Stejně tak je volební výsledek poměrně zřejmým odmítnutím redukce života na ekonomickou dimenzi a řešení problému vzácnosti zdrojů. Tato jinak velmi užitečná abstrakce v ČR přerostla, i díky převažující mediální expozici těch ekonomů, kteří přes své křivky již nejsou schopni vidět souvislosti, v posuzování řady závažných a koncepčních otázek především na tomto principu povýšeného na jakýsi axiom, jehož pravdivost netřeba dokazovat. Co hůře, sofistikované ekonomické modely a ekonomická efektivnost jsou stavěny na jakýsi piedestal, ze kterého jsou oprávněny řešit problémy ostatních odvětví (viz např. otázku ekonomické efektivnosti zdravotnictví, která zcela přebíjí věcné aspekty a problémy tohoto sektoru, jak je i na stránkách Britských listů analyzují např. Petr Wagner nebo Jan Paul).

Rozbíjí se také mýtus o tom, že občané jsou hloupí, nevzdělaní a nedokáží v řadě problémů vnímat jejich dopad, a proto by vážné otázky typu brdského radaru měly být rozhodnuty za ně, resp. bez nich. Je zřejmé, že občané nejsou vojenskými ani mezinárodně-politickými experty. To ale nezbavuje vládu odpovědnosti vést veřejnou diskusi a obhájit svůj záměr takovým způsobem, aby to běžný občan pochopil a s takto zásadními kroky, pokud budou realizovány, se na principu většiny ztotožnil. Jak bylo již na Britských listech několikrát uvedeno, vláda nemůže prosazovat zásadní věci bez jasného mandátu a minimálně bez toho, aby dané téma bylo součástí volebních programů a kampaní, v nichž získala podporu a důvěru.

Snad se také rozbíjí mýtus, že ztržněním konkrétních oblastí ekonomiky a zmenšením úlohy státu v ekonomice dochází k jakési automatické konvergenci ekonomiky a společnosti k neoliberálnímu (stejně jako u Marxe blíže nepopsanému) ráji. Ideologie neoliberalismu je tak posouvána tam, kam patří -- tedy do "arzenálu" všech ostatních světových filozofií a ideologií, které nesporně mají svoji relevanci, ale jejich fundamentalistická aplikace bez demokratické diskuse, bez odborné analýzy efektů v konkrétní zemi a bez podpory občanů je předem odsouzena k neúspěchu.

A konečně volby oživily princip občanského hlasu a občanství. Častý termín používaný v ČR je "socky" -- občané, kteří nejsou momentálně ekonomicky na výši. Tito občané byli v neformálních diskusích často posunuti do role jakýchsi "loserů", kteří si za všechny problémy můžou sami a už by měli začít konečně makat. Někdy se to dělo i ve formálních diskusích, jako byla třeba diskuse o českých simulantech v Parlamentu při pojednávání nemocenské. V demokracii ale nelze takto postupovat a lidé ukázali, že jim tento přístup, ať už k nim samým nebo jejich spoluobčanům, přece jen poměrně dost vadí.

Zdá se tedy, že vítězná sociální demokracie dostala v řadě věcí za pravdu, zdá se, že je to jakési zadostiučinění. Jenže se domnívám, že to nejhorší, co by mohla udělat, je, aby to skutečně její představitelé a její voliči jako zadostiučinění vzali.

Udělali by totiž stejnou chybu, jako dělala dlouhá léta ODS a její příznivci. Je samozřejmé, že každý člověk má jisté vidění světa, které je mu vlastní a z nějž vychází. Ale klíč k tomu, abychom s těmito různými pohledy dokázali úspěšně žít spolu, je neuzavřít se názorům, pohledům a zkušenostem ostatních, byť je to někdy hrozně těžké a vyžaduje to mnoho sil. Lze citovat z José Ortegy y Gasset (Gasset, O: Vzpoura davů. Naše vojsko, Praha, 1993): "Být levicový, stejně jako pravicový, je jeden z nesčetných způsobů, jež si člověk může vybrat, chce-li se stát imbecilem -- oba tyto způsoby jsou ve skutečnosti formami mravního ochrnutí." To není myšleno jako popření pravo-levého dělení politiky a názorů, to samozřejmě existuje a je to užitečné i z hlediska klasifikace různých přístupů. Ale "zabetonování se" ve svých přístupech vede k jakési "zákopové válce", která je neproduktivní, dochází k tomu, že již v průběhu existence jedné vlády druhá slibuje, že zaváděná opatření zruší atd. Více konsensuální řešení, jakkoli asi více "bezzubá" a méně efektní, mají výhodu v tom, že přetrvají delší dobu, jsou vyvážená a v rámci společnosti podporují spíše dostředivé než odstředivé tendence. A tvorba toho konsensu založená na vzájemném respektu a úctě k názoru druhého je daleko sympatičtější než silové "protlačení" názoru svého, jakkoli jsme v poslední době byli svědky právě a především takových křečovitých řešení na obou stranách české politiky.

Dále je nutno připomenout, že ač se to asi představitelům sociální demokracie nezdá, samotným odstraněním neoliberálních vymožeností typu plateb za recept v lékárně se sociálně ekonomický systém nezlepší. Neoliberální nástroje jsou totiž ve většině případů nástroje ekonomického typu směřované na konkrétního spotřebitele-občana. A jakkoli nesporně platí problémy (v rozporu s mýtem neoliberalismu a neviditelné ruky trhu) typu tržní selhání, sociální diferenciace, objektivní potřeba některých statků a mnoho dalších, tak neoliberální nástroje samozřejmě na ekonomickém principu fungují. I když v řadě případů kontraproduktivně z hlediska dlouhodobé efektivnosti, věcných národohospodářských cílů, ale i akceptace preferencí jednotlivců, protože část z nich je v neoliberálním systému má velmi omezenou šanci realizovat, protože nejsou schopni na trh "donést" svou koupěschopnou poptávku.

Z toho ovšem vyplývá, že zrušené či omezené neoliberální nástroje je třeba něčím nahradit. To mohou být nástroje institucionální, efektivní alokace ve veřejném sektoru, podpora kooperativního chování, nebo třeba jen omezení tvorby zisků, které prokazatelně nejsou podložené prospěchem klientů, ať už je to ve zdravotnictví, nebo v energetice. To je ale daleko obtížnější než pouhé zrušení byť špatně nastaveného ekonomického nástroje.

Sociální demokracie má tedy před sebou těžký a podle mého názoru v české praxi obtížně splnitelný úkol. Ukazovat, že symbióza státu a trhu má smysl, že spolu mohou dobře fungovat veřejné neziskové nemocnice a soukromá rehabilitační léčebna, že vzdělání a postup studentů v něm musí především záležet na jejich schopnostech a přístupu ke studiu, že slučování škol a 30 děti ve třídě jen kvůli tomu, aby se ušetřilo, je nesmysl. Že tedy levicový koncept je funkční nejen z hlediska teorie, ale i z hlediska praxe. Že představa, že sociální, ekologické a další věcné problémy trh vyřeší úspěšně a kvalitně sám, je v kontextu zkušeností, ale i poznatků řady vědních oborů velmi naivní. Jinými slovy nabídnout české zemi skutečný ekonomický, sociální a trvale udržitelný rozvoj, což je ale v praxi daleko těžší než pouhý trh bez přívlastků, který na řadu aspektů rozvoje tiše rezignuje.

Jinak řečeno, toto volební vítězství je výzvou k velkorysosti, k obnovení komunikace mezi politiky navzájem a mezi politiky a veřejností. Sociální demokracie má vlastně štěstí, že vyhrála tak výrazně, protože síla je, jak historie ukazuje, jednou z podmínek toho, aby si člověk mohl velkorysost dovolit. Sociální demokracie má šanci ukázat, že je lepší než ODS, která provozovala nulovou toleranci, spolehla se na přeběhlíky v Parlamentu a řada jejích konceptů skrytě nahrávala mezinárodnímu kapitálu na úkor občanů republiky. Má šanci ukázat, že se nebojí obhajovat své koncepty a třeba je i korigovat, pokud se ukáže, že je to nutné. Má šanci překonat trauma z permanentní expozice neoliberálním mýtům minulých let, z vlastních afér, rozkolů a kataklyzmat, jimiž prošla a brát tyto věci jako poučení, které by se už nemuselo opakovat.

Pokud se postaví k řešení těchto otázek čelem, pak má šanci svůj současný úspěch jednak proměnit ve prospěch regionů a práce Senátu, ale získá tak i vstupenku do vlády v dalších volbách, protože lidé budou vidět, že navrhované koncepty v praxi fungují. Pokud se to ale nepodaří, pak současný úspěch může být kontraproduktivní ve smyslu "dali jsme vám důvěru, a stejně nic nebylo". A protože kampaň byla emocionální a mezinárodní ekonomická situace není jednoduchá, tak pravděpodobnost neúspěchu je, bohužel, poměrně velká. Sociální demokracie získala tedy spolu s velkolepým vítězstvím poukaz na řešení řady obtížných otázek. Uvidíme, jak se jí to podaří.