protože otevírají jedno velké tabu – spolupráci s komunistickým režimem – a zároveň poukazují na společenské přijetí komunistické diktatury jako nově definované formy normality. Společnost je zploštěna do podoby masy abstraktních obětí, které nekonečně trpěly, ale nikdy nejednaly, nerozhodovaly se, nepřizpůsobovaly se, nevyjednávaly ani z ničeho netěžily, čímž jsme my dnes zbaveni jakékoli povinnosti zabývat se otázkou odpovědnosti. Archivy jsou drancovány kvůli dostatečně pochmurným ilustracím předem daných narativů, namísto aby byly studovány s cílem prohloubit naše porozumění minulosti, a publikace vznikají nikoli proto, aby zkoumaly komplexitu, nýbrž aby uklidňovaly. Vše je předvídatelné a ničemu není dovoleno být skutečně vysvětlující. Připomíná nám to něco? Ano – z velké části takto fungoval samotný komunistický režim.

Tento návrh projektu tvrdí, že nejde o náhodu. To, co zde vidíme, je forma historické špatné víry, v níž je nevědomost pěstována proto, že by poznání bylo nepohodlné, a jistota je ceněna proto, že přináší potlesk. Institut založený ke studiu totalitarismu tak dovedl k dokonalosti jinou, příjemnější činnost: uvádět veřejnost v omyl ohledně dějin a zároveň si blahopřát k vlastní mravní vážnosti. George Orwell kdysi poznamenal, že určité politické doktríny přitahují lidi, kteří si libují v rozdávání rozkazů, udávání herezí a pocitu nadřazenosti, aniž by se museli ospravedlňovat; navrhuji, že český antikomunismus se ve své současné institucionální podobě stal přesně takovým útočištěm – místem, kde je odměňována ješitnost, podporována kalkulace a samotná myšlenka poctivého bádání je považována za cosi lehce nevhodného.

Institut s totalitním režimem

Ironický slogan Pavla Karouse z roku 2022 „Ústav s totalitním režimem“ (nikoli „Ústav pro studium totalitních režimů“) vystihuje rozšířené vnímání v českém veřejném prostoru, že instituce formálně zasvěcená studiu totalitarismu začala sama reprodukovat totalizující praktiky epistemického ovládnutí, když úsilí porozumět minulosti nahrazuje autoritou určovat, co o ní smí a nesmí být řečeno.

Tento ředitelský projektový návrh bere toto vnímání vážně – nikoli jako polemiku, nýbrž jako heuristický výchozí bod. Usiluje o poskytnutí jasné diagnózy dysfunkcí ÚSTR prostřednictvím rekonstrukce právních, institucionálních a historiografických mechanismů, které podkopaly jeho akademickou důvěryhodnost. Mým hlavním cílem by – na rozdíl od odcházejícího ředitele – skutečně bylo obnovit intelektuální kredit a odpovědnost této instituce. To znamená zajistit, aby značné veřejné prostředky vynakládané prostřednictvím tohoto ústavu na studium komunistické minulosti sloužily skutečnému historickému bádání, nikoli aby byly pohlceny předem adjudikovaným morálním narativem, který nahrazuje historické vysvětlení morálními verdikty a institucionální autoritou.

Tento návrh má především analytický charakter; nenabízí konkrétní manažerský reformní plán, nýbrž intelektuální diagnózu a soubor akademických kritérií, podle nichž lze hodnotit jakoukoli instituci, která si činí nárok na studium diktatury. V kontextu, v němž výběr institucionálního vedení opakovaně prokázal svou odolnost vůči odborné kritice a metodologické debatě, by předkládání detailních provozních návrhů bylo do značné míry pouze performativní. Pro konkrétní organizační návrhy neztratil můj ředitelský program pro ÚSTR z roku 2014 nic ze své relevance. Cílem zde není simulovat řiditelnost v rámci tohoto nepřijímajícího prostředí, nýbrž obecněji explicitně vyložit epistemické podmínky, za nichž je seriózní historické bádání možné — a s analytickou jasností doložit, proč tyto podmínky nejsou naplňovány.

I. Co se stalo s ÚSTR? Případová studie institucionální sebedestrukce

Trajektorie Ústavu pro studium totalitních režimů za posledních osmnáct let představuje typický varovný příběh postkomunistické Evropy o tom, co se stane, když jsou dějiny nahrazeny ideologií instrumentalizovaného antikomunismu. Všichni jsme antikomunisté v tom smyslu, že dnes nikdo neusiluje o návrat komunistického režimu; existují však více či méně politizované způsoby, jak tento postoj vyjadřovat. Současné vedení a patroni ÚSTR instrumentalizují antikomunismus k získávání politického, institucionálního a osobního kapitálu; já naproti tomu chápu antikomunismus jako podnět k tomu, abychom se pokusili porozumět tomu, co se v minulosti pokazilo, a vyvodili z toho historické poučení pro budoucnost. Cílem není omlouvat komunistický režim, nýbrž analyzovat, v čem česká společnost selhala, aby bylo možné posílit demokracii dnes i zítra.

Abychom pochopili, proč se tento instrumentalizovaný antikomunismus stal dominantním způsobem fungování ústavu, je třeba odhlédnout od osobností a kontroverzí a vrátit se k institucionální logice, na níž byl ÚSTR založen. Dráhu ústavu je vhodnější chápat nikoli jako sled nešťastných konfliktů, nýbrž jako strukturální selhání, které bylo přítomno od samého počátku a od té doby se rozvíjelo s ponurou důsledností. ÚSTR byl založen jako výzkumný ústav pouze formálně; věcně byl koncipován jako politický a normativní nástroj, jehož úkolem nebylo zkoumat komunistickou minulost, nýbrž vtisknout české společnosti její konkrétní interpretaci.

Ironií je, že ústav byl vybaven mimořádnou symbolickou autoritou, finančními prostředky a veřejnou viditelností, avšak byl zbaven jediné věci, která činí historický výzkum možným: metodologické otevřenosti. Dějiny zde nebyly chápány jako disciplína řízená otázkami, prameny a debatou, nýbrž jako tribunál pověřený vynášením verdiktů, které byly předem známy.

Následovalo nikoli pokřivení jinak nezbytné instituce, nýbrž logický důsledek její zakladatelské logiky. ÚSTR od samého počátku upřednostňoval shora dolů vedený, státně centrovaný a na teror soustředěný historický narativ komunistické minulosti, který redukoval společnost na pasivní objekt represe. Tento model umožňoval zdánlivou morální jednoznačnost, avšak za cenu historické nepřesnosti. Tím, že ztotožňoval diktaturu s všudypřítomným terorem, činil každodenní život analyticky irelevantním, individuální jednání morálně podezřelým a sociální aktérství buď neviditelným, nebo skandálním. V tomto rámci nebylo místo pro studium kompromisu, adaptace, vyjednávání či mikrorezistence – nikoli proto, že by tyto jevy neexistovaly, nýbrž proto, že jejich uznání by vyžadovalo opuštění fikce kolektivní neviny.

II. Konceptuální vyjasnění toho, o co jde: revizionismus, sociální aktérství, dějiny každodennosti

V tomto kontextu je třeba pojem „revizionismus“ chápat správně. Druh historiografie, který je tímto označením napadán, ve skutečnosti není popíračský, apologetický ani relativizující.

1. Revizionismus jako metoda porozumění, nikoli jako omluva komunistické vlády

Tento projekt je revizionistický v přísném disciplinárním smyslu: reviduje otázky, měřítka analýzy a kategorie zděděné z narativů studené války a disentu. Přesouvá pozornost od institucí ke společnosti, od ideologie k praxi, od proklamací k prožívané zkušenosti. Nahlíží na lidi žijící pod diktaturou jako na sociální aktéry pohybující se v rámci omezení, nikoli jako na nehybné příjemce teroru.

Agentnost sociálních aktérů (tj. jejich vůle a schopnost sledovat určité cíle a jednat smysluplně v rámci daných omezení) v tomto smyslu neimplikuje svobodu, souhlas ani morální exkulpaci. Odkazuje k tomu, že jednotlivci a skupiny dokážou vnímat strukturální omezení, vyhodnocovat rizika a činit záměrná rozhodnutí v rámci omezených a asymetrických mocenských vztahů — včetně rozhodnutí o konformitě, vyhýbání se, kompromisu či příležitostném odporu. Tento přístup, který je již dlouho standardem v historiografii nacismu, stalinismu a dalších autoritářských režimů, je zakotven v sociálních dějinách, v Alltagsgeschichte (dějinách každodennosti, chápaných zde jako dějiny komunistické diktatury tak, jak byly prožívány v banalitě její každodenní realizace) a v kritické analýze archivních pramenů. Skutečnost, že takový přístup může být v českém kontextu označován za morálně urážlivý, vypovídá méně o samotném přístupu než o křehkosti paměťového režimu, který není schopen tolerovat komplexitu, aniž by ji vnímal jako hrozbu.

V letech 2014–2018 proběhl krátký a křehký pokus znovu sladit ÚSTR s těmito základními akademickými standardy. Byla jsem hrdá, že jsem se na něm mohla podílet jako poradkyně ředitele pro výzkum a metodologii. Na rozdíl od toho, co tvrdili jeho odpůrci, se výzkumníci ústavu v tomto období nesnažili zpochybňovat morální soudy nad komunistickým režimem ani relativizovat represi či utrpení. Jejich ambice byla metodologická, nikoli ideologická: usilovali o to proměnit ÚSTR ve výzkumný ústav schopný produkovat poznání, porozumění a vyrovnávání se s minulostí, nikoli reprodukovat prázdná politická hesla. Důraz na každodennost, praktiky nadvlády, spolupráci a sociální agentnost nebyl pokusem o normalizaci diktatury, nýbrž snahou porozumět tomu, jak fungovala — což je nezbytný předpoklad jakéhokoli seriózního zacházení s historickou odpovědností. Skutečnost, že tento pokus vyvolal okamžitý a agresivní odpor, odhaluje, do jaké míry je teď ústav investován nikoli do výzkumu, nýbrž do zachování normativního monopolu.

Následná obnova tvrdé linie antikomunismu tuto křehkou stavbu profesní důvěryhodnosti rozebrala. Pod praporem obrany obětí a ochrany demokracie prošel ÚSTR dalším procesem systematické deprofesionalizace. Od roku 2022 byli zkušení badatelé propuštěni nebo donuceni odejít, výzkumné projekty byly opuštěny či zmařeny a pozice odpovědnosti byly svěřeny osobám postrádajícím kvalifikaci nezbytnou pro akademickou práci. V mnoha případech byli do výzkumných či redakčních funkcí jmenováni lidé bez odpovídajícího akademického vzdělání, bez recenzovaných publikací, bez znalosti mezinárodní historiografie a bez kompetencí v metodologii nutné ke studiu diktatury jako sociálního systému. Věrnost a ideologická konformita nahradily akademickou odbornost jako hlavní kritéria postupu — způsobem znepokojivě připomínajícím komunistické praktiky, dovolím-li si to zopakovat.

2. Morální čistota a paměťová politika

To, co dává tomuto konfliktu kolem ÚSTR jeho zvlášť destruktivní charakter, je skutečnost, že aktéři, kteří si od roku 2008 nejagresivněji nárokovali právo morálně „očišťovat“ druhé, sami – až na několik výjimek – nebyli za komunismu ani disidenty, ani sociálními vyvrheli. Klíčové postavy české antikomunistické paměťové politiky, včetně těch, které ÚSTR založily a později nad ním znovu získaly kontrolu, zpravidla sledovaly dráhy, jež nebyly v pozdně socialistické společnosti nijak výjimečné: studium v oficiálně přijímaných oborech, profesní integraci do státních struktur, přístup k cestování či vzdělání v zahraničí nebo rodinné zakotvení v režimních a stranických institucích. Nejde o argument ad hominem ani o zpětné obviňování: jde o strukturální skutečnost s analytickými důsledky. Důraz na radikální morální čistotu po roce 1989 fungoval méně jako vyrovnávání se s represí než jako symbolická operace očištění, která sociálně integrovaným aktérům umožnila dodatečně proměnit běžné socialistické životopisy v platformy morální autority, zatímco diskvalifikovala právě ty formy historického bádání, jež by odhalily sociální banalitu života pod diktaturou. V tomto smyslu antikomunismus nepůsobil jako kritika moci, nýbrž jako technologie sebeosvobození, která promítá vinu navenek a činí vlastní minulost analyticky nedotknutelnou.

Následky tohoto procesu nejsou ani abstraktní, ani pouze reputační, nýbrž konkrétní a měřitelné: masivní plýtvání veřejnými prostředky prostřednictvím opakovaných restrukturalizací a soudních sporů; destrukce institucionální paměti; kolaps mezinárodní spolupráce s respektovanými partnery; a proměna ÚSTR v dovnitř obrácenou, defenzivní organizaci, jejímž hlavním výstupem je morální ujišťování spíše než historické poznání. Apely na úctu k obětem fungovaly méně jako etické závazky než jako rétorické štíty, které odkláněly kritiku a chránily akademickou slabost před přezkumem. Morální jazyk byl instrumentalizován k zakrytí zápasů o moc, přístup ke zdrojům a symbolickou autoritu.

3. Historický kýč a ztráta vysvětlení

To, čím se ÚSTR stal, není strážcem demokratické paměti, nýbrž producentem historického kýče: emocionálně nasyceného, morálně jednoznačného a intelektuálně plytkého. Tím, že ztotožňuje utrpení s hrdinstvím a represi s terorem, vymazává jak kompromisy, které režim udržovaly při životě, tak formy důstojnosti, jež v jeho rámci existovaly. Mikrorezistence mizí nikoli proto, že by byla bezvýznamná, nýbrž proto, že se nehodí do narativu, v němž je samotná sociální agentnost tabu. Čísla ztrácejí svou analytickou funkci a stávají se symbolickými tokeny, umožňujícími falešné ekvivalence, které zplošťují historickou specifičnost a v dlouhodobé perspektivě hrozí relativizací právě toho, co mají údajně chránit.

Toto selhání má zásadní význam, protože se časově kryje s mizením živé paměti, 37 let po pádu komunismu. Jak očití svědci postupně odcházejí, ÚSTR napomáhá nahrazování zkušenosti karikaturou. Nové generace jsou vyučovány verzi minulosti, v níž společnost postrádala sociální agentnost, vina byla externalizována a dějiny jsou uzavřeny, protože soud již byl vynesen. Taková představa demokracii neposiluje, nýbrž oslabuje. Společnost, která nedokáže porozumět tomu, jak se lidé přizpůsobují moci, jak se nadvláda normalizuje a jak jsou morální rozhodnutí činěna v podmínkách omezení, je společností špatně vybavenou k tomu, aby tyto mechanismy rozpoznala, když se znovu objeví v nových okolnostech.

Dějiny ÚSTR proto nejsou pouze varovným příběhem o politických zásazích; jsou případovou studií toho, jak institucionalizovaný dogmatismus vede k intelektuálnímu rozvratu, finančnímu plýtvání a občanské nezodpovědnosti. Tragédií není to, že byl ztracen konsenzus, nýbrž to, že tázání nikdy nedostalo plný prostor začít.

III. Metodologický manifest ke studiu komunistické minulosti

Jakékoli seriózní zacházení s komunistickou minulostí musí začít opuštěním iluze, že úkolem dějin je uklidňovat křehká ega. Historický výzkum není morální službou ani odnoží tranzitivní spravedlnosti pověřenou rozdělováním symbolické viny a neviny. Jeho funkcí je vysvětlování a pedagogické působení. Tam, kde morální narativy usilují o uzavření, musí dějiny znovu otevírat otázky; tam, kde paměť vyžaduje jednomyslnost, musí dějiny trvat na pluralitě; tam, kde verdikty slibují útěchu, musí dějiny přijmout nepohodlí jako znak analytické serióznosti

1. Dějiny nejsou tribunál

Nejškodlivější záměnou v české paměťové politice po roce 1989 bylo záměrné přivlastnění historické autority aktéry, kteří se prezentují jako historici, avšak chovají se jako žalobci. V tomto modelu není minulost zkoumána, nýbrž obžalovávána. Určité interpretace jsou považovány za samozřejmé pravdy, zatímco úkol historika je redukován na shromažďování potvrzujícího materiálu na podporu obvinění, která jsou morálně i politicky předem určena. Historická metodologie není opouštěna náhodou, nýbrž odsunována stranou proto, že překáží obžalobě. Nesouhlas tak není vyvracen, ale diskvalifikován a kontextualizace je přeznačována jako vyhýbání se odpovědnosti či omlouvání. Nejde zde o pouhou záměnu rolí, nýbrž o vědomou instrumentalizaci odborného kapitálu za účelem politického stíhání. V tomto uspořádání již autorita historika nespočívá ve vysvětlení, kritice pramenů či debatě, nýbrž v moci obviňovat při současném nárokování imunity vůči kritickému přezkumu.

Ústředním problémem tedy není to, že by se dějiny samy od sebe posunuly k morálním soudům, nýbrž skutečnost, že malá skupina aktérů, kteří si nárokují profesní autoritu historiků, se stala strážcem přístupu k tomuto oboru. Kontrolou přístupu k legitimitě jak veřejného narativu o minulosti, tak instituce fungující jako národní paměťový ústav, dokázali prezentovat vysoce selektivní interpretaci komunistické minulosti, jako by byla výsledkem širokého odborného konsenzu. Tento domnělý „konsenzus“ však není plodem dlouhodobé historiografické debaty, nýbrž restriktivního gatekeepingu, tedy institucionální kontroly toho, které otázky, metody a závěry jsou předem považovány za legitimní: určité otázky jsou předem prohlášeny za nelegitimní, určité metodologie jsou diskreditovány jako morálně podezřelé a určité závěry jsou považovány za samozřejmé. Za těchto podmínek se epistemická kritika nejeví jako nesouhlas, nýbrž jako deviace a metodologický pluralismus je pře-kódován jako nezodpovědnost či omlouvání. Výsledkem tak není akademický konsenzus, nýbrž jeho simulakrum: zdání jednomyslnosti vytvářené prostřednictvím vylučování, které pak slouží jako ospravedlnění dalšího vylučování.

Tento mechanismus umožňuje těm, kdo ÚSTR kontrolují, vystupovat současně jako arbitři pravdy i morální žalobci, a zároveň chránit vlastní předpoklady a životní dráhy před kritickým přezkumem. Výzkumný ústav, který přijme tuto logiku, však nemůže produkovat poznání; může pouze reprodukovat moralizovanou jistotu. Prvním metodologickým požadavkem studia komunismu je proto zabránit podřízení historického výzkumu morálnímu a politickému gatekeepingu a znovu prosadit tázání, vysvětlování a debatu jako primární zdroje odborné autority. Bez tohoto rozlišení se archivy stávají důkazními exponáty, nikoli prameny; historici se mění v žalobce či obhájce; a komplexita sociálního života mizí za binárními kategoriemi, které nic nevysvětlují.

2. Revizionismus jako metodologická nutnost

Revizionismus, je-li správně chápán, není provokací, nýbrž běžným způsobem fungování historické vědy. Nereviduje zločiny, nýbrž otázky; nereviduje utrpení, nýbrž interpretační rámce. Revizionistická historiografie komunismu reviduje shora dolů vedený, státně centrovaný a výhradně na teror soustředěný model tím, že do analýzy uvádí společnost. Neptá se pouze na to, co moc činila, nýbrž na to, jak byla nadvláda uskutečňována, zprostředkovávána, normalizována a někdy také zpochybňována v každodenním životě.

Tento posun není volitelný. Bez něj zůstává komunistická (ale i nacistická) diktatura nepochopitelná. Systém, který fungoval po desetiletí, nelze vysvětlit pouze represí, stejně jako poslušnost nelze redukovat jen na strach. Revizionismus trvá na tom, že chceme-li porozumět tomu, jak diktatura fungovala, musíme zkoumat, jak v ní lidé žili — jak se přizpůsobovali, vyjednávali, činili kompromisy, vyhýbali se, konformovali a příležitostně kladli odpor. Odmítnout tento přístup, jak to činí samozvaní antikomunisté, neznamená hájit oběti: znamená to vzdát se historického vysvětlení.

3. Sociální agentnost v podmínkách omezení

Přesné a ne-naivní pojetí sociální agentnosti je ústřední pro tento revizionistický přístup. Agentnost sociálních aktérů jako analytický pojem neimplikuje svobodu, souhlas ani morální nevinnost. Odkazuje na jejich schopnost vnímat omezení, vyhodnocovat rizika a činit rozhodnutí v rámci asymetrických mocenských vztahů. Sociální agentnost existuje právě proto, že nadvláda nikdy nepůsobí sociálně automaticky. Diktatury se opírají o rutinizaci, participaci a normalizaci; fungují prostřednictvím milionů drobných rozhodnutí, přizpůsobení a ústupků, které nelze zachytit modelem permanentního teroru.

Uznání sociální agentnosti nezbavuje režim odpovědnosti. Naopak je předpokladem smysluplné analýzy odpovědnosti. Společnost bez agentnosti je společností bez dějin. Zacházet s lidmi výhradně jako s pasivními oběťmi nejen zkresluje jejich prožívanou zkušenost, ale zároveň eliminuje samotný prostor, v němž lze porozumět morálním dilematům, kompromisům a projevům důstojnosti.

4. Každodennost jako primární místo moci

Má-li být diktatura chápána jako sociální systém, nikoli jako abstraktní zlo, musí být každodennost pojímána jako její ústřední analytická kategorie. Dlouhodobá moc nepůsobí pouze, a dokonce ani především, prostřednictvím spektakulárního násilí či výjimečných událostí. Je zakotvena v rutinách, institucích, pracovištích, školách, rodinách a neformálních normách. Každodennost je prostorem, kde jsou omezení internalizována, vyjednávána či obcházena; kde je produkována poslušnost; a kde přetrvávají omezené formy autonomie.

Studium každodennosti represi nezlehčuje, nýbrž ji zasazuje do kontextu. Rekonstrukcí toho, jak lidé organizovali své životy, jak dávali smysl pravidlům a jak se orientovali v očekáváních, mohou historici identifikovat jak mechanismy, které režim stabilizovaly, tak trhliny, jimiž mu bylo příležitostně kladeno odpor. Bez této perspektivy se dějiny propadají do abstrakce a společnost mizí z dohledu.

5. Spolupráce, kompromis a mikrorezistence

Seriózní historiografie komunismu se musí vzdát morálního komfortu binárních kategorií. Spolupráce a odpor nejsou vzájemně se vylučující, ani nepředstavují stabilní identity. Většina lidí žijících pod diktaturou se pohybovala v šedé zóně kompromisů, přizpůsobování a situačního rozhodování; mohli postupně spolupracovat i klást odpor a někdy obojí současně. Zkoumat tuto šedou zónu neznamená relativizovat represi, nýbrž čelit sociální realitě, která represi činila účinnou.

Mikrorezistence — odmítnutí povýšení, vyhýbání se participaci, neformální ochrana druhých, selektivní konformita — nemůže být odmítnuta jako bezvýznamná jen proto, že nebyla „hrdinská“. Právě tyto praktiky měly význam proto, že se odehrávaly v podmínkách omezení. Zároveň musí být spolupráce analyzována jako sociální praxe, nikoli redukována na individuální zradu. Pouze společným studiem obou lze v historiografii předejít morální karikatuře a znovu zachytit strukturu prožívané zkušenosti.

6. Archivy, prameny a metodologická disciplína

Studium komunismu vyžaduje důslednou kritiku pramenů, zejména při práci s archivy vytvořenými samotným režimem. Zpravodajské zprávy, monitoring nálad a institucionální záznamy nejsou ani transparentním odrazem společnosti, ani bezvýznamnými fabrikacemi. Musí být čteny kriticky, komparativně a kontextuálně, s neustálou pozorností věnovanou kategoriím, záměrům a slepým místům těch, kteří je vytvářeli.

Metodologická disciplína rovněž vyžaduje odolávat pokušení nahrazovat důkazy afektem. Záleží na číslech, měřítku a proporcionalitě. Bez nich se historické srovnání hroutí do relativizace „jiných“ obětí, nebo — což je ještě horší — do martyrologické soutěže; analytické kategorie pak ztrácejí jakýkoli smysl. Trvání na měřítku není morálním hodnocením utrpení, nýbrž pojistkou proti pojmovému zmatku a politické instrumentalizaci. Připomínat, že během druhé světové války zahynulo v Československu padesát až stokrát více lidí než v důsledku komunismu, není politickým projektem — je to realita, s níž musíme pracovat.

7. Proti morální saturaci a historickému kýči

Jedním z nejrozkladnějších účinků politizované paměti je morální saturace: zaplavení minulosti emocionálním významem do té míry, že se tázání stává nadbytečným či nelegitimním. Za takových podmínek se dějiny proměňují v kýč — emocionálně silný, morálně jednoznačný a intelektuálně prázdný. Kýč nabízí uklidnění za cenu porozumění. Produkuje konsenzus, nikoli poznání.

Výzkumný a paměťový institut národního významu, jakým je ÚSTR, má odpovědnost tomuto pokušení odolávat. Jeho úkolem není nechat dějiny soupeřit s paměťovou kulturou, ani — což by bylo ještě horší — nahrazovat dějiny pamětí, nýbrž poskytovat analytický odstup od obojího. Tam, kde paměť zjednodušuje, musí dějiny komplikovat, a naopak. Tam, kde se narativy uzavírají, musí výzkum znovu otevírat.

8. Konečný cíl: historická srozumitelnost, nikoli nevina

Konečným cílem studia komunistické minulosti není usmíření skrze zapomínání ani jednota dosažená morálním očišťováním; je jím historická srozumitelnost. Pouze společnost, která rozumí tomu, jak diktatura fungovala — sociálně, institucionálně i normativně — může smysluplně reflektovat odpovědnost, kontinuitu a změnu.

Toto vyžaduje opustit komfort neviny a přijmout náročnost komplexity. Vyžaduje to zacházet s občany nikoli jako s křehkými příjemci morální instruktáže, nýbrž jako s těmi, kdo jsou schopni čelit nepohodlné minulosti, aniž by se uchylovali k omlouvání či odsuzování. V tomto smyslu není metodologická přísnost pouze odborným požadavkem: je požadavkem demokratickým.

IV. Proč na tom záleží: dějiny, demokracie a ztráta srozumitelnosti

Sázky spojené se způsobem, jakým je studována komunistická minulost, se neomezují na historiografii; jsou bytostně občanské. Jak živá paměť pomalu ustupuje, jsou společnosti stále více odkázány na zprostředkované formy poznání — instituce, muzea, školní kurikula, veřejný diskurz — aby si dokázaly minulá diktátorská období vyložit. Pokud tato zprostředkování nahrazují vysvětlení morální jistotou, neposilují demokratickou kulturu, nýbrž ji ochuzují. Minulost, která je morálně jednoznačná, avšak sociálně nesrozumitelná, nemůže sloužit jako zdroj kritické reflexe v přítomnosti.

Dominantní narativ prosazovaný ÚSTR vede právě k tomuto výsledku. Tím, že redukuje diktaturu výhradně na teror a společnost na pasivní oběť, nabízí zjednodušený a emocionálně nasycený výklad, který uzavírá prostor pro porozumění. Tento model neponechává žádné místo pro analýzu toho, jak je nadvláda normalizována, jak je vyžadována participace, jak je produkována konformita ani jak jsou v každodenním životě racionalizovány morální kompromisy. Právě to jsou však mechanismy, jejichž prostřednictvím autoritářské systémy přetrvávají — a jejichž prostřednictvím se mohou znovu objevovat v jiných podobách.

Problémem není zveličování represe, nýbrž její analytické vyprázdnění. Společnost, která je vyučována tomu, že diktatura funguje výhradně prostřednictvím strachu, se nic nedozvídá o vlastní roli při udržování moci. Odpovědnost je externalizována, sociální agentnost popřena a minulost je proměněna v uzavřený morální příběh namísto otevřeného pole tázání. Takové narativy mohou poskytovat uklidnění, avšak zbavují občany pojmových nástrojů nezbytných k rozpoznání forem nadvlády, které se neohlašují jako teror. Zároveň pěstují nebezpečnou sebedůvěru: je-li diktatura představována jako něco radikálně jiného, její postupná normalizace se stává neviditelnou.

Tato dynamika má v našem současném kontextu obzvlášť závažné důsledky, neboť je charakterizován vzestupem populismu, morální polarizací a erozí důvěry v instituce. Tam, kde je historická autorita monopolizována prostřednictvím gatekeepingu a vyráběného konsenzu, je nesouhlas rámován jako hrozba, nikoli jako podmínka demokratického života. Občané jsou vychováváni k tomu, aby se podřizovali morálním jistotám namísto toho, aby posuzovali argumenty, důkazy a měřítko. Výsledkem není demokratická odolnost, nýbrž epistemická křehkost.

Jak bylo uvedeno výše, existuje zde ještě jedno další riziko. Opuštění proporcionality, specifičnosti a měřítka ve studiu komunismu přispělo k symbolickým ekvivalencím s dějinami nacismu, které zplošťují historické rozdíly a spíše vybízejí k relativizaci, než aby jí bránily — antisemitismus je v České republice opět nebezpečně blízko tomu, aby znovu zvedl svou ošklivou hlavu. Když čísla ztrácejí svou analytickou funkci a utrpení je pojímáno jako zaměnitelné, paměťová politika přestává oběti chránit a začíná je instrumentalizovat. To minulost nectí: trivializuje ji.

Demokratický vztah k dějinám vyžaduje důvěru ve schopnost občanů čelit komplexitě, aniž by se uchylovali k omlouvání či popírání. Vyžaduje instituce, které upřednostňují vysvětlení před obviňováním, tázání před certifikací a metodologii před morálním exhibicionismem. Studium komunistické minulosti jako sociálního systému — udržovaného strachem, přizpůsobením, participací a vyjednáváním — není ústupkem relativismu. Je podmínkou demokratické vyspělosti.

Alternativou je paměťová politika, která místo porozumění produkuje uzavřené tázání, místo debaty falešný konsenzus a místo poznání morální pohodlí. Taková politika demokracii nechrání. Oslabuje ji tím, že zajišťuje, aby minulost neučila nic o tom, jak moc ve skutečnosti funguje.

V. Program pro ÚSTR: obnova funkčnosti prostřednictvím institucionální diferenciace

Opakované manažerské krize Ústavu pro studium totalitních režimů nejsou pouze důsledkem nešťastných osobností a politických zásahů. Jsou rovněž předvídatelným následkem strukturální chyby, která nikdy nebyla napravena: splývání funkcí, jež se v rámci jediné instituce řídí zásadně odlišnými logikami. Historický výzkum, správa archivů a paměťová či vzdělávací činnost byly sloučeny do jednoho organizačního celku, čímž bylo odborné tázání vystaveno morálním, politickým a symbolickým tlakům, jimž nemůže odolat, aniž by bylo deformováno. Jakýkoli seriózní pokus o obnovení ÚSTR jako důvěryhodné instituce musí proto začít rozlišením těchto funkcí a přiřazením každé z nich jasného mandátu, jasných kritérií legitimity a jasně vymezených hranic.

1. Výzkum není moralizovaný příběh o minulosti

V jádru ústavu musí stát výzkumná funkce, která se řídí běžnými standardy historické vědy. Výzkum nemůže být řízen morálním posláním, aniž by přestal být výzkumem. Jeho legitimita vyplývá z metodologie, práce s prameny, odborné debaty a schopnosti revidovat vlastní předpoklady ve světle nových otázek a nových zdrojů. Aby mohl ÚSTR fungovat jako výzkumný ústav, musí mít historici svobodu vymezovat své výzkumné otázky bez předchozího ideologického rámování, sledovat badatelské linie, které mohou komplikovat zavedené narativy, a vstupovat do nesouhlasu bez obav z morální diskvalifikace. Nábor i hodnocení pracovníků proto musí být založeny na odborné kompetenci — doktorském vzdělání v relevantních oborech, recenzovaných publikacích a aktivním vztahu k mezinárodní historiografii — nikoli na politické spolehlivosti či symbolickém vymezování. Výzkumné programy by měly být hodnoceny prostřednictvím externího, přednostně mezinárodního peer review, právě proto, aby byly chráněny před domácí paměťovou politikou a interním gatekeepingem.

Taková výzkumná jednotka by nerelativizovala komunistickou represi ani nepopírala odpovědnost. Naopak by činila odpovědnost historicky srozumitelnou tím, že by ji zasazovala do sociálních praktik, institucí a každodenního života. Jejím úkolem by bylo studovat diktaturu jako sociální systém: jak fungovala, jak přetrvávala, jak byla normalizována a jak byla příležitostně zpochybňována. Pouze tehdy, bude-li výzkumu přiznána plná autonomie, může ÚSTR produkovat poznání, nikoli reprodukovat morální uklidnění.

2. Archivy nejsou politickým nástrojem (anebo by jím být neměly)

Archivní funkce musí být odlišena od výzkumu, byť s ním institucionálně propojena. Archivy nejsou narativními stroji a nikdy by tak neměly být chápány. Jejich úlohou je uchovávat, katalogizovat a zpřístupňovat prameny za podmínek transparentnosti a rovného přístupu. Jakmile jsou archivy podřízeny konkrétní interpretační agendě, přestávají být infrastrukturou a stávají se nástroji předběžného souzení.

Z tohoto důvodu musí být správa archivů institucionálně odstíněna jak od výzkumných agend, tak od paměťových imperativů. Archiváři by měli být hodnoceni podle odborných kritérií — kvality uchovávání, přesnosti katalogizace, přístupnosti a podpory uživatelů — nikoli podle svého přínosu k preferovanému narativu. Archiv musí zůstat prostorem potenciálnosti, nikoli morální klasifikace, a umožňovat rozmanité formy tázání namísto toho, aby je předem uzavíral.

3. Připomínání je politickou funkcí, která je odlišná od historického výzkumu

Třetí funkce, stejně legitimní, avšak epistemicky odlišná, se týká připomínání, veřejného vzdělávání a práce s pamětí. Tyto aktivity jsou nevyhnutelně normativní: dotýkají se hodnot, identity a občanské odpovědnosti. Problém nastává teprve tehdy, když si nárokují autoritu historického výzkumu, zatímco sledují morální či politické cíle. Řešením není potlačovat práci s pamětí, nýbrž dát jí vlastní institucionální prostor a vyžadovat transparentnost ohledně jejího účelu. Výstavy, vzdělávací programy a paměťové iniciativy by měly otevřeně přiznávat, že se pohybují v oblasti veřejné paměti, nikoli akademického vysvětlování. Osvobozeny od předstírání výzkumné autority pak mohou legitimně sledovat občanské a etické cíle, aniž by deformovaly historické bádání. Oddělení v tomto smyslu chrání jak paměť, tak dějiny tím, že umožňuje každé z nich fungovat podle vlastní logiky.

Diferenciace těchto tří funkcí — výzkumu, archivů a práce s pamětí — musí být doprovázena mechanismy řízení navrženými tak, aby předcházely ovládnutí a gatekeepingu. Rozhodovací postupy, náborové praktiky a alokace financí musí být transparentní a podléhat vnějšímu dohledu. Skutečně nezávislá vědecká rada, složená převážně z mezinárodních badatelů, by měla dohlížet na výzkumné standardy, aniž by zasahovala do věcných závěrů. Vedoucí pozice by měly být obsazovány na pevně stanovená funkční období a hodnoceny podle institucionální výkonnosti, nikoli podle ideologické konformity. Nesouhlas musí být uznáván jako běžná a produktivní součást odborného života, nikoli jako hrozba pro institucionální identitu.

Taková struktura ÚSTR neoslabuje; činí jej životaschopným. Rozpletením funkcí, které byly fatálně zaměňovány, by se ústav mohl konečně vymanit z cyklu politizace, čistek a symbolických válek, jež definovaly jeho dosavadní existenci. Výzkum by mohl znovu získat důvěryhodnost, archivy důvěru a práce s pamětí legitimitu — právě proto, že žádná z těchto oblastí by již nebyla nucena vydávat se za něco, čím není.

V konečném důsledku tento program neusiluje o depolitizaci minulosti — což je cíl nemožný a nežádoucí — nýbrž o depolitizaci historického výzkumu prostřednictvím institucionálního uspořádání. Opírá se o jednoduchou premisu: demokratická společnost nepotřebuje historiky k tomu, aby jí říkali, co si má o minulosti myslet, nýbrž aby jí pomáhali jí porozumět. ÚSTR může tuto roli naplnit pouze tehdy, pokud opustí iluzi morálního monopolu a přijme diferenciaci, pluralitu a metodu jako základy své veřejné odpovědnosti.

VI. Právní rámec: proč je třeba zákon č. 181/2007 Sb. přehodnotit a přepsat

Jakýkoli seriózní pokus o reformu Ústavu pro studium totalitních režimů se musí vyrovnat se skutečností, která byla příliš často považována za nedotknutelnou: opakované krize ústavu nejsou pouze institucionální či personální povahy, nýbrž jsou zakotveny v právním rámci. Zákon č. 181/2007 Sb., jímž byl ÚSTR zřízen, neposkytuje pouze administrativní rámec; aktivně formuje epistemickou orientaci ústavu, jeho vnitřní mocenské vztahy i jeho zranitelnost vůči politizaci. Dokud tento zákon zůstane nezměněn, zůstanou pokusy o reformu nutně dílčí a vratné.

Zásadní problém tohoto zákona spočívá v jeho normativní předurčenosti. Namísto toho, aby ÚSTR primárně vymezoval jako výzkumnou instituci řízenou odbornými standardy, přisuzuje mu zákon morální a politické poslání. Tím, že výslovně rámuje jeho účel kolem dokumentace a hodnocení „zločinů“ a „odporu“, vnáší do mandátu ústavu žalobcovskou logiku. Ta nejen podporuje určité tematické zaměření, ale předem strukturuje interpretaci, upřednostňuje některé otázky před jinými a činí celé oblasti legitimního historického bádání — jako jsou každodennost, sociální vyjednávání, kompromis či participace — metodologicky podezřelými ještě předtím, než výzkum vůbec začne.

V praxi to mělo předvídatelné důsledky: zákon usnadnil proměnu historiků v kvazisoudní aktéry, podpořil splývání výzkumu s morální certifikací a legitimizoval praktiky gatekeepingu, v jejichž rámci je metodologický nesouhlas pře-kódován jako etické selhání. Zároveň rozostřil hranici mezi historickým bádáním a paměťovou politikou, čímž strukturálně ztížil fungování ÚSTR jako běžného výzkumného ústavu srovnatelného s jeho mezinárodními protějšky. Opakované institucionální krize ÚSTR by proto neměly být chápány jako odchylky od záměru zákona, nýbrž jako projevy jeho vnitřních rozporů.

Druhým zásadním problémem, jak již bylo uvedeno výše, je skutečnost, že zákon č. 181/2007 Sb. institucionalizuje záměnu funkcí. Výzkum, správa archivů a paměťová či vzdělávací činnost jsou pojímány jako součásti jediného poslání, aniž by byly jasně rozlišeny jejich účely, standardy či autorita. Tato právní fúze vystavila výzkum morálním a politickým tlakům, které nemůže absorbovat, aniž by byl deformován, a zároveň propůjčila paměťovým aktivitám nezaslouženou auru akademické autority. Výsledkem je trvalé napětí, vnitřní konflikty a eroze důvěry veřejnosti.

Aby se ÚSTR stal životaschopným, musí být zákon č. 181/2007 Sb. podstatně novelizován, nikoli pouze kosmeticky upraven. Jak již bylo uvedeno výše, cílem takové novely nemá být depolitizace minulosti — což je cíl mylný a nemožný — nýbrž depolitizace historického výzkumu prostřednictvím právního uspořádání. To vyžaduje předefinování základního poslání ústavu směrem k tázání namísto souzení a jasné oddělení epistemických funkcí:

• Zaprvé musí zákon výslovně vymezit ÚSTR jako výzkumnou instituci, jejímž primárním úkolem je studium autoritářských režimů jako historických a sociálních systémů s využitím celého spektra akademických metodologií uznávaných v současné mezinárodní historiografii. Morální hodnocení, právní posuzování a symbolické odsuzování nemohou být řídícími principy ústavu, aniž by byla podkopána jeho důvěryhodnost a efektivita.

• Zadruhé musí zákon jasně rozlišovat mezi výzkumem, archivy a paměťovými či vzdělávacími aktivitami a každé z těchto oblastí přiřadit vlastní mandát, vnitřní logiku a kritéria legitimity. Výzkum musí být chráněn před normativním předurčením; správa archivů se musí řídit principy neutrality, přístupnosti a odborné péče; a paměťové aktivity musí být transparentní ohledně své normativní povahy, aniž by si nárokovaly odbornou autoritu nad interpretací.

• Zatřetí musí zákon odstranit implicitní pobídky ke gatekeepingu a monopolizaci interpretace. Měl by výslovně potvrdit metodologický pluralismus, chránit odborný nesouhlas a zakázat používání morálních či ideologických kritérií jako náhrad za akademické hodnocení. Bez takových pojistek zůstane jakékoli vedení zavázané reformě strukturálně zranitelné vůči jejímu zvrácení.

• Nakonec musí jakákoli novela zákona č. 181/2007 uznat, že demokratické společnosti nepotřebují instituce, které zajišťují morální jednomyslnost ohledně minulosti. Potřebují instituce schopné udržovat informovaný nesouhlas v rámci sdílených metodologických pravidel. Právní rámec, který ztotožňuje legitimitu s morální konformitou, podkopává právě ty demokratické hodnoty, jež si klade za cíl hájit.

Pokus o reformu ÚSTR bez změny jeho právního základu by proto znamenal řešit symptomy a ponechat příčinu nemoci nedotčenou. Seriózní program pro tento ústav musí zahrnovat odvahu přiznat, že zákon č. 181/2007 Sb. v jeho současné podobě zásadně přispěl k selhání instituce — a že pouze podstatné přehodnocení jeho mandátu může ÚSTR umožnit, aby v budoucnu plnil skutečně odbornou a občanskou funkci.

VII. Od morální deklarace k institucionalizovanému stíhání: právní geneze ÚSTR

1. Negativní vliv na právní řád

Jakékoli seriózní hodnocení ÚSTR musí ve skutečnosti začínat právním rámcem, který formuje českou paměťovou politiku, a zásadním problémem, jemuž se příliš často vyhýbalo: povahou a důsledky zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu. Tento zákon není problematický především kvůli svému morálnímu odsouzení předchozího režimu, nýbrž proto, že představuje hluboké narušení samotného významu práva.

Zákon z roku 1993 je zákonem deklaratorním; nereguluje chování, nestanoví právní odpovědnost ani nevytváří vynutitelné normy. Namísto toho vyhlašuje soud o minulosti. Tím, že tvrdí, že komunistický režim byl „protiprávní“, si nárokuje právní hodnocení, které je z hlediska práva neudržitelné. Ať už měl komunistický režim jakýkoli morální či politický charakter, vládl prostřednictvím fungujícího právního řádu, který byl ve své době vnitřně konzistentní a formálně platný. Dodatečně tento režim prohlásit za „protiprávní“ není aktem právního uvažování, nýbrž symbolickým gestem, které vyprazdňuje pojem protiprávnosti (a potažmo i legality) od jeho významu.

Problém je dále umocněn skutečností, že tuto deklaratorní fikci v roce 1993 výslovně posvětil Ústavní soud. Přijetím tvrzení, které je z právního hlediska zjevně nepravdivé, soud fakticky legitimizoval představu, že právo může slavnostně prohlašovat nepravdy bez následků. Tím podkopal samotný princip, který měl chránit: vládu práva v nově demokratickém českém státě. Právní řád, který taková prohlášení toleruje, činí samotnou legalitu podmíněnou, rétorickou a politicky tvárnou.

Paradoxně spočívala síla zákona z roku 1993 právě v jeho právní prázdnotě. Přestože nevyvolával žádné právní účinky, disponoval mimořádnou symbolickou a epistemickou autoritou. Tím, že proměnil historicky i právně komplexní minulost v předmět právní deklarace, ustavil model, v němž lze historickou interpretaci uzavírat deklarativním aktem namísto odborného bádání. To mělo dlouhodobé důsledky pro psaní dějin komunismu, neboť legitimizovalo způsob zacházení s minulostí, v němž verdikt předchází analýzu a historická kritika se jeví jako vzdor vůči právu, nikoli jako běžná součást historiografické debaty.

Tímto způsobem připravil zákon z roku 1993 půdu pro pozdější institucionální vývoj. Normalizoval představu, že minulost může být právně fixována namísto historicky zkoumána, a že morální jistota může nahradit historický výzkum. Následné zřízení institucí, jako je Ústav pro studium totalitních režimů, a vtělení žalobcovských logik do jejich mandátů nelze pochopit bez odkazu na tento dřívější okamžik, kdy bylo dovoleno, aby deklaratorní právo vystupovalo jako právní pravda.

2. Negativní vliv na psaní dějin

Vliv zákona č. 198/1993 Sb. na psaní dějin komunismu nepůsobil prostřednictvím právního donucení, nýbrž skrze omezující sílu státem posvěceného narativu. Jako ryze deklaratorní zákon nevytvářel žádné vynutitelné právní důsledky, avšak tím, že prohlásil komunistický režim za „protiprávní“, fixoval na úrovni oficiálního státního diskurzu historicky i právně nepravdivé tvrzení. Toto prohlášení nevyřešilo právní otázku ale uzavřelo příběh. Jakmile byl tento příběh potvrzen Ústavním soudem, nabyl kvaziústavního statusu, který jej učinil imunním vůči běžnému zpochybňování ve veřejném prostoru.

Dopad na historiografii byl zásadní. Zákon totiž fakticky obrátil důkazní břemeno v historické debatě. Zločinnost a protiprávnost režimu přestaly být hypotézou, kterou je třeba zkoumat, a staly se axiomem, který má být ilustrován. Od historického výzkumu se implicitně očekávalo, že potvrdí verdikt již vynesený právem, namísto aby zkoumal, jak režim skutečně fungoval jako sociální, právní a institucionální systém. Otázky, které deklaratorní narativ komplikovaly — ať už se týkaly legality, normalizace, participace, každodennosti či sociálního vyjednávání — přestaly být chápány jako legitimní badatelské linie a začaly být vnímány jako podezřelé odchylky od oficiálně posvěcené pravdy.

Tímto způsobem získal zákon, který byl právně prázdný, mimořádnou epistemickou sílu. Neomezoval to, co historici mohli psát z právního hlediska, nýbrž to, co mohlo být veřejně řečeno, financováno, vyučováno a institucionálně podporováno. Proměnil dějiny z otevřeného pole tázání v praktiku potvrzování a normalizoval představu, že nesouhlas s dominantním narativem nepředstavuje akademickou kritiku, nýbrž morální či politickou vzpouru. Takto deklaratorní zákon, který si nárokoval autoritu bez právního obsahu, zásadně formoval veřejný výklad komunistické minulosti a po desetiletí zužoval horizonty historického porozumění.

Shrnuto, přestože zákon č. 198/1993 Sb. neměl žádné závazné právní účinky, jeho deklaratorní potvrzení Ústavním soudem proměnilo právně nepravdivé tvrzení v autoritativní státní narativ, obrátilo důkazní břemeno v historické debatě, normalizovalo potvrzování namísto tázání, disciplinovalo veřejný a institucionální diskurz a tím po desetiletí omezovalo to, co mohlo být veřejně psáno, vyučováno, financováno a institucionálně uznáváno jako legitimní dějiny komunismu. Kritika tohoto zákona proto není pokusem relativizovat represi ani popírat bezpráví: je obranou vlády práva proti její instrumentalizaci. Demokratický stát se oslabuje tehdy, když používá svůj právní aparát k vyhlašování historického významu namísto vytváření podmínek pro historické porozumění. Zásadní dlouhodobá škoda nespočívá v tom, co zákon řekl, nýbrž v tom, co naučil: že legalita, pravda a dějiny jsou zaměnitelné kategorie; ve skutečnosti jimi nejsou.

3. Další právní důsledky: zákon č. 262/2011 Sb. o protikomunistickém odboji

Logika nastolená zákonem č. 198/1993 Sb. byla dále upevněna zákonem č. 262/2011 Sb., o účastnících protikomunistického odboje a odporu. Zatímco dřívější zákon fixoval deklaratorní soud o režimu jako celku, zákon z roku 2011 zavedl systém státem certifikovaného morálního uznání, když právně vymezil, kdo splňuje podmínky „odboje“, a stanovil (často politicky zaujaté) procedury pro přiznání tohoto statusu. Tím proměnil historicky komplexní a analyticky otevřenou kategorii v administrativně uzavřenou. Účinek nebyl pouze paměťový: povýšením explicitní opozice na právně privilegovanou formu jednání zákon zúžil spektrum historicky srozumitelného jednání pod diktaturou a odsunul každodenní strategie přežití, vyjednávání, kompromisu a mikrorezistence do morální a narativní marginality. Sociální agentnost přestala být předmětem historického bádání a stala se namísto toho otázkou zpětné akreditace.

Stejně jako deklaratorní zákon z roku 1993 neomezoval ani zákon č. 262/2011 Sb. historiky prostřednictvím právního zákazu, nýbrž skrze symbolickou a institucionální normalizaci. Posílil binární veřejný narativ, v němž bylo smysluplné jednání za komunismu ztotožněno s odporem, pasivita s oběťmi a vše mezi tím učiněno analyticky bezvýznamným. Tímto způsobem zákon dále disciplinoval veřejné porozumění komunistické minulosti a odrazoval právě ty podoby sociálních a každodenních dějin, které by mohly osvětlit, jak komunistická diktatura skutečně fungovala. Namísto toho, aby korigoval zkreslení zavedená dřívější legislativou, dovršil posun od dějin jako tázání k dějinám jako morální klasifikaci.

Tím, že zákon č. 262/2011 právně certifikoval „protikomunistický odpor“, dovršil transformaci dějin v identitární politiku, zúžil historicky srozumitelnou agentnost na jedinou administrativně privilegovanou formu, uvalil na společnost zpětné morální třídění, marginalizoval studium každodennosti a sociálního vyjednávání a pod rouškou spravedlnosti nahradil historické vysvětlení státem sankcionovanou morální hierarchií.

Závěr: Proti morálnímu pohodlí, pro historickou odpovědnost

Tento projekt vychází z jednoduché, avšak náročné premisy: demokratická společnost si minulost neuctívá tím, že ji zjednodušuje, ani se nechrání tím, že ji moralizuje. Naopak platí, že čím více jsou dějiny redukovány na morální jistotu, tím méně vypovídají o tom, jak moc ve skutečnosti funguje. Opakované krize Ústavu pro studium totalitních režimů proto nejsou nahodilými selháními řízení či osobností, nýbrž předvídatelným důsledkem hlubšího odmítnutí přijmout to, co historické bádání vyžaduje: nejistotu, pluralitu a ochotu čelit nepohodlným podobám sociální normality.

To, co bylo v tomto projektu diagnostikováno, není pouze institucionální dysfunkce, nýbrž širší epistemické selhání. Prostřednictvím kombinace deklaratorního práva, morální certifikace a institucionálního gatekeepingu byla komunistická a i nacistická minulost postupně proměněna z objektu tázání v uzavřený narativ, z historického problému v morální identitu a z pole výzkumu v terén symbolického očišťování. Tato proměna demokracii neposílila, nýbrž oslabila tím, že nahradila vysvětlení uklidňováním a vychovávala občany k tomu, aby se podřizovali verdiktům namísto argumentů.

Trvání na revizionismu, každodennosti a sociální agentnosti není pokusem zmírnit soudy ani rehabilitovat komunistickou diktaturu. Je to trvání na tom brát diktaturu dostatečně vážně, abychom zkoumali, jak po desetiletí fungovala sociálně, právně i morálně. Režim, který přetrval čtyřicet let, nelze pochopit pouze prostřednictvím teroru, stejně jako nelze společnost zbavit odpovědnosti tím, že je vykreslena výhradně jako oběť. Popírat agentnost neznamená chránit důstojnost; znamená ji vymazat. Odmítat komplexitu neznamená ctít utrpení; znamená je naopak zbavit smyslu.

Právní rámec, který od roku 1993 formuje českou paměťovou politiku, názorně ukazuje nebezpečí záměny práva s pravdou. Deklaratorní soudy, jež jsou právně nepravdivé, avšak symbolicky mocné, omezily veřejný narativ, aniž by přinesly spravedlnost. Certifikace odporu povýšily morální uznání za cenu historické srozumitelnosti. Institucionální mandáty podporovaly spíše žalobcovský přístup než tázání. Společně tyto vývoje vytvořily prostředí, v němž se od dějin očekává, že potvrdí to, co již bylo rozhodnuto, a v němž je kladení jiných otázek chápáno jako přestupek, nikoli jako legitimní akademické bádání.

Tento projekt tvrdí, že ÚSTR může naplnit svou veřejnou odpovědnost pouze tehdy, pokud s touto logikou radikálně přeruší. Nikoli tím, že opustí morální citlivost, ale tím, že se vzdá morálního monopolu. Nikoli depolitizací minulosti, nýbrž depolitizací historického výzkumu prostřednictvím institucionálního uspořádání. Nikoli produkcí konsenzu, ale udržováním nesouhlasu v rámci sdílených metodologických pravidel. Výzkumný ústav hodný demokratické společnosti neslibuje pohodlí, ale nabízí porozumění.

Volba tedy neleží mezi odsouzením a relativizací ani mezi pamětí a zapomínáním. Leží mezi dějinami jako formou občanské inteligence a dějinami jako morálním divadlem. Má-li mít ÚSTR budoucnost, která ospravedlní jeho existenci, musí si zvolit první možnost — i za cenu kontroverzí. Právě za cenu kontroverzí.