Je zajímavé, že jedním z nejdůležitějších rozměrů českých dějin je rozměr náboženský, a ten se národní obrození snažilo přeměnit v rozměr národní. Začali jsme se chápat jako skupina, která je v principu rovnocenná s Němci, Francouzi či Angličany, a proto musí mít kulturu tak jako tyto staré národy. Česká kultura, to bylo to podstatné, přitom se zcela ignorovalo, že to, co dělá zmíněné cizí národy kulturně velikými, jsou univerzální témata a vzájemný kontakt a oplodňování. Kde by byl Lessing a Goethe bez francouzské kultury 17. a 18. století? Kde by byla renesanční Francie a Anglie bez mohutného vlivu italských učenců a umělců? A kde by byla samotná italská renesance bez vlivů arabských, orientálních, bez tradice, kterou přinášela církev z rané i pozdní antiky? Naše kultura za dob Husa a Komenského byla upřena právě tím světovým, univerzálním směrem. A zrovna Hus a Komenský představovali to, co je dnes tady v Česku nemyslitelné, totiž velké vize nápravy lidstva, ostrou, zásadní kritiku poměrů a jasné vstoupení do celoevropské debaty. Ti lidé hluboce věřili, že život má hlubší, pozitivní smysl, bytostně všelidský a neomezený do nějakých skupin. Proto mohl Komenský debatovat např. s Descartem a nebylo vůbec důležité, že jeden vyrostl v českém a druhý ve francouzském kulturním kontextu. Oba sdíleli totéž kulturní, univerzální zázemí, byť se názorově i svou náboženskou vírou rozcházeli.

Mám rád český národ, který zde v "srdci" Evropy žil spolu s Němci, Židy a všemi různými národnostmi a skupinami evropský kontext se standardní evropskou kulturou. Naši králové a šlechta byli jako "cizí" králové a šlechta, naši učenci jako cizí učenci, náš svět byl světem na antice a křesťanství postavené kultury. Evropa až do zhruba půlky devatenáctého století byl de facto jeden prostor. Zatímco ovšem vyspělé kulturní státy ani s vlnou nacionalismu své kořeny nemohly ztratit (i když úpadek a pád úrovně kultury v Evropě samozřejmě existuje, např. je typický pro Španělsko, jemuž kdysi kralovali Vega, Calderón a Góngora a jež dalo světu geniálního tvůrce bytostně nenárodního, kritického a zábavného románu všech románů), "nové" národy se uzavřely do sebe a starý, univerzální kontext vnímaly jako cizí a celkem nebezpečný.

Z takového uzavření pak plyne průměrnost a malost, výroba ikon za každou cenu, velmi malá vstřícnost vůči kritickým duchům, přivyklost bonsajím místo stromů, nevíra v to, že by někdy mohl někdo vyrůst a přerůst všechno (jako bezvýznamný Cervantes, jehož román šel na dračku už v jeho době, aby se stal lesknoucí se perlou ve světové kulturní pokladnici). Dávno nerozumíme tomu, že něco je velké a co je velké. Ignorujeme kořeny, nerozumíme vlastním dějinám, Hus a Komenský jsou jen jména, entusiasmus je naivita, věčnost přesahuje obzory a náboženství je nudné či zavrženíhodné. Samozřejmě, éra komunismu to jen prohloubila. Na druhé straně loni v Krakově jsem měl pocit, že Poláci přežili ten režim díky své vazbě na církev a na tradice s menší mírou konečného nihilismu než my. Nám zbývá jen konzum.

Já osobně se v Česku cítím spíše jako cizinec.