Shora uvedené dokumenty, především ten první nabízí divákovi pohled do zákulisí soudního přelíčení Mezinárodního válečného tribunálu pro bývalou Jugoslávii, vyšetřování okolností pojednávajících o srebrenické tragédii a posouzení svědeckých výpovědí viníků i poškozených.. Z odstupu dvanácti let je příjemci stále nabízen stejný, poněkud pokřivený pohled na tento zločin. Stejnou dezinformační kampaní jsou servírovány události o válce v bývalé Jugoslávii., „vzdušné akci“ NATO a následném zmrtvýchvstání Srbska, ač existuje mnoho seriózních studií i pramenů, organizací, svědků, kteří léta, většinou však nevyslyšeni, poskytují o této tematice validní informace.

Předehra konfliktu

Od samého počátku zápolení o osud Jugoslávie po pádu komunistického režimu v roce 1990 byla západním společenstvím podkopávána teritoriální integrita země a podporováno rozdělení unitárního státu. Tlak, jenž byl vyvíjen na jednotlivé státy bývalé federace, vyvolával nacionalistické napětí. Následným sílícím násilím v zemi byl Západem usměrňován a rozdmýcháván konflikt rozdělující znepřátelené státy na dobré, tedy submisivní západnímu politickému a ekonomickému modelu, a ten zlý, tedy odolávající tomuto tlaku. Skutečnost, že jugoslávská federace držela etnické rozepře na uzdě byla Západem soustavně podkopávána a ignorovány možné následky. Svobodné volby, které následovaly po pádu komunismu v listopadu 1990, byly v podstatě založeny na etnickém konsensu. Vláda Spojených států a otec balkánské privatizace George Söros měli eminentní zájem na tom, aby byla bývalá federace rozdělena na etnické státy, které by tak byly snáze podmaněny západními investory a připraveny na implementaci neoliberálních reforem.

Zdroj: www.zmag.org Herman E,S,.: Human Rights Watch in Service to the War Party

Srbsko bylo od počátku médii démonizováno a byla mu určena role darebáka. Slobodan Miloševič tehdy volal po vytvoření „Velkého Srbska“, což sabotovalo plány západních zemí, které počítaly se vznikem samostatných států, otevřených reformám tržní ekonomiky. Z pohledu mnoha Srbů, ale i dalších obyvatel jugoslávské federace, byl však Miloševič vnímán jako zastánce jugoslávské celistvosti a identity proti separatistickým snahám prozápadních politiků ostatních zemí federace. A také proto, že v kritických letech 1992 až 95 podepsal veškeré mírové smlouvy, týkající se bosenské války, vetované především Spojenými státy a předáky bosenských muslimů.

Zdroj: www.zmag.org Herman E,S,.: Human Rights Watch in Service to the War Party

Válka v Bosně a Hercegovině

Od počátku války v roce 1992 stálo západní společenství na straně Chorvatů a bosenských muslimů a poskytovalo jim štědrou mediální a ekonomickou podporu. Srb představoval démona, zdroj veškerého zla, jenž byl přirovnáván k novodobému Hitlerovi. Bosenská muslimská vláda nadsazovala počet usmrcených během válečné řeže v letech 1992 až 1994 na 250.000 lidí. Západ se tohoto čísla chytil jako klíště, aniž by tento údaj nechal standardní cestou ověřit. Silná podpora tomuto tvrzení přišla samozřejmě z mediálního prostředí, které cíleně nepohodlné informace o válce a jejím průběhu zamlžovalo a vytvořilo PR iluzi, za kterou by se nemuseli stydět ani stalinističtí politruci. Skandální byla v tomto konfliktu také role organizace Human Rights Watch, jejíž zpravodajství o válečném dění bylo poplatné západní režii. Podle studie vypracované norskou vládou padlo na Balkáně v letech 1992 až 1995 kolem 80.000 lidí. Nezávisle na této studii uveřejnil tým haagských expertů zprávu, že během bosenské války padlo na obou stranách odhadem asi 102.000 lidí, z toho 16.700 srbských civilistů.

Zdroj: www.zmag.org Herman E,S, .: The Politics of Srebrenica Massacre

Zdroj: www.zmag.org Herman E,S,.: Human Rights Watch in Service to the War Party

Celoplošné sdělovací prostředky, jak bylo řečeno, hrály v tomto konfliktu nezástupnou roli. Jejich úkol spočíval ve vytvoření jakéhosi právního rámce válce na Balkáně, díky němuž měly „osvícené“ státy (USA, Velká Británie, státy NATO ) morální povinnost zasáhnout vojenskou silou, a zničit tak zlo (Srbskou republiku). Volně přeloženo: Srbsko mělo být rozdrceno mamutím vojenským komplexem, který nemá v dějinách obdoby, za zločin, jenž spočíval v odmítnutí západního politického a ekonomického jha, na rozdíl od dalších zemí bývalé Jugoslávie.

Je navýsost nutné zdůraznit, že tento konflikt má hluboké kořeny jdoucí hluboko do historie a bylo by nespravedlivé rozdělit bojující strany na dobré a zlé. Srbská vojska spáchala během této války mnoho zvěrstev a předáci Srbské republiky zodpovědní za spáchání válečných zločinů museli být potrestáni, avšak role západního společenství by neměla být vykreslována jako vykupitelská, bažící po nastolení příměří v tomto nešťastném regionu. Ale jako cynická role, jejíž pravým záměrem bylo zde strategicky a ekonomicky zakotvit, nikoliv spasit válkou stíhané civilisty.

Nebyl to zdaleka jen Srb, který páchal zločiny proti lidskosti, ale také další strany válečného sporu. Chorvatská vláda si potěšena mnula ruce, když byla pozornost celého světa obrácena na exhibici srbských zvěrstev, z důvodů navýsost logických; neboť se tak odváděla pozornost od jejích válečných zločinů.

Masmédia, například, se v roce 1991 exkluzivně soustředila na osvobození chorvatského města Vukovar jugoslávskou armádou, avšak úplně ignorovala masakry, předcházející osvobození Vukovaru, kdy byly Chorvatskou národní gardou pobity stovky Srbů. Značná pozornost byla také věnována srbským zajateckým táborům, například táboru Omarska, ale o to méně se vědělo o muslimských a chorvatských zajateckých centrech v Celebrici, Tarcinu, Livnu a jinde, kde životní podmínky vězněných nebyly o nic lepší než v srbských táborech. Bosenští muslimové došli tak daleko, že měli žaludek na vraždění vlastních lidí a svádění toho na Srby, aby přišla kýžená pomoc NATO pro boj s nimi. Je těžké uvěřit tomuto tvrzení, avšak pozdější vyšetření OSN hrůznou skutečnost potvrdilo.

Zdroj.: www.zmag.org Herman E,S.: Human Rights Watch in Service to the War Party

V roce 1995, v době, kdy se odehrála srebrenická tragédie, bylo chorvatskými silami za aktivní pomoci Clintonovy administrativy z chorvatské Krajiny vypuzeno 250.000 etnických Srbů. Odhaduje se, že během této akce, nazvané „Operation Storm“ (Operace Bouře), mohlo být chorvatskými jednotkami povražděno víc srbských civilistů než bosenských muslimských civilistů v Srebrenici, zlikvidovaných Srby. Zabity byly téměř čtyři stovky žen a dětí. Celková bilance etnické čistky v Krajině stála životy více než tisíce nevinných civilistů.

Zdroj: www.zmag.org Herman E, S,.: Human Rights Watch in Service to the War Party

Srebrenica jako nástroj propagandy Západu

Největší mediální a politickou hanbu západního společenství předvedl v tomto konfliktu ukázkový příklad dezinformační mašinérie ohledně neštěstí v Srebrenici v roce 1995. Je naprosto skandální, že média i čelní západní politikové stále, navzdory mnoha usvědčujícím důkazům, hovoří ve stejném duchu, jako tomu bylo před dvanácti lety, tedy o barbarském zavraždění, genocidě „osmi tisíců muslimských mužů a chlapců“ provedené Srby. Myslím, že zneužití památky zavražděných těmito je chladnokrevným cynismem.

Srebrenica během války fungovala jako vojenská základna bosenských muslimů, z které podnikali vražedné výpravy proti srbským civilistům, žijícím v okolních vsích. V oblasti operovali proti srbským pozicím i islámští fundamentalisté draftovaní pro tento účel ze Středního východu. Během tří let předcházejícím srebrenické tragédii bylo zabito přibližně tisíc srbských civilistů. Jak ve svém svědectví uvedl velitel při OSN, generál Philippe Morillon, byl útok na Srebrenici přímou reakcí na masakry srbských civilistů. Když bosenští Srbové v létě 1995 vpadli do Srebrenice, armáda bosenských muslimů (BMA) byla na útěku z města, zanechávajíc tak nechráněné civilní obyvatelstvo, hlavně ženy a děti, svému osudu, přestože měla nad srbskými vojsky (BSA) několikanásobnou převahu. Někteří vojáci z BMA, opouštějící kvapem město, byli povražděni při útěku, někteří byli vzati do zajetí a dalším se podařilo dostat do bezpečí. Muslimské ženy a děti byly Srby odvezeny do bezpečné zóny, což se výrazně vymyká „genocidnímu počínání“, jak Mezinárodní soud pro válečné zločiny v bývalé Jugoslávii (ICTY) horlivě lamentoval (na rozdíl od „gentlemantství“ , které prokázala srbská armáda, když evakuovala muslimské ženy a děti do bezpečí).

Zdroj: www.zmag.org, Herman E, S, .: The Politics of Srebrenica Massacre

Zdroj: www.chomsky.info Chomsky N,.: A Review of NATO War over Kosovo

K údaji 8.000 dospěl nejdříve Červený kříž, který odhadoval, že 3.000 mužů byly Srby zajato a 5.000 jich bylo považováno za nezvěstné. Při tom se do bezpečné zóny dostalo „několik tisíc“ uprchlých vojáků z BMA, podle pozdějšího prohlášení Červeného kříže, jež bylo masmédii okázale ignorováno, včetně faktu, že většina z „osmi tisíců muslimských mužů a chlapců“ byla bojovníky, nikoliv civilisty.

Zdroj.: www.redcross.org

K dalším nejasnostem došlo během exhumací na místě i v okolí neštěstí, kdy byly nalezeny „pouhé“ dva tisíce těl, včetně srbských a těl těch, kteří byli zabiti před červencem 1995. „Výrobci srebrenické genocidy“ přišli s vysvětlením, že těla dalších obětí byla přemístěna do jiných lokalit, což se však jevilo nepravděpodobné, jelikož srbská vojska byla po červenci 1995 v silné defenzívě.

Samotné šetření masakru Mezinárodním soudem pro válečné zločiny v Jugoslávii (ICTY), podobně jako v ostatních kauzách, týkajících se balkánského konfliktu, jevilo velké známky zaujatosti. Tento soud byl založen zeměmi NATO, aniž mu dán nutný právní mandát, a od počátku fungoval jako jejich prodloužená paže a coby hlásná trouba o dění ve válkou zmítané Jugoslávii. Naprosto se opomíjelo zabývat svědectvími, poskytnutými různými svědky, například Henry Wielandem, šéfem pozorovací mise OSN, který tvrdil, že po zevrubném vyšetřování nemohli nalézt očité svědky tak obludného masakru ani mezi dvaceti tisíci uprchlíky ze Srebrenice.

Zdroj: www.zmag.org , Herman E,S,.: The Politics of Srebrenica Massacre

Tak či onak, k zjevnému krveprolití v Srebrenici došlo, ač byl počet mrtvých úmyslně navýšen. Tak přibyla Západu další záminka k rozbití Srbské republiky, která jako poslední země bývalé Jugoslávie úporně odolávala trestající ruce volného trhu, rozšiřování západního politického a ekonomického vlivu na úkor lidských práv, k rostoucí nevoli Ruska, tradičního spojence Srbska, které silně znepokojovala angažovanost Západu v regionu nedaleko jeho hranic. Tento trend pokračoval srebrenickými událostmi „ospravedlněn“ k rozpoutání „vzdušné kampaně“ NATO v roce 1999, aby Rusku mimo jiné ukázalo velikost svého bicepsu. O tři roky později bylo Rusko opět inzultováno rozšířením členské základny NATO až k jeho hranicím. Plánovaná výstavba americké raketové základny v Polsku a radarové stanice v Česku dává Rusku další důvod k obavám a záminku k dalšímu zbrojení.

Vojenský zásah NATO

Oficiální údaje hovoří, že v roce 1998 bylo Srby z domovů vyhnáno 450.000 kosovských Albánců a téměř dva tisíce byly zabity. Nezávislá vyšetřování, uskutečněné před několika lety britskou parlamentní komisí a organizací OBSE, vnesla jasno do dění v Kosovu v letech 1998 až 99. Podle prohlášení NATO zde bylo v tomto období povražděno 2000 lidí. Tato skutečnost měla být záminkou a oním spouštěcím mechanismem vojenského zásahu proti Srbské republice. Avšak britská parlamentní komise a OBSE zveřejnily šokující zprávu, že z oněch 2000 zabitých, přičítaných na vrub Srbům, zavraždila 1500 osob Kosovská osvobozenecká armáda (UCK-KLA) s pomocí USA, aby vyprovokovala srbskou armádu (BSA) k odvetě. Ta pozabíjela 500 osob. Monitoring OBSE v reakci na víření válečných bubnů NATO podal zprávu, že v kosovském regionu téměř tři měsíce před zahájením bombardování nedocházelo k výrazným násilnostem, jež by tento akt ospravedlnily.

Zdroj: www.nato.org

Zdroj : www.chomsky.org

Zdroj: www.wikipedia.org

Vojenské eskalaci předcházela diplomatická jednání mezi Západem a Srbskem, nutno ale říct, že šlo spíše o diktát Západu, v čele s USA. Závažnou skutečností, která by měla vejít veřejnosti ve známost, byl fakt, že samotné agresi mohlo být zabráněno, kdyby nebyly ignorovány nabídky alternativních řešení krize, a to jak ze strany Miloševičovy vlády, tak ze strany mezinárodního společenství.

Srbové například podali rezoluci, která by opravňovala operace OBSE a OSN v zemi, a navrch požadavek plné autonomie pro Kosovo. Zamítnuto. Srbští disidenti, jednoznační Miloševovičovi odpůrci, rovněž dávali přednost diplomacii. Ignorováno. John Grey, profesor z London School of Economics, kategoricky zamítal bombardování a upřednostňoval pozemní operace a s ním i další západní vědci a intelektuálové. Nevyslyšeno. Měsíce před útokem byly Spojené státy soustavně varovány před možným katastrofickým scénářem, ke kterému by mohlo dojít při masivním bombardování, vojenskými experty z USA i samotného NATO. Smeteno.

Zdroj: www.bbc.org

Zdroj: www.guardian.org

Během bombardování Kosova, trvajícího 78 dní, bylo ze svých domovů Srby vyhnáno 863.000 kosovských Albánců (tedy téměř dvojnásobný počet Srby vyhnaných kosovských Albánců, které měla akce NATO ochránit před etnickou čistkou). Útok vyhnal z domovů také stovky tisíc Srbů a Romů. Organizaci při OSN, starající se o uprchlíky (UNHCR), byl během bombardování i později drasticky snížen rozpočet, což humanitární krizi jen prohloubilo. Po šesti dnech „kampaně“ je Miloševič ochoten vyjednávat o příměří; klade ale podmínku: odzbrojení kosovských rebelů z UCK-KLA. Opět ignorováno. Bombardování eskalovalo etnickou čistku kosovských Albánců, prováděnou Srby, do obrovské škály, která neměla do té doby příměr. NATO při akci použilo zbraně, zakázané Ženevskou konvencí, tzv. cluster bombs (tříštivé bomby), i střely s ochuzeným uranem, jehož destruktivní vliv na zdraví civilistů byl ohromný (BBC tehdy uveřejnila zprávu o tom, že v regionu díky radioaktivnímu spadu smrtelně onemocní rakovinou až 10.000 lidí). Až 60% cílů vzdušného útoku tvořily civilní objekty – školy, mosty, továrny, úrody, elektrárny, mediální střediska, chemické objekty, kostely, vlaky, čínská ambasáda a ropné rafinerie; zkáza byla dokonána v podobě humanitárního kolapsu i ekologické havárie. Tento akt byl vážným porušením mezinárodního práva i Charty OSN. O život přišlo až 1.500 civilistů a 6.000 jich bylo zraněno (srbský odhad uvádí 1.800 obětí). 6. června byla se Srbskem podepsána „mírová smlouva“, což v reálu znamenalo okupaci Kosova silami NATO, o níž se bývalý generální tajemník OSN Kofi Annan vyjádřil, že „je hrozbou pro mezinárodní bezpečnostní situaci.“

Zdroj: www.bbc.org

Zdroj: www.independent.org

Zdroj: www.wikipedia.org

Zdroj: www.zmag.org , Herman E,S,.: Human Rights Watch in Service to the War Party

Soudní přelíčení s Miloševićem

Justice bývá často slepá a v případě balkánské krize to platí dvojnásob. Zatímco západním politikům, již se očividně dopustili válečných zločinů, jako Billu Clintonovi, Tony Blairovi, Madelaine Albrightové a Richard Holbrookovi se dostalo frenetických ovací západních sdělovacích prostředků a intelektuálů za úspěšně ukončenou bosenskou válku a „humanitární akci“ NATO a dalším aktérům konfliktu – předákům chorvatské vlády a armády, vůdcům bosenských muslimů a islámských fundamentalistů a řezníkům z UCK- KLA – mnohdy beztrestnost, „rameno spravedlnosti“ posadilo před soud hlavně představitele srbské strany.

Samotná role „režisérů“ Mezinárodního válečného tribunálu pro bývalou Jugoslávii (ICTY), tedy soudců, žalobců i svědků selektovaných Spojenými státy, nabízela reminiscenci na moskevské „divadelní“ procesy v 30. letech 20.století ve Stalinově impériu. Jednoznačným cílem tribunálu bylo vytvoření reálné skutečnosti představitelů zla, tedy Srbů, na pozadí šedé eminence právem disponujícího Západu.

Jugoslávský prezident Slobodan Miloševič byl žalován za spáchání válečných zločinů v Bosně, Chorvatsku a Kosovu. Žaloba vyzvedávala obžalovaného chtíč po vytvoření „Velkého Srbska“ coby podhoubí pro válečné zločiny. Vytvoření Velkého Srbska vyžadovalo etnicky purifikovaný stát, prostý cizích elementů (národů). Žaloba ale selhala, když neposkytla soudu Miloševićův konkrétní příkaz k provedení etnické čistky těchto, a tedy přímý důkaz ze spáchání válečných zločinů. Na rozdíl od ověřeného tvrzení, které vyslovil v létě 1995 před svými generály chorvatský prezident Tjudman, když je žádal aby na Srby zaútočili tak, aby „zmizeli“. K dispozici tribunálu byly videonahrávky snímající popravené Srby a četná svědectví o hrůzách, které rozpoutalo NATO. To vše zůstalo mnohdy nepotrestáno a když ne, mediální pozornost byla, vůči těmto soudním procesům, zjednodušeně řečeno laxní. Srbové spáchali největší zvěrstva na kosovských běžencích během bombardování. Zde ale došlo před tribunálem k trapné situaci, ježto tyto zločiny byly přímo vyvolány Západem kanonizovanou propagandou proti Srbům a následným jejich vyplísněním v podobě kolektivního trestu pod vojenskou kavalerií NATO. Ačkoliv nebyl Miloševič žádné neviňátko, role netvora mu Západem určená zdaleka neodpovídala skutečnosti. Jen samotný fakt, že tato role a válečné zločiny „nemající v Evropě od 2. světové války obdoby“ mu byly přišity již v roce 1992 (!), tedy na úsvitu války v Bosně a Hercegovině, na důvěryhodnosti justici vykonstruované západními státy rozhodně nepřidal.

Zdroj: www.zmag.org. Herman E,S,.: Human Rights Watch in Service to the War Party

Současné Srbsko

Ekonomické sankce, válečná mašinérie a následné neoliberální reformy učinily z této zkoušené země příkladný chaos politiky neviditelné ruky trhu, implementované Světovou bankou a Mezinárodním měnovým fondem. V dnešním Srbsku žije 300.000 dětí v chudobě nebo na jejím pokraji. Tento údaj je šokující, neboť za komunistického režimu a během Miloševičovy vlády strádal zdaleka menší počet dětí. Oficiální údaje tvrdí, že v zemi je 30% nezaměstnanost. Mnoho obyvatel žije v neustálé existenční nejistotě, státní majetek je konstantně privatizován, rozdíl mezi bohatou hrstkou a chudnoucí většinou se stále zvětšuje. Vládní kruhy chlácholí strádající populaci, že je nutno podstoupit bolestivé reformy, aby byla země připravena na vstup do Evropské unie. Mnoho frustrovaných lidí (29%) volí Srbskou radikální stranu, jež hraje na nacionalistickou strunu voličů a tyje z neuspokojivé sociální situace populistickými sliby. Současná krize ohledně politického statutu Kosova je mnoha srbskými intelektuály a politickými aktivisty nahlížena z pohledu zájmů bohaté elity, které nemají s tužbami obyčejných lidí, přes etnickou rozdílnost, nic společného. Podle srbské levicové inteligence hrají vláda a mocenské elity na nacionalistickou strunu obyvatelstva, a zakrývají tak skutečné problémy v zemi – vysokou nezaměstnanost, rostoucí chudobu, nedostatek bytových jednotek, problém uprchlíků, nekontrolovanou a korupcí prosáklou privatizaci státních podniků. Pakliže by tato agenda byla na pořadu dne, nepochybně by etnické problémy byly umenšeny, jak představitelé opoziční inteligence tvrdí.

Zdroj.: www.zmag.org, Grubacic A,.: Anarchy in the Balkans

Závěr

Nedávno zbavil Světový soud Srbskou republiku zodpovědnosti za spáchání genocidy v Bosně v polovině devadesátých let 20.století. Vyloučil jí také coby komplice ve spáchání genocidy. Vina Srbska tkví podle Světového soudu v tom, že nebylo schopno genocidě předejít. Kořeny tragédie však spočívají v tom, že lví podíl západního společenství, především Spojených států, na násilné demontáži jugoslávské federace s účelem „privatizace Balkánu“ zůstává dosud nepojmenován a nepotrestán. Avšak historie má sloní paměť.