2. 3. 2009
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
2. 3. 2009

POVÍDKA:

Mravenčení

1.

Nejdřív jsem si myslel, že jsem jenom položil ruku na nějaké ostřejší stéblo trávy. Teprve v následujícím okamžiku jsem si uvědomil, že to, co cítím kousek pod svým levým loktem, jsou mravenčí kusadla. Zvedl jsem paži a podíval se na zasažené místo: byla tam fialová tečka, jejíž původce mezitím zmizel někam mezi zelená stébla. Položil jsem paži zpět a zavřel oči. Cítil jsem, jak se z bodu, který zasáhla kusadla, rozbíhá do celého těla nezaměnitelné šimrání mravenčího jedu. Brzy vyprchá a tak si ho musím rychle užít.

Cítím, jak mi na pár vzácných chvil naskakuje husí kůže a svaly probíhá něco, co připomíná bezprostřední účinek alkoholu upíjeného na nudapláži hustě porostlé kopřivami. Je to pocit, který mám moc rád. Přesto jej nevyhledávám -- to jest: nechytám mravence do dlaní ani nestrkám ruku do mraveniště, abych jeho obyvatele přinutil k obranné reakci. Říkám si, že ono kousnutí má své kouzlo jedině tehdy, dojde-li k němu náhodou, neplánovaně, nechtěně. Ale ve skutečnosti je to spíš tak, že se nedokážu odhodlat k tomu, abych se s plným vědomím a dobrovolně vystavil útoku, zranění a bolesti, jakkoli nicotné. Přirozené ztotožnění mého já s tvrzí těla mi nedovolí jednat jinak. Pouze ten, kde sebe sama ztotožňuje s něčím mimo vlastní tělo, dokáže překonat tento zdánlivě nezpochybnitelný princip a vystavit svoji schránku sebepoškození. Něco takového bylo vždy vlastní lidem, které druzí považovali za světce nebo mučedníky. Ti kladli své já do úplně jiných sfér, než do kterých spadá pomíjivý korpus z masa a kostí; a bolest mohla být často právě cestou ven z fyzického světa někam "jinam". Pro takového člověka by ruka strčená do mraveniště byla jen malým tréninkem. To ovšem rozhodně není můj případ.

"Je půldruhé," ozval se nade mnou Veroničin hlas a přerušil mé krásně nezávazné rozjímání. Otevřel jsem oči a ze všeho nejdřív zavadil pohledem o její nadměrně velký slamák s širokou střechou, připomínající -- vzhledem k drobnosti Veroničina vzrůstu -- slunečník. Při troše fantazie (a té jsem měl vždy spíše nadbytek) bych nyní mohl vidět svou dívku jako nějakou neznámou houbu: má útlou nožku barvy lidské kůže, ozdobenou dvěma modrými prstenci (to jsou dvoudílné plavky, koupené před několika málo dny), a nahoře trůní triumfálně obrovský -- slamák. Jestlipak nejsi jedovatá -- a nakolik tě vůbec znám? I zkušený houbař občas pozře nějakou muchomůrku....

"No a?" odvětil jsem s nepředstíraným nezájmem.

"Řekl jsi, že v půldruhé půjdeme na oběd. Někam."

S maximálně vystupňovanou nehbitostí jsem se zvedl z lehátka do sedu. Aniž bych se o to snažil, přišlo na mě pořádné zívnutí, na které jsem už nebyl s to zareagovat podle společenských konvencí. Koneckonců, o obě ruce jsem se v dané chvíli opíral a hrozilo, že kdybych se jednu z nich pokusil zvednout k ústům, převrátil bych se zpátky na záda a veškerá vynaložená námaha by přišla vniveč. A taky bych si přitom pádu mohl ublížit, a za to mi dodržování společenských konvencí nestojí.

"Kousl mě mravenec," řekl jsem.

"Můžeš si tu nějaké nachytat, pokud se ti nikam nechce. Ale já se jdu každopádně někam najíst. K někomu si někde přisednu. Abych nebyla sama."

Pokud se vám zdá, že se mnou má dívka nemluví náležitým způsobem, musím zdůraznit, že si celou situaci špatně interpretujete. Má dívka mne bezmezně obdivuje (alespoň v jistých mezích) a ve všech ohledech respektuje mou autoritu. Samozřejmě, že by se beze mne nikam nevydala, což hravě doložím tím, že se v této chvíli zvednu a půjdu s ní na oběd. Dneska si rozhodně musíme dát zmrzlinový pohár.

2.

Veronika má oválnou tvář s poněkud matnýma modrozelenýma očima posazenýma nezvykle blízko u sebe. Úzké rty často rozevírá, aby v tichém hrdelním smíchu, který leckdy nemívá zřejmý důvod, odhalila řadu velkých, malinko zažloutlých zubů; jsou křivé a jakoby přeházené, natěsnané v malém prostoru jejích úst -- připomíná mi to padající náhrobky na jednom přeplněném židovském hřbitově (což ovšem Veronice neříkám, ačkoliv jsem si jist, že by ji to neurazilo). Oválnost její drobné tváře ještě podtrhují světle hnědé vlasy svázané vzadu do drdůlku a nenápadně rámující obličej. Podle konvenčních měřítek to není žádná kráska. A já si vždy znovu uvědomuji, že Veronika takříkajíc "není můj typ". A přesto...

Možná přeháním, ale myslím, že láska k Veronice souvisí s nějakým mým dozráním (ačkoliv to slovo mi trochu skřípe). Když jsem ji poznal, zjistil jsem, že mě zkrátka přestaly přitahovat "krásné typy" a že chci daleko spíš originalitu a to i za cenu nějakých "vad na kráse"; ty jsem dokonce začal vyhledávat, neboť představují znak lidskosti a živosti: v každém typu, v každém ideálu i v každé konvenci je něco ne vyloženě mrtvého, ale svým způsobem proti životu, hlásí se tu jakési ovládání, podřízení jednotlivého nadosobním mocnostem. Právě jim jsem snad chtěl uniknout, když jsem se -- trochu k vlastnímu překvapení -- rozhodl před časem oslovit právě tuto dívku. Vím, že šlo do značné míry o iluzi. Avšak je-li iluze protějškem reality, pak se k ní utíkám rád, protože právě realita je tou nejcyničtější a nejbezohlednější nadlidskou mocností.

"Mám v noze mravence," říkám poté, co jsem se kvůli nepříjemnému (nebo možná až příliš příjemnému?) brnění vzdal tureckého sedu. Stejně je divné sedět takhle na židli a navíc v kavárně.

"Nemáš si na ni sedět, když to neumíš," odpoví škodolibě Veronika a sama v dotyčné poloze zůstává.

"Proč takhle vůbec sedíme?" zajímám se.

"Jenom tak. Protože se nám chtělo."

"Mně se nechtělo."

"Tak sis tak neměl sedat."

"Chtěl jsem ti udělat radost."

"Mužské, příliš mužské! Vy si zkrátka myslíte, že svými malými službičkami, které vás dohromady nic nestojí, si můžete získávat přízeň žen. Jste prostě z laciného kraje."

"A z laciných časů. Kdysi se muži o ženské bili a byli ochotni obětovat pro ně život, že?"

"Mužské, příliš mužské!"

"Jak to?"

"Toho, kdo ze souboje vyšel vítězně, nemohla žena odmítnout! Na to by neměla srdce, aby ho nechala jít, když pro ni tolik riskoval. Nebo by to aspoň bylo těžké. Tak si ho většinou vzala, co jí zbývalo... To já mám radši dary, které se dají snadno odmítnout."

"Nesnesitelná lehkost moderního bytí!"

"Objednáš mi ještě jeden pohár, miláčku?"

Pohár jsem samozřejmě objednal, ačkoliv sám jsem byl sotva v polovině svého. Nepřestával jsem se přitom divit, jak to studené sladké barevné homolovité může Veronika jíst tak rychle. Je drobná, ani trochu při těle, vypadá zdravě, ale spíš střídmě než dobře živená. Kam jenom ty hory zmrzliny dává? Jakou silou rozpouští jejich chlad?

3.

"Vidíš tu paní?" zeptala se Veronika a nenápadně kývla hlavou směrem ke stolku hned vedle vchodu do kavárny. Seděl tam starší pár, zřejmě manželé, na první pohled ničím nápadní.

"Ta v bílé halence a s černými vlasy?"

"Jo."

"Hm. Ty ji znáš nebo co?"

"Neznám."

"Tak co je na ní zajímavého?"

"Kolik myslíš, že jí je?"

Znovu jsem se tam zadíval. Nebyl jsem si jistý, Zkoušel jsem hádat podle věku jejího manžela, kterému zřejmě táhlo na sedmdesát.

"Vím já? Tak pětašedesát?"

"Jak dlouho myslíš, že si barví vlasy?"

"Co? Jak to mám vědět?"

"Tak černé vlasy by neměla ani zamlada. Jsou až moc černé. Jako z Vinnetoua. Rozhodně si je barví."

"To je přece normální."

"Chtěla bych vědět, kdy si je nabarvila poprvé. Jestli čekala, až budou šedivé, nebo jestli si jednoho dne -- před nějakýma dvaceti lety -- řekla: musím si je začít barvit dřív, než přijde první šedivý vlas. Nesmím dát tomu vlasu žádnou šanci!"

"To je zajímavá otázka," připustil jsem. "Ale kam míříš?"

"Přemýšlím, jaké to asi je. Proč to ti lidé dělají? Vždyť je stejně poznat, že jsou staří, tak nač to skrývat?"

Pokrčil jsem rameny: "Možná tím chtějí říct, že roky sice jdou, ale oni jsou pořád ve formě. Nejsou odepsaní, stále patří do... hlavního proudu."

"To je ale šíleně otrocké! Bojí se opustit hlavní proud? Takhle nikdy nebudou svobodní!"

"Snad ani nechtějí být. Chtějí být jedni z nás."

"To chtějí všichni. Všichni chtějí být jedni z nás. Proč nikdo nechce být sám za sebe?"

"No, snad by se někdo našel..."

"Nabarvím si vlasy na šedo. Nebo na bílo. Na babičku!" řekla umíněně a vítězoslavně zároveň.

"Teď? V devatenácti?"

"A proč ne?"

"Chceš vypadat... stará?"

"Ne. Chci ukázat, že je to jenom barva vlasů. Chápeš?"

Nezbývalo mi nic jiného než chápat. Koneckonců, něco na té myšlence opravdu bylo. Symboly jsou klišé, která ovládají náš svět. Ale stačí, abyste je zasadili do souvislostí, které k nim obyčejně nepatří, a najednou je jejich kouzlo pryč. Působí nepatřičně, možná směšně, parodují. A vy se jim můžete beztrestně a od srdce zasmát a máte při tom pocit, že záleží jenom na vás, co si zvolíte a jaké to bude.

Veronika se dívá někam do čtvrtého rozměru, představujíc si v něm svoji hlavu s "babičkovskými" vlasy (její roztomile starosvětský drdol se k nim bude báječně hodit) a její úsměv mi ukazuje nerovnou řadu neposlušně rostlých zubů. Na špičce nosu má malý kousek zmrzliny. Dostávám na něj neskonalou chuť, a než začne další kapitola této povídky, stačím jej tajně a labužnicky slíznout.

4.

Barvu, kterou si Veronika představovala, v žádném obchodě neměli (bylo to ovšem malé městečko, těžko se dalo čekat něco víc). Narazili jsme pouze na jakousi stříbrnou, která by se dobře vyjímala na kapotě sportovního automobilu, ale rozhodně nevypadala přirozeně, jak si Veronika přála.

"Co se divíš?" povídám jí. "Nemůžeš chtít, aby nějaký make-up vypadal přirozeně. Kouzlo těchhle věcí je přece v tom, že je na nich něco stylizovaného, něco umělého. Jsou od toho, aby člověk nepřijímal věci tak, jak jsou, ale od toho, aby je utvářel."

"Nemudruj," řekla Veronika a posadila se na okraj kašny, kolem které jsme právě procházeli. Sundala si svůj velký slamák a drobná, avšak vytrvalá vodní tříšť jí začala skrápět vlasy a šaty. Zůstal jsem stát naproti ní a pozoroval ji.

"Mám po té zmrzlině takový divný pocit," prohlásila. "Dala bych si slané tyčinky. Ale ne moc slané. Jenom trochu. Nebo možná makové."

Zasmál jsem se: "To zní, jako by ses přesladila."

"Taky že jo."

"Tady vidíš bezvýchodnost konzumu. Každé sousto něčeho je nějakým vychýlením z rovnováhy. Slané, sladké, kyselé, hořké, pečené, vařené, smažené, takové, makové... A když se snažíš každé to vychýlení vyrovnat, přeplácneš to na druhou stranu. A tak pořád dokola. Věčný koloběh...."

"Hm. To zní hinduisticky nebo budhisticky nebo tak nějak."

Zavřela oči a zaklonila hlavu. Všude kolem ní se jako nějaká aura blýskaly kapičky vody. Spousty a spousty kapek. Veronika zkřížila nohy do tureckého sedu a na její tváří se rozhostil téměř budhovský úsměv. Opravdu vypadala jako pohanská modla, zvlášť když si do klína položila dnem vzhůru velký slamák, připomínající v té chvíli misku na obětní milodary.

Přemýšlel jsem, jakým způsobem bych ji měl uctít. Přistoupil jsem až těsně k ní a vplul do oné třpytivé aury. Sklonil jsem se k orosené usmívající se tváři, takže musela cítit můj dech. Tak to trvalo několik dlouhých vlahých vteřin. Nepolíbil jsem ji. Zatím.

"Chci se milovat v kašně," řekla, aniž otevřela oči.

"Já taky," odvětil jsem s ledovým klidem (kecám). "Ale vzhledem k tomu, že jsou kolem lidé a do kašen se lézt nemá, svého přání se velkoryse vzdávám ve prospěch dočasné askeze."

Začala se hlasitě smát. Překryl jsem jí ústa svými ústy a polkl trochu toho smíchu. Cítil jsem, jak na nás padá vodní tříšť, a zatoužil jsem stát o kus dál a vidět nás dva v té kapičkové svatozáři. Dotyčná představa mě rozpálila touhou, se kterou by se i Sidhárta v nejlepší kondici pořádně nadřel.

5.

Aura zřejmě nebyla dost silná. Ucítítil jsem něčí pohled a koutkem oka jsem zahlédl postavu, stojící několik kroků od nás. Veronika už si jí také všimla. Opustil jsem sladkou přítomnost jejích rtů a napřímil jsem se, oči upřené na onoho rušitele. Byl to muž, kterému mohlo být kolem sedmdesáti let, ale možná i víc. Byl menšího vzrůstu a jeho zjevu dominovaly tři věci: velké hranaté brýle, zakrývající spolu s neupraveným šedivým plnovousem téměř celý obličej, s křiklavou výjimkou zarudlého nosu; druhou věcí byla berla, o kterou se opíral na pravé straně (celý se vychyloval tím směrem); třetím nápadným rysem pak bylo oblečení: ačkoliv teplota neomylně stoupala ke třicítce a dál, muž měl na sobě košili s upnutým límcem, vestu a na vrch ještě hnědé sako, tvořící s kalhotami téže barvy a látky značně ošuntělý celek; a k doplnění všeho ukazovala ta osoba světu rozčepýřené hnízdo špinavě bílých vlasů -- trochu to vypadalo jako svatozář s polámanými paprsky.

Chvíli jsme se na sebe beze slova dívali. Potom přerušil ticho ten muž. Jeho hlas zněl ostře a popuzeně, některá slova jakoby štěkal:

"Ruším vás?"

Rozpačitě jsem zavrtěl hlavou.

"To vaše slečna sedává na všech kašnách takhle?"

Podíval jsem se na Veroniku. Tvářila se pobaveně. Zato mně do smíchu nebylo; z toho muže jsem měl divný pocit.

"Víte, co já jsem prožíval ve vašem věku?" pokračoval. "Byla válka. Jídlo bylo na příděl a jenom zubaté byl všude dostatek -- co hrdlo ráčí, na všechny způsoby! A potom? Jeden odboj, druhý odboj -- v padesátých letech mě strčili do komunistického lágru, kde nás kopali a nechávali stát s horečkou na mrazu. A viděl je někdy někdo u soudu? Neviděl! Když jsem se vrátil, dívali se na mě lidi skrz prsty a přecházeli na druhý chodník, aby mě nemuseli pozdravit. Byl jsem zralý na invalidní důchod a zatím jsem musel dřít ve fabrice." Odmlčel se. Přemýšlel jsem, jestli na to mám reagovat, nebo jestli je lepší počkat na pointu. Muž na mě upíral zčásti rozčilený a zčásti pohrdavý pohled, zvětšený několika dioptriemi brýlí.

"Zajímá vás?" vyštěkl.

"Neměl jste to v životě lehké," vymáčkl jsem ze sebe.

"To mi nemusíte povídat! Já vím, že vás to vůbec nezajímá! Co mně se stalo. Nikoho to nezajímá, tak proč by to mělo zajímat zrovna vás? Vy vůbec nevíte, co bylo! Vy se tady pelešíte, vy se tu smějete a je vám jedno, co se komu stalo před léty. Je vám jedno, že žijete na mrtvolách! Je vám všechno jedno!"

Muž budil jistou pozornost, lidé se ohlíželi, ale raději šli dál. Jen jedna důchodkyně, nesoucí v každé ruce tašku naditou nákupem, se zastavila a tázavě se na něj podívala. Měla velkou a nadýchanou trvalou lehce nafialovělé barvy; připomínalo to cukrovou vatu, už chybělo jen hejno vos kolem.

"Vidíte je, paní? Vidíte je?" obrátil se k ní.

Důchodkyně si nás prohlédla přísnýma očima a řekla:

"Co to tu vyvádíte?"

"Nic," odpověděl jsem mnohokrát osvědčeným slůvkem.

"Tak toho laskavě nechte, ano? To nemůžete mít úctu ani k té kašně?"

Vzpomněl jsem si na ideu milování pod prýštící vodou a chtělo se mi smát. Tvář jsem měl naštěstí poněkud ztuhlou, takže má pohnutka zůstala utajena.

"To musíte sedět zrovna na té kašně, slečno," vyzvala důchodkyně moji dívku. "Copak nemáte dost místa k sedění?"

"Ta kašna je z kamene, unese mě," odvětila bezelstně Veronika.

"Okamžitě slezte, nebo zavolám městskou policii!"

"Tak já teda slezu, abys ještě nedostala infarkt, babo," řekla tiše Veronika a spustila nohy na zem. Žena při jejích slovech zbystřila pozornost, ale ke starým uším se poznámka naštěstí nemohla donést.

"To máte taky vědět sami, že na památky se nesedá! Jak vás v té škole vychovali?" zalamentovala ještě důchodkyně, okázale (asi abychom viděli, jak se má slušný člověk chovat) řekla přes rameno "Nashledanou" a vydala se dál svou cestou; bylo na čase, neboť ze dna jedné z tašek začalo prosakovat cosi lepkavého.

Muž, který to všechno začal, se nyní rozesmál nepříjemným chraplavým smíchem.

"Pojď," vzal jsem Veroniku za ruku. Mlčky jsme se k němu otočili zády a odcházeli nazdařbůh rozpáleným náměstím. Když jsme po chvíli otočili hlavy, viděli jsme ho, jak tam stojí stále v té pozici, v jaké jsme ho spatřili prve, a nakláněje se doprava, kde ho podpírá berla, upřeně se dívá naším směrem. I na tu dálku jsem cítil v jeho očích výsměch, vnášející mi do duše pocit křivdy a nespravedlivého obvinění. S nelibostí jsem si uvědomil, že trocha z nadměrných zásob jeho žluče uvízla i v mojí mysli. Vyprchá, zůstane, nebo zapadne, aby se na ni časem vrstvily další kapky?

"Koupíme si pití a vyrazíme nad město. Do lesa," řekla Veronika a mile se usmála.

6.

Říkali jsme si, že v lesním stínu nebude víno tolik stoupat do hlavy. Byl to omyl. Rozhodli jsme se tedy, že přebytečný alkohol vyběháme, ba dokonce že si zahrajeme na honěnou. Veronika chtěla být honěná -- je to prý jednodušší. V tom asi měla pravdu, protože kdyby po čase nezakopla o jakýsi drn, patrně bych ji nechytil. Svalili jsme se oba do trávy a zůstali ležet. Prudce jsme oddechovali a bylo jasné, že další kolo se přinejmenším odkládá. Zjistili jsme, že jsme na malé mýtince obklopené stromy a hustou hradbou keřů, skrze niž vedla jen jakási zvířecí stezka, po které sem Veronika vklouzla, marně doufajíc, že mne tímto trikem setřese. Bylo to místečko krásně ztracené a jakoby opojené vlastní lenivou útulností. Košaté větve stromů, klenoucí se nad paloukem, bránily plnému dopadu slunečního světla, které mezi listovím skládalo a opětovně ztrácelo záhadné asymetrické obrazce třpytivé mozaiky. Celé nám to ve vínovém opojení, divokým během ještě zesíleném, připadalo jako ráj. A ačkoliv jsme oba měli k nevinnosti daleko, rozhodli jsme se, že si na ni budeme aspoň hrát, abychom ji tu mohli rituálně znovu ztratit...

Své civilizované svršky, které neměly v rajské zahradě co pohledávat, jsme pokorně svlékli a pověsili je na divoký živý plot v místech, kudy jím procházela stezka. Mohlo to snad fungovat i jako náhražka za ceduli OBSAZENO či NERUŠIT, jak jsem vtipně poznamenal.

A pak bylo všechno podle staletých zvyklostí, jež jsme se poctivě snažili prožít tak, jako bychom je právě vynalézali, se vším údivem a nadšením, které jsme neváhali vyjadřovat hlasitými komentáři. Takže mě ani příliš neudivilo, když se Veronika náhle zarazila a řekla "Aů". Chápal jsem to jako součást hry, i když mi nebylo jasné, co to má přesně znamenat, neboť jediný vhodný okamžik k podobnému citoslovci byl podle mého soudu a anatomických znalostí již dávno ten tam. Když ale řekla "Aů" podruhé a doprovázela je rozladěným "Počkej!", pochopil jsem, že v té hře něco nehraje.

"Co je?"

"Něco mě kouslo. Do zad."

"No ještě že jenom do zad."

Nazvedla se a šáhla si rukou pod záda. Vzápětí ji vytáhla a měla ho na zápěstí. Docela velký, černý a zmatený, nevědoucí kudy kam.

"Mravenec," povídám.

"To vidím taky. Je jich tu spousta."

"Sakra. A vypadalo to tu tak nevinně," řekl jsem, předstíraje zlobu na nezvané návštěvníky (i když: kdo tu byl vlastně hostem?), ale v duchu jsem dodával: "Ty taky nic nevydržíš, vždyť už nám chyběl jenom kousek!"

Jako by tušila, co si myslím, podívala se na mně tím svým nebezpečným pohledem, prozrazujícím čertovinu. Pak si lehla zpět a přitáhla mě k sobě. Přála si pokračovat. Tak vidíš, pochválil jsem ji v duchu a slíbil jsem si, že si dám záležet. Za chvíli řekla -- šeptem a trochu rozkošnicky -- "Aů!" a začala se smát. Pak zase a znovu. Do těla jako by jí vjela dávka nové energie. V očích se jí objevily slzy, avšak ve tváři zůstával smích. Cítil jsem, jak se mi na zádech zarývají do kůže její nehty. Pak se náhle vzepjala, a než jsem se nadál, ležel jsem na zádech já. Chtěl jsem protestovat, ale nezbylo, než se oddat dobrému dílu a přenechat Veronice taktovku. Napojena hmyzím jedem, neponechávala nic náhodě a v divokém rytmu nás hnala k závrati. Když jsem na zádech ucítil hned několik kousnutí najednou a vzápětí pocítil, jak se mi do těla vlévá mravenčí afrodiziakum, nestačil už jsem říct ani to "Au!"

POST SCRIPTUM: Než čtenář definitivně opustí tyto stránky, rád bych zdůraznil, že láhev od vína, které jsme tam v lese vypili, jsme před odchodem vyhledali a vzali s sebou. Dolů ve městě jsme ji vhodili do příslušného kontejneru. Veronika mi pak druhého dne vyprávěla, že se jí zdál sen o jakémsi monstru, které pojmenovala Velký opilec dějin a které pilo jednu takovou láhev za druhou, odhazujíc je na velkou hromadu. Nebyly to však obyčejné láhve, ale lidská těla, z nichž to monstrum vysávalo život. Zamyslel jsem se nad tím a napadlo mě, že zvyk shromažďovat odpadky na jednom místě, oddělovat je od našich příbytků a vůbec se jim vyhýbat, je znakem toho, že v nich podvědomě spatřujeme něco sakrálního.

Pozn.: Text je závěrečnou povídkou souboru Rozpačité příběhy, který je celý ke stažení ZDE

                 
Obsah vydání       2. 3. 2009
2. 3. 2009 Svoboda shromažďovací dostává v Praze zabrat
2. 3. 2009 Americká pojišťovna zaznamenala ztráty 61,7 miliard dolarů
2. 3. 2009 Izrael plánuje na západním břehu Jordánu výstavbu 73 300 nových domů
2. 3. 2009 Nacionální bolševik Limonov bude kandidovat na ruského prezidenta
2. 3. 2009 Začíná válka podrazů mezi Topolánkovou vládou a Romy Štěpán  Kotrba
2. 3. 2009 Dahrendorfova vakcína proti nesvobodě Karel  Dolejší
2. 3. 2009 Bursík a Jacques napadli petiční stánek Iniciativy Ne základnám
2. 3. 2009 Michael  Marčák
2. 3. 2009 Být Čechem nebo prostě jenom člověkem...?!? Ladislav  Žák
2. 3. 2009 Umění rétoriky a umění boje Jiří  Drašnar
2. 3. 2009 Měli by si být Češi vědomi svého místa ve světě? Jan  Čulík
2. 3. 2009 Dopisy, pochybnosti nad Pochybami, předběžný Jiří David a Zlatica Na telo Josef  Brož
2. 3. 2009 Kalousku, vrať nám nemocnici Adam  Rykala
2. 3. 2009 K diskuzi o potřebě angličtiny Miloslav  Štěrba
2. 3. 2009 S angličtinou má Jan Čulík pravdu Jan  Rovenský
2. 3. 2009 Michael  Marčák
2. 3. 2009 Ano, Češi neumějí anglicky
1. 3. 2009 Proč mluví Norové nebo Holanďané velmi dobře anglicky
2. 3. 2009 Proč Češi nemluví dobře anglicky
2. 3. 2009 Opatrně dobrá zpráva Milan  Daniel
28. 2. 2009 Trochu o ekonomice a o postavení ČR ve světě Jan  Hošek, Jiří  Drašnar
2. 3. 2009 Ti zločinní komunisté... Přemysl  Janýr
2. 3. 2009 Zločinní Češi jsou komunistickým rasistickým kontrarevolučním národem :-) Karel  Dolejší
2. 3. 2009 Česká spořitelna trestá své klienty Petr  Valenta
2. 3. 2009 Rakouští katolíci se rozštěpili kvůli Vatikánu Richard  Seemann
2. 3. 2009 O legitimitě schvalování Lisabonské smlouvy Michal  Petřík
2. 3. 2009 Mravenčení Martin  Škabraha
2. 3. 2009 Kooperující Írán a politika jednoho azimutu
2. 3. 2009 Čínská družice se úspěšně srazila s Měsícem
2. 3. 2009 Jeden za všechny, všichni za Topolánkem Miloslav  Štěrba
2. 3. 2009 Lidé nečtou Josef  Vít
2. 3. 2009 Ignoranty přesvědčovat nebudu, že ČR není Čečensko Patrik  Nacher
27. 2. 2009 Investorská iluze John Michael Greer
28. 2. 2009 O Bergsonovi, velbloudech a přeceňování zeměpisu Karel  Dolejší
2. 3. 2009 Vědecký objev ukončil dilema týkající se používání kmenových buněk
2. 3. 2009 Jak být v životě šťastný: Dejte volný průběh své zuřivosti
2. 3. 2009 Tak existuje střední Evropa, jinak též "Central Europe" nebo ne???
28. 2. 2009 Ale ono přece na tom nezáleží, kde ČR je... Jan  Čulík
27. 2. 2009 Dopis Evropě lze poslat i česky Štěpán  Kotrba
28. 2. 2009 Slovní fetišismus František  Řezáč
1. 3. 2009 Nejen angličtina Karel  Košťál
1. 3. 2009 Kreml zprovoznil radar v Armaviru
1. 3. 2009 Irská vláda chce před hlasováním o Lisabonu reformu financování politických stran
1. 3. 2009 O krizi chápání
1. 3. 2009 Potvrzeno: Obama přijede do Prahy 5. dubna
25. 2. 2009 Facebook a Bebo infantilizují lidskou mysl
28. 2. 2009 Ty jazyky jsou opravdu nutné
28. 2. 2009 Britská vláda "zneužívá strachu" k likvidaci demokratických svobod
28. 2. 2009 Deutsche Bank zvažuje ústup od angloamerického modelu řízení
28. 2. 2009 Mimořádně velký pokles ohrožuje Obamovy plány na oživení ekonomiky
28. 2. 2009 Psychologové hledají evoluční kořeny morálního znechucení Karel  Dolejší
28. 2. 2009 America, Empire of Liberty
28. 2. 2009 Prozření Topolánka: už čelíme krizi, která nemá obdoby
27. 2. 2009 Polsku víc záleží na bezpečnostní spolupráci s USA než na protiraketové obraně
2. 3. 2009 Hospodaření OSBL za únor 2009