Rozhovor Britských listů 664. Jednačtyřicet procent znásilněných v Praze byly loni děti do osmnácti let

14. 5. 2024

Jan Čulík: Dobrý den, vážení televizní diváci, v dnešním Rozhovoru Britských listů máme paní Lindu Sokačovou, která pracuje ve velmi záslužným centru Locika a tam v Dětském advokačním centru a v poslední době poukázala na jednu šokující věc, ale než se k tomu dostaneme, opravdu šokující, tedy, než se k tomu dostaneme, povídejte, co dělá to centrum Locika a co vy děláte v tom Dětském advokačním centru? Všiml jsem si, že dnes dopoledne se bude konat shodou okolností tisková konference ohledně toho, jak je násilí proti dětem v rodinách nepřípustné a jak se to pořád v Čechách děje. Ale to není naše dnešní téma, povídejte o centru Locika a o vaší práci, prosím.

Linda Sokačová: Tak centrum Locika se zaměřuje na podporu dětí, které jsou zasažené násilím v rodině nebo sexualizovaným násilím. A zaměřujeme se i na podporu nenásilných rodičů nebo odborníků ze školství, z psychologie, kteří se každodenně nesetkávají s tímhletím tématem. A když se setkají s nějakými ohroženými dětmi, tak potřebují podporu a zcela speciální službou je Dětské advokační centrum, kde poskytujeme podporu a pomoc dětem, které se staly obětí trestných činů. Které souvisí s násilím v rodině, tedy nejčastěji nějaké týrání. Ať už jde o fyzické nebo psychické násilí a potom nově se od loňského roku zaměřujeme i na dětské oběti trestných činů, které souvisí se sexuálním zneužíváním, znásilněním. A to se bohužel v případě těch dětí velmi často nese ruku v ruce i se šířením dětské pornografie.

Jan Čulík: Aha, tak to je to téma které - Zaprvé tedy ještě než se k tomu dostaneme, bych se chtěl zeptat, jak se vůbec o tom násilí v těch rodinách vůči těm dětem dovíte? Jakým způsobem? Protože to násilí často. se musí odehrávat v naprosto soukromé situaci, takže chudák to dítě. Já vím, že na vašich stránkách máte tam červený takový knoflík, „Potřebuji pomoc“, ale jestlipak nějaké dítě vůbec o vašem centru ví? Povězte něco o tom, jaké procento toho násilí je nakonec vůbec trestáno?

Linda Sokačová: No tak to je jenom samozřejmě vždycky to, o čem se dozvíme, je to špička ledovce zvlášť v kontextu České republiky, protože bohužel, ať už se nám to líbí, nebo ne, tak třeba fyzické násilí a psychické násilí je poměrně tolerováno v české společnosti. Stále ještě se to vnímá jako nějaká běžná součást výchovy a bohužel ani u toho tématu sexualizovaného násilí nejsme k němu citliví tolik bychom měli být a nejčastěji se samozřejmě o tom dozvídáme přes OSPODy, Orgány sociálně právní ochrany dětí-

Jan Čulík: No ale já prosím vás tady zastavit, já mám jednoho přispěvatele v Britských listech, který právě teď se snažil získat k adopci jedno takové děsivým způsobem týráním poškozované dítě a jeho svědectví o tom, co zažil v těch OSPODech, je naprosto neskutečné. On ostře kritizuje naprostou nefunkčnost a byrokratičinost těch OSPODů. Máte takovou zkušenost?

Linda Sokačová: Tak ty zkušenosti jsou různé. My spolupracujeme s OSPODy, které nějakým způsobem jsou otevřené k řešení toho tématu. Takže se to dozvídáme od nich nebo od policie, ale často se zjistí, že bylo nějaké dítě ohrožené nebo týrané, nebo i bylo obětí sexualizovaného násilí, ve škole, protože děti jsou ve škole poměrně dlouhou dobu, tráví tam významnou část svého života, někdy i třeba víc než v kontaktu s rodiči. Takže pokud má škola dobře nastavený systém spolupráce s dětmi, péče o děti, tak je to velmi časté místo, kde se nějaké týrání nebo zneužívání zjistí, takže není ojedinělé, že by se právě policie nebo OSPODy o těhletěch věcech dozvídali ze školy, ale můžou to být samozřejmě i rodinní příslušníci anebo to bývají nějací dospělí lidé, kteří jsou v blízkém kontaktu s rodinou anebo s dětmi. A můžou to být například rodiče nejlepších kamarádek nebo kamarádů, kterým se svěří ty děti, že se u nich doma něco děje, nebo se to dozvědí přes ty svoje děti.

Jan Čulík: Vy jste napsala na Twitteru a teď se konečně dostávám k té šokující zprávě, která mě přiměla k tomuto rozhovoru, „jednačtyřicet procent z znásilněných v Praze byly loni děti do osmnácti let. Věděli jste, že často nedosáhnou ani na podporu, kterou nabízí zákon a že dospělí mají víc možností, jak sexuální násilí řešit? Ví se o tom málo. V praxi Dětského advokačního centra se nestačím divit, co se všechno může stát. Nemůžu pochopit, že v Česku málokoho zajímá osud týraných a sexuálně zneužívaných dětí. Bohužel to příliš nezajímá ani politiky. Stejně jako další oblasti dětských práv. Snažím se proto doufat a být aktivní. Ale frustrace je někdy velká.“

No tak já nevím, co k tomu dodat, to jsou strašná čísla, vy tady ale neuvádíte žádný zdroj, jednačtyřicet procent znásilněných v Praze byly loni děti do 18 let. Jak se to zjistilo nebo kde je zdroj?

Linda Sokačová: To jsou policejní statistiky, statistiky podle jednotlivých trestných činů, které vydává policie. Myslím, že každý každý měsíc vydávají aktualizované statistiky a my jsme si právě vyžádali doplnění těch údajů za území Prahy. Bohužel ty naše služby Dětského advokačního centra jsou omezené a snažíme se přemýšlet o tom, jak pomoct každému dítěti, které požádá o pomoc. Takže z tohohle důvodu jsme požádali o doplnění těch čísel a je to tedy kolem těch 41%. Já jsem se dívala i na ty celorepublikové, tak je to kolem 50% těch dětí, takže opravdu-

Jan Čulík: Celorepublikově je to ještě horší?

Linda Sokačová: No je to horší, nebo je ten podíl větší, bych řekla. Ono totiž samozřejmě děti, které se stanou obětí sexualizovanho násilí, jsou mnohem ohroženější než než dospělí, protože se jim mnohem hůř, ještě víc než dospělým brání tomuhle typu násilí. Velmi často bohužel k sexuálnímu násilí dochází v okruhu blízkých, ať už je to rodina, můžou to být vlastní rodiče. Můžou to být nevlastní rodiče, můžou to být prarodiče. Můžou to být nějací pěstouni, nebo to bývají třeba i blízcí známí té rodiny, takže velmi často ty děti jsou zneužívány nějakou osobou, která jim ale třeba zároveň i zprostředkovává nějakou ochranu, péči, takže jsou ve velmi citlivé situaci a jsou mnohem víc závislejší na tom typu násilníků, než potom jste v dospělosti.

Samozřejmě to neznamená, že pokud je vám osmnáct, tak najednou se dostáváte do úplně jiné situace, protože samozřejmě je i osmnáctiletý devatenáctiletý mladý člověk, který může být zneužívaný v rodině. Tak je pořád v nějaké ekonomické sociální závislosti, třeba i na tom svém predátorovi, který se dopouští toho násilí.

Jan Čulík: Ono já vím i z těch britských příkladů, že bez ohledu na to, v jakém je to věku, tedy je to tedy u dětí ještě daleko horší, ale sexuální násilí působí dlouhodobé celoživotní trauma, z kterého se prostě ti lidi nevyhrabou. Ještě mně řekněte, když říkáte jednačtyřicet procent znásilňovaných dětí pod osmnáct let, jak je to rozloženo věkově? Z té kategorie těch mladších osmnácti let. Kdo jsou nejmladší zneužívané děti, nebo jak to asi je?

Linda Sokačová: Já nemám tyhle přesné statistiky, ale praxe nebo různé kazuistiky ukazují, že to jde napříč těmi věkovými skupinami a bohužel to sexuální násilí se nevyhýbá ani těm mladším dětem kolem čtyř, pěti let věku. Myslím, že ve Velké Británii mají docela dobře zpracované statistiky, mnohem asi lépe než v České republice i to téma sexuálního násilí.

A taky se ho týká mnohem víc výzkumů, než které máme tady v České republice. Opravdu je pouze velmi malé množství nějakých odborných studií k tomuhle tématu, ale z praxe můžu říct, že to jsou různé věkové skupiny. Může se to týkat čtyřletých, pětiletých dětí i těch starších. A samozřejmě to, co je na tomto problémové? Vy už jste to nějakým způsobem zmínil. Ty děti se s tím začínají svěřovat až v tom starším dětském věku dvanáct, třináct, čtrnáct let. Protože v tenhle moment si začnou teprve uvědomovat, že to není úplně normální chování z interakce se svými kamarády, přáteli, rodinami těch svých kamarádů, tak zjišťují, že ať už je to nějaké týrání fyzické, psychické nebo to sexuální násilí, tak teprv začínají zjišťovat, že to není běžná součást péče.

Protože samozřejmě ta vyspělost těch dětí je jiná než u dospělých a je tam úplně jiné vnímání a je opravdu strašně zničující to, co jste zmínil, že to násilí vstupuje do raného věku těch dětí, , kdy se vyvíjí. Takže bohužel to opravdu má zničující dopady na jejich vývoj a na jejich budoucí život. Takže čím dřív se jakákoliv forma násilí nebo sexuálního násilí zjistí, tím lépe pro ty děti.

Jan Čulík: Když jste se zmínila právě v tom tweetu, že politiky to moc nezajímá, já pořád sleduji tedy, co se děje na české politické scéně. A to je hrozné, jakými pitomostmi oni se zabývají. Ideologickými hlavně. Bojují proti komunismu po pětatřiceti letech. Pan Hřib chce odstraňovat plastiku. Praha-Moskva ze stanice metra na Andělu. No dobře, nechci je kritizovat. Vy je asi budete kritizovat spíše ostřeji sama. Ale co tedy podle vás by politikové měli dělat a kteří?

Linda Sokačová: Tak myslím, že politici by měli se víc o to téma zajímat, dávat mu větší prioritu, protože ono to není jenom o tom, že nechtějí tu oblast měnit nebo něco s tím dělat. Samozřejmě v rozhovorech si uvědomují závažnost toho problému, ale je to až priorita iks ypsilon.

Jan Čulík: V tom nejsou žádné voličské hlasy, že.

Linda Sokačová: Přesně tak. Bohužel je pravda, že i česká veřejnost to nevnímá jako úplně prioritní téma. Hodně se stalo v oblasti znásilnění obecně nebo sexuálního násilí, změna definice v rámci trestního zákoníku. Tam se stalo hodně. Myslím, že se toho stalo hodně i na základě požadavku veřejnosti, ale málokdo si uvědomuje to specifické postavení dětí.

Postavení dětí, dětských obětí trestných činů je ještě horší, než pokud mluvíme o dospělých. Já vůbec to nechci bagatelizovat ani trošku. Samozřejmě pokud se dospělý člověk stane obětí jakéhokoliv trestného činu, tak je to velký zásah na jeho psychiku, vůbec celkový stav, ale u dítěte je to ještě násobně větší, takže myslím, že je potřeba i zvyšovat citlivost společnosti a neustále upozorňovat i všechny organizace, co řeší téma násilí na ženách, abychom víc dbali, aby víc i média se zajímala o tahleta témata. Samozřejmě je to velmi i citlivé, protože dospělý už se sám může rozhodnout, jestli půjde do televize mluvit o tématu sexuálního násilí. S dětmi je velmi složité, abychom po nich chtěli, aby svoje příběhy vyprávěly na kameru, byť třeba anonymizované, když úplně je nezabírá kamera, ale pořád vypráví ten svůj příběh.

Takže tohle je taky problém, že média dneska hodně požadují konkrétní případy, příběhy. Ale u dětských obětí není vhodné, aby o tom mluvili na veřejnosti, protože pak je zničující se konfrontovat s postojem veřejnosti, pokud většina veřejnosti potom dává najevo, že si za to můžou samy. Nebo proč proti tomu nebojovaly a podobně.

Jan Čulík: Ve čtyřech letech, ano?

Linda Sokačová: Když jsou to třeba dvanáctiletí, třináctiletí, tak už máme pocit, že ty děti se musí umět bránit, že mají větší odpovědnost než ten dospělý násilník. Hodně v médiích se objevuje jejich obhajoba, nebo i různé orgány velmi často zpochybňují to, že se dotčený, dotčená dostatečně nebránili nebo nějakým způsobem spolupracovali s tím násilníkem.

Když mluvíme třeba o tom posledním hodně medializovaném příběhu znásilněné dívky otčímem, tak pořád se jí dává za vinu, že nějakým způsobem k tomu přispěla , k tomu zneužívání.

Jan Čulík: No, to je strašný.

Linda Sokačová: Ale nikdo si neuvědomuje, že i když v té dívce bylo já nevím patnáct šestnáct let a třeba nevyjadřovala nějaký úplně velký fyzický odpor, tak byla v nějaké subordinaci. Byla prostě v závislosti vůči tomu otčímovi. Mnohdy v zahraničí je negativně vnímáno, pokud se násilí dopouští pečující.

Jan Čulík: No tohle je velký problém. Je to v případě také těch celebrit, často v Americe. Hodně se o tom mluví, že oni samozřejmě, protože je někdo herecká celebrita, tak si myslel, že si může dělat, co chce a teď co uděláte, když taková celebrita vás znásilní, a vy jste já nevím začínající herec, to se neodvážíte někoho, kdo je slavný a tak dále, vůbec ho veřejně kritizovat. A proto to vychází najevo až po mnoha letech a tady je paralela, protože ty děti jsou v závislosti na svých pečovatelích. To je právě hrůza.

Závěrem, s kterými politiky jste o tom hovořila? A jestliže soukromě říkají, že by se to mělo řešit a potom veřejně nic moc nedělají, povídejte.

Linda Sokačová: Tak, já určitě nemám takhle úplně informace konkrétně, spíš jsem hodnotila celkově ten pohled české politické reprezentace. Prostě ta ochrana dětí, sociálně právní ochrana prostě nepatří na ty top příčky a vůbec chybí nějaký systémový pohled, jak je to rozložené mezi ministerstvo práce a sociálních věcí, ministerstvo spravedlnosti něco i má na starosti ministerstvo školství. Tak velmi složité docílit toho, aby všechna ta ministerstva nějakým způsobem to vnímala, vnímala jako prioritu.

Jan Čulík: Takže tito ministři by měli koordinovat své akce.

Linda Sokačová: Myslím si, že ano a velmi intenzivně, ale bohužel jak není ani ta velká poptávka ze strany veřejnosti, tak je to velmi problematické, ono si tady musíme si uvědomit, že někdy možná se dostáváme i do střetu zájmů mezi těmi voliči dospělými a těmi nevoliči dětmi. Protože někdy samozřejmě dospělí bohužel ani nevidí, jak zničující je to pro děti, jak to vnímají nějakou situaci, která je spojená s týráním nebo sexuálním násilím, a pokud tam není hodně silné odmítnutí ze strany těch obětí, tak bohužel to společnost, ale i ti odborníci jednotliví vnímají, že nedošlo k nějaké újmě u těch dětí a ono k ní třeba nedošlo momentálně teď v tenhle moment, to dítě může být v pořádku, ale bohužel ty dopady hlavně hodně toho sexualizovaného násilí, ale i týrání se začnou objevovat po letech nebo po měsících, klidně po týdnech, kdy proběhl nějaký soudní znalecký posudek. Takže v tomhle je to hodně problematické. Že to vypadá, že se nic nestalo, dítě je v pohodě.

Ale pak přijde ten moment, kdy nejenom třeba ta rodina neabusivní členové rodiny, nebo i podporující škola najednou zjistí, že tam došlo k velké újmě, ale stane se to klidně až rok potom, co zjistíme, že k něčemu docházelo.

Jan Čulík: No to je známo. Paní Sokačová, mnohokrát vám děkuji. Tohle je velmi závažné téma a je šokující, že je v Česku okrajové. Vážení televizní diváci, děkujeme vám za pozornost. Děkujeme. Nashledanou.

Linda Sokačová: Taky děkuju. Na shledanou.