Nejdříve bychom měli odlišit slušnost jako projev společenského chování, a pak slušnost, serióznost, solidnost atd. v jednání, v činech. Na tu první býval kdysi Guth-Jarkovský, dnes pan Špaček. S tou druhou je to horší, ta se nedá tak snadno naučit, natož uplatňovat v praxi. Mnohý podnikatel by nás neslušně poučil, kamže se takovouto slušností v podnikání dostaneme...

Kdysi se lidi dělili na urozené a sprostné (ta symbióza "sprostý" a "prostý" není náhodná).

U těch urozených se ten první typ slušnosti předpokládal automaticky, nebyl vrozen, ale vyučován. Se slušností v činech už to tak jednoduché nebylo. Máme-li věřit Pavlovi Skálovi ze Zhoře, odehrála se defenestrace za doprovodu vybraných řečí urozených pánů, renesančních vzdělanců, nu ale pak, řečeno s historikem "zrádcové z okna ven vandrovali"...

Oba typy slušnosti spolu samozřejmě souvisejí, ideál slušného chování a jednání trvá. V roce 1618 i dnes. Tenkrát i dnes bylo a je možné vybranými slovy doprovázet podlé činy. Už se nelámou lavice a nevyhazuje se z oken, ale, když je zapotřebí přihrát novinám nějaký papír, tak ho pan poslanec nechá na stole a jde se..., jak se to říká "slušně"?

Tenkrát i dnes platí, ža normu slušného chování v obojím smyslu mají stanovit a udržovat elity. "Sprostnému lidu" se ten první, salónní typ jaksi benevolentně promíjí, může se vyjadřovat lidově a "jadrně". Naše elity se vyjadřují jadrně až po požití alkoholu nebo při fandění na hokeji.

Co je ale horší, jaksi se jim promíjí jednání proti tomu druhému typu: slušnosti, solidnosti a poctivosti v činech. Není právě tohle příčinou, proč se nám slušnosti, té i oné, nedostává?