"Možná má své hodnoty, ale ne představu o jejich uplatňování v praxi," shrnuje Pavel Urban své stanovisko k intelektuální aristokracii. Předpokládá, že hodnoty a praxe jsou dvě různé věci, že praxe může probíhat na hodnotách nezávisle, ba dokonce má, nejsou-li formulovány v praktických návodech.

Jenomže praktické jednání bez hodnot neexistuje. Nemám-li k tomu důvod, nedělám to. Nevím-li čeho chci dosáhnout, nemohu plánovat jak to zařídit. Nemám-li kam jet, nebudu hledat nejvýhodnější spojení. Cokoli dělám, dělám, abych dosáhl nějakého cíle, který se mi v poměru k vynaložené námaze jeví jako hodnotný.

Právě tak není ani pragmatické či praktické jednání jednáním na hodnotách nezávislým. Vyznačuje se pouze tím, že je bezprostředně reflektuje, nýbrž v nějaké zpravidla zjednodušené podobě přijímá zvenčí jako samozřejmé, dané, všeobecně sdílené. To nemusí znamenat nic negativního, ale může. Za samozřejmost lze považovat obranu demokracie či solidaritu s potřebnými právě tak dobře jako národní očistu, smrt třídním zrádcům, hrabání majetku či ochranu bílých proti Romům. Praktické uplatňování se vždy jeví jako to hlavní a podstatné, na rozdíl od intelektuálních řečí, které v nejlepším případě ruší, věci komplikují, ale praktické koncepce nepřinášejí.

Nekritizoval jsem Klause za pragmatismus, ale za to, že v době všeobecné hodnotové dezorientace po rozpadu komunismu směrodatně přispěl k tomu, aby česká společnost jako samozřejmou, danou, všeobecně sdílenou hodnotu, "standardní" v jeho dikci, přijala asociálnost.

Ani ne tak z důvodů morálního pohoršení, nýbrž z důvodů zcela praktických a pragmatických, protože společnost založená na asociálních hodnotách prostě nefunguje a fungovat nemůže. Pro fungování společnosti je podstatné, do jaké míry se s ní její občané identifikují, do jaké míry společné hodnoty sdílí. V extrémním případě to může rozhodovat, zda budou společnost bránit anebo dezertovat a kolaborovat. V každodenním životě to určuje míru loajality, kontroly moci, účasti na věcech obecných, angažovanosti a iniciativy ke společnému prospěchu. Nejsou to abstraktní metafyzické úvahy, pozitivní identifikaci zaměstnanců s podnikem platí za efektivnější prostředek stability a produktivity, než pouhá finanční motivace.

Destrukce hodnot je destrukcí identity. Představa politického národa, semknutého jako jeden muž kolem vize, že se má každý starat jen sám o sebe, je zcela kuriózní. Stará-li se každý sám o sebe, nelze to mít za zlé ani těm, kteří by se měli starat o věci společné. Arogance moci, korupce a nefunkčnost na jedné a frustrace, nezájem a krize identity na straně druhé nejsou vadami na kráse či "standardními projevy" svobodné společnosti, nýbrž zákonitými systémovými důsledky konkrétního vývoje, ke kterému přispěl Václav Klaus zcela zásadním způsobem.