KD│Ruský prezident Dmitrij Medveděv podepsal ruský federální zákon o energetické bezpečnosti a zvýšení energetické účinnosti, oznámil včera tiskový odbor Kremlu. Tento zákon zejména omezuje použití klasických žárovek a zavádí značení zboží z hlediska jeho energetické efektivity.

Kromě toho zákon zavádí pro organizace s největší spotřebou energie povinnost provádět energetický výzkum a programy pro zvýšení energetické účinnosti ve veřejné sféře.

Celý článek v ruštině: ZDE

Naprostý nesmysl vydali na serveru iDnes v úterý ráno: šedá myš baronka Catherine Ashtonová, která byla nedávno jmenována ministryní zahraničí EU, je v podání Alexandra Vondry, a tedy i "antikomunistů" v iDnes, div ne agentkou KGB! iDnes, neuvěřitelně, píše:

See the information in English: Baroness Ashton "took Soviet money"

Firma Microsoft usiluje o to podpořit vyhledávač Bing na úkor vyhledávače Google. Proto se rozhodla platit některým zpravodajským serverům, aby zakázaly indexaci svých zpráv na vyhledávači Google. Mnoho ředitelů a analytiků vítá rozhodnutí, aby Microsoft platil velkým mediálním firmám, jako je Murdochova News Corporation za to, že jejich zpravodajství nebude na Googlu indexováno.

Podobně fatalistické strašení není nevinné, upozorňuje Darina Martykánová.

1) má lidí přesvědčit, že jejich činnost či nečinnost nic nezmění na dlouhodobé politice vládnoucích stran (nesmysl, který se může stát sebenaplnujicim proroctvím).

2) nahání lidí do důchodových fondů, které se v mnoha kapitalistických zemích už ukázaly mnohem nespolehlivější než státní důchodový systém.

Nechci zrovna teď dělat žádnou obecnou analýzu rozhlasu či televize, pokud jde o jazykovou kulturu a řečový projev především u zpravodajských pořadů. Je ovšem hodné pozoru, že jak na ČT1, tak v Českém rozhlase, bylo teď zase kolem 17. listopadu možno opakovaně slyšet z úst lidí v těchto institucích angažovaných vyslovovat „diZident“. Už jako kdyby to byla nějaká „trvalka“ pro nový výslovnostní standard. Neboť jen výjimečně někomu správně naskakuje v té druhé slabice „s“, tedy: „diSident“. (Jak to, že za těch 20 let se nad tímto nešvarem „z nedbalosti“ ještě přiměřeně nepozastavil zatím nikdo z interních zodpovědných pracovníků těchto koncesionáři podporovaných institucí?)

Němečtí liberálové z FDP usilují o legalizaci výpovědních lhůt nájemců a pronájemců a spolková ministryně pro vzdělání a výzkum Annette Schavanová z CDU by chtěla podporovat studenty z rodin s nízkými výdělky s pomocí státem finančně podporovaného programu spoření na vzdělání. O těchto nových nápadech jak pomáhat těm, kdo mají na to, aby se o sebe postarali sami, něco v téhle poznámce.

Cieľom môjho predchádzajúceho príspevku bolo poukázať okrem iného aj na absenciu realistických pomenovaní vzťahov medzi určitými politickými a ideologickými prejavmi, a ich inštitucionálnymi podmienkami – teda v podstate politickým režimom. Zrejme sa mi nepodarilo vyhnúť sa tomu, aby som sa dotkol iných, preto bol môj článok podrobený istej kritike (K. Dolejší). Chcel by som v prvom rade v súvislosti touto kritikou vysvetliť niektoré základné pojmy a prístupy. Následne, poukážem presnejšie, v čom vidím problém pokiaľ ide o pomenovanie vzťahov a inštitucionálnych faktov, ktoré by už dnes mali byť pomenované.

V odpovědi na výzvu pana Krpaly, aby „generácia roka 1989“ něco udělala, budu maximálně stručný.

K tomuto psaní mne vyprovokoval text Borise Cveka - Sametová revoluce, filozofie a Platón.

Cvek objevil Platóna a je jím nadšený a uhranutý, no bodejť by nebyl. Každý pravicově smýšlející člověk musí být Platónem přímo fascinován a srdíčko každého pravicově založeného intelektuála musí zaplesat.

Ve svém článku "Sametová revoluce, filozofie a Platón" píšu o svém "uhranutí" Platónem Patočkovým, čili tzv. negativním platonismem, před téměř dvaceti lety. Někdy v roce 1999 mne od Platóna zcela odvrátil Popper, s jehož kritikou Platóna v jeho díle Otevřená společnost a její nepřátelé zcela souhlasím (a je to opravdu nejostřejší kritika Platóna, již si lze představit). Nicméně Platóna nelze v žádném případě pominout jako intelektuální impulz západní civilizaci, byť je v Platónovi, zejména v tom pozdním, mnoho hrozného, téměř nacistického.

tisková zpráva Ligy lidských práv

Liga lidských práv oceňuje snahu ministra pro lidská práva Michaela Kocába dosáhnout alespoň nejmírnější formy satisfakce pro ženy sterilizované v rozporu s právem v bývalém Československu a České republice. Dosažený kompromis s ministerstvy zdravotnictví a práce a sociálních věcí, která v minulosti úsilí o omluvu a odškodnění úspěšně blokovala, ovšem zanechává pro budoucnost řadu otazníků. Vláda totiž ustoupila od snahy události z minulosti řádně vyšetřit a ustavit odškodňovací mechanismus pro sterilizované ženy. Jedinou odškodněnou tak zřejmě zůstane protiprávně sterilizovaná žena ze Severních Čech, které Vrchní soud v Praze přiznal začátkem listopadu 2009 částku 200 000 Kč.

Dnešní třicátníci by se měli připravit na to, že půjdou do důchodu možná až v sedmdesáti letech. A že budou brát v poměru k tomu, co do systému odvedli, méně než dnešní důchodci. To není sebevražedný volební program některé politické strany, ale realita, o které se mlčí, míní iDnes:

ZDE

Série fotografií organismů z hloubky moří je v listu Independent ZDE, doprovodný článek v angličtině ZDE

KD│ Jednou z věcí, na něž jsem se v těchto esejích pokoušel opakovaně poukázat, je role historie coby průvodkyně po tom, co funguje. To je bod, který stojí za to zopakovat. Značná část plánů na záchranu světa, které jsou nyní v oběhu, prostě omílá návrhy, které již byly v minulosti vyzkoušeny a opakovaně selhaly; a to navzdory nové rétorice okolo nich. Pokoušet se o to samé znovu tedy nemusí představovat právě nejlepší způsob využití našich omezených zdrojů a času.

Samozřejmě, že existuje i jiná a nadějnější stránka historie: Něco, co v minulosti dobře fungovalo, může být užitečným vodítkem k tomu, co by mohlo dobře fungovat i někdy v budoucnu. Věnuji trochu času debatě o jednom z těchto příkladů, zčásti protože je spojen s tématem nynější série článků – žalostným selháním současných ekonomických názorů a možnostem jejich nahrazení idejemi, které skutečně dávají smysl – a zčásti proto, že se vztahuje k jednomu z nejpopulárnějších témat probíhající diskuse o ropném zlomu, totiž k potřebě dospět v době končícího věku levné a dostupné energie k ekonomické relokalizaci.

Zajímavý článek Johna Michaela Greera končí bohužel "paradoxem", který se nápadně podobá tomu, jak Achilles nemůže dohonit želvu, píše Ondřej Palkovský.

Dotovaný výkup elektrické energie vyrobené ve fotovoltaických elektrárnách přijde letos státní pokladnu zhruba na 3 miliardy korun. Je to 40% nákladů na podporu obnovitelných zdrojů energie, přitom ale fotovoltaika vyrobí jen asi 7% „zelené“ energie. Čili přepočteno: pouhé půl procento veškeré vyrobené elektřiny v České republice nás stojí téměř tolik, kolik bude chybět příští rok na sociální služby.

Britské domácnosti dostanou od konzervativců finanční pobídky, pokud se budou podílet na recyklačních programech. Je to součástí radikálních plánů Konzervativní strany na boj proti globálnímu oteplování.

Domácnosti budou dostávat body za recyklovaný odpad a za ně dostanou poukázky až na 130 liber (cca 3700 Kč) ročně k použití ve velkých supermarketech. Recyklační plán bude součástí celé řady opatření, které bude prosazovat Konzervativní strana. Mezi dalšími z nich je:

• snižování emisí uhlíku v Británii o 10 procent ročně
• Založení první britské "zelené investiční banky
• podpora ekologického spoření a investic do ekologických technologií
• Pravidelně zveřejňovat spotřebu energie britských vládních úřadů.

Konzervativci už vyzkoušeli plán na rozdávání poukázek odměnou za ekologické chování v oblastech, spravovaných konzervativními komunálními úřady ve městěch Windsor a Maidenhead. Domácnostem jsou tam vydány zvláštní modré recyklační popelnice, jejichž obsah naskenují popelářské vozy, které je vyprazdňují. Skenner také identifikuje adresu majitele popelnice a udělí mu recyklační body za odevzdaný recyklovaný odpad. Body jsou uloženy v počítačové databázi, z níchž si domácnosti mohou odebírat poukázky.

Podrobnosti v angličtině ZDE

ŠOK│ Mezinárodní aktivistická organizace Greenpeace varovala, že tání permafrostu představuje vážnou hrozbu pro ruskou ekonomiku. Tvrdí to zpráva, kterou Greenpeace v pátek 20.11. 2009 představila na tiskové konferenci v RIA-Novosti. Proces způsobený globálním oteplováním stojí ruské energetické firmy až 55 miliard rublů (1,9 miliardy dolarů) dolarů ročně jen za odstraňování poruch a poškození potrubní insfrastruktury a zmenšování ruského území .

Jak tedy? Nestandardně, musím předznamenat hned na úvod odpověď na otázku z titulku. A čím to je? Zejména nastavenými pravidly, podle kterých Rada České tiskové kanceláře funguje. Jinde je totiž zvykem, že mediální rady o svých rozhodnutích hlasují. Bohužel, Rada ČTK zasedá neveřejně a tak se za léta její neviditelné práce svezla k liknavému přístupu radních. Jak jinak si vykládat, že poslanci 12. listopadu doporučili Poslanecké sněmovně schválit výroční zprávu Četky, která prokazatelně nebyla schválena samotnou Radou ČTK jako kolektivním orgánem?

SKSP PSP ČR│ přepis mimořádného zasedání Stálé komise pro sdělovací prostředky 5.11.2009 k situaci v ČTK

Stálá komise pro sdělovací prostředky požádala Radu České tiskové kanceláře, aby neprodleně, nejpozději však do 15. října 2009, uvedla svoje usnesení ve věci rezignace generálního ředitele ČTK Milana Stibrala a následného výběrového řízení na funkci generálního ředitele včetně výsledku do souladu s právními předpisy České republiky a o patřičných závěrech informovala Stálou komisi pro sdělovací prostředky písemně s řádným zdůvodněním svých kroků.

Situace, kterou Britské listy pozorně sledují, gradovala a směřuje k odvolání Rady ČTK, která odmítla jmenovat nově zvoleného ředitele a místo toho znovu jmenovala toho ředitele, který předtím rezignoval a pak svou rezignaci vzal zpět. Britské listy přinášejí přepis posledního mimořádného jednání Stálé komise pro sdělovací prostředky Parlamentu ČR.

Více vysvětlování, než má hlubokomyslná analýza krize finančních trhů si kupodivu vyžádal příklad, kterým jsem ji uváděl. Napsal jsem, že zakoupením rohlíku se zvýšil majetek můj i pekařův. Ale to je přece jen subjektivní pocit , odporoval mi jeden z čtenářů, kterým přes vytrvalou osvětu pana prezidenta zůstaly čtvrt tisíciletí staré poznatky Adama Smithe dodnes utajené. Není proto od věci si některé základní souvislosti znovu promyslet.

Server iDnes nás nedávno informoval, že v Čechách "přibližně jeden z deseti občanů je schopen rozpoznat objektivní pravdu". Ostatní jsou prý hlupáci. Z nedávného průzkumu veřejného mínění (29033 dotazovaných), uskutečněného britskou BBC World Service, ale vyplývá, že podobné "nepochopení objektivní pravdy" převládá ve 27 zemích této planety.

S kapitalismem je podle tohoto průzkumu "spokojeno" pouze 11% světové populace. Pouze 25% Američanů a jen 21% Pákistánců…

Nejsem profesionální filozof ani sociolog (jsem doktorandem na MFF UK), takže následující mail se Vám může zdát amatérský, ale chtěl bych Vám jenom představit, jak se o závažných věcech diskutuje v o generaci mladší společnosti. Kdyby následující konverzace byla ojedinělým případem, tak by mne nenapadlo Vám o ní psát, ale je bohužel dost častým jevem, ba obecným, píše Michal Hejduk.

Celá výměna názorů začala tím, že jsem na facebook pověsil 17. 11. citát z Egona Bondyho:

Nyní kráčíme přímo. Znělo heslo setkání pamětníků OF s mládeží pořádané zlínskou radnicí. Dopoledne, v pracovní den. Jak zajistili účast školáků, dumal jsem, jsa pamětník poměrů, kdy se na podobné akce delegovali např. vítězové soutěže „O zemi, kde zítra již znamená včera“. V sále bylo 90-100 míst, až na tři židle všechna obsazena.

Pod tímto názvem byl publikován výtah z článku v New York Times publikovaný shodou okolností 17. listopadu, kdy jsme slavili pád komunismu. (Shrnutí informací bylo ve skutečnosti z Guardianu, ZDE, pozn.red.)

Možná to měly publikovat i další média. Ta však mají jiné zajímavější události - jako propad tunelu u Mostu a podobně.

Možná to nechtějí publikovat, aby nestrašili lidi – co kdyby si někdo domyslel, že by to tak mohlo být brzy i u nás. Odstranili jsme režim, ve kterém nebyla nezaměstnanost, nebyli bezdomovci. A začali jsme budovat nový ekonomický režim po vzoru našeho velkého bratra. Jak dlouho to bude trvat, než ho doženeme a předeženeme? Zatím se u nás jen vyprávějí vtipy: třeba ten, jak povídá jeden druhému: „víš, že už u popelnic nebývají krysy?“ „Že by město deratizovalo?“ „Ne, důchodci jsou rychlejší.“

Očkování proti prasečí chřipce začne nejdříve v pondělí 23. listopadu. Vakcína však nechrání před nákazou ihned po píchnutí injekce. Imunitní systém potřebuje asi 10 až 14 dní na tvorbu protilátek, teprve potom bude schopný plnou silou zareagovat. Během uvedených dvou týdnů však odolnost organismu dočasně poklesne, protože tělo je zaneprázdněné cvičným zápasem s vakcínou. Pokud by se člověk v tuto kritickou dobu nakazil chřipkou, může mít onemocnění horší průběh, než kdyby se vůbec nenechal očkovat.

Když jsem před více než týdnem dostal první ohlasy na pátek třináctého v gymnáziu v L., vůbec jsem nepředpokládal, že tato paralela dá základ tak bohaté výměně názorů z tolika různých pohledů a na tolik různých témat.

Musím konstatovat, že mne diskuse k mým příspěvkům na téma, zda vytváření obrázků, zřetelných ovšem jen z patřičného nadhledu a odstupu, z lidských jedinců, kteří v tom nadhledu a odstupu jaksi zcela ztrácejí na významu, není záležitostí, která se poněkud dotýká lidské důstojnosti a to bez ohledu na dobu a režim, ve kterém obrázky vznikají , velice obohatila.

Konečně máme právní stát! Morálka zvítězila nad písemnou legislativou (byrokracií). Od toho byla přece zavedena demokracie, aby nahradila staré totalitní praktiky upřímností. Nelze směšovat psané právo s morálkou. Psané zákony jsou nemorální a ničí morálku. Jestliže konečně přestávají platit, vzniká skutečný právní a tedy mravní stát - mravní zákon vítězí nad umělými pokryteckými psanými zákony. Konečně pravda a láska k penězům vítězí nad lží a nenávistí.

Článek, resp. rozhovor Teodora Marjanoviče s Ellen Tauscherovou v MfD o „novém“ protiraketovém štítu ve mně vzbudil úsměv na tváři i důvod k zamyšlení. Úsměv proto, že se mi po jeho přečtení vybavil obraz hysterického dítěte, které zoufale křičí na svou „hodnou“ tetičku, že mu nekoupila lízátko, které mělo slíbeno a ještě si dovolila pozvat na svačinu dítě od sousedů, od kterého tuhle dostalo nabančeno. Jak říkám, velmi úsměvné, míní Michal Crhonek.

Súčasná spoločnosť sa nachádza v nesmiernom úpadku. Môžeme si ho ilustrovať jedným, možno banálnym, ale výstižným príkladom, poukazujúcim na hlboký hodnotový prepad, ku ktorému došlo v pomerne krátkom časovom horizonte 10 –15 rokov.

Měl bych doplňující poznámku k článku "Tady se buď někdo zbláznil, nebo je to ještě horší?". Pan Jakl bohužel skutečně prohlašuje přesně to, co si myslí i Václav Klaus, píše Tomáš Kvasnička. Viz např. následující Klausovy výroky z poslední doby:

Miloš Pick nedávno napsal a zveřejnil "Manifest společnosti svobody, blahobytu a mírového soužití" . Štěpán Kotrba ho Několika větami podpořil a jistým směrem rozvinul, Karel Dolejší naopak ostře odmítl . Myslím, že by těmito dvěma stanovisky neměl být Manifest založen ad acta a zapomenut, protože v něm jde o důležité věci a Dolejší se ve svém příkrém odsudku podle mého názoru mýlí. Dolejší říká, že Pick před nás staví vysoce abstraktní obraz jakéhosi cílového stavu, ale neodpovídá na otázku, jak lze vůbec jakékoliv změny prakticky dosáhnout. Jde o utopii, která se "nestává emancipační potřebou" (Robert Kalivoda) a je bezmocná ve společenské praxi.

Ve skutečnosti má slovo "utopie" dvojí význam.

Rudolf Převrátil v souvislosti s diskusí o Manifestu Miloše Picka vyjádřil názor, že údajně existuje něco jako "dobrá utopie", co prý může být užitečné i tenkrát, je-li to založeno na neudržitelných předpokladech. Budiž, blahopřeji tedy české levici k návratu od "vědeckého" socialismu k Sorelovu důrazu na mýtus uvádějící do pohybu lidové masy. Jen tak na okraj ale poznamenávám, že v západní sociální demokracii - na rozdíl od té ruské - vždy vládl respekt k "objektivním historickým podmínkám"; jinak řečeno vládlo zde rozlišování toho, co je "udělatelné", od toho, čemu naopak Machbarkeit zcela chybí. Klást totiž před nějaké politické hnutí (ne před nezralý zárodek profesní asociace navlečený v náboženském kabátě jako v případě Owenových utopistů) cíl, který je z definice nedosažitelný, znamená přetvořit je v náboženskou sektu.

Platnost jakékoliv teorie prověřuje praxe. Krásně to dokumentuje kuřácký vtip: Kouřil a umřel. Nekouřil a umřel taky. Dodal bych k němu ještě poslední větu: Kuřák umřel, ale šťastný, byť umřel o něco dříve... Vztah mezi vysněným konceptem a životem podle konceptu nemusí být tak přímočarý, mravně imperativní, jak se snaží naznačovat Michael Hauser. Mnoha lidem v normalizačním socialismu osmdesátých let vyhovovala existence mravních imperativů Charty jako Desatero církve svaté katolické. Sice se jím v praxi nikdo neřídí, ale mlátit po hlavě protivníka s ním lze lépe než kyjem. Na archetypálnosti substituce kyje za tenký sešitek idealistických přikázání v normalizační i postnormalizační éře se nic nemění. Ani dnes.

Někomu přináší uspokojení askeze, jinému pak hedonismus. Vyhovět všem nelze. Vyhovíte-li asketům, barev není třeba. Vyhovíte-li hedonistům, je svět hned veselejší.

Představme si, že žijeme na konci první republiky a na stránkách Peroutkových Lidových novin se stále znovu probírají spolupracovníci rakouské tajné policie. U slavných prvorepublikových spisovatelů se pátrá po sebemenších náznacích koketerie s rakouským orlíčkem. Po dvaceti polistopadových letech jsme si na takovou absurditu už zvykli. Ta svědčí o tom, že trauma z minulého režimu je rezistentní vůči času.

V rámci oslav 20. výročí událostí 17. listopadu 1989 jsem v Radiožurnálu vyslechl část debaty redaktora s p. Jaklem, mluvčím prezidenta republiky a jeho oponentem p. Urbanem. Ačkoli jsem v těchto dnech slyšel leccos, tak tohle mě opravdu nadzvedlo. Pan Jakl tam prohlásil, a nyní necituji slovo od slova, ale nepochybný smysl jednoho z jeho výroků byl tento: „Když jsme se po 20 letech zbavili socialismu, tak se nám sem dostává zpět skrze Evropskou unii“.

V souvislosti s probíhající debatou o požadavcích amerických generálů na další posílení jednotek v Afghánistánu odvysílala televize ABC News videozáznam pořízený vloni v červenci Talibánem při útoku povstalců na předsunuté stanoviště výsadkářů z 173rd Airborne Brigade Combat Team u vesnice Wanát v provincii Núristán, relativně nedaleko hlavního města Kábulu. Záznam, jehož zveřejnění mělo nepochybně za cíl podpořit požadavek generálů, ale spíše ukazuje, proč by prezident Barack Obama už další vojáky do Hindúkuše posílat neměl.

tisková zpráva strany Moravané

Brno 19.11.2009

Absurdní drama jako vystřižené z Havlových her, tak ve čtvrtek vyvrcholily oslavy Sametové revoluce v Brně. V divadle Husa na provázku se konal poslední díl opakovaně kritizovaného pořadu Úsvit v Čechách - kabinet Havel, a to za účasti jmenovaného exprezidenta. Zatímco uvnitř se hromadně intelektualizovalo o demokracii, před divadlem policie doručovala zákaz demonstrace straně Moravané, která přišla Havlovi připomenout nesplněné sliby. Taková je inventura demokracie po 20 letech - deset metrů vzdušnou čarou od Havla se zakazují poklidné demonstrace, aby rektální alpinisté vůči jeho excelenci nebyli rušeni ve svých cituplných projevech.

Vážený pane Šťastný,

taky se, tak jako Vy, občas ráda podívám do Britských listů. I když na to při mém pracovním vytížení opravdu moc času není, pořád lepší, než koukat do televize třeba na „Zoufalé manželky“. Článek pana Žáka jsem zaznamenala a přiznám se, že jsem ho považovala více méně za studentskou recesi v pátek třináctého. Poslala jsem ho několika kamarádům, mezi které řadím svoje syny, se vzpomínkou na „staré dobré časy“ prvomájových průvodů, či oslav VŘSR, píše Jana Dámová z Liberce.

Američtí politikové se musejí soukromě asi hodně smát, když se setkávají se světa poněkud neznalými pražskými novináři. Nejprve musel vysvětlovat Zbigniew Brzezinski, která bije, angličtinu zoufale lámajícímu panu Kubalovi z ČT ZDE, teď se podobné lekce dostalo Teodoru Marjanovičovi z MFD, který se vztekal před americkou náměstkyní ministryně zahraničních věcí, že nedostane radar, že mu sebrali hračku. (Pan Marjanovič má výhodu před panem Kubalem, že nebyl zveřejněn audiozáznam rozhovoru, takže nevíme, jak mluvil anglicky on.)

Rozhovor redaktora MfDnes ( 19.11.2009) Teodora Marjanoviče s náměstkyní Hillary Clintonové Ellen Tauscherovou je uveden titulkem: „My že odměňujeme Rusy? Vůbec ne“.

Půlstránkový dialog má díky otázkám redaktora (cituje je) jen jedno téma: raketový štít. Navíc hovoří i mým jmenem (sic!), když hned v úvodu tvrdí:

Ačkoliv si stále uchovávám jisté pochybnosti o dobrovolnosti úsilí, jehož výsledek představuje liberecký "spartakiádní" obraz dvacítky vytvořený na počet "Velké sametové" z těl studentů, ponechám zde úplně stranou původní výkladový rámec Ladislava Žáka, neb v jeho obhajobě již podle mne nelze pokračovat. Ale ani interpretace operující normalizačními stereotypy, kterou předložil Boris Cvek, podle mne není adekvátní situaci. Cvekovu kritiku čtu jako výraz rozhořčení člověka, jenž - podobně jako já - má za sebou vlastní prožitek listopadových dní před dvaceti lety. Banální a kýčovité připomenutí tohoto výročí může někoho, kdo tomuto datu dosud ještě přikládá nějaký hlubší smysl a ulpívá na něm, snadno urazit. Ve skutečnosti však není absolutně nutné spojovat představení v Liberci zrovna se spartakiádními šaškárnami, a neříci místo toho třeba, že jde o aluzi na prvorepublikové všesokolské slety, či na podobně nevkusná představení často doprovázející zahájení novodobých sportovních her. Mezi spartakiádní cvičenkou a americkou roztleskávačkou přece také není až tak velký rozdíl. Co je tu společné a co může v obou případech vadit je kýčovitost a nevkus. A na ty věru husákovská normalizace neměla žádný patent.

Při sledování diskuse ohledně happeningu k XX. výročí SR v Liberci ve mně vyvstala asociace z knihy Mystika Západu, kterou napsal Jan Stern a nedávno vyšla v nakladatelství Malvern, píše Roman Kapeš. V eseji „Dobrodružství psychoanalytické kriminalistiky“ na straně 276 Stern píše o jedné paní, která hořekovala nad tím, že ji manžel ještě nekoupil akvarijní rybičky. Ne že by paní byla takovou akvarijní fanynkou, ale po svém otci totiž zdědila akvárko a jak pravila: „přece nebudu mít doma prázdný akvárko, nejsem kráva“.

Člověk v sobě disponuje jakousi psychickou setrvačností a ta paní tuto sílu v nás pěkně ilustrovala: „akvárko musí být plné“.

1. Kratší předehra

Většinou snad pociťujeme, že po roce 1989 se toho v ČR nemálo změnilo. Automaticky to ovšem neznamená, že všichni budeme spokojeni s tím, co a jak následovalo. Před rokem 1989 by si pravděpodobně stěží nějaký Kozina vsadil na proroctví, že to do roka a do dne – a nejen v ČSFR – „praskne“. Přitom málem hned po řadě překotných a vzájemně nesouvisících událostech z konce podzimu kdekdo mezi námi byl ochoten přísahat na to, že se – třeba v tehdejším Československu – „události zjevně daly do pohybu“ díky předjímavému svatořečení Anežky České, anebo díky údajně nastražené pasti na studenty na Národní třídě v Praze. Už méně se konstatovalo, že vinou neúčinné pětiletkové politiky KSČ v ČSFR (spolu s drastickým druhým rozdělením společnosti na vyvolené a zavržené po „vstoupení vojsk“ ze srpna 1968) byl náš stát setrvale v latentní ideové krizi, propojené třeba pravidelně každý týden s čekáním v několikahodinových frontách na maso, anebo dvakrát do roka se spásonosnými frontami na banány nebo pomeranče, o dalších frontách na jiné „dary“ nemluvě.

Apelujeme na čtenáře, aby třeba i minimální částkou přispěli na provoz Britských listů. Britské listy si každý měsíc otevře 200 000 individuálních IP adres. Finančně však na provoz listu přispívá jen kolem 200 osob. Děkujeme jim, ostatním čtenářům chceme sdělit, že by Britské listy mohly dělat daleko víc, kdyby měly možnost platit si stálé novináře.

V září 2009 přispělo celkem 188 čtenářů Britských listů na provoz časopisu úhrnem částkou 32 108.45 Kč, příjem z reklamy byl 15 900.00 Kč. Na kontě Britských listů v Raiffeisenbance jsme měli 30. 9. 2009 částku 12 330.29 Kč . Na internetovém účtu Paypal máme nyní 883.67 GBP a €764.09.

Příspěvky na provoz Britských listů je možno zaslat na účet v pražské Raiffeisenbance, číslo účtu: 1001113917, kód banky 5500. Adresa banky je 120 00 Karlovo nám. 10, Praha 2. Čtenáři mohou přispět na provoz Britských listů úvěrovou kartou na adrese www.paypal.com po jednoduché registraci odesláním částky na adresu redakce@blisty.cz. Prosíme, neposílejte příspěvky ze zahraničí na konto v pražské Raiffeisenbance, ale pošlete ho na paypal. Při poukazu příspěvku do Raiffeisenbanky ze zahraničí totiž zaplatíte za transakci bankovní poplatky ve výši více než 500 Kč. Děkujeme.

Jako v České republice oficiálně registrované občanské sdružení poskytujeme potvrzení o přijetí příspěvku pro daňové účely osobám, které v ČR platí daně.