Nemyslím si, že by studenti měli povinnost ospravedlňovat, co a jak udělali. Ale v následujících 5 bodech bych jen chronologicky shrnul vývoj argumentace a pak důvody pro svůj článek. Samozřejmě se mohu mýlit v interpretaci, ale ještě jsem se k tomu neprokousal, abych změnil názor a přišel na jiné argumenty, ze kterých odvozuji.

Ať čtu všechny články postupně, tak se nemohu zbavit následujícího závěru:

Vážený pane Cveku, Vaši reakci na iniciativu studentů, kteří si připomněli výročí 20 let od Sametové revoluce, považuji za zcela nepřiměřenou a přirovnávání k husákovské mentalitě za zcela nepřípadné až urážlivé. Pouze z důvodu, že máme nemilé zkušenosti s různými „spontánními“ demonstracemi na podporu režimu, ještě neznamená, že teď nesmíme slavit ani když sami opravdu chceme, „aby to náhodou nevypadalo“. Myslím, že je kardinální rozdíl mezi oslavou VŘSR, a připomínkovou (spontánní!) akcí studentů, kteří si připomínají bod zlomu, po němž jsme se po žádných oslavách VŘSR už tahat nemuseli a otevřely se nám možnosti, které nynější studenti mohou hojně a svobodně využívat. Osobně naopak vítám, že studenti jsou schopni sami něco zorganizovat, podniknout nějakou akci, a to dokonce k události, kterou si nemohou pamatovat, ale chápou její význam – z jiného úhlu pohledu že nejsou normalizačně apatičtí.

Jan Potměšil zcela pominul to, že projev té oslavy byl známkou naprostého nepřemyšleni nad tím, co se v listopadu před 20 lety stalo. Oslavy 4. července v USA jsou oslavou velmi staré události, která souvisí se založením státu, s jeho identitou a jeho hodnotami, je tedy výrazem amerického vlastenectví. Oslava 17. listopadu se naopak týká změny režimu, kterou de facto stále prožíváme (dle Masaryka obyčejný přechod z Rakouska do moderní demokracie měl zabrat 50 let - kolik potom přechod z normalizace?).

Čtu Britské listy takřka denně již mnoho let a mohu Vám říct, že tak absurdní diskusi, jaká se rozpoutala okolo cinkajících libereckých studentů, jsem u Vás patrně ještě neviděl. Co se vlastně stalo? Ladislav Žák napsal článek, v němž dobrá polovina informací byla v lepším případě nepřesná, v horším případě nesmyslná. Následně reagovala studentka, která vše uvedla na pravou míru. Nenapsala však nic o tom, že by tato aktivita byla jediná, kterou studenti dělali, nenapsala ani, že se o normalizaci nezajímají, že kolem ní nemají spoustu otázek apod. Prostě si udělali happening na školním hřišti, píše Tomáš Kvasnička.

Co z toho vyplývá? Podle mě absolutně, ale absolutně nic.

Dobrý den pane Čulíku,

rád bych se pokusil zodpovědět váš dotaz, proč studenti libereckého Gymnázia oslavovali právě takovýmto způsobem.

Předně, dle mého názoru nelze rozlišovat formu oslav na stalinské, nacistické, nebo demokratické. Jsem ochoten uvěřit, že ta oslava byla skutečně spontánní a že vznikla ryze z popudu samotných studentů.

Že se ve výsledku svou nekritičností a naivitou prolíná s charakterem předlistopadových strojených oslav třeba VŘSR, není způsobené "stalinským myšlením", ale pouze nekritičností a naivitou studentů, kteří celý svůj dosavadní život žijí pod tlakem černobílého učení, že komunismus a všechno s ním spojené je špatné, zlé, ošklivé a zavrženíhodné, a to co jej nahradilo je dobré a obdivuhodné, píše Josef Kotrc.

Je tak trochu zábavné sledovať, podľa môjho názoru miestami prehnaný povyk okolo spôsobu, akým si pripomenuli 17. november 1989 študenti libereckého Gymnázia. Ak členka študentskej rady Šárka Svinková verejne tvrdí, že akcia vznikla spontánnym nápadom samotných študentov, je to iba pozitívum, píše Radomír Bálint.

Nesouhlasím. Potíž je, že historickému kontextu se nelze vyhnout. Člověk žije bez historické paměti na vlastní nebezpečí, a když neví, z čeho pocházejí jeho zvyklosti, nejenže se s klapkami na očích a uších dostane do slepé uličky, ale ostatní se mu budou smát.

To je asi, jako byste chtěli pálit nežádoucí knihy na hranici a hájili se, že jste o Koniášovi ani o nacistech, kteří to dělali před vámi, nikdy neslyšeli.

Samozřejmě, že studentům nikdo v demokracii nemůže brát právo, ať si oslavují cokoliv jakkoliv. Jenže naprosto pikantní je právě to, že po dvaceti letech svobody si vybrali komunisticky emocionální, propagandistický způsob, jak oslavit dnešní českou demokracii.

Jak velmi přesvědčivě píše Boris Cvek, na tom, že to liberečtí studenti udělali spontánně a zřejmě i bez vědomí toho, že právě takhle oslavoval normalizační režim VŘSR, je nejděsivější, jak tyto hlubinné zvyklosti a tiky přežívají ve vědomí i mladých lidí, kteří by přece normalizačním režim být postiženi vůbec neměli.

Stejně pocity zažívám, když opravuji seminární práce dnešních dvacetiletých, studujících na českých univerzitách, kde učím, a bojuji při tom s jejich estébáckým jazykem, který ti studenti vůbec nemají znát, protože žargon komunistické tajné policie přece vůbec nezažili! Kdopak zajišťuje, že tyto mentální postoje z dávno minulé éry přežívají do dneška s tak mocnou silou?

Jen 11 procent českých občanů uvedlo v nejnovějším průzkumu veřejného mínění, že "poslední dvacetiletí bylo dobrou dobou". 57 procent českých občanů si nemyslí, že posledních dvacet let bylo "nejlepším obdobím českých dějin".

"Tedy přibližně jen jeden z deseti je schopen rozpoznat objektivní pravdu," píše IDnes.

Zdroj ZDE

Myšlenkový a pocitový chaos, ve kterém se česká společnost nachází vzhledem k vývoji po listopadu 1989, se dá alespoň trochu uspořádat, pokud přijmeme jako fakt, že mezi lidmi existují různá pojetí svobodné a demokratické společnosti. Tyto koncepce existují vedle sebe a některé z nich vedou už dvacet let nesmiřitelný ideologický i materiální souboj.

Zdroj: ZDE

Vědci zkoumali pouhý jediný odstavec, který tyto jeptišky napsaly, když jim bylo kolem dvaceti a rozhodovaly se jít do kláštera. Ty z nich, které použily výrazu "s nadšením" ("Chci s nadšením sloužit Kristu"), byla jich asi třetina, se dožily o deset let delšího života než ostatních šedesát procent jeptišek. 52 procent jeptišek, které ve dvaceti letech použily o svém životním poslání výrazu "chci to dělat s nadšením", bylo naživu ještě ve věku 94 let. Referoval o tom pravidelný pořad rozhlasu BBC "All in the Mind", věnovaný psychologii.

nahrávka v angličtině ZDE

Poznámka KD: Uvedenou interpretaci výsledků výzkumu provedeného na takto specifickém vzorku považuji za opravdu pozoruhodnou. Kdyby titulek zněl například "Nadšené sexuální abstinentky žijí déle než ty, které abstinence nadšením nenaplňuje", možná by ještě stále nebyl docela přesný, ale rozhodně by měl k pravdě mnohem blíže než teď...

Kolega na Glasgow University, který nemá nic společného s Českou republikou, se zájmem zhédl Kubalův rozhovor se Zbigniewem Brzezinským. Poznamenal: "Ten reportér je o hodně hloupější než interviewovaný Brzezinský. A je to dobře, protože jeho hloupé otázky stimulují Brzezinského k tomu, aby skutečnosti vysvětloval daleko podrobněji a názorněji, než by bylo normálně zvykem."

Věda a vzdělanost v ČR dnes: privatizace zisků, socializace nákladů, střety zájmů, skrývaný osobní zisk, neprůhledný lobbying, veřejné škody Současný stav vědních politik za působení stávající Rady vlády pro Vědu, výzkum a inovace je charakterizován několika skandálními paradoxy.

Převzato ze stránek www.uzsenatonemohudivat.cz, kde je také možno podepsat petici českým vládním činitelům.

Motto:

Děkan fakulty důrazně upozorňuje, že pokud se na internetových stránkách PFUK objeví výroky směřující k hanobení národa, jeho jazyku, etnické skupiny nebo rasy, stejně jako skupinu obyvatel republiky pro jejich politické přesvědčení, vyznání nebo proto, že jsou bez vyznání (§ 198 zák. č. 140/1961 Sb. ve znění pozdějších předpisů), případně ke spáchání jiných trestných činů, bude zvažovat podání trestního oznámení na neznámého pachatele.

Varování na diskusních stránkách Právnické fakulty Univerzity Karlovy.

Co je na těch stránkách?

Zdroj: ZDE

S tímto názvem z výchozího titulku vyšla nedávno kniha mající jako autory uvedena dvě jména (J. W. Haywarda a F. J. Varely), s podtitulem, že obsahuje „rozhovory předních vědců s dalajlámou o zkoumání lidské mysli“ a v překladu M. Šašmy. Vydala DharmaGaia roku 2009 (332 stran). Spoluautorů je fakticky celkem devět; je jimi šest amerických profesorů, dva i věcně kvalifikovaní tlumočníci, a nikoli na posledním místě současný tibetský dalajlama, díky jehož pozvání se tento týdenní seminář v jeho rezidenci v říjnu 1987 v Dharamsale konal. Dopoledne býval vždy výchozí referát, odpoledne další jeho tématické rozvedení v diskusích.

Tisková zpráva Ligy lidských práv, Public Interest Lawyers Association (PILA) a Iuridicum Remedium

Brno – Dvacet let po sametové revoluci je justice v České republice stále nucena se podřizovat výkonné moci. Český model justice je na exekutivě závislý skoro nejvíce z celé Evropy. Shodli se na tom představitelé všech stupňů soudů, kteří se dnes sešli v Brně na pracovním semináři pořádaném Ligou lidských práv a Public Interest Lawyers Association (PILA).

Neuvěřitelná z hlediska parlamentní kultury je oficiální návštěva "předního holandského politika současnosti" Geerta Wilderse ◄ v českém Senátu. Jak o "předního politika" jej alespoň pojmenovala v pozvánce asistentka senátora Oberflazera (ODS), který ve spolupráci s pravicově xenofobním serverem EuRabia.cz Wilderse pozval. Za podněcování násilí a diskriminaci začala před časem Wilderse v Nizozemsku začala stíhat policie a jeho film Fitna (Rozvrat) vyvolal řadu demonstrací v muslimském světě. Věc je o to pikantnější, že senátor Oberfalzer předsedá senátnímu mediálnímu výboru, který chce - prozatím bezvýsledně - mít vliv i na posuzování činnosti médií veřejné služby - České televize a Českého rozhlasu - a na volbu jejich rad. Přepokládám, že vnucování xenofobní politiky ultrapravicové "Strany pro svobodu Nizozemí" se stalo politickým programem ODS, za kterou byl zvolen jak Oberfalzer, tak i Topolánek. Ten svou politickou kariéru na Jánském vršku započal setkáním s předsedkyní české pravicově extremistické Národní strany Petrou Edelmannovou. Právě Národní strana se chtěla nedávno přiživit na mediální popularitě Wildersova filmu a hodlala ho zveřejnit na svém webu. Server LiveLeak byl donucen video stáhnout se svého serveru.

Kuba dále porušuje lidská práva a prostřednictvím drakonických zákonů utlačuje své obyvatelstvo. Vyplývá to z nejnovější zprávy americké organizace Human Rights Watch. To, že vládu v zemi od Fidela Castra převzal jeho bratr Raul, v zemi nic nezměnilo. Političtí a náboženští aktivisté žijí v trvalém strachu a proti disidentům se chová policie agresivně.

Poté, co byla sjednocená kinematografie, které vděčí za svůj úspěch i česká nová vlna, po r. 1989 slavně rozkulačena a po částech privatizována do rukou podnikatelů s filmem, nebylo se z původní české produkce pomalu na co dívat. Je proto jistě osvěžující být svědkem resuscitace alespoň původního dokumentárního filmu, i když mluvit hned o renesanci je zřejmě předčasné.

Hlavní dva české festivaly dokumentární tvorby – Jeden svět a Mezinárodní festival dokumentárních filmů Jihlava – bývají zpravidla dobře obsazeny. Výhradně u prvního z nich je však znát, že uváděné filmy s jasným sociálně-kritickým pohledem přesahují možnosti samotných organizátorů. Po takovém filmu pak často následuje chaoticky vedená diskuse, ve které se vybraní panelisté snaží divákovi všemožně vyvracet či převyprávět právě viděné, se sugestivním odkazem na to, jak jsme čtyřicet let trpěli a jistě nechceme znovu (vzpomeňme tu Osvobozeného divadla, ve kterém se trpělo bezmála čtyři sta let). Je-li pak divák dostatečně konformní, nechá se z filmových běsů rád vysvobodit laskavým poučením odborníka a takto duševně očištěn vychází ze sálu uspokojen tím, jak se opět nenechal ošálit.

Zdá se, jako by existovali lidé přesvědčení, že při jízdě autem lze odbočit ze silnice libovolně a kdykoliv, třeba i přes dvoumetrový příkop vedle ní; že z malé a vcelku nevýznamné země na okraji slábnoucího centra světového systému lze bez ohledu na další dodatečné podmínky provádět agenda setting v globálních médiích; že zkrátka jediné limity pro dosažení kýžených společenských změn spočívají výhradně v oblasti "společenského vědomí" a na všechno ostatní lze už najít nějaký marketingový fígl, případně aspoň drobný špinavý podvůdek.

Alasdair MacIntyre v rané práci A Short History of Ethics analyzoval proces, jehož si už předtím svérázným způsobem povšiml Nietzsche: Totiž historický vznik obecně použitelných hodnotících predikátů jako je "dobrý" nebo "špatný". Že něco takového vůbec existuje a že se to aplikuje na základě zkoumání individuálních vlastností subjektu nám připadá vcelku samozřejmé - avšak nebylo tomu tak vždy, a nemusí to tak ani navždy zůstat. Zmíněnému stavu, na nějž jsme dnes dokonale navyklí, předcházela doba, kdy se hodnotící predikáty aplikovaly schematicky, výhradně podle sociálního postavení. Použití řeckého výrazu "agathós" (dobrý, krásný, ušlechtilý) v homérském Řecku původně vůbec nesouviselo s tím, jestli a v jaké míře má subjekt skutečně takové či onaké vlastnosti - důležité bylo pouze, zda má správný aristokratický původ. Podobně označení "kakós" (špatný, ošklivý, nízký) nesouviselo s tím, jak se konkrétní dotyčný skutečně projevuje a jaké má individuální vlastnosti, ale bylo udíleno kolektivně všem nečlenům šlechtické vrstvy. Teprve po dlouhém kulturním vývoji získaly zmíněné hodnotící výrazy určitou nezávislost na sociálním postavení. A v České republice právě udeřila hodina návratu zpět do homérských dob.

V pořadech ČT k výročí listopadu byl také interview se Zbigniewem Brzezinskim, který v rozhovoru elegantně potvrdil tezi Jana Čulíka, že v ČR zčásti vládnou úplní pitomci. Na blbé otázky redaktora reagoval naprosto tvrdě, například: o jakých zvláštních vztazích to mluvíte? (s USA). Poučil též signatáře onoho dopisu do Washingtonu, ža ani neumí napsat adresu a měli by se o své záležitosti (s Ruskem) starat sami a nežalobníčkovat v USA. Nešlo by to ještě nějak vyhledat a přepsat? Mnoha lidem to mohlo uniknout, píše František Řezáč.

< Američané

Nálepka na Harvardské univerzitě >

Asi jsem zhýčkaný z britského „fešáckého kapitalismu“, který má v mnoha ohledech ještě silně socialistické rysy, avšak můj pětidenní pobyt ve Spojených státech mi byl do určité míry nepříjemný: přitom vím, že Boston je velmi středostavovské, „intelektuální“ město (Harvardská univerzita je asi patnáct minut metrem od centra Bostonu), které prý působí daleko evropštěji než jiná americká města. Je možné, že jsem v Americe jen viděl to, čeho si už v Británii nejsem vědom, protože jsem na ni zvyklý. V každém případě nemají mé zážitky z několika dní v Americe jinou hodnotu než právě jen jako hodnotu prvotního, bezprostředního dojmu.

FOTOGALERIE

Obchodní dům Takašimaja v Tokiu se rozhodl na týden využít služeb elektronického robota ženského pohlaví jménem Saya, který dokáže porozumět lidské řeči.

Současný závodní automobil F1 má spotřebu cca 75 litrů benzínu na 100 km. Běžný model automobilu Škoda Fabia 1,2 12V má kombinovanou spotřebu 6 litrů na 100 km. Podle logiky, kterou použil Jan Keller ve svém článku (a není rozhodně s takovým uvažováním výjimkou) by tedy měla být formule 1 neskutečně plýtvavá a zoufale zastaralá. Bohužel existuje spousta lidí, kteří dokáží z jednoho ekonomického čísla "vyčíst" ohromné množství "faktů", i když ve skutečnosti mají takové závěry ještě nižší vypovídací hodnotu, než kdyby tito jedinci věštili z křišťálové koule.

Před setkáním občanů s představiteli zlínského Občanského fóra jsem se zeptal organizátorů, zda zajistili ochranku, kdyby nás přítomní chtěli inzultovat. Moji tehdejší kolegové mi odpovídali, a určitě to mysleli upřímně, že tehdy jsme vybojovali svobodu a teď je na občanech, aby ji dokázali využít.

V budoucnosti už Nizozemci nebudou platit daně z vlastnictví motorových vozidel, ale poplatek za jimi uježděné kilometry. Politici tím chtějí něco podniknout proti dnešním dopravním zácpám, ale taky pro ochranu životního prostředí.

Přibližně do deseti dnů po vyhlášení sbírky na nové servery Britských listů se sešlo více než 200 000 Kč, takže jsme mohli zaplatit nejen servery, ale i příslušenství za dalších 50 000, které náš správce systému původně věnoval Britským listům zadarmo. To, že čtenáři reagovali tak štědře, rychle a operativně, je pro nás nesmírně zavazující. Děkujeme.

Prosíme však, nepřestávejte s průběžnými dary, musíme financovat průběžné náklady a provoz serveru, například v nejbližší době cca 30 000 za vypracování účetnictví a výroční účetní zprávy. - Ještě jednou díky.

(V nejbližších dnech, jakmile čas dovolí, zveřejníme přesný finanční přehled o sbírce v pravidelné měsíční zprávě o hospodaření Občanského sdružení BL.)

Jan Čulík

šéfredaktor

Zima je na krku a s ní i staronová otázka: Jak budou letos vypadat dodávky ruského zemního plynu do Evropy? Budeme si tuto zimu mít v panelácích čím zatopit? Zatím to vypadá, že historie, kterou jsem v lednu t. r. popsal, bude mít letos další pokračování v nezměněném stylu.

< Zdroj: Gymnázium & SOŠPg Liberec, Jeronýmova

V článku Ladislava Žáka stojí:

Není pravda, že - profesorka vyhnala

- s požehnáním vedení (Ano, vedení o akci vědělo, protože probíhala o velké přestávce a lehce zasáhla do další hodiny, studenti k tomu dostali svolení. Kontext v článku je však jiný.)

- donutila je vytvořit obrazec a zvonit klíči, které si za tímto účelem museli vyzvednout v šatnách, píše Jaroslav Šťastný, zástupce ředitele Gymnázium a SOŠPg Liberec, a dodává:

Vážený pane šéfredaktore,

sledovala jsem dnes výměnu názorů mezi Vámi a panem zástupcem Šťastným, píše ředitelka školy Gymnázium a SPgŠ Liberec Zdeňka Kutinová:. Z celé situace je mi trochu smutno. Byla jsem (a jsem stále) potěšena iniciativou studentů, jak si připomenout listopadové dny roku 1939 a 1989. Jsem ráda, že mají o událostech patřičné znalosti a chtějí se k nim vyjádřit. Vyjádřili se spontánně, veřejně. To se nedá říci o anonymovi, který tak podrobně informoval pana Žáka. Z následného článku tohoto autora HIC RHODOS, hic salta je to zřejmé. Proč ho pan Žák nevyzval, aby vystoupil z anonymity? My bychom ho určitě neuráželi za jeho názor. To pan Žák ve zmíněném článku nepokrytě uráží nejen studenty a vyučující naší školy, ale v podstatě všechny, kteří si události roku 1989 nějakým způsobem oslavili.

Píšu v reakci na aktuální dva články pana L. Žáka, publikované na stránkách Britských listů ZDE ZDE , o události konané 13.11.2009 na libereckém Gymnáziu a SOŠPg v Jeronýmově ulici, ozvala se studentka Šárka Svinková. Články mě velice pobouřily, jelikož zde byla studentská oslava 20. výročí demokracie přetvořena v cosi úplně jiného. Chtěla bych uvést na pravou míru celou akci a opravit naprosto mylné informace, které se k výše zmíněnému autorovi dostaly, či si je snad sám vymyslel.

Článek Ladislava Žáka mi připomněl mé mládí, kdy jsme pochodovali v průvodech před tribunami, a "s radostí" (na kost promrzlí, či promočení v pionýrské uniformě) tvořili živé obrázky s číslem sjezdu KSČ nebo výročím VŘSR, píše čtenářka, jejíž jméno je redakci známo, ale vzhledem k tomu, že její syn studuje na zmíněné škole, raději ho utajíme.

No ale v nějaké zapadlé vesničce nebo městečku je vše možné. Máme demokracii, tak ať se každý vyjádři jak chce a já si o tom můžu myslet taky co chci. V pondělí 16.11.2009 jsem se chtěla podívat (k velké nelibosti mého syna který navštěvuje Gymnázium v Jeronýmově ul. v Liberci) na rozvrh a známky. Nacvakám www.jergym.cz a ejhle - šok! Dvacítka nebyla v žádné vesničce či městečku ale přímo v naší škole.

Kontaktovala jsem BL - pana Žáka, který mi předal kontakty na všechny, kteří zareagovali na jeho článek stejně jako Vy. Pan Žák je momentálně v zahraničí, proto mě požádal, abych další informace předala za něj, tak je to ZDE

P.S. Vzhledem k tomu, že jsem ještě neobdržela k uvedenému tématu žádné kladné ohlasy, a já strašně ráda chválím a děkuji všem, pokud je jenom trochu za co, musím říct, že prezentované fotografie jsou velmi zdařilé. Autor totiž přesně zachytil atmosféru oslavného aktu. Stahující se temné mraky se skulinkou modrého nebe nad nic netušícími studenty - ať to tak bylo myšleno nebo ne, povedlo se to. Takže mu dík.

K "happeningu" studentů, uspořádaném v pátek 13. listopadu na libereckém gymnáziu. Není mi jasné, proč po dvaceti letech demokracie, a tedy plurality, se oslavuje výročí příchodu demokracie typicky stalinskou akcí? Proč třeba studenti neuspořádali celodenní diskusi o kladech a záporech dnešní české demokracie? Třeba ve srovnání s klady a zápory někdejšího komunistického režimu? Diskusi, při níž by si debatou tříbili své schopnosti kritického myšlení? Může mi to někdo vysvětlit?

Předem děkuji.

[ RE: Proč slavit výročí vzniku demokracie stalinskými metodami? ]

Na vaši otázku: "Může mi to někdo vysvětlit"? je jasná odpověď ano, píše Jiří Zeman. Stačí převyprávět historii desetkrát a z dramatu se stane fraška. Nadčasově to pregnantně ztvárnil K.H.BorovskýZDE.

Zůstává jen skrytou otázkou, jaké další scénáře oslav lidu či jiných taškařic jsou již sepsány, kteří hrdinové coby aktéři nasmlouváni, a ve které kase jsou na to peníze schraňovány.

Trochu si pamatuji svá středoškolská léta a šaškárny, které nás tehdy napadaly. Tato neurovnaná dvacítka na školním dvoře by klidně mohla být jednou z nich, píše Josef Trejbal. Oni ti studenti asi jen tak chtěli udělat nějaké gesto a trochu se při tom pobavit. Vůbec je asi nenapadlo, že sbírka blbů z Blistů (pěkná aliterace, že?) z toho bude dělat aféru a hledat v tom stalinistické motivy. Ona totiž ta vámi navrhovaná (soudružská) diskuse o současných tématech zavání padesátými léty ještě víc.

Slyšel jsem hodně o britských školách i o neuvěřitelné stupiditě diskusí v místech, jako je třeba Oxford Union. Jsem proto rád, že čeští studenti maji stále ještě blíže k Járovi Cimrmanovi než k oné OU.

Po dvaceti letech se politika mění v dějiny. V průběhu dvou dekád přehršel článků pamětníků i historiků něco odhalil, mnohé ale i úspěšně zatemnil. Stojí za to si občas připomenout některá fakta, zvláště pokud jde o chronologii předání moci. Zdá se, že nejblíže jsou pravdě ti, kdo odvozují mechanismus předávání moci od aktivity skupiny MOST. Toto předání proběhlo ve čtyřech etapách: vznik iniciativy MOST, zahájení jednání, návrhy Občanského fóra a Veřejnosti proti násilí na reorganizaci vlády Ladislava Adamce a rezignace Ladislava Adamce na funkci premiéra. To by mohly potvrdit i připojené dokumenty.

Samozřejmě, že Václav Moravec je špičkový český televizní moderátor. Pochybuji, že mu někdo bude upírat poctivost v přípravě na témata jednotlivých týdnů. Nejednou má ve známém diskusním nedělním programu ČT1 výjimečné osobnosti a klade jim zajímavé otázky. Jenže nestalo se poprvé, že si přímo do studia pozve víc než maximálně dva lidi na jedno téma. Jakoby ve stínu 17. listopadu si zrovna 15. 11. pozval tři významné osobnosti a ještě cítil potřebu propojit k nim navíc – aspoň ze záznamu – neméně proslulou osobnost čtvrtou. Poněvadž zřejmě chtěl pokrýt větší množství témat. A pak, až na malé výjimky, vůbec se nepodařilo navodit u debatního stolu diskusní atmosféru.

V březnu před dvaceti lety vybojovala Solidarnosć první svobodné volby, v říjnu vyhlásil Mátyás Sűrös třetí Maďarskou republiku, do poloviny listopadu svrhlo hnutí Demokracie Teď Honeckerovu vládu a Berlínskou zeď. Československo přežívalo jako poslední ostrůvek totality, než brutální policejní zásah proti studentům vyprovokoval občany, aby i oni vyšli do ulic. V Praze mívají barikády většinou jen symbolický význam: bývají znamením toho, že už jsou zbytečné (Willi Lorenz, Monolog o České zemi).

„Návrat do Evropy“, znělo heslo, které nejlapidárněji vyjadřovalo všechna neujasněná očekávání na novou budoucnost Československé socialistické republiky. Lišily se nejvýše představy co to Evropa vlastně je.

Žijeme v době velkých záhad. Už dvacet let úspěšně doháníme západní Evropu v rovině ekonomické. Jak přitom ukazuje ve své nejnovější knize Miloš Pick, i přes úspěšné dohánění se výkon naší ekonomiky (při všech obtížnostech měření) pohybuje na nějakých 72% výkonu ekonomiky evropské patnáctky, tak jako před dvaceti lety.

Pád komunismu ve středovýchodní Evropě nezpůsobil Západ. Ten požadoval stabilitu a změny režimu se obával a s rozmontováním komunistického režimu nesouhlasil. Komunistické režimy ve středovýchodní Evropě se nerozložily ani v důsledku činnosti místních disidentů. Ti byli – snad s výjimkou Polska – na to příliš slabí. Rozklad komunistického režimu způsobili sami jeho komunističtí bossové, i když nechtěli – konec konců to byl jejich režim. V tom spočívá paradox pádu komunismu ve středovýchodní Evropě v roce 1989, uvedl na konferenci americké asociace slavistů v Bostonu v sobotu profesor Igor Lukeš z Bostonské univerzity.

Tehdejší vedoucí představitelé Spojených států, Británie a Francie Bush senior, Thatcherová a Mitterrand v žádném případě neusilovali o jakékoliv změny ve středovýchodní Evropě. Sovětský vedoucí představitel Michail Gorbačov svědčí podle Lukeše v rozhovorech, které poskytl společnosti BBC, že když došlo k otevření berlínské zdi, Thatcherová a Mitterrand ho rozčíleně telefonicky žádali, aby proti svobodomyslným demonstrantům v Berlíně použil síly. „Zastavte to,“ požadovali. „Jak?“ ptal se Gorbačov. „Máte vojáky, ne?“ Gorbačov vojensky zasáhnout odmítl.

Dva měsíce před pádem berlínské zdi řekla Margaret Thatcherová Michailu Gorbačovovi, že ani Británie, ani západní Evropa si nepřejí sjednocení Německa, a zdůraznila, že si přeje, aby tomu nejvyšší sovětský představitel zabránil.

Apelujeme na čtenáře, aby třeba i minimální částkou přispěli na provoz Britských listů. Britské listy si každý měsíc otevře 200 000 individuálních IP adres. Finančně však na provoz listu přispívá jen kolem 200 osob. Děkujeme jim, ostatním čtenářům chceme sdělit, že by Britské listy mohly dělat daleko víc, kdyby měly možnost platit si stálé novináře.

V září 2009 přispělo celkem 188 čtenářů Britských listů na provoz časopisu úhrnem částkou 32 108.45 Kč, příjem z reklamy byl 15 900.00 Kč. Na kontě Britských listů v Raiffeisenbance jsme měli 30. 9. 2009 částku 12 330.29 Kč . Na internetovém účtu Paypal máme nyní 883.67 GBP a €764.09.

Příspěvky na provoz Britských listů je možno zaslat na účet v pražské Raiffeisenbance, číslo účtu: 1001113917, kód banky 5500. Adresa banky je 120 00 Karlovo nám. 10, Praha 2. Čtenáři mohou přispět na provoz Britských listů úvěrovou kartou na adrese www.paypal.com po jednoduché registraci odesláním částky na adresu redakce@blisty.cz. Prosíme, neposílejte příspěvky ze zahraničí na konto v pražské Raiffeisenbance, ale pošlete ho na paypal. Při poukazu příspěvku do Raiffeisenbanky ze zahraničí totiž zaplatíte za transakci bankovní poplatky ve výši více než 500 Kč. Děkujeme.

Jako v České republice oficiálně registrované občanské sdružení poskytujeme potvrzení o přijetí příspěvku pro daňové účely osobám, které v ČR platí daně.