Během demonstrace se náhle ozvou hesla : "Ať žije Atlantická charta" , "Ať žije svobodné a nezávislé Alžírsko". Atlantická charta, kterou podepsali Roosevelt a Churchill na palubě křižníku v srpnu 1941, slibovala "všem národům právo na sebeurčení po porážce nacismu v Evropě" . Francouzská prozatímní vláda v Londýně chartu také později podepsala. Vojáci ze severní Afriky se masově zúčastnili bojů za osvobození Francie. Čvrtmilionová francouzská armáda, která se spolu se 7 US armádou vylodila 15 srpna 1944 v Provence byla "černobílá" . Černobílý byl oddíl, který dobyl Hitlerovo orlí hnízdo v bavorských Alpách. Tedy i koloniální národy bojovaly za svobodu Francie. Že francouzské kolonie získají hned po válce nezávislost bylo jaksi samozřejmé, poválečný svět bude přece spravedlivý, bratrský, mírový ...

Již nikdo nezjistí, kdo vlastně vydal rozkaz francouzským koloniálním oddílům zahájit střelbu. Ví se ale, že bylo 40 000 obětí. Zasáhlo i francouzské "osvobozené" letectvo. Začíná první poválečná koloniální válka, která skončila až březnu 1962.

Že francouzská koloniální a ještě napůl pétainovská republika zapomněla na své "koloniální děti" hned během prvního dne míru v Evropě, je, domnívám se, v logice věci. A co komunistická strana? Komunistická strana se vyznamenala. L’Humanité druhý den informuje o "nacistických provokacích v Alžírsku" a vyzývá koloniální oddíly aby "nemilosrdně zasáhly". Výtisky komunistického deníku z té doby nejsou k nalezení, byly vyhozeny z archivu a zničeny. Svědectví účastníků těchto dramatických událostí však existují.

Veliké drama 8 května 1945 mělo svou předehru : podřízenost vedení FKS Moskvě. Generální tajemník Maurice Thorez se vrací začátkem května ze svého moskevského exilu, a ještě na nástupišti pařížského Východního nádraží vysvětlí členům ústředního výboru co mu vysvětlil soudruh Ždanov v Moskvě. "Francouzská dělnická třída není zatím zralá (rozuměj: nebude nikdy zralá) ani pro socialismus, ani pro dekolonizaci" . Komunistická strana vstupuje na příkaz Stalina do Prozatímní vlády a generál de Gaulle jí nabízí pět ministerstev, včetně ministerstva obrany a válečného letectva. Pařížské politbyro bude mít možnost "řídit" začátky koloniálních válek v Alžírsku, na Madagaskaru a v Indočíně, a chodit s protiválečnými hesly do prvomájových průvodů, než uteče z vlády na podzim 1947. Od naprosté vojenské a politické pohromy zachrání Francii až generál de Gaulle, kterého politická třída povolá k moci v květnu 1958, aby zabránil občanské válce.

Dnes, s více než šedesátiletým odstupem, se "den osvobození" jeví jako zároveň jeden z nejčernějších dnů Francie. Toho dne se tato země dala na skutečně špatnou poválečnou cestu. Vedení Komunistické strany Francie bylo u toho.

Proč vůbec těmito historickými úvahami obtěžuji laskavé čtenáře ? Protože se ještě dnes v Čechách říká po hospodách a v "liberálních institutech", že francouzští komunisté po válce také připravovali komunistický převrat a diktaturu proletariátu.