Ant. Novotný musel nejdřív přenechat svůj nejváženější "post", prvního tajemníka KSČ, Alexandru Dubčekovi. Během několika týdnů se hnuly další "ledy". Konala se veřejná a rozhlasem přenášená debata o stavu naší čs. společnosti. Ačkoliv původně byla časově omezena, probíhala pak i v rozhlasovém přenosu "přes čas", bez ohledu na programové schéma. Bez ohledu na dříve vtloukaná klišé opatrnosti nejednomu vystoupení před nadšeným publikem smělosti nechybělo. Krátce nato už mělo přijít jaro. To naše se začalo nazývat "Pražským jarem".

Když pak na počátku léta 1968 byly publikovány "Dva tisíce slov", jako kdyby následně takto byla poskytnuta lučavka nebo lakmusový papírek k odlišení stranických "konzervativců" od ostatních svobodněji smýšlejících lidí. Dokonce se v rámci tehdy probíhajících krajských konferencí KSČ vášnivě diskutovalo o tom, zda a jak naléhavě je třeba -- se spisovatelem Vaculíkem spojovaný -- text odmítnout. Už také existoval mj. Klub angažovaných nestraníků, objevovaly se návrhy na obnovení faktické stranické plurality, včetně opětného ustavení Strany sociálně demokratické (před 20 lety násilně sloučené s KSČ). V akademických kruzích se vedly vážné debaty o tom, zda tu jsou předpoklady ke konvergenci obou (zatím jako nesmiřitelně a divergentně prezentovaných) společenských systémů. Bestsellerem se stala Šikova kniha "Ekonomika, zájmy, politika". Zdálo se, jako kdyby opravdu skoro nic nestálo v cestě případné obrodě života v Československu.

SSSR v té době po manévrech Varšavské smlouvy v ČSSR nechával své štáby na našem území a otálel s odsunem sovětských vojáků. Nakonec sice k tomu odsunu došlo, ale Moskva již chystala další nátlakové akce, jak diplomatické, tak vojenské. Čs. stranické a státní orgány ujišťovaly Moskvu o věrnosti idejím socialismu, ovšem teď to mělo potenciálně kritický dovětek: "s lidskou tváří". Nakonec bylo ještě velké sněmování pohlavárů "spřátelených" komunistických stran v mezinárodním měřítku v Bratislavě a dvoustranné (značně vyhrocenější!) jednání na slovensko-sovětských hranicích v železničním vagoně v Čierné u Čopu. To už měl SSSR připravenou vojenskou invazi do ČSSR. V noci z 20. na 21. srpna 1968 následovala okupace našeho státu "vojsky Varšavského paktu" (s výjimkou rumunských). Přinejmenším relativně mladší naši občané (pod 45 let věku) o tom prakticky nic nevědí. Ta tehdejší jednota názorů u většiny obyvatelstva, vyjadřujících odpor k okupaci a touhu pokračovat v realizaci "socialismu s lidskou tváří", byla bezpříkladná. (Znovu obdobně dozrály touhy lidštěji žít o 20 let později, v lednu a v listopadu 1989!)

Když se z Moskvy vrátili předtím tam na neznámé místo unesení čelní naši představitelé, vraceli se sice i s prezidentem Svobodou, který do Moskvy (spolu s dr. G. Husákem!) pro ně následně po jejich únosu zajel a také podepsal onen údajně nezbytný protokol o "dočasném pobytu" sovětských vojsk v ČSSR (26. 8. 1968), A. Dubček sděloval lidu se slzami a s neskrývaným pohnutím, jak "delegace" (která zprvu netušila, zda ji nečeká hromadná poprava!) pochodila. Určitě stojí za připomenutí, že jeden z těch, kteří byli moskevskému "jednání" přítomni, bez ohledu na možné následky nepodepsal --- dr. František Kriegel; všichni ostatní -- jakoby s odvoláním na rodiny doma, beznadějnost celé situace, atd. -- podepsali. (Dr. Kriegel měl loni sté výročí od svého narození, 10. 4. 1908.)

Poměrně rychle "pochopili" ti, kteří vycítili, že teď pšenka pokvete pro lidi bez skrupulí, že k dosažení zítřejších koryt postačí pouze prohlásit, že neblahé vstoupení těch okupačních vojsk bylo "bratrskou pomocí". Že naopak hned po srpnových událostech emigrovalo během několika měsíců prvních sto tisíc našich spoluobčanů (mezi lety 1945 až 1989 různé odhady uvádějí celkem přes půl milionu občanů, kteří volili exil!), není pouze statistický údaj. Až příliš často odcházeli z vlasti lidé, kteří se nedokázali smířit s očekávaným koncem dříve vyhlašovaných reforem, s pokryteckým "hodnocením" zjevné okupace a s vyhlídkou na opětné utužení také osobní nesvobody. Zároveň se odhodlávali k odchodu do ciziny většinou lidé, kteří si troufali uchytit se existenčně kdekoliv, i když dočasně mohli nemálo ztrácet, materiálně, i kariérně. Tento "exodus" významně snížil do následujících let intelektuální předpoklady celé populace ve státě; také brzdným "kádrovým" vlivem většinou nových mocipánů, kteří "pochopili dobu".

Jako kdyby se v určitých úsecích času vytvářelo jakési povědomí "nastupující generace" . U nás v ČR mluvíme občas o "osmačtyřicátnících" nebo o "osmašedesátnících". Ti mladí zrovna nedávno dospělí lidé roku 1968 vycítili z atmosféry "Pražského jara" svou předtím naprosto nečekanou příležitost. A v podzimních dnech roku "68" na ně dýchl nejen "mráz z Moskvy", ale poměrně rychle i z Prahy. Předchozí perzonifikované "symboly Pražského jara" s rozpaky převzaly "rozumnou roli" k uchlácholení občanů, kupodivu s falešným vzbuzováním naděje, že ještě na jaře deklarovaný a ilegálním, během okupace jednajícím 13. sjezdem KSČ stvrzovaný kurs (včetně odporu vůči vojenské okupaci) se realizovat bude, jenomže "pomaleji". Hned po neslavném návratu našich představitelů z Moskvy (27. 8. 1968) se šířila jako hořký vtip hádanka: Jaká je "jednotka dočasnosti"? Odpověď: jeden "furt"!

V té "zapšklosti" pozdního podzimu a nastávající zimy 1968 nakonec uzrálo to tolikrát teď za poslední dvě desítky let připomínané rozhodnutí jedné skupiny studentů na Filosofické fakultě Karlovy univerzity: dát najevo protest proti celkovému zbahnění společnosti v republice sérií dramatických sebeupálení. První živou "pochodní" měl být Jan Palach. Ke svému tragicky hrdinskému činu se odhodlal 16. ledna 1969 ke třetí hodině odpolední, pod rampou Národního muzea...

Když Jan Palach nakonec v bolestech 19. ledna skonal, konaly se také symbolické pohřební průvody v řadě měst ČSSR, s nemalou účastí jak mladých lidí, tak ještě některých funkcionářů, ale i širších vrstev obyvatelstva. Státní a stranické orgány nabádaly k tomu, aby případní další mladí lidé v té sebevražedné štafetě raději posloužili republice činorodou prací; že smrt tu není adekvátním prostředkem, který by lidem prospěl. Straničtí pracovníci účast na těch symbolických pietních akcích na počest Jana Palacha potom nazvali "palachiádou"; a účast na ní trestali brzy nato (pokud se jim to hodilo) také vyhazovy z práce. --- Málo se připomíná další obdobně šokující sebeobětování studenta Jana Zajíce, tentokrát načasované na výroční den "únorového vítězství", 25. února 1969. Do třetice; 4. 4. 1969, na Velký pátek, před budovou Okresního výboru KSČ v Jihlavě se upálil 40-letý Evžen Plocek, jehož oběť se tehdy "orgánům" podařilo ututlat.

(Sám jsem od léta 1968 pracoval na knížce o filosofii dějin. Kupodivu právě v den Palachova tragicky hrdinského činu jsem tu práci dokončil. Také proto jsem ten spis věnoval památce Jana Palacha. Nejdříve musel z rukopisu zmizet dedikační list. Pak byl její autor vyhozen z univerzity a nato nesměla vyjít ani již vysázená kniha. Také údajně mj. kvůli účasti "na té palachiádě" byl pisatel na fakultě "nadbytečný". To jen na okraj.)

Po lednu 1969 už moc času neuplynulo do již očekávaných změn ve stranickém vedení KSČ. Původní "14. sjezd" ("mimořádný"; "vysočanský", z 22. srpna 1968) jako kdyby se nikdy nekonal; přesně podle scénáře George Orwella z jeho knihy "1984", v níž se automaticky vše nevyhovující přepisovalo do nové podoby, spolu s likvidací všeho, co by mohlo připomínat něco, co se vládnoucím nehodilo do krámu. (Takže údajně "skutečný" a jakoby teprve takto "14. sjezd KSČ" se konal až v roce 1971.)

Řada logických a psychologických kotrmelců hned v srpnových dnech roku 1968 učinila z dr. Husáka příštího mocenského "místodržitele" SSSR pro ČSSR. Od tzv. "dubnového pléna KSČ" (z roku 1969) se dostal do čela KSČ Gustáv Husák. Začala tzv. "normalizace". Nato vyšlo tzv. "Poučení z krizového vývoje", v němž byl vývoj během "Pražského jara" nazván "kontrarevolucí".

Bohužel se také ukázalo, jak může tak sugestivně navenek jednomyslná společnost "ze srpna 1968", odmítající smířit se s vojenskou okupací, poměrně rychle zkrotnout, pokud neemigrovala (ať do vnitřního, anebo do zahraničního exilu). Tomu ohýbání páteře a charakterů se tedy říkalo "normalizace"... Jako kdyby Palachova smrt byla totálně marnou obětí.

Až v lednu 1989, když bylo v kalendáři před dveřmi 20. výročí od Palachovy smrti, nastal nakonec -- s odstupem nazvaný -- "Palachův týden". Shodou okolností byl předvečer toho výročí, 15. ledna 1989, zrovna nedělí. I když spontánní shromáždění obyvatelstva na Václavském náměstí bylo brutálně rozehnáno, kupodivu občané se přesto scházeli na stejném místě bez ohledu na represe a pokusy lidi zastrašit každý následující den, až do pátku. Je zajímavé, s jakou navenek bezstarostností nakonec "orgány" povolily studentům vzpomenout na sklonku téhož roku, 17. listopadu 1989, "Mezinárodní den studentstva" (a studenta Jana Opletala)! Generace studentů opět o dvacet let mladší než byla ta "Palachova", a opět se stejnou touhou nežít v přetvářce, navodila nakonec -- i když víceméně bezděky -- okamžitě nečekanou příležitost k politickým změnám ve společnosti, do níž se sice narodili, ale v níž bylo tak těžko žít!

Jsme zase o jednu generaci dál. Není jen akademickou otázkou, zda si další nastupující generace zaslouží takový život, pro který jsme jí zatím připravili stávající "šraňky"...