Co dokáže nenávist
29. 6. 2013 / Milan Daniel
Jsou zdraví, normální a žijí v Česku. Byli by i šťastní -- kdyby nebyli snědí. Řeč je o rodině Saši Kiňové a Antonína Kroščena z Milovic, jimž se minulý měsíc narodila zdravá paterčata.
Zatímco jinde v Evropě by veřejnost se sympatiemi sledovala situaci náhle rozrostlé rodiny, v Česku se tato veřejnost dělí na dva tábory -- ty, kteří jí přejí a ty, kteří by jí do bytu nejraději naházeli zápalné láhve. Nepřeháním. Jak informuje Deník, minimálně část prostředků, která se sešla na podporu rodiny bude využita na to, aby okna jejího bytu byla ochráněna před rozbitím a vhozením cizího předmětu.
Rozum nad tím zůstává stát -- a současně je třeba se ptát, zda na postoji vůči Romům nemá svůj díl viny i pasivní informační politika vlády, která jednak vytváří vhodnou půdu pro předsudečné a paušalizující postoje, jednak je přijatými normami (např. v případě absurdně adresovaných příspěvků na bydlení) přímo vyvolává. Lze pochopit, že lidé, jejichž sociální status se v důsledku trvající krize propadá stále hlouběji, s nelibostí sledují, že mnoho Romů nepracuje (a většinou opravdu nechce pracovat) a pobírá sociální dávky. Už nevidí, že se to netýká zdaleka jen spoluobčanů s jinou barvou pleti. Společnost si ale tuto kategorii lidí sama vychovala a je to ona, která by především měla nastavit zákonné normy (a jejich plnění nekompromisně vyžadovat) tak, aby došlo k nápravě.
To se však netýká rodiny, v níž se narodila paterčata. Otec pracuje, za větší byt bude rodina standardně platit a určitě by mohli všichni žít vcelku šťastně a beze strachu.
Kdyby ovšem měli bílou kůži.
Diskuse