Tak jako je Evropa závislá na Americe, je Amerika závislá na Evropě
6. 5. 2026 / Bohumil Kartous, Milan Mundier
Sněmovní republikáni zablokovali demokratický pokus omezit Trumpovy válečné pravomoci vůči Íránu. Myslíš si, ze Kongres abdikoval na svou ústavní roli, nebo Trump jedná v mezích prezidentských pravomocí?
V prvé řadě si myslím, že k této situaci vůbec nemuselo dojít. Neřešme teď, jak složitým vývojem prošly americko-íránské vztahy během druhé poloviny 20. století. Svržení premiéra Muhammada Mosaddeka za asistence CIA, "instalace" původně zavrženého šáha Rezá Pahlavího a islámská revoluce v roce 1979, která de facto ukončila prezidentskou kariéru Jimmyho Cartera. To všechno jsou velmi dobře známé skutečnosti, které se navíc vážou k období studené války. Mimořádně frustrující ale je, že "íránská hrozba" mohla být už dávno zažehnána. Když byl v roce 2013 zvolen íránským prezidentem umírněný Hasan Rúhání, jeho úřadující americký protějšek Barack Obama toho velmi chytře využil, a výsledkem byla dohoda s názvem Společný komplexní akční plán. Abychom nikoho neopomenuli, jejími signatáři byli Írán a skupina P5+1 (Rada bezpečnosti OSN+Německo). Íránský režim se jejím prostřednictvím zavázal, že výrazně omezí produkci obohaceného uranu, pokud Západ uvolní tvrdé ekonomické sankce, které na něj uvrhl. A světe, div se, ono to fungovalo. Nespokojen byl pouze izraelský premiér Benjamin Netanjahu a někteří američtí republikáni. Obamův nástupce Donald Trump od této dohody v roce 2018 odstoupil, takže jsme se vrátili zase na začátek. Pokud jde o události posledních týdnů, určitě si nemyslím, že by Trump postupoval v souladu s dosavadními zvyklostmi. Naopak. Když George W. Bush na přelomu let 2002 a 2003 připravoval invazi do Iráku, nechal si ji schválit Kongresem a zapojil do ní i některé evropské země. To je obrovský rozdíl. A ten další pak spočívá v tom, že současný Írán ani zdaleka nepředstavuje takovou hrozbu, jakou představoval Irák v roce 2003. Íránský režim se už několik let nacházel na pokraji kolapsu, na přelomu loňského a letošního roku proti němu demonstrovaly v ulicích davy lidí. Pokud jde o reakci amerického Kongresu, také jsem zaznamenal ono nepochopitelné "ticho po pěšině". Na druhou stranu, pro řadu Američanů jsou mnohem důležitější ekonomické otázky - a právě na ně se teď představitelé Demokratické strany zaměřují především. Ale to neznamená, že by americká veřejnost válku s Íránem podporovala. A jak poroste inflace a cena ropy, bude se ta nespokojenost pouze stupňovat. Smutné na tom také je, že velká část Íránců si přála konec režimu ajatolláhů. A díky Trumpovi a Netanjahuovi se jim teď tento sen o hodně vzdálil.
USA vyhlásily blokádu lodí vstupujících do íránských přístavů nebo vyjíždějících z nich — průliv přitom zajišťuje přibližně pětinu světových dodávek ropy. Jak hodnotíš toto rozhodnutí z pohledu mezinárodního práva a geopolitické kalkulace?
Část iluzí jsem ztratil ve chvíli, kdy prezident Trump přiznal, že za svržením venezuelského prezidenta Nicoláse Madura byl ve skutečnosti obchod s ropou. Vzpomínáš si, Bobe, z čeho všeho byl podezírán George W. Bush, když vytáhl proti Iráku? Celá ta situace s Hormuzským průlivem vyostřuje vztahy mezi Spojenými státy a Evropou. Na jednu stranu mám radost z toho, že se Evropa začíná konečně emancipovat, ale kdo jiný by měl být jejím spojencem než USA? Pokud jde o mezinárodní právo, můžeme se jím zabývat do zemdlení, ale jaký to bude mít smysl, když si z něj mocnosti udělaly trhací kalendář? Dnes a denně jsme bezmocnými svědky jeho porušování. Ne, takto si Franklin D. Roosevelt poválečný svět opravdu nepředstavoval.
Po více než 21 hodinách jednání v Islámábádu skončila mírová jednání bez dohody — viceprezident Vance řekl, že Írán se rozhodl nepřijmout americké podmínky. Jaké jsou podle tebe reálné překážky dohody a kde leží ta nejtvrdší červená linie?
Trump a jeho viceprezident J. D. Vance jsou velmi nepředvídatelní, těžko tedy dělat nějaké predikce. Oba dříve tvrdili, že už žádné další války nebudou, a jak to nakonec dopadlo? Během posledních mírových jednání s Íránem se také ukázalo, že americká strana si klade tytéž podmínky, které již obsahovala Trumpem vypovězená dohoda Společný komplexní akční plán, kterou vyjednali Obama a Rúhání. To je skutečně naprosto absurdní! Navíc to není tak dávno, co Trump hrozil anexí Grónska. Vždyť to je přece něco naprosto šíleného! A pak se ještě navíc ukázalo, že některé evropské země - v čele s Dánskem - se na vojenský střet se Spojenými státy opravdu připravovaly. Na lehkou váhu bych nebral ani Trumpova slova o tom, že "dnes zemře celá civilizace", která nedávno na adresu Íránu pronesl. Vždyť hranice mezi neobratnou diplomacií a válkou může být někdy tak tenká. Vůbec bych se nedivil, kdyby mi někdo řekl, že Trumpův ministr zahraničí Marco Rubio musel začít užívat Prozac.
Trump se sešel s generálním tajemníkem NATO Ruttem a válka s Íránem podle analytiků rozbila i zbývající základy americko-evropských vztahů v rámci aliance — Trump NATO označil za papírového tygra. Je to jen rétorická eskalace, nebo skutečný zlom v bezpečnostní architektuře Západu?
Zde je třeba znovu pochválit Evropu. Mnozí její političtí představitelé se dlouho snažili o to, aby jejich vztahy s Trumpem byly co nejlepší. Keir Starmer, Friedrich Merz, Emmanuel Macron... Ti všichni mají čisté svědomí, byť jsou doma velmi nepopulární. Když ale zjistili, že je jejich snaha marná, zařídili se podle toho. Po porážce Viktora Orbána v maďarských volbách ztratil Trump svého jediného evropského spojence. Velkou pochvalu si pak zaslouží italská premiérka Giorgia Meloniová, která se snažila o asertivní přístup, ale teď, když Trump kritizuje už i papeže, musela dát zcela jasně najevo, na čí straně stojí. Dánská premiérka Mette Frederiksonová zase čelila Trumpovým výhrůžkám ohledně Grónska s takovou odvahou, že díky tomu - byť už ne s takovým přehledem - znovu vyhrála volby. Takže se vlastně Trumpovi podařilo takřka nemožné - sjednotit Evropu. Pokud jde o budoucnost NATO, zachovával bych klid. Náš bývalý velvyslanec Petr Kolář, který má dobrý přehled o tom, co se ve Spojených státech děje, se nedávno nechal slyšet, že Trumpův předchůdce Joe Biden podnikl preventivní kroky k tomu, aby USA nemohly z NATO jen tak vystoupit. A Bidena, ostříleného harcovníka zahraniční politiky, bych rozhodně nepodceňoval. Ano, stal se prezidentem ve velmi pokročilém věku a nepříliš dobré zdravotní kondici, ale - na rozdíl od Trumpa - měl pořád své lepší chvíle a kolem sebe i kompetentní lidi. Jeho ministr zahraničí Antony Blinken a ministr obrany Lloyd Austin tvořili mimořádně silný tandem. NATO určitě není žádný "papírový tygr", za Bidenova prezidentství se dokonce ještě rozšířilo. Z převážné části ho sice financují Spojené státy, ale Evropa už je také mnohem iniciativnější. A nezapomínejme, že Trump už brzy dospěje na konec první poloviny svého druhého mandátu. Zuří, protože se Evropa nenechala zatáhnout do války s Íránem. Ale to je tak to jediné, co může. Tak jako je Evropa závislá na Americe, je Amerika závislá na Evropě. Kdyby neměla Evropu, kdo jí zbyde? Putinovo Rusko? Čína?
Španělsko jako člen NATO odmítlo USA poskytnout své vzdušné základny, načež Trump pohrozil obchodními sankcemi. Turecko muselo čelit střelám vystřeleným z íránského území zachyceným nad svým územím. Jak válka prověřuje solidaritu uvnitř NATO v praxi?
Turecký prezident Recep Tayyip Erdoğan je velký pragmatik, který nedělá unáhlená rozhodnutí. Jemu jde především o to, aby Turecko mělo ve světě co největší vliv. A myslím si, že to má velmi dobře spočítané. Evropa je pro něj daleko cennějším spojencem než Rusko nebo Írán. Se Španělskem je to složité. Když USA intervenovaly v Iráku, dostalo se jim od něj aktivní podpory. Jenže zhruba o rok později se tam stal premiérem José Luis Rodríguez Zapatero, který nařídil stažení španělských vojenských jednotek z Iráku. Bush z toho nedělal žádnou aféru, byl pravým opakem horkokrevného Trumpa. Španělsko je tedy poměrně nevypočitatelný spojenec. Na druhou stranu, bavíme se tu o zemi, která se potýká s celou řadou vnitřních problémů, například s extrémně vysokou nezaměstnaností mladých lidí. I kdyby USA z NATO vystoupily - čemuž nevěřím -, Evropa zůstane jednotná a Turecko bude stát na její straně. Starmer, Macron, Merz, Meloniová, Erdoğan a další také velmi dobře ví, že nejsou ve sporu se Spojenými státy, nýbrž "jen" s Trumpem. Prostě to ještě chvíli musíme vydržet.
Americký ministr energetiky Chris Wright uvedl, že ceny energií budou vysoké, možná i rostoucí, dokud skrze Hormuzský průliv nezačne proudit plynulý lodní provoz. Hrozí světové ekonomice trvalá destabilizace, nebo jde o krátkodobý šok?
Slovo "trvalá" bych spíše nahradil slovem "trvalejší". Určitě bych nemluvil o "krátkodobém šoku", takový optimista už nejsem. Po svém návratu do Bílého domu rozpoutal Trump de facto obchodní válku. Zaváděl cla, cla a zase cla. Přitom už Theodore Roosevelt, který zastával prezidentský úřad v letech 1901 – 1909, pochopil, že cla nikam nevedou. Mimochodem, Trump žil dlouho v domění, že Teddy Roosevelt byl demokrat, nikoli republikán. Vloni jsem dělal rozhovor s Tomášem Klvaňou, kterého si velmi vážím. A ten řekl, že Trump zdědil po Bidenovi "zlatou situaci", aby ji hodně rychle zničil. Málo se mluví o tom, že Bidenova vláda srazila inflaci na předcovidová čísla a prosadila několik revolučních zákonů. Teď ale inflace ve Spojených státech opět roste a lidé dávají v průzkumech veřejného mínění najevo svoji nespokojenost. Dokonce tvrdí, že takhle špatně se už dlouho neměli. Je sice hezké, že Trump zatočil s rozbujelým progresivismem, ale to nikoho nevyléčí ani nenakrmí. A ve chvíli, kdy se otřese americká ekonomika, otřese se i ta ve zbytku světa. Jasně se to ukázalo jak v roce 1929, tak v roce 2008. A to ještě v roce 1929 nikdo neznal slovo "globalismus". Od svého dobrého kamaráda navíc vím, že v Irsku už se protestuje proti vysokým cenám pohonných hmot. Jeden pozitivní trend jsem tu ale přece jen zaznamenal. Můj oblíbenec Fareed Zakaria v jednom svých posledních komentářů pro deník The Washington Post jasně uvedl, že většina evropských zemí už začala zpřetrhávat ekonomické vazby na USA. Pokud to někoho poškodí, pak především Spojené státy. Existuje jeden americký film s názvem Jak se zbavit přátel a zůstat úplně sám. Dnes by se dal film se stejným názvem natočit o Trumpovi.
Trump pohrozil 50% clem jakékoli zemi — potenciálně včetně Číny — která by pomáhala Íránu obcházet blokádu. Jak se válka v Iránu a obchodní válka s Čínou navzájem propojují a zesilují?
Někteří se utěšují tím, že válka s Íránem oslabuje Čínu. Osobně jejich optimismus nesdílím. Írán není pro Čínu zase tak důležitý, ona je dost silná sama o sobě. Ale je moc dobře, že jsi zmínil Čínu, Bobe. Nedávno jsem dočetl skvělou knihu, jmenuje se Osudová past: Spojené státy versus Čína a Thúkýdidovo poučení z dějin a napsal ji Graham T. Allison. Ten název zní samozřejmě depresivně, ale autor uvádí i příklady mocenských konfliktů, které se nakonec obešly bez přímé vojenské konfrontace. Vztahy mezi Spojenými státy a Čínou jsou napjaté dlouhodobě, tu více, tu méně. Je to taková druhá studená válka, jen v ní Čína nahradila Sovětský svaz. I kdyby Trump válkou s Íránem oslaboval Čínu sebevíc, ta může zase oslabit USA tím, že bude obchodovat s Evropou nebo Indií. A do toho samozřejmě tiše podporovat Rusko. Ten svět je až neuvěřitelně provázaný a z mého pohledu se USA a Čína drží navzájem v šachu. Je ale pravda, že za Obamy a Bidena bylo riziko vojenského konfliktu s Čínou o poznání menší než teď.
Demokraté v New Hampshire nedávno vyhráli speciální volby s šestnáctibodovým ziskem oproti roku 2024, přičemž podle analytiků válka s Íránem vede k čím dál horším prognózám pro Republikány v doplňovacích volbách (midterms elections). Může válka v Íránu změnit rozložení sil v Kongresu?
Zcela zásadně. Není to tak dávno, co byl novým starostou New Yorku zvolen Zohran Mamdani. Což je člověk s velmi levicovými názory, dokonce přehnaně levicovými. A do jisté míry za to vděčí Trumpově nízké popularitě. Pokud tedy demokraté neudělají nějakou zásadní chybu, nelze vyloučit, že nadcházející volby do Kongresu pro ně skončí drtivým vítězstvím. A po nich se začne hledat vhodný prezidentský kandidát. Kamala Harrisová se už nechala slyšet, že to možná zkusí znovu, v minulých volbách, kdy ji porazil Trump, zase neprohrála o tolik. Ale může se stát, že se zopakuje "efekt Hillary". Hillary Clintonová neprošla v roce 2008 ani primárkami a v roce 2016 ji Trump nečekaně porazil. Jistě, Kamala Harrisová není Hillary Clintonová, politicky se vypracovala sama a nese si s sebou zajímavý životní příběh. Ale pro mnoho Američanů je nepřijatelná. Zajímavou kandidátkou by mohla být Gretchen Whitmerová, úřadující guvernérka Michiganu, ale poslední dobou není o ní mnoho slyšet. Takže si opravdu myslím, že demokraté nakonec budou nominovat Gavina Newsoma, jehož šance na vítězství jsou opravdu velké. Otázkou samozřejmě bude, koho vyšlou do souboje o Bílý dům republikáni. Hnutí MAGA je stále velmi silné, ale Trump i Vance se od něj odklonili. Když už Trumpa kritizuje i takový Tucker Carlson, něco je opravdu hodně špatně. Ještě bych se vrátil k té slovní přestřelce mezi Trumpem a papežem Lvem XIV. Kdybychom žili ve středověku, nedivil bych se tomu. Ale my žijeme v roce 2026! Žádný prezident nemá co poučovat hlavu katolické církve. Papež má být apolitický, vystupovat jako posel míru. A přesně to papež Lev dělá. Mimochodem, na nedávné recepci s korespondenty Bílého domu, jíž se zúčastnil i Trump, se znovu střílelo. To, jakou nenávist Trump v americké společnosti vzbuzuje, mi přijde naprosto děsivé.
Průzkum ukázal, že 52 % pravděpodobných voličů věří, že Trump zahájil válku s Íránem alespoň zčásti proto, aby odvedl pozornost od aféry Epstein. Demokraté tento názor zastvávají v poměru 81 ku 14. Jak se díváš na tuto teorii rozptýlení — je to legitimní politická otázka, nebo konspirační narativ?
Nepřikláním se ani k jedné možnosti. Kauza Epstein pokračuje, jen se teď o ní méně mluví a píše. Podobné myšlenkové konstrukce jsme mohli zaznamenat už koncem 90. let, kdy prezident Bill Clinton bombardoval Irák a do toho řešil svůj sexuální skandál s Monikou Lewinskou. Slavný film Barryho Levinsona Vrtěti psem z roku 1997 se prostě až příliš "propsal" do našeho povědomí. Ale je to dobrý film, jen co je pravda.
Před zahájením války dominovaly zpravodajství Epsteinovy soubory, jež vedly k zatčení prince Andrewa a Petera Mandelsona a rezignacím několika amerických funkcionářů. Kongresman Massie prohlásil, že válka Epsteinovy spisy neodstraní. Myslíš si, že vyšetřování po odeznění válečné krize skutečně pokračuje, nebo bylo politicky pohřbeno?
Domnívám se, že pokračuje, jen mu je věnována o něco menší mediální pozornost. V té kauze figuruje tolik známých a vlivných osobností, že hned tak neutichne. Přijde mi ale velmi nešťastné, že tato kauza ohrožuje i britského premiéra Starmera. Ten se měl "provinit" tím, že se nechal přesvědčit, aby Petera Mandelsona jmenoval britským velvyslancem v USA. To je opravdu to poslední, co bych Starmerovi vyčítal.
Diskuse