Kontrast mezi unikátní individualitou, kterou v člověku probudilo sebe vědomí, a živočišnou nutností žít podle zákonitostí svého druhu. To jsou otisky sebe sama, po kterých touží individuum, jako stopy v blátě mezi miliony ostatních. Ustálení systému autorit, systému vztahů realizujících vnímání skutečnosti, ritualizace života krystalizující v nejtintěrnějších návycích, postupné splývání s masou následkem přijímání asimilačních mimikry.

Co provází vítězství živočišnosti lidstva nad jeho individualitou? Hledání a úpěnlivé majetnictví rituálů očisty -- způsoby mentálních úniků do prostoru "svobody", tedy do prostoru jiné pocitové struktury, to všechno jsou projevy kornatění osobnosti, při níž je zachována pouze fasáda, za níž se rozprostírá nikoliv jasně sebedefinovatelné osobnostní rozhraní se schopností přijímaní nových obsahů, ale spíše hermeticky uzavřený prostor připomínající svým instantním obsahem konzervu, jejíž obsah je tak podobný obsahům x jiných.

Udržet si osobnost a neocitnout se při tom na periferii společnosti, zachovat si nezávislost a nenechat se přitom izolovat do karantény podivínství, respektovat nutnost individuality sebe vědomí a nestát se přitom otrokem jejího diktátu, je čím dál složitější nejen s přibývajícím věkem, ale také kvůli tomu, že současná postindustriální, postmoderní (tápavost těchto definic vlastně říká, jak těžko je definovatelná) společnost sice vychází z principu individua (nikoliv obce), ale ne individuality.

Ano je zde dimenze negace, ale co přináší? Buď sám sebou, kultura DIY, to je taková zvláštní iluze, která neposkytuje žádný přesah toho, co je, ale je buď inkluzivně absorbována v tom, co je, nebo se dostává do pozice destruktivního prvku, který je třeba označit a zlikvidovat. Revolta jako dimenze vytvořená "velkorysým" systémem k tomu, aby se všichni nažrali a systém zůstal celý, aneb past první...

A co masy individuí? Prohlubující se nejistota spojená s hledáním toho správného místa v pórovité hmotě společnosti se dobře odráží v jedné známé společenské hře, stejně jako se v dalších hrách odrážejí ta nejprincipiálnější pravidla života lidského rodu.

Při této hře se obchází v kruhu židle, jejichž počet je vždy o jednu menší než je počet soutěžících. Komu se na povel nepodaří nějakou židli obsadit, je ze hry venku. Kdo tuto hru někdy hrál, určitě si vzpomene na ten vtíravý pocit exkomunikace, pokud pro sebe nedokázal v pravý čas najít místo a zůstal vně.

Stejně tak individuality rotují, ovládány přitažlivostí společnosti, aby shořely při průletu její atmosférou a rozptýlily se do jejího prostoru.

Prohlubující se zoufalství z toho, že nezbude žádná volná "židle", žene člověka k tomu, aby horečnatě hledal svoji ulitu, ve které zatuhne jako součást korálové masy tvořící přitažlivou pevninu společnosti. To pak každý takový "nalezenec" s radostí otřepe svou identitu a osobnost a oddychne si: "Uf, to bylo o chlup".

Předčasné sebeuspokojení ale může být jednou z dalších pastí života. Někde zatuhnout ještě neznamená stát se trvalou součástí celku. Nikdo nemůže zarůst tak hluboko, aby jednoho dne nezjistil, že je na úplné periferii (nebo alespoň neměl ten pocit!). Lehce se pak stane, ať už jako objektivní děj, nebo jako subjektivní porozumění ději, že společnost podobná korálu ztratí úlomek "neživé" tkáně, která pak, když už se nemůže odkazovat k něčemu vyššímu (rozumějme spíše "většímu"), není ničím, protože vlastní identitu dávno postrádá, nebo, což je nejhorší, nikdy žádná nebyla. O to pevněji a úpěnlivěji se masa, díky neodvratitelné touze stavebních jednotek patřit "k" a zarůst co nejhlouběji, tmelí, koncentruje se do sebe a vytváří klidně stomilionové celky dekódovaných společností 21. století, jejichž vnitřní prázdnota není problematická pro ně samotné, ale pro nás, pro rozptýlené individuality.

Snažit se otřepat individualitu, abychom mohli být uvnitř a ocitnout se vně, přitom není poslední pastí, která na jedince číhá. Každý se důvěrně známe, i když je část pravdy o nás samotných uschována v bezpečnostním sejfu nevědomí. Pokud je tato schránka schopna přijímat další a další části já, které se zrovna nehodí do jeho stabilní konstrukce, na které stavíme svou existenci, je všechno v pořádku. Když ale začne přetékat a její pnutí narušuje naše mírně idealizované sebe vědomí, je to důvod k obavám. V tom spočívá riziko toho, když se někdo nechá chytit. Se vzdálením se vlastní individuality je spojena vnitřní, osobnostní migrace elementů individuality do "korekce" nevědomí, kde se z nahromaděných potlačených tužeb stává dost výbušná směs. A nemusí dojít k její explozi naplno. Její pouhá hrozba je srovnatelná s hrozbou teroristického útoku -- nedá spát. I když tuto hrozbu jedinec unese, svobodu to nepřinese, stejně jako nepřináší svobodu pouhé přežívání pro ty, kdo dennodenně žijí pod hrozbou teroru...