Podle Ferdinanda Müllera-Rommela, německého specialisty na zelené, jsou voliči obou táborů odcizeni od etablovaných stran. Zatímco ovšem zelení přitahují s jejich levicově liberálními hodnotami vzdělané voliče, zaměstnané v terciárním sektoru a přímo nesouvisící s produkčním sektorem, pravicoví populisté naproti tomu mobilizují voliče s autoritativními hodnotovými strukturami, s vysokým oceněním konformity, kulturní homogenity a s averzí vůči sociálnímu státu. Ultrapravicí žádaná rigidní morálka stojí v protikladu k dnešnímu zelenému postmaterialistickému libertarianismu.

Ultrapravici podle českých specialistů na extremismus Michala Mazla a Miroslava Mareše charakterizuje požadavek zákonnosti a pořádku, hledání charismatického vůdce, harmonie a bezpečnosti, znechucení z mechanismů a procedur parlamentní demokracie.Vytváří konspirační teorie jako výraz strachu před vším cizím, nepřipouští si jiný způsob fungování demokratických institucí než prostřednictvím tajné manipulace. Neustále konstruuje obrazy nepřítele podle černobílého modelu manicheismu, z čehož vyplývá její neustálý akcionismus. Jednání krajní pravice je ovlivněno velikášstvím a stihomamem, odtud se bere sebevědomý nacionalismus, hrdinský mýtus a vůdcovský princip a pak pocit ohrožení ze strany Židů, intelektuálů, cizích a neznámých sil. Chce mít nárok na vysvětlení světa a finální řešení problémů, ze stereotypu přítel-nepřítel se rodí nejen teorie spiknutí, ale i duchovní strnulost, ke složitým problémům jsou nabízena zdánlivě jednoduchá řešení. Např. česká skupina Dědicové předků volá po "budoucnosti bez židovských vládců a vyděračů, bez obrovského vlivu zednářských lóží, které již od francouzské revoluce tahají za nitky dějin, bez šiřitelů zvrhlosti a dekadence, drog, anarchie, bolševismu, pornografie, homosexuality a jiných perverzních zvráceností..." (Mareš 2003: 35-38, 82-83, 525, Mazel 1998, s. 119). Stoupenci ultrapravice, uvádí český psycholog Josef Smolík, se většinou vyznačují autoritářským charakterem. Ten se vzdává nezávislosti vlastního Já a slučuje je s něčím mimo sebe, aby získal sílu, která jeho vlastnímu Já chybí. Autoritářská osobnost má nekritický vztah k idealizované autoritě vlastní skupiny a chce vyhledávat a trestat osoby porušující konvenční hodnoty. Projektuje své emoce navenek, takže se domnívá, že vnější svět je nepřátelský a nebezpečný. Vnímá ostatní jako nedokonalé, kteří potřebují proškolit a kontrolovat. Přitahuje ji prostředí, kde může svoji patologii skrývat za institucionalizovanou autoritu či dávat najevo svoje neurotické obsese ve jménu dodržování mýtu, je na "své" autoritě emocionálně závislá. Autoritářství je propojeno s religiozitou, vzájemně se spolu dotvářejí a posilují a domnívají se, že člověka řídí síla mimo něj. Pro autoritáře má silnou integrující funkci idea společného nepřítele, který mnohdy nemá žádné skutečné rysy a někdy ho ani nezastupují konkrétní lidé. Proto vytvářejí konspirační teorie s pomocí mystiky, a nepřítelem se pak stávají členové imaginárního spiknutí proti hnutí, kteří se hnutí pokoušejí zdiskreditovat či zlikvidovat. Pěstují cenzuru, která chrání skupinu před rozpornými informacemi, které by mohly otřást uspokojením z efektivnosti a morálnosti jejich rozhodnutí, posilují nezpochybnitelnost víry ve skupinovou morálku, která členům skupiny umožňuje opomenout důsledky jejich rozhodnutí. Často zjistí, že i přes likvidaci nepřítele se jim nedaří realizovat vysněný ideál. Zákonitý nezdar pak nevysvětlují jako chybu nereálných myšlenek a ideologií, ale jako skryté působení vnitřního nepřítele, přičemž argumentace ohledně vnitřního nepřítele je nevyčerpatelná. Absolutní idea a absolutní nároky dávají autoritářům možnost překonat odcizení a poskytují jim ochranu před komplikovaným životem ve společnosti. Příslušnost k takové skupině přináší jedincům pocit splynutí. Skupinu integruje přítomnost charismatického vůdce, s níž se členové identifikují. Čím větší frustraci jedinec prožívá, tím silněji se s vůdcem identifikuje. Jedinec má pocit výjimečného osobního vztahu, který k vůdci prožívá, i když vůdce sám takovou jedinečnost opačným směrem nevnímá. Sklon autoritářů obviňovat druhé z vlastních nedostatků a při všech problematických situacích hledat viníka bývá většinou manévrem odvracejícím pozornost od jejich vlastních chyb. Ve vůdcovském principu se na postavu vůdce upíná mýtus, kterému někdy i sám vůdce podlehne a není schopen odlišit jej od reality. Jeho vysokému ideálu pak odpovídají i vznešené symboly a hesla (Smolík 2005).

Jakkoli se možná zdá průnik těchto ultrapravicových fantazií s dnešní zelenou politikou vyloučen, v minulosti se hnědý a zelený odstín ve specifických případech dokázaly prolnout a za určitých okolností se tak může dít i dnes. Reakční environmentalismus či ekofašismus u žádné vlivnější zelené strany nepřevládl díky postupnému ukotvení zelených v evropské demokratické, humanistické tradici, a to i přes angažmá části krajní pravice při zakládání zelených. V Česku, kde svoje postavení Strana zelených (SZ) pozvolna stabilizuje do podoby páté, nejmenší parlamentní strany, ale může -- ať už s otevřeným hledím či skrytě -- ojediněle uspět v komunální či regionální politice. V horším případě pak sloužit k celostátní diskreditaci zelených poukazem na "hnědá jádra" v jinak "rudozeleném", tedy sociálně-ekologicky zabarveném melounu. Stojí proto za bližší pohled.

Text přináší přehled závažnějších snah krajní pravice uchytit se v různých evropských ekologických stranách. Jeho cílem je ale především zmapovat úspěšné i neúspěšné překryvy zelených a hnědých (či nahnědlých) proudů v Česku, kde kromě "zelenajících" fašizujících skupin působí ultrapravici blízcí politici též uvnitř sílící, multikulturně a demokraticky zaměřené SZ. V současné SZ, orientované většinou už na západoevropské postmaterialistické hodnoty, drží pozice málo důležité. Jistou úlohu však ultrapravice sehrála v SZ v období 2003-2005 při vnitrostranickém střetu mezi "realos" kolem novináře Petra Uhla a bývalého ministra životního prostředí Martina Bursíka a sektářskou skupinou kolem předsedy SZ Jana Beránka a ideologa SZ, šéfredaktora Literárních novin Jakuba Patočky. Ultrapravice celkem přirozeně inklinovala k autoritářským sektářům. Právě těmto nahnědlým enklávám na zeleném teritoriu je věnována hlavní pozornost.

Krajně pravicové tendence uvnitř SZ

Do reformované SZ zamířili nově i někteří stoupenci před- i polistopadových radikálních antikomunistů Petra Cibulky a Vladimíra Hučína. Cibulka z Brna byl znám především jako vydavatel seznamů spolupracovníků StB. V Přerově působící Hučín před rokem 1989 podnikal menší pumové atentáty proti komunistickému majetku. Po revoluci se stal kapitánem BIS, z níž byl propuštěn kvůli podezření z aranžování pumových atentátů, které pak měly být připsány militantním komunistům. Pro antikomunisty se však stal kultovní postavou, pronásledovanou i novým, "kryptokomunistickým" režimem (Případ...). Antikomunisté od roku 1990 podnikali řadu halasných protestních akcí a rvaček s policií a angažovali se v mnoha spolcích a stranách. Nový stát vnímali jako pokračující nadvládu komunistů, StB a mafií, jež za přispění zahraničních zpravodajských služeb od CIA po KGB uzavřely dohody s disidentskou elitou. Listopadová revoluce 1989 tak pro ně byla grandiózním podvodem. "Cibulkovci" a "hučínovci" většinou netrpěli averzí vůči Židům a Romům, Hučín sám obdivoval malý bojující obklíčený Izrael a jeho precizně fungující tajnou službu Mosad (Střípky historie). Jinak však s fašizující krajní pravicí militantní antikomunisté sdíleli víru ve spiknutí, radikalismus, permanentní touhu po konfrontaci se státní mocí a nehoráznost v analýzách společenského vývoje, ústící ve výzvy k finální očistě od nepotrestaného bolševického zla a těch, kteří bolševismus kryjí -- tedy většiny politických elit. Kdyby do svých schémat místo kryptokomunismu zasadili židozednáře a Romy, s fašizující pravicí by splynuli. Mládež je přehlížela, ale jejich starší členstvo bylo podobné fašizující pravici -- vesměs frustrovaní muži s nižším vzděláním. (Mazel 1998: 262-263).

Po návrhu senátora SZ Jaromíra Štětiny, spojeného s předsedou SZ Beránkem a ideologem SZ Patočkou, zakázat KSČM, se v roce 2005 nechali jako příznivci SZ zaregistrovat Robin Hájek a Claudie Nikolajenková z "hučínovského" antikomunistického okruhu kolem Jana Šinágla, Jiřího Vaňka, Johna Boka apod. Hájek byl někdejším zvukařem známé undergroundové hudební skupiny Plastic People of Universe (Necenzurované noviny 1992).

Jako příznivci SZ Hájek a Nikolajenková od roku 2005 publikovali na antikomunistickém webu http://www.free.cz v rubrice Zelení a Petr Uhl vlastní i cizí texty o SZ, vystavovali zde fotografie z jednání orgánů SZ, přebírali texty z dalších antikomunistických stránek. Jejich příspěvky tvořila směs antikomunismu, kritiky levicového Uhla a opozičníků v SZ a naopak podpora senátora SZ Štětiny a vedení SZ kolem Beránka a Patočky. Zveřejnili i Hučínovu úvahu o eventuálním zabití Uhla: "Když jsem si přečetl, co Uhl šíří za informace o Mašínech a o mé osobě, tak jsem nejprve zvažoval co by bylo nejlepším řešením a co s tímto podlým trockistickým individuem provést. Za dané situace by to ale pro mne znamenalo přivydělat si nejméně o jeden trestný čin navíc -- ublížení na zdraví s následkem... a to by si komunisté zamnuli ruce" (Přijďte podpořit...). O opozičním křídle v SZ kolem Uhla a Brusíka Hájek kriticky napsal: "V SZ je daleko větší část lidí slušných, nemajících s trockisticko-chartistickou pakáží nic společného, ba přítomnost této rozkladné sekce v SZ je tíží a je pro ty slušné nežádaným těžkým břemenem" (Najde se dobrák...). V červnu 2005 Hájek na svém webu zveřejnil výzvu k účasti na akci Pochod národních sil proti komunismu, který na 27. 6. 2005 svolaly do Prahy fašizující skupiny Národní sjednocení, Republikáni Miroslava Sládka (jde o přejmenovanou SPR-RSČ) a České hnutí za národní jednotu (Protikomunistický pochod národních sil). Samotná Nikolajenková navíc publikovala na ultrapravicovém serveru http://www.vlast.cz, zřízeném odštěpenci od fašizující Vlastenecké fronty.

Se skupinou Hučína, jež měla centrum v Přerově, byl spjat i člen přerovské SZ, starší soukromý zemědělec a přívrženec Patočky a Beránka Vincenc Krejčiřík. Stejně tak předseda přerovské městské SZ František Křístek, militantně a vulgárně vystupující aktivista. Křístek se stal navíc členem Ústřední revizní komise SZ, kam ho na sjezdu v prosinci 2004 v Praze navrhl a delegátům doporučil Jakub Patočka ( Zápisky autora...). Na pardubickém sjezdu 24. září 2005 odvolaný předseda Jan Beránek poděkoval za práci v revizní komisi spolu s dalšími členy i Křístkovi, protože "v obtížných vnitrostranických střetech nestranně dbali na dodržování pravidel hry a slušnosti uvnitř strany" (Beránek, 26. 9. 2005).

Václav Drbohlav z Prahy byl předsedou sdružení Obrana životního prostředí (OŽP) a spoluorganizátor pražských demonstrací proti Mezinárodnímu měnovému fondu a Světové bance v září roku 2000, jichž se kromě ultralevice a levice účastnila -- ne však společně - i ultrapravice z Národní aliance, Národního odporu, Obrany národa a Vlastenecké republikánské strany. Angažoval se postupně v kampaních Cibulkova Pravého bloku, v ODS, SOS a nakonec v SZ (Wünsch 2004). Jeho jméno se vyskytlo pod jedním z dokumentů ultrakonzervativní katolické Akce národní obnovy (ANO), založené roku 2001, navazující na Akci národní obrody působící v roce 1938 a vystupující proti "rozkladným liberálně-komunistickým silám", zednářským mafiím a za osvobození Augusto Pinocheta. Drbohlav ovšem později svůj podpis popíral (K situaci..., Mareš 2003: 337-339). V období 2000-2004 spolupracoval s radikály Cibulkou a Hučínem (Zpráva pro přátele).

I on se ve vnitrostranickém sporu postavil proti Uhlovi a na podporu Patočky a Beránka: "Rád bych připomněl jeden důležitý projekt tajných služeb ČR... Nasazovat agenty do neparlamentních stran a tyto zevnitř ovládnout. Pokud se to nepodaří, alespoň je rozvracet. Výsledkem roztříštění oposice má být, že nikdy nepřekročí 5 % kvótám ke vstupu do parlamentu. Nepodezírám Petr Uhla, že je agentem BISu. Asi jen nevědomky plní jeho úkoly..." (Drbohlav, 26. 10. 2003). "Všichni víme, že SZ má mnoho odpůrců a nepřátel v nadnárodních společnostech, které zde působí. I některé strany parlamentu ČR by nás tam nerady viděly. Jistě také BIS a další tajné služby mají na tomto poli své úkoly" (Drbohlav, prosinec 2003). Bývalému ministru ŽP, členu SZ Ivanu Dejmalovi, odpověděl Drbohlav na jeho k Patočkovi a Beránkovi kritický dopis mj. takto: "Nehoráznosti z Tvého odstavce jsou natolik závažné, že odmítám přijmout jejich autentičnost a beru to tak, že nám tím sděluješ, že Ti někdo vede ruku" (Drbohlav, únor 2004). V červnu 2004 o protipatočkovské opozici v SZ jako předseda OŽP napsal: "Nevíme, kdo je financuje, nepřátel má SZ dost, jsou to nadnárodní společnosti, parlamentní strany v ČR, BIS, ČEZ a další" (Drbohlav, 4. 6. 2004).

Koncem února 2005 v Literárních novinách (LtN), řízených šéfredaktorem Patočkou, publikoval Drbohlav text, kde argumentoval: "Náš život není ohrožen několika desítkami nebo stovkami arabských teroristů, ale teroristy daleko většího formátu, kteří stojí za agresemi do Afghánistánu, Iráku a připravují další... Když nikdo nebrzdí a už nezastaví hlavní teroristy a jejich establishment, nikdo nebude schvalovat a prosazovat zákony, které by postihovaly sdělovací prostředky. Ty již dlouho beztrestně oslavují jen hloupost, zločin a konečně i terorismus. Výjimkou jsou LtN. Braňme se alespoň tak, že budeme věci nazývat pravým jménem" (LtN č. 4, 2005). Členům SOS v Praze uvedl: "SZ je jediná opoziční strana, jejíž podstatná část se pokouší bojovat proti současnému stavu v politické situaci, ale s pátou kolonou a s dýkou v zádech má omezené možnosti... Málokdy v historii sám stát tak soustavně porušoval platné zákony, především ústavu, Listinu základních práv a svobod a mezinárodní smlouvy jako dnes. Proto není srovnání s komunismem nebo fašismem nemístné" (Drbohlav, 1. 3. 2005).

Drbohlavovy úvahy rozesílané členům SZ přirozeně skončily u izraelské tajné služby: "Kdo je autorem materiálu tzv. Otevřené platformy není známo... Možná byl materiál stvořen v dílnách BISu." (Drbohlav, 4. 4. 2005). "Jsem přesvědčen o tom, že jmenovaný Petr Uhl je agentem BISu, stejně jako Ivan Dejmal a mnoho dalších a o tom, že BIS převzala agenty StB... Ale BIS dělá více chyb. To by se Mosadu nestalo." (Drbohlav, 5. 4. 2005). Po odchodu Jakuba Patočky ze SZ se Drbohlav podílel v září 2004 na založení nového Patočkova hnutí Zelení a stal se jeho tiskovým tajemníkem (Právo, 26. 9. 2005)

Autor je členem Strany zelených

Kompletní a upravená studie, z níž pochází tento krátký úryvek, právě vyšla v časopise Politologická revue č. 1 /2006 na s. 139-171