Jak jsem kvůli Hamásu jsem přestal být "woke"

30. 10. 2023

Na střední škole na začátku roku 2000 jsem převzal roli Palestiny v našem semestrálním kurzu "Model OSN". Částečně to byl chabý akt vzpoury proti trávení víkendů v konzervativní synagoze během mých nejúzkostnějších let.

Ačkoliv mé chápání konfliktu na Blízkém východě bylo teprve v plenkách, vrozený smysl pro spravedlnost mě vedl k obraně palestinské věci. Charakterizovat mou volbu jako pouhou "vzpouru" tedy nevystihuje úplný obraz. Moje matka, Newyorčanka s vyhraněným feministickým přesvědčením, mě vychovávala v typicky progresivních židovských hodnotách. Učili mě, že my, Židé, stojíme na straně utlačovaných – protože my jsme byli utlačovaní. Tento pocit byl často posilován mými prarodiči, kteří přijeli do Ameriky bez peněz a nacisté jim byli v patách.

Svou roli jsem bral vážně a dal jsem si za úkol vyzvat k okamžitému zastavení buldozerů u palestinských domů na Západním břehu Jordánu a v Gaze. Ponořil jsem se do rozsáhlého výzkumu a vyzbrojil se znalostmi, které mi umožnily účinně prosazovat dvoustátní řešení – což je přesvědčení, které jsem vášnivě zastával na střední škole a podporuji ho dodnes.

Později, když mi bylo kolem 20 let, bylo jen přirozené, že jsem se ocitl pevně usazen v progresivní levici. Ani jednou jsem nezpochybňoval svůj politický domov. Veden svými židovskými hodnotami jsem během tragédie George Floyda a rasového zúčtování, které následovalo, z celého srdce přijal iniciativy proti rasismu. Četl jsem Ibrama X. Kendiho a Robina DiAngela, a dokonce jsem se ujal role facilitátora mezinárodních dialogů o kolektivním utváření smyslu a léčení. Snažil jsem se být dobrým "bílým spojencem". Opravdu, udělal jsem to.

Pak přišel bod zlomu: Během psychoterapeutického výcviku v Bay Area v roce 2021 se na "pracovním sezení" týkajícím se rasy žena zranitelně podělila o svou bezprostřední zkušenost s děsivým aktem antisemitské nenávisti. K mému údivu ji obě facilitátorky, obě bílé ženy, pokáraly – ano, pokáraly – a zdůraznily, že sezení klade důraz na protičernošský rasismus. Tato epizoda odhalila znepokojivou předpojatost v této komunitě, která běžně minimalizovala antisemitismus až do té míry, že již nebyl považován za "legitimní" rasismus. Mladá židovská žena, která se podělila o svou zjušenost, byla zastrašena a mlčela. Z hloubi duše jsem od věčnosti slyšel dědečkovo sténání: Tohle, ještě, tady?

V tu chvíli mi začalo být jasné, že "wokeness", nebo jakýkoli termín, který můžeme použít k popisu nové progresivní ideologie sociální spravedlnosti, se nezdá být plně slučitelný s perspektivou, kterou jsem si vytvořil v rodině, která byla velmi liberální kvůli naší linii přeživších holocaustu.

Od té doby jsem se snažil najít svou politickou půdu pod nohama a zároveň si udržet odhodlání usilovat o pravdu a spravedlnost. Začal jsem si všímat zlověstného stínu postmoderního progresivismu všude: Zdánlivého trvání na "pluralismu", který v praxi často postrádá skutečné ztělesnění a rychle se zvrhává ve svou vlastní formu dogmatického a reduktivního tribalismu.

Začal jsem mít pocit, jako bych byl vlákán do apriorně ctnostného světonázoru, který zvráceným způsobem zasévá více rozdílů, než jich uzdravuje; více se zajímá o odplatu než o smíření. To, že mé židovství bylo v kontextu tohoto rozhovoru zcela smeteno (dokonce stínově démonizováno), ve mně zanechalo ještě větší rozčarování.

Přesto moje příslušnost k progresivismu přetrvávala. Říkejte si, co chcete o přílišném zjednodušování a občasné neupřímnosti progresivní levice, říkal jsem si, že mají srdce na správném místě.

Před dvěma týdny pak Hamás groteskně zavraždil 1 400 izraelských občanů, včetně 270 na mírovém hudebním festivalu, setkání, kterého bychom se s přáteli s radostí zúčastnili, kdybychom byli ve Svaté zemi. I když tyto události byly pro mě a všechny ostatní členy diaspory hluboce znepokojivé, ještě více šokující byla reakce části online levice doma. Jsou to pokrokové skupiny, které by si údajně měly vážit veškerého lidského života a ošklivit si veškeré bezohledné násilí.

Místo toho mnozí oslavovali – ano, oslavovali – tyto útoky jako formu "antikolonialistického odporu". Šířily se memy, jako například nyní nechvalně proslulý výtvor chicagské pobočky organizace Black Lives Matter, které doslova oslavovaly nepředstavitelný masakr. Studentské skupiny na Harvardu odsoudily Izrael jako "plně zodpovědný" za útok Hamásu; skupiny na University of Virginia šly ještě o krok dál, když tvrdily, že "kolonizovaní lidé se mohou bránit okupaci své země jakýmikoli prostředky, které považují za nezbytné"; a skupiny v Tufts pochválily geniální kreativitu Hamásu.

Poslední kapka, která rozlila můj příslovečný "pokrokový" pohár, dopadla minulý čtvrtek, kdy studenti střední školy v Bay Area, mém domově posledních 15 let, skandovali "Od řeky k moři, Palestina bude svobodná". Pochodovali po chodbách veřejné školy a vyvolávali džihádistickou výzvu, která implicitně vyzývá k vymazání Státu Izrael. A všech, kdo v něm žijí.

Chápou tito středoškoláci, kteří jsou ve stejném věku jako já, když jsem debatoval za Palestinu v Modelu OSN, antisemitské implikace svých slov? Nebo se prostě přiklánějí ke krajně levicovému smýšlení, které bezvýhradně a reduktivně podporuje "utlačované"?

Když se na to podívám z dálky, je mi jasné, a bez ohledu na izraelsko-palestinský kontext, že existuje temná realita: Naše západní kultura je prolezlá všudypřítomným antisemitismem. Svědčí o tom výkřiky takových celebrit, jako je Kanye West. Jak je Izrael zatahován do konfliktu řízeného džihádistickou teorií her – kde jsou civilisté záměrně používáni jako štíty, aby mrtvé děti mohly být vysílány jako propagandistické loutky na sociálních sítích – antisemitismus se po celém světě zintenzivnil a jistě bude i nadále zintenzivňovat. V Londýně již vzrostl počet antisemitských zločinů z nenávisti o 1 350 %. Sledujte, jak roste po celém světě.

Přesto je to právě ta druhá otázka – jak je možné, že tolik hypervzdělaných studentů trvale přijalo krajně levicovou ideologii – která ve mně vyvolává největší obavy o naši budoucnost. To by se nemělo říkat, ale pokud se přistihnete, že truchlíte nad některými civilními úmrtími, zatímco oslavujete jiné, máte objektivní problém s vaším světonázorem. Představa, že nejsložitější, historicky nejdynamičtější a nejnáročnější konflikt našeho světa lze vydestilovat do zjednodušujících binárních čísel, je tak naprosto absurdní, že jasně odhaluje nedostatky "woke" ideologie. Nebo jakéhokoliv dogmatismu, když na to přijde.

Kromě toho, že mi chybí životně důležitý historický kontext, jsem byl zděšen, když jsem se dozvěděl, že tato větev progresivní levice zřejmě nechápe, proč byly na izraelských občanech spáchány takové hrůzy. Bohužel, existuje i jiné vysvětlení než "koloniální odpor" – radikální džihádismus. Připusťme, že ne všechny formy džihádismu jsou založeny na terorismu a všichni muslimové samozřejmě nejsou džihádisté. Ale nenechte se mýlit: Ti, kdo jsou zodpovědní za tyto brutální činy vražd, znásilňování a mrzačení, jsou radikální džihádisté. Skupiny jako Hamás jsou doslova kulty smrti, které se nijak zásadně neliší od nacismu – kultu smrti, který systematicky vyhlazoval celou širší rodinu mých prarodičů. Kult, o němž spojenecký Západ nevěděl, že je třeba zničit. Deklarovaným záměrem Hamásu je nejprve vyhlazení izraelských Židů – a pak všech Židů kdekoli na světě. To je genocidní agenda. Izraelské obranné síly se všemi svými chybami, které jsou četné a někdy smrtící, se vyhýbají civilním palestinským obětem, kdykoli a jakkoli je to možné. To je opak genocidní agendy.

Opravdu bych si přál, aby to bylo tak jednoduché, jako redukovat tento konflikt na dynamiku utlačovatel/utlačovaný. S hrůzou čekám, jak se Izrael připravuje na pozemní invazi, která si vyžádá tisíce naprosto nevinných životů. Nechci, aby se děti z Gazy staly vedlejšími škodami. Mé židovské hodnoty, spolu s tím, co jsem se naučil při obhajobě palestinské státnosti, nadále potvrzují mé přesvědčení o důležitosti dodržování práv palestinských civilistů.

Jakákoli ideologie, která "ospravedlňuje" nebo minimalizuje tragédii civilních obětí, je rozbitá a zvrácená. To neznamená, že všem takovým obětem se lze vyhnout. Reformní Židé mé generace jsou sjednoceni v touze po dvoustátním řešení, které by Palestincům zajistilo bezpečí, důstojnost a práva. Za poslední dva týdny jsem neslyšel, že by si žádný americký Žid přál násilí vůči obyvatelům Gazy. Byl jsem ale svědkem mnoha amerických takzvaných progresivistů, kteří si přejí násilí na Židech. V reakci na znásilněné teenagery a bezhlavé děti se na internetu ozývá obvyklý levicový refrén: "Jak si myslíte, že vypadá dekolonizace?"

Toto není progresivismus. Toto je krvežíznivost.

Celý článek v angličtině: ZDE