Je milé, že si televizní diváci většinou myslí, že moderátor rozhoduje o tom, koho bude ten večer interviewovat, že se prostě danému člověku zavolá a host se poslušně objeví ve studiu ve 22.30. Jako pracovní hypotéza je to absolutně mimo mísu.

Každý den začíná redakční schůzi, kde lidé ventilují své smutné, nerealizovatelné sny. Tato redakční schůze má asi tak vzdálený vztah k tomu, jak pořad nakonec vypadá, jaký mají fotografie vašeho hotelu v brožuře cestovní kanceláře k nedostavěnému hotelu, v němž nakonec na dovolené bydlíte.

Asi v 11 hodin dopoledne vznikne provizorní hrubý sled pořadu. Máme-li štěstí, dostaneme do pořadu hotovou reportáž, která mívá tak 10 - 12 minut. To znamená, že musíme vyplnit ještě dalších 40.

Vedoucí denního vydání rozhodne, že se mají zpracovat asi tak čtyři témata. A pak dojde k darwinovskému mýcení.

Někdy tak kolem 14. hodiny se ukáže, že jedno téma je nerealizovatelné, z dobrého důvodu, že to byl nesmysl. Druhé téma se rozloží, protože nemůžeme sehnat k němu do studia žádné hosty.. Třetí téma ještě projevuje určité známky života, telefonuje se lidem, kteří by mohli přijít, a režisér a reportér mají představy zvíci vzdušných zámků. Někdy se stane, že čtvrté téma se daří realizovat podle původního plánu.

Tou dobou slyšíte v redakci takovéto telefonáty: "Ano, já vím, že 22.30 je v Dillí uprostřed noci, ale my bychom opravdu chtěli slyšet váš názor. Samozřejmě, že pro vás pošleme auto. Ne, honoráře neplatíme" anebo: "On zemřel už před třemi lety?"

V sedmnáct hodin odpoledne začne projevovat vedoucí vydání nervózní tik. Někteří z nich strašně křičí. Jiní jsou podivně zamlklí. Někteří se hystericky smějí. V minulosti jsme měli vedoucí vydání, kteří zmizeli, a až o mnoho hodin později jsme zjistili, že se schovávají na záchodě.

Skutečnými hrdiny pořadu jsou režiséři, grafici a video střihači. To, že se něco vůbec vysílá, je často překvapující.

Pro moderátora jsou nejzajímavější dny, kdy se něco stane pozdě odpoledne nebo večer, což znamená, že se celý připravovaný program hodí do koše. Tyto pořady, kdy si nikdo není vlastně jistý, co se bude dít v další minutě, a kdy se dovídáte, že někoho máte interviewovat teprve, když před vámi sedí ve studiu a představí se vám, jsou jako jízda na surfovacím prkně v příboji.

Kompletní článek ZDE