Ke třístému výročí narození Immanuela Kanta

20. 4. 2024 / Boris Cvek

 

Podle mě ale pochopit Kanta není až tak složité. Složitější je spíše pochopit situaci, ze které vycházel. Pietistickou výchovu, potýkání a prolínání racionalistické filozofie a empirismu, triumf newtonovské vědy a osvícenskou snahu, a to v 18. století mělo dobré důvody, udělat z něčeho, čemu se říká rozum, univerzální autoritu nadčasovou a nadkulturní.

Nejlepší vstup do Kantova myšlení je, domnívám se, Newtonova fyzika. Nikoli jako fyzika, ale jako popis světa. Kant se snaží ukázat, že tento popis světa není poznáním věcí tak, jak skutečně jsou. Věci, jak jsou skutečně, tzv. věci-o-sobě nebo noumena, jsou nepoznatelné. Naše poznání je produktem syntézy smyslových vstupů rozumem. Tomuhle se říká ve filozofii „kopernikánský obrat“ a až potud je to nesmírně svěží a stále platná myšlenka.

Toto podrytí „empirické“ fyziky ale Kant využívá ke svým dvěma cílům, které považuji za příliš dobové a dávno neudržitelné, ba absurdní. Prvním z nich je záchrana čistě rozumového, na smyslech nezávislého poznání, tzv. metafyziky (hlavní Kantovo dílo, které toto pojednává, nese název Kritika čistého rozumu). Odtud jeho pojem „čistý rozum“. Podle Kanta rozum vnáší do našeho poznání, třeba do fyziky, předpoklady, které jsou platné a priori pro všechny inteligentní bytosti, třeba kauzalitu, matematiku, prostor a čas. Tyto předpoklady pak lze zkoumat čistým rozumem. Dnes víme, že je lze zkoumat, pokud jde o jejich původ, také etnograficky a že nic jako apriorní rozum platný pro všechny lidi neexistuje.

Druhým cílem je mravnost založená na rozumu (druhé hlavní Kantovi dílo, Kritika praktického rozumu). My jako věci-o-sobě jsme nejen svobodné bytosti, ale dokonce máme pomocí tzv. praktického rozumu přístup k poznání nejvyššího imperativu lidského jednání, tzv. kategorického imperativu. Tímto způsobem ale nelze pochopit, proč se lidé chovají tak, jak se chovají, byť by se chovali podle kategorického imperativu. Sám Kant se svým konstruktem morálky hlásí k tomu, co se mu stalo drahým dříve, než vytvořil vlastní filozofii. Někde se narodil, měl nějakou výchovu, něco četl atd. Jeho vazba rozum nemůže být jiná než emocionální.

Ve Stanford Encyclopedia of Philosophy se lze v hesle o Kantovi dočíst, že pozdější Kantův důraz na rozum a autonomii může být důsledkem odporu, který měl k pietistické výchově, jíž ho podrobili jeho rodiče, zatímco ho titíž rodiče inspirovali naopak ve svých „řemeslnických“ hodnotách pracovitosti, poctivosti, čistoty a nezávislosti.

Kant stojí na konci epochy osvícenství a právě jeho „věc-o-sobě“ může být už pojata velmi neosvícensky, jak to udělal třeba Schopenhauer, když z ní udělal mystickou vůli, ovládající svět a zjevující se člověku nejsilněji v sexuálním pudu. Kantův subjekt jako tvůrce poznání se může přes Fichta vydat až k Schellingově a Hegelově primátu ducha nad přírodou. Tam se věc-o-sobě ztrácí úplně a zůstává jen rozum jako jediná skutečnost.

Já si naopak představuji „věc-o-sobě“ jako běžné věci kolem nás, v nás (třeba plíce), jako nás samotné, chcete-li „hmotu“, kterou nelze poznat intelektuálně (proto Kuhn viděl, že vědecké teorie nesměřují k žádné pravdě, nic takového neexistuje), ale se kterou lze zacházet fyzicky, třeba rukama (proto Kuhn viděl, že existuje vědecký pokrok), takže existuje pravda, že to a to (třeba šít boty, vyrábět rakety) lze dělat přesně danými, vybranými postupy, a ne libovolně. Ostatně v podobném smyslu reagoval na kantovské téma už Goethe v básni Ovšem (Fyzikovi), v níž člověka umisťuje do přímého kontaktu s realitou, jen to není kontakt intelektuální (u Goetha jde spíše o kontakt prožitkový). Báseň lze najít ve Výbor z díla II, Svoboda 1949, str. 91. V této souvislosti by bylo dobré zmínit třetí hlavní Kantovo dílo, Kritiku soudnosti, kterou snad lze číst i mystikou Goethova typu.

Kantovi možná šlo ze všeho nejvíce o to umožnit zároveň vědu a svobodnou, nesmrtelnou duši. Jde o stále se vracející téma od Descartova dualismu až po Sellarsovo pojednání o vědeckém obrazu člověka. Podle mě by stačilo „pouze“ dbát na to, co prakticky, skutečně funguje, a nestrkat intelektuální konstrukce, ať už z oblasti vědy nebo běžného jazyka, tam, kde je nelze prakticky následovat, kde se z nich stává jen paskvil a parodie.

Ostatně mohu se opět vrátit k pozdnímu Kuhnovu (Last Writings of Thomas S. Kuhn, The University of Chicago Press 2022), který trvá na tom, že vědecké pojmy lze chápat jen pomocí příkladů, k jejichž řešení jsou ve vědě používány. Kdyby třeba někdo, abych to trochu přehnal, chtěl metabolismus nosorožců vyvodit z rovnice ideálního plynu, je zcela mimo. Žádné univerzální koncepty, řešení nebo pravdy nejsou, ani ty vědecké. Na druhou stranu představa nesmrtelné duše, ve své podstatě básnická, mystická, nám může pomoci uchopit reálnou praxi našich mezilidských vztahů a hodnot. Nesmrtelná duše nemůže být argument pro lásku k bližnímu, ale víra v ní může být způsobem jejího projevu.