Blbost dál kvete

Sankce nefungují - proč je pořád používáme?

16. 4. 2015

čas čtení 5 minut

Spojené státy tento týden pořád ještě odmítají zrušit sankce proti Kubě, přestože přiznávají, že za celých padesát let se jim nepodařilo svrhnout Castrův režim. Ano, dopady sankcí, to je hlavní atraktivita turistiky na Kubě, píše komentátor Simon Jenkins.

Británie a Amerika také odmítají zrušit sankce proti Íránu po prohlídce íránských jaderných instalací letos v létě. V případě Ruska je vyvíjen nátlak, aby byly protiruské sankce ještě posíleny v reakci na Putinovy neustálé provokace na západních hranicích Ruska.

Sankce platí i nadále proti Severní Koreji, Barmě, Zimbabwe, Sýrii, Somálsku, Kongu a dalším slabým a zranitelným státům, bez ohledu na to, zda dosahují jakéhokoliv politického cíle. Sankce se staly automatickým modem západní diplomacie, přijatelnou tváří agrese, běžným výrazem pohrdání bohatých vůči chudým.

Studie ekonomických sankcí vždycky tvrdí, že sankce jsou bolestivé, a proto "fungují". Leccost je bolestivé, například mučení, ale to neznamená, že to funguje. Chicagský akademik Robert Pape dokázal v devadesátých letech, že všech 115 případů použití sankcí během dvacátého století bylo zcela zbytečných anebo kontraproduktivních. Osoby, které zavádějí sankce, si myslí, že diktátoři uvažují jako demokrati.

Reportérka BBC Bridget Kendal se právě vrátila z Ruska, kde intenzivně hledala po celé zemi kritiky Vladimíra Putina. Neskrývá skutečnost, že protiruské sankce výrazně zvýšily podporu Rusů pro Putinův režim. Sankce prohloubily ekonomiku v obležení, umlčely kritiku Vladimíra Putina a podpořily jeho šovinistickou válkychtivost. Sankce také rozdělily a oslabily Evropu. Je to nejnebezpečnější a nejkontraproduktivnější politická strategie, jakou si dovedete představit.

Všechny sankce jsou založeny na pošetilé představě, že v moderním státu je moc motivována penězi. Stačí prý zaútočit na peníze, zejména pokud jde o režim "mafiánů", a dojde k změně politické strategie. Avšak léta článků o tom, že ruská ekonomika "čelí kolapsu" (stejně jako kubánská, íránská a syrská) musí způsobovat, že se tomu Putin směje. Tak umře zimou nějaká babička a oligarchova dcera nebude moci nakupovat v Londýně. No a co?

Írán je dalším režimem, který byl stabilizován západními sankcemi. Západní sankce po dobu 36 let nesvrhly v Íránu vládu duchovních a nezabránily jí, aby si vyvinula jaderný potenciál. Nynější uvolnění je důsledkem toho, že byl zvolen reformistický předák, Hassan Rouhani, který byl proti vnitropolitickému chaosu svého předchůdce Ahmadinežáda.

Západ nemůže Íránu dobýt anebo ho bombardováním přimět k přiznání porážky. Vojenský útok by jen vedl k obnovení závodů ve zbrojení a vrátil by zemi zpět k fundamentalismu. Jedině měkká moc hospodářské a kulturní diplomacie může tomuto nebezpečí zabránit. V zájmu Západu ani Íránu není, aby sankce pokračovaly a Rouhani potřebuje všechny argumenty proti jestřábům. Avšak Washington a Londýn dál trvají na sankcích. Mají diplomatickou jemnost slona v porcelánu.

Jedinému násilí, jemuž diktatury rozumějí, je střílející armáda. To fungovalo proti Srbsku, proti Talibanu, proti Saddámovi, stejně jako absence střílející armády nefungovala proti Sýrii ani proti Islámskému státu. Avšak použití armády je proveditelné pouze, pokud je pravděpodobné, že zvítězí - a to je těžko, má-li bojovat proti obyvatelstvu ozbrojenému samopaly, anebo má-li okupovat území trvale. Co se týče armád drahých lodí a letadel, to je pozůstatek z konfliktů dvacátého století. Britská obranná (vlastně útočná) vojenská politika je dnes beznadějně zastaralá.

Sankce se dnes staly pro západní diplomacii tak posvátnými jako byly jaderné bomby před padesáti lety. Nikdo se je neodváží kritizovat, aby nebyl osočen, že je zbabělec. Agresora nestojí skoro nic, ale dávají mu dobrý pocit. Sankce potlačují obchodní soupeře. Jsou většinou zaměřeny na vnitropolitickou spotřebu. Jen chudí lidé (a hrstka bohatých) ve státech postižených sankcemi trpí.

Snažit se ovlivňovat politickou strategii v cizích zemích, pokud tam rovnou nevedeme válku, je pošetilé. Může to fungovat jen tehdy, pokud se provozuje diplomatická, obchodní a kulturní výměna a pokud tato výměna posiluje profesní a podnikatelskou třídu, v nichž vzniká odvážná kritika autoritářských vlád. Avšak sankce vedou k útlaku takovýchto společenských tříd a nutí jejich příslušníky odejít do exilu, jako je tomu dnes v případě Ruska i Íránu.

Představa, že by ekonomické sankce někdy dokázaly přimět Iráčany, aby povstali proti Saddámovi, anebo Libyjce, aby povstali proti Kaddáfímu, nebo Kubánce proti Castrovi, byla vždycky pitomá. Představa, že v důsledku protiruských sankcí se Rusové postaví proti Putinovi, je víc než absurdní. Avšak sankce dál zůstávají britskou vládní politickou strategii. Blbost dále kvete.

Kompletní článek v angličtině ZDE

0
Vytisknout
11670

Diskuse

Obsah vydání | 17. 4. 2015