Tvrdilo se, že Saddám ohrožoval svět jadernými zbraněmi. Žádné se nenašly. Nevadí. Svět je na tom lépe bez Husajna. To je jistě pravda, ale byla válka, která připravila o život desítky tisíc lidí a vytvořila v Iráku ráj pro teroristy, jediným způsobem jak se diktátora zbavit? CIA se dnes evidentně nechce stát znovu obětním beránkem nového tragického omylu a tak své poznatky zveřejnila v předstihu.

Radar má prý zvýšit naši bezpečnost. Experti varují před novými závody ve zbrojení, před novou studenou válkou a přiznávají, že radar je "vždy prvním cílem případného vojenského konfliktu". (Miroslav Krejčík, bývalý náčelník Vojenského zpravodajství). Nevadí, přijetí radaru zlepší naše vztahy s USA. Bilaterální smlouvu s USA chce vláda předložit Parlamentu na jaře 2008. V USA se však nemluví o smlouvě, ale jen o dohodě, a pokud vím, tak se neplánuje její schvalování Senátem. Neměli bychom odmítnout jakoukoli asymetrii a trvat na stejném statutu smlouvy? Chápu ovšem, že v Senátu Bushovi stoupenci dnes již nemají většinu.

Jestřábi nevládnou ani v Pentagonu, kde asi pět generálů a admirálů je připraveno rezignovat, dostanou-li rozkaz zaútočit na Írán. Generálové jsou přesvědčeni, že, že armáda nemá sílu v Íránu zvítězit a obávají se, že se útok obrátí proti Američanům v Iráku, zvýší se teroristické útoky a drasticky i cena ropy. Někteří čeští politici se však nedají zviklat. Podporují bombardování odpalovacích ramp či zařízení na obohacování uranu v neotřesitelné víře v technologii, která z výšky přečte SPZ ujíždějícího auta. Vzpomínky na rozbombardovanou čínskou ambasádu či porodnici v Srbsku nebo súdánskou fabriku na léčiva asi překryl čas.

Od izraelského bombardování francouzského jaderného reaktoru v iráckém Osiraku uplynulo 26 let. Za tu dobu se Íránci jistě naučili svá zařízení lépe skrýt a mají k dispozici nepřehledný terén o rozloze cca 1.6 milionu km2.

Mnozí experti se domnívají, že cílem bombardování spíše než jaderná zařízení je "změna režimu". Američtí neo-konzervativci (např.Bill Kristol) věří, že bombardování přesvědčí Íránce, že "tento režim vlastně nechtějí". O tom se dá jistě úspěšně pochybovat. Přáli bychom si my, abychom byli bombardováním Řeže či Prahy přesvědčováni o škodlivosti normalizačního režimu? Spisovatel a disident Akbar Gándží, který strávil 6 let v íránském vězení, poslal generálnímu tajemníkovi OSN Ban Ki-moonovi otevřený dopis, v němž "kategoricky" odmítl "vojenský útok na Írán" a vysvětlil, že jen zmínka o možnosti útoku umožňuje režimu dát opozici nálepku amerických žoldáků a loutek, což usnadňuje jejich perzekuci. Nikdo z Íránců nechce, aby se v Íránu opakovalo to, co se stalo v Iráku a v Afghánistánu", zdůrazňuje Gándží.

Íránský režim je nebezpečným pro obhájce občanské společnosti, ale ne pro USA, píše Gándží. Pro ty, kteří vnímají Íránskou společnost jako umlčenou fundamentalistickou diktaturu je překvapivé Gándžího tvrzení, že "v Íránu existují sociální předpoklady pro přechod k demokracii". Pro její realizaci prý nepotřebují ani válku ani dolary, ale statečnost doma a morální podporu zvenku.

Nezaútočit na Írán je zbabělý pacifismus, říkají někteří čeští politici, kterým však nejde o zájmy obyčejných Íránců. Íránské volby nejsou žádnou ukázkou perfektní demokracie, ale jsou jistě svobodnější než v Saudské Arábii či jinde. Prezident Ahmadínežád v nich překvapivě zvítězil i díky nesplněným slibům, že sníží nezaměstnanost a zvýší životní úroveň nejchudších. Příští volby jistě neumožní vyhrát demokratické opozici, k níž patří Akbar Gándží, ale - nebude-li válka - mohou vyhrát umírněnější ayatolláhové jako Chatámí či Rafsandžání.A kdo dnes zaručí, že za jistých okolností nebudou donuceni sehrát gorbačevskou roli?

V Pakistánu se generál Pervez Mušaraf nedostal k moci volbami, ale vojenským pučem. Nyní by to rád legitimizoval volbami a tak vyhlásil stanné právo, nechal zatknout nepohodlné soudce a obhájce lidských práv a jmenoval nové k němu loajální soudce. Na to nic nemění skutečnost, že nedávno stanné právo zrušil a svlékl svou vojenskou uniformu. Pakistán již má jaderné zbraně a absence demokracie v zemi by měla být velmi znepokojující. Protesty jsou však tlumeny americkou nadějí, že až Mušaraf umlčí demokratickou opozici, tak začne pronásledovat islámské teroristy a pokusí se získat kontrolu nad hranicí s Afghánistánem. "Pakistán stojí na naší straně v boji proti terorismu...", podtrhla Veronika Kuchyňová-Šmigolová z MZV. Evokuje tak slova prezidenta F.D.Roosewelta, který na diktátora Somozu reagoval výstižně: "může to být z kurvy syn, ale je to náš z kurvy syn!"

I mnozí demokratičtí kandidáti na prezidenta USA uznali, že každý prezident USA musí dát přednost bezpečnosti USA před obhajobou lidských práv. Už v 18.století Benjamin Franklin varoval, že "kterákoliv společnost, která je ochotna se vzdát trochu svobody, aby získala trochu bezpečnosti, si nezaslouží ani jedné a ztratí obě."

Poučíme se z toho všeho? Budeme mít zas někdy vyváženou zahraniční politiku, jakou jsme měli za naší vlády v letech 1998-2002? Navrhujeme prof. Švejnara jako kandidáta na prezidenta, který má v zahraniční politice vlivný hlas. Na mé otázky týkající se radaru, nezávislosti Kosova a války proti Íránu prof. Švejnar odpověděl zajímavě. O radaru je nutné nadále jednat, situace v Kosovu je nesmírně složitá a intervence proti Íránu není žádoucí. Tu poslední reakci vítám. ČSSD ve svých rezolucích odmítla jak radar, tak jednostranné vyhlášení nezávislosti Kosova, které může vytvořit velmi nebezpečný precedens. Tento postoj jsem v reakcích prof. Švejnara postrádal. Jsem rád, že Jiří Dienstbier, o němž se dříve jednalo jako o možném prezidentském kandidátovi, v těchto otázkách důsledně hájí sociálně demokratickou politiku. Beru na vědomí, že se vedení ČSSD domnívá, že levicový kandidát nemůže proti Václavu Klausovi uspět. Až volby 8.února ukáží zda se prof. Švejnarovi podaří získat více hlasů než by Dienstbier získal součtem hlasů zákonodárců z ČSSD a KSČM spolu s několika jednotlivci z jiných stran.

Velmi podporuji rezoluci ČSSD proti jednostranné nezávislosti Kosova, která by byla porušením mezinárodního práva i rezoluce RB OSN 1244 z června 1999. A doufám, že výzva k EU, aby zaujala jednotný postoj nebude někým interpretována jako ospravedlnění možného nátlaku na Slovensko, Kypr, Řecko či Španělsko, aby se zařadili do jednotného šiku a v zájmu společné evropské zahraniční a bezpečnostní politiky se vzdali svých výhrad. Občasné rozdílné názory mezi členskými státy EU, dané jejich odlišnými historickými zkušenostmi, nemusí vést ke zpochybnění principu společné zahraniční politiky, který podporuji. Řešení problematiky Kosova je třeba hledat v pokračujícím jednání, které povede k přijetí jak Kosova, tak Srbska do Evropské unie, v níž hranice hrají nevýznamnou roli a kde platí přísná pravidla pro ochranu menšin i jejich kulturního dědictví.

Autor je bývalý ministr zahraničí